Druhá část se dívá na vybraná témata či skupiny, prochází například Environmentální žal, nový pojem, zahrnující truchlení nad postupujícím a nevyhnutelným koncem přírody:

„Význam žalu spočívá tedy i v tom, že díky hloubce prožitku přináší trvalost postoje, věrnost, o niž nám jde. I z tohoto hlediska, na rozdíl od citové indiference, je environmentální žal cenným postojem. Environmentálně informovaný a interesovaný jedinec neschopný truchlit nebo potlačující zármutek se může dostat do slepé uličky vedoucí k chronickému stavu ‚environmentální melancholie‘ a k apatii (Lertzman 2015).“ (Str. 86)

Sleduje skupinu Ne/věrných ochránců přírody, která čelí vyhoření a marnosti svého někdejšího boje; skupinu Rozumných ekopragmatiků, která pragmaticky hlásá, že místo záchrany nezachranitelného bychom měli vybudovat něco udržitelného a přívětivého k lidem; Protipřírodní subkulturu nebo třeba pozitivní vztah IT profesionálů k přírodě, ekologicky příznivému způsobu života a dobrovolné skromnosti.

Pro autory to možná bylo překvapivé, pro nás insidery je to denní chléb.

Zajímavé byly teoretické úvahy, proč tomu tak je.

„Myšlence, že se v samotném jádru IT profese skrývá předpoklad pro porozumění environmentálním otázkám, nakonec přitakávají i někteří počítačovníci. Nepřelétavá racionalita založená na soustředěné analýze problému anebo práce na vysoké úrovni abstrakce se podle nich promítají do postojů k neprofesním otázkám, včetně postoje k přírodnímu světu. Za důležitý považují i nenahraditelný pocit z toho, když nějaký komplexní systém funguje – a naopak frustraci, když něco ‚iracionálně‘, z důvodů politických či byrokratických, jeho fungování hatí.“ (Str. 137)

A pak už konečně přichází část nazvaná Pestří v běhu času. Začíná Startovací zprávou o pestrých v roce 1992. Tam jsou základní fakta, způsob života a zapojení do veřejného života, různé motivace k udržitelnému a skromnému životu.

„Navzdory různosti v motivaci ekologicky příznivého života můžeme říct spolehlivě jedno: Žádný z našich respondentů nevyrostl bez kontaktu s přírodou!
Zároveň se však, na první pohled nelogicky, ukázalo, že jsou to lidé mající dlouhodobější zkušenost s prostředím města, většinou města velkého; ve městě bydleli, studovali apod. Schopnost ocenit malé sídlo a krajinu na základě kontrastu k městu patří k základním zdrojům jejich současného životního postoje.“ (Str. 196)

Pokračuje Zpráva o pestrých po deseti letech, kde byla největší změna u žen:

„Jak děti odrůstaly, zařadily se pestré mezi ty ženy, které se snaží skloubit péči o rodinu s jinou prací. Se svou prací se ztotožňují, těší je. To je poznání, které neodpovídá tomu, co jsem psala před deseti lety. Tehdy jsem zdůrazňovala, že se rodiny pestrých vyznačují tradičním rozdělením mužské a ženské role. Změnili se pestří v této věci? Je také možné, že jsem se tenkrát dívala nepozorně, že jsem se příliš spolehla na jevovou stránku života – matky se ovšem věnovaly dětem, když byly malé.
Musím vůbec říci, že jedním z mých nejsilnějších dojmů z druhé návštěvy je pozice a postoj žen. Jako by vystoupily z role podporovatelky a tvůrkyně zázemí do role nositelky a potvrzovatelky životního způsobu rodiny.“ (Str. 209)

Následují Pestří po třiadvaceti letech. Roky utíkají, někdo se musel trochu vzdát, jinde se objevil rozvod, děti vyrostly a pestří začínají bilancovat. Přesto jsou převážně stabilní, možná proto, že stáli a stojí mimo většinu ideologií.

„Podle těchto badatelů je do budoucna mimořádně potřebné, aby se Simplicity Movement radikalizovalo, expandovalo a proniklo do sociálního, ekonomického a politického mainstreamu.
ŽIvotní způsob pestrých tuto aspiraci nemá. I on se vyznačuje hojnými sociálními kontakty, které však nejsou chápány jako součást politického hnutí. Pestří jsou výrazné individuality, jejichž ekologicky příznivý životní způsob není závislý na ideových trendech. Aktivně a výrazně se podílejí na občanském životě, své začlenění do lokálních struktur však nespojují se zelenou ideologií. Nekladou si ani za cíl svůj ekologicky příznivý privátní životní styl šířit.“ (Str. 264)

A protože děti vyrostly, pokračoval výzkum i s nimi – kapitola Děti pestrých byla příjemné překvapení a rozšíření o cenný pohled.

„Právě ve svobodném, neortodoxním přístupu pestrých by možná mohla být ukryta podstatná část tajemství, proč se děti od svých rodičů – oproti jiným případům – neodklonily. Pestří se nehlásí nejen k environmentálnímu, ale ani k 'simplicity' hnutí; daleko mají i k vizím ekologických komunit. Jejich výchova se nevyznačuje přísnými pravidly, jednotící ideologií ani politickou radikalitou. Přístup pestrých je intuitivní, benevolentní a přírodě napomáhá spíše nepřímo. Minimalizují tak riziko, že u jejich dětí vznikne frustrující pocit, že jsou lapeny do pasti všemožných norem.“ (Str. 291)

Jako celek je kniha opravdu mimořádná, a to po mnoha stránkách. Časovým rozsahem; hloubkou rozhovorů a zjištěných informací; teoretickým podložením vztahu ke světu a přírodě (výkladové klíče); angažovaností, která ale neškodí faktům. Přestože to není úplně odpočinkové čtení, patří do knihovny každému se zájmem o přírodu, minimalismus, zpomalování… Takže prakticky každému čtenáři tohoto blogu.