Autobiografické vyprávění o tantrické cestě duchovního probuzení. Autorka popisuje svoji životní cestu od hledání spirituality (po zklamání z křesťanství, které přinášelo víc otazníků než odpovědí) a zmatků ve vztazích:Autobiografické vyprávění o tantrické cestě duchovního probuzení. Autorka popisuje svoji životní cestu od hledání spirituality (po zklamání z křesťanství, které přinášelo víc otazníků než odpovědí) a zmatků ve vztazích:
Postrádala jsem však ve svých vztazích nějaký duchovní rozměr. Pokud jsem potkala muže, kteří měli stejné duchovní názory, hodnoty a dlouhodobé cíle, byli s to rozeznat můj potenciál a chtěli, abych naplnila nejvyšší aspirace své duše, ukazatel atraktivity byl na nule. Moudří přátelé mi říkali: „Vždyť je to perfektní kluk!“ Moje odpověď ale zněla: „Jenže mě fyzicky nepřitahuje.“
No jistě že ne. Nedokázala jsem propojit své fyzické a emocionální já se svými duchovními hodnotami. Jak jsem mohla ve vnějším světě nalézt něco, co jsem neměla sama v sobě? (Str. 72)
přes kurz rebirthingu (kde shodou okolností potkala dvojici učitelů tantry) až po objevení tantrického směru, prvního zasvěcení a následnou mnohaletou praxi.
Jak se oblasti na našem těle, které jsou schopny orgasmu, rozšiřují, rozkoš se adekvátně noří do nitra těla. Prostoupí svrchní pokožku, projde jejími hlubšími vrstvami, vstoupí do nervů, do krve, do vnitřních orgánů, až do morku kostí. Veškeré buňky našeho těla se stanou součástí orgasmické symfonie.
Cítím, jak celé mé tělo přetéká šťávami a vlhkostí.
Mé srdce tluče, krev pulsuje, nervy v celém organismu se chvějí, rozkoš si propracovává cestu do mého nitra. Je to životodárná esence, energie mládí. Jako bych mohla žít třeba tří sta let! (Str. 87)
Čistě popisné pasáže orgasmických zážitků jsou střídané historií tantry, vysvětlením čaker a kundaliní, smyslu rituálů (jak maithuny, tak čakra púdži) a postupně vedou až k proměnám osobnosti a jednotě s bohem.
Vnitřním smyslem každého tantrického cvičení je prožitek přítomnosti Boha. V prvních letech poté, co jsem se tantře začala věnovat, byly tyto moje zážitky omezené a nikdy netrvaly déle než několik vteřin. Prostřednictvím pevného rituálu jsem postupně začala zakoušet delší a delší přímé zkušenosti lásky, sjednocení a Boha. A postupně se stále prohlubovaly. Zažívala jsem Boží přítomnost způsoby, o nichž jsem neměla ani tušení jednalo se o absolutní pocit hluboko v mé duši, vnímání Boha, smyslový vjem zářící jasněji než tisíc sluncí. (Str. 213)
Osobní zkušenost s tím, jak tantrické praktiky pomohly překonat mentální bloky a zakořeněné strachy a prohloubit sebepoznání je velmi působivá.
Přesto jsem během čtení měl pořád pocit, že je to poněkud povrchní. Možná to množství popisů pocitů a vnímání, chvílemi to bylo spíš jako erotická literatura, než popis duchovní cesty. Ale hned vzápětí přišla nějaká vysvětlující kapitola, takže je zjevné, že autorka tradici tantry zná (hlásí se k tradici Tantric Kriya Yoga). Možná je to zacílením na laické publikum?
Tantra je matka. Něžná a pečující, tiše moudrá, září jako světlo pravdy nad temnými iluzemi zastírajícími naši mysl. Je opatrovnicí země, po tisíce let nás trpělivě vede k naší pravdě. Tantra je dítě. Vyžaduje naši pozornost. A přináší nám nekonečnou radost, když jí věnujeme svou překypující lásku. Tantra je otec. Ochraňuje naši nevinnost, brání naší sebeúctu a trvá na čistotě našich činů.
Tantra se snaží otevírat srdce. Srdce, které je středobodem veškeré lidské touhy. Je naším neporušitelným spojením s Bohem. Jakmile si to jednou do hloubky uvědomíme, už nikdy nepodlehneme chtění. (Str. 230)
Odkazy:
BROOKSOVÁ, Valerie. Tantrické zasvěcení. Praha: DharmaGaia, 2003. ISBN 80-86685-13-6.
(říjen 2023, A4, pastelky)
Kategorie článku: tvorba
Verše Jana Hofírka jsem tu už zmiňoval, jako ukázku z knihy Šálek dál hřeje dlaně, tentokrát ale vydal celou sbírku haiku a senrjú (to jsou básně, které sice vyhovují formě haiku, ale liší se tematicky, nepopisují přírodu) – a je výborná!
Hlavně mě bavilo, jak moc se mu daří vytvářet onen haiku efekt náhlého prozření a exploze významů. Využívá často dvojznačnosti slov. Třeba tohle:
Kulatiny -
dnes už třicet let
dělá na pile
Ano, kulatiny, kulaté výročí, třicet let. Ale pak přeskočí jiskra a člověku docvakne, že kulatiny jsou také dřevěné a v jednom slově se skrývá nejen výročí, ale i to, co na té pile dělá…
Živý betlém -
jen místo Ježíška
chová Maria pannu
Tady je ještě zajímavější nezvyklý kontrast, přehozené pořadí, panna má být přece před Marií. A opět ten výbuch významů a souvislostí.
A do třetice, jeden tradičnější příklad:
Tající sníh
barví střechy
dočervena
Barví – přestože nebarví, jen odkrývá.
Založil jsem si jich ale mnohem více a vy to určitě uděláte také. Kromě toho dostanete úvodní text s popisem haiku, senrjů, jejich principů a podstaty, a také několik komentářů ke vzniku vybraných básní. Rozhodně doporučuji!
Po dalším přečtení si začínám myslet, že je to nejlepší sbírka českých haiku vůbec. Ten aha moment porozumění víceznačnosti je skvělý:
Jabloňový sad -
na česáče čekají
stovky korun
Tohle mě tedy dostalo – pouhá čtyři slova, ale taková síla:
Podél dálnice
křížová cesta
A ještě jsem minule nezmínil výborně dokreslující ilustrace Lenky Hofírkové:
Zkrátka neváhejte!
Odkazy:
HOFÍREK, Jan. Podruhé dnes už vychází slunce. Prace: Jan Hofírek, 2021. ISBN 978-80-270-9521-6.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
Začínající autoři dělají často při popisu svých světů faktické chyby. Nechají koně pádit tryskem celý den, jejich hrdinové platí současnými penězi, v pohraniční pevnosti zapomenou na hradby a tak podobně. Jistě, ve fantasy se fantazii meze nekladou, ale popisovaný svět musí být konzistentní a uvěřitelný. Pokud jde o fantasy historickou, je podloženost naprosto nezbytná, odpovídat musí i zvyklosti, fungování společnosti a pohled na svět.
Pouze zdatnější, k tomu určená plemena dokáží běžet celý den (mongolští koně apod.), jinak to tak slavné není, zdatnější vydrží tři až pět hodin, mladší (do 3 let) hodinu až dvě.
A to vyžaduje pořádně rozsáhlé studium. Aby to autorům ulehčil (a předpokládám, že to zároveň byl materiál sbíraný pro vlastní tvorbu, je také spisovatel), připravil Míla Linc dvoudílnou příručku.
První díl je věnovaný sídlům a všemu, co s tím souvisí.
Válečný hřebec se používal jen v bitvě, při pochodu byl veden bez jezdce, aby se neunavil. Nevýhodou ovšem byla jeho zhýčkanost, neboť jako velmi cenný majetek byl dobře krmen a snášel proto strasti cesty hůře než kůň obyčejný. Kromě válečného hřebce a cestovního koně byl zapotřebí ještě soumar – kůň, mula nebo mezek nesoucí náklad (hlavně zbroj).
Kapitola s přehledem šlechtických titulů je úctyhodné dílo, také ohledně zbraní a zbroje sesbíral autor spoustu praktických informací.
Dá se ve zbroji spát?
Dle odpovědi zkušeného šermíře ano, ale jen pokud člověk předtím vypije značné množství alkoholu. Nicméně:
V kožené zbroji z jednotlivých částí celkem dobře.
Ve zbroji kožené z plátů již poměrně nepohodlně (spí se buďto na zádech nebo na břiše).
V kroužkovce to jde, ale také to není zrovna pohodlné.
V plátech se ale spát nedá vůbec. Bez narkózy prakticky vyloučeno. A to samé platí pro většinu přileb. Snad jenom norman bez nánosníku a tomu podobné by se daly v nouzi snést.
Pokud si člověk chtěl skutečně odpočinout, musel se ze zbroje vysvléci.Jak je to s údržbou?
Především se používal tuk. Neustálé stírání a nanášení tuku. Ovšem tuk sám o sobě způsobuje korozi, takže se musel neustále měnit. Kromě toho tuk poměrně zapáchal, takže rytíř ve zbroji, i když byl krasavec, nejspíš nepůsobil nijak vábně.
Co když zbroj zrezne?
Hrubým předmětem (hlavně písek, drátěný kartáč atd.) se rez sedře. Pak se zase nanese tuk.
V druhém dílu už jde o život.
V dobách Říma vedly cesty přímo, šplhaly do příkrých kopců, přes mokřiny a bažiny je zpevňovaly hatě.[4] To proto, že římské vozy neměly pohyblivou oj a špatně se jim zatáčelo (tato situace trvá vlastně až do 15. století). V pozdějších dobách se jako podklad začal využívat štěrk, ale kamenné cesty, jaké využívali právě Římané (zejména pro přesuny pěšího vojska), nepatřily k nejoblíbenějším, protože pro koně byla pohodlnější měkká lesní cesta.
O kvalitu silnic se starali cestáři, přesto jízda po nich nepatřila k nejpříjemnějším zážitkům. Často je přetínaly kořeny stromů, byly rozryté koly vozů, plné výmolů a louží, které v zimě zamrzaly, během deštivého počasí plné bláta, do něhož často vozy zapadaly. Vlastně šlo většinou jen o vymýcený pás lesa, zpevňovaný jen na místech, kde to opravdu bylo nutné. Šířka takovéto cesty nepřekročila pět metrů, jen tolik, kolik bylo potřeba k tomu, aby se mohly minout dva vozy.
Protože taková encyklopedie může být pro čtení obtížná, proložil ji autor příběhem Martina a Iluve, dvou psanců, kteří se pokusili přijít k velkým penězům, ale nějak se to všechno sesypalo:
Pan purkrabí byl starý muž. Vlasy měl šedivé, tvář zbrázděnou vráskami a opíral se o těžkou dubovou hůl. Martin už mnohé slyšel a věděl, že ta hůl mu neslouží jenom jako podpora při chůzi.
„Chlapče, chlapče,“ vrtěl hlavou. „Stálo ti to za to?“
Martin natažený na skřipci odpověděl přesně tak, jak pan purkrabí čekal. Snažil se nemyslet na Iluve, kterou už dlouho neviděl a možná ani neuvidí. Nemusel mít velkou fantasii, aby si dokázal představit, co jí vojáci provedli. Stávalo se to až příliš často.
Řekl jim všechno. O tom, jak našli tělo. Jak jim náhoda vzápětí přivedla do cesty bratra toho mrtvého. A jak na něj s Iluve našili boudu a vydávali se za lovce odměn a zkušené válečníky.
Tohle dobrodružství se mu nějak vymklo z ruky.
Purkrabí nakonec mávl rukou a Martina odvedli zpátky do věže. Malým zamřížovaným okénkem viděl skoro na celý hrad. Byl obrovský. Nádvoří, věže, hradební zdi se zubatým cimbuřím. A kuchyně, odkud větřík občas přinesl vůni pečeně.
Jak by si přál dostat se ven. Jak moc by chtěl být na druhé straně, v roli purkrabího, pánem na hradě, a jeho mít zavřeného pod zámkem. Jak moc by si to přál.
Ale sny jsou sny proto, že skutečnost jim většinou nedopřeje naplnění…
Je to výborný krok, čtení osvěžuje a zároveň demonstruje, jak se má v příběhu ukazovat znalost prostředí.
O knize jsem se dozvěděl z newsletteru Literární alchymie Katky Kalivodové Foltánkové, a ačkoliv se spisovat nesnažím, čtení jsem si hodně užil. Praktický dějepis středověkého života.
Odkazy:
LINC, Míla. Středověký svět I. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. ISBN 978-80-7602-003-0.
LINC, Míla. Středověký svět II. Praha: Městská knihovna v Praze, 2018. ISBN 978-80-7602-059-7.
Kategorie článku: knihy historie
Před rokem jsem se věnoval opravě nejlepší klávesnice na světě (pořád to ještě drží) a zaarchivoval si sem první část tootů z roku 2023.
Hledal jsem nějakého průvodce k umělým inteligencím, jak je používat a co s nimi řešit, ale Dřímalkova Budoucnost (ne)práce mi v tom moc nepomohla, je totiž spíše o proměně práce v uměligentním světě. Paříkovo Umění vyjednat cokoliv mělo přes nesporné kvality nadbytek sebeprezentace. Zato Gottmanovo a Silverové Sedm principů spokojeného manželství je bomba – Gottman dokáže z patnácti minut rozhovoru manželských párů určit s pravděpodobností 91%, jestli spolu zůstanou, nebo ne. V knize vysvětlí jednak proč to je, a také co s tím dělat.
Se zájmem jsem si přečetl Deník farářky Martiny Viktorie Kopecké a prohlédl Sedmdesát nejkrásnějších sakrálních staveb v Čechách a na Moravě, tedy publikaci Kostely Petra Dvořáčka.
V beletrii jsem si doplnil mezeru u Charlese Dickense románem Oliver Twist. Četl se lépe než jsem čekal, svoje postavy vodí s ironií a nadhledem. Velmi dobře se mi četl Bohumil od Veroniky Hurdové, skvěle vykreslené postavy i konflikty, škoda jen, že závěr to celé odeslal do říše pohádek. Durrellova Zahrada bohů uzavírá celou trilogii o životě na Korfu se stejným humorem a nasazením.
Výborný komiks o vztazích a poznávání sebe sama je Srdcovka Štěpánky Jislové. Naopak zklamání byla Duna – oficiální grafický román k filmu, je příliš monotónní. A ohlédnutí za prvními Čtyřlístky mého dětství nemůže být jiné než skvělé – Veselé příběhy Čtyřlístku (6. velká kniha).
Na závěr foto Lesní stínohra a kresba Ďáblice, kterou přetiskuji i sem.
(červenec 2023, A4, pastelky)
(úvodní obrázek Midjourney)
Kategorie článku: recyčlánky
Jana vyrůstala jen s maminkou, která je silně věřící, a už od malička se pohybovala ve vysněných světech, někdy i využívala svou odlišnost a víru.
Teprve teď jsem ale konečně pocítila tu výjimečnost. Tu, po které jsem celou dobu ve skrytu duše toužila. Pro kterou bych už jako dítě dokázala udělat všechno na světě. Ještě jako malá jsem pochopila, že být výjimečná znamená být vždycky jiná. Jít proti proudu. Dělat opak. Udělat ze sebe protiklad všemu, co obestíralo můj život. Jenže ten protiklad musel být chytře schovaný. Před odchodem do školy jsem téměř denně u zrcadla pečlivě nacvičovala, jak budu v příštích dnech uhýbat pohledem. Jak všechny kolem znejistím nečekanou zamlklostí. Jak budu krabatit čelo, abych dělala dojem, že nad něčím urputně přemýšlím. Jak já se ve chvíli, kdy se všichni budou smát, jen odvrátím… Bažila jsem po tom, být středem pozornosti, a byla si jistá, že jestli mě má tahle pozornost opravdu nasytit, musí být trvalá. Svou výjimečnost jsem odezírala z pohledů spolužáků, bedlivě jsem zkoumala, jestli má zádumčivost skutečně ještě poutá pozornost.
Celý život směřovala ke klášteru, v tajnosti – ještě před revolucí – skládala sliby do rukou sestry Hyacinty, tehdy ještě tetičky Anny. Maminka ji v tom podporovala, vlastně to byl její sen, ale o tom se dozvíme až později. Teď jsme v roce 1991, majetek se vrací a sestry se konečně mohou z vyhnanství na severu vrátit domů.
Domů?
Budovy kláštera byly v děsivém stavu, jevily se jako nekonečné bludiště, zaplněné nepořádkem a zkázou. Osmdesát jeptišek se v tom všem ztrácelo jak zrnka písku. Většina z nich měla přes sedmdesát let, stěží chodily do schodů, jen málokterá zvládla delší fyzickou práci.
Do kláštera dovleče svůj kufr i Jana, oblékle hábit a stane se sestrou Františkou. Začíná nekončící lopota a práce při rekonstrukci, a také objevování skutečné reality klášterního společenství. Podivínství stařenek je možná trochu úsměvné, tiché osočování a konkurence už méně, tvrdost ctihodné matky Anunciáty, naivita některých sester… Je to jako všude jinde. Autorka, která má s klášterním životem osobní zkušenost, k tomu v úvodu píše:
S ohledem na zmiňovanou zkušenost nemůžu už nikdy nahlížet řádové sestry jako výjimečné bytosti. Nemůžu je vidět jako hrdinky, i když i takové mezi nimi byly. Nenahlížím je ani jako laskavé a milosrdné ženy, i když i ty v klášterech jsou. Nevnímám je ani jako kruté a bezcitné, i ty tam ale žijí. Nahlížím je především jako lidi, kteří se vlivem svého přesvědčení ocitli na omezeném prostoru v nepřirozené konstelaci řeholního společenství. Snažila jsem se zachytit realitu a autenticitu jejich života, tak jak jsem ji tenkrát zažila.
A co hůř, i duchovní život je jaksi mechanický a vyprázdněný:
Duchovní život v klášteře se točil jak obrovské vrzající mlýnské kolo. Modlitba připomínala pravidelnou práci, kterou bylo potřeba odvést, odpracovat úplně stejně, jako se prováděly jiné činnosti. Nic z toho nepřipomínalo chvíle, kdy jsem doma sedávala v pokoji u rozžaté svíčky, zírala do plamínku a snažila se Bohu nastavit srdce, aby do něj přinesl svůj klid.
V klášteře jako by nic takového neexistovalo. Nemluvilo se o průzračných a jemných záchvěvech v duši, o touze, která se v člověku vzpínala jako mocné vlny oceánu. Daleko víc mi duchovní život připomínal modlitby z dětství, ke kterým mě vedla maminka. Jako by klapot toho vrzajícího kola také slyšela.
V této náročné realitě dostává sestra Františka na starosti dvě novicky, živelnou Karin a prostou Aničku a vedle péče o ně čím dál více zkoumá své pocity, Boží lásku:
V klášteře se vedly dva životy. Svatý a obyčejný. Lidská tvář se tu skrývala, jen láska k Bohu se mohla převtělit do lásky k člověku. Ta lidsky obyčejná, ta se v klášteře nepěstovala. Sestry se milovaly jen kvůli Ježíši, protože si to přál. Začala jsem té jejich lásce říkat zástupná. V hlubinách pod ní táhly podivné proudy, o kterých jsem dlouho neměla tušení. Jen zřídkakdy přede mnou probublaly na povrch a já hleděla do těch divokých vírů a odmítala si připustit, že pod rouškou lásky se skrývají věci bytostně lidské, se všemi temnotami, které život a povaha člověka nosí. Musela jsem tu žít delší čas, abych je mohla zahlédnout jak plachá zvířata, která sem tam bez kontroly proklouzla člověku na oči.
A také lásku lidskou, její vřelost – i bolest, kterou její ztráta přináší.
Opět velmi silný, psychologický román, citlivě zkoumající téma víry a lásky. Co je skutečné, jaká láska je ta pravá, a co srdce, nevede to vše k jeho zkamenění? Všechny sestry ale nejsou stejné, laskavá Hyacinta má pochopení, nejen pro Františku, ale i pro obavy, které také sdílí.
Po chvilce přemýšlení jen lehce přikývla. „Bojím se pořád. Nejvíc toho, že je to vlastně všechno špatně.“ Lehce se jí chvěla brada, několikrát pohnula ústy, ale trvalo několik minut, než znovu promluvila. „Víš, ony si myslí, že se to všechno, co žily, jednoho dne vrátí zpátky. A že tak je to správně. Ve skutečnosti…“ Hyacinta znovu zaváhala, na pár vteřin přivřela oči a prsty promnula vrásčitou kůži na víčkách, „…ve skutečnosti je možná tahle iluze ten největší hřích, kterého se dopouštíme. Možná musíme být už jiné. Nikdo ti ale neřekne jaké. Být odvážná, když tě vyslýchají, když tě pronásledují, když máš jasného nepřítele, není tak těžké, jako být odvážná, když dostaneš svobodu… Po těch starých už nemůžeš chtít nic, ty takhle dožijí. Ale vy…“ Hyacinta se obrátila na mě a zadívala se mi do tváře, „musíte hledat nový způsob života, takový, aby měl smysl. Abyste vy tady dávaly smysl. Jinak můžete hábity pověsit do skříně.“ Jako by najednou odhrábla všechny nánosy zbožnosti, které se kolem hromadily jak vrstvy dávno uleženého kalu.
Když příběh ke konci gradoval, docela mě to dostalo a musel jsem si to urgentně a hned dočíst do konce!
Kniha má velmi uvěřitelný styl, barvité popisy postav a bohatou symboliku. Jednak v motivu včel (med, včelí roj, předěly kapitol v podobě šestiúhelníku, přívěšek, kresba, jen to chvíli sledujte a přemýšlejte o analogiích úlu a kláštera), jednak v mnohoznačném návratu. Vrací se sestry do kláštera, vrací se Jana k sobě samé, leckdo se vrací do minulosti, někdo jiný z útěků.
Chtěla jsem jí říct, že teď už mi na ničem z toho nezáleží. Že lidská slova zapadávají nánosy dalších a dalších slov, jako když se z oblohy sypou sněhové vločky. Ty potom tají, přijdou další a zase zmizí. Člověk ale žije a život si jej bere podle svého. Odnáší ho jako řeka, bez ohledu na to, co kdy vyslovil.
Výborná kniha, vřele doporučuji.
P. S. Je to také román milostný, což je za zdmi kláštera vždycky téma zakázané a dráždivé – ale rozhodně se příběh nedá redukovat jen na něj a proto to zmiňuji až na závěr.
Odkazy:
DVOŘÁKOVÁ, Petra. Návrat. Brno: Host, 2025. ISBN 978-80-275-2575-1.
Kategorie článku: knihy výběr z knih duše
Podle autora byla aramejština, Ježíšův rodný jazyk, mimořádně výrazově bohatá, obrazná a schopná vyjádřit mnoho různých vrstev významů.
Kromě toho jsou aramejština a její sesterské jazyky hebrejština a arabština schopny vyjádřit mnoho různých vrstev významů. Slova jsou uspořádána poetickým způsobem tak, že každé slovo může mít různé, zdánlivě nesouvisející významy, které při hlubším zkoumání a kontemplaci vykazují vnitřní spojení. Například slovo šem může být přeloženo jako „jméno“, „světlo“, „zvuk“ nebo „zkušenost“. U takto širokého výběru je třeba zkoumat každé slovo nebo část věty z různých hledisek z těch, která jsou uvedena výše, případně ještě dalších. Ježíš byl mistrem v takovém zacházení s transformativním jazykem, které přežilo dokonce i nedokonalé překlady. (Str. 14)
Většina našich překladů ale pochází z řečtiny, která se od aramejštiny hodně liší, a každý překlad původní šíři zákonitě zredukuje na jediný význam. (Jestliže i v překladech je vidět hloubka myšlenek a podobenství, je to spíše díky Ježíšovu mistrnému vyjadřování.)
Kromě toho autor říká, že tradice mystiky vyžaduje zkoumat posvátné texty alespoň ze tří hledisek – intelektuálního (význam), metaforického (podobenství pro náš život) a mystického (prožití, bezeslovný zážitek). Každý verš Otčenáše (a Blahoslavenství) je pak rozebrán ze všech těchto pohledů – ukážeme si to na kapitole 6. Odpoutání se s každým úderem srdce (str. 54).
První je přepis výslovnosti:
Wa-š'bok lán chaubéjn (w-achtachejn) ajkána
da-af ch'nán švokn l-chaj'bejn
Pod ním zápis v originále (to je jen pro nejdrsnější čtenáře):
Následuje v závorce překlad biblický (v originále knihy použili překlad krále Jakuba, v češtině analogicky Bibli kralickou):
(Bible: A odpusť nám viny naše,
jakož i my odpouštímě viníkům našim.)
A řada možných překladů přímo z aramejštiny, které akcentují různé významy a vrstvy:
Uvolni lana chyb, které nás svazují,
jakož i my pouštíme z rukou vlákna,
jimiž držíme viny ostatních.
Odpusť naši skrývanou minulost i utajené hanby,
jakož i my neustále odpouštíme,
co jiní skrývají.
Ulehči nám tíhu utajených dluhů,
jakož i my zbavujeme druhé povinnosti
je splácet.
Vymaž vnitřní stopy našich selhání,
jakož i my ze svých srdcí cídíme
chyby ostatních.
(atd., ještě další čtyři varianty).
Další část jsou Poznámky k textu, tedy výklad intelektuální. Jen kratičká ukázka:
(...)
Kromě „odpuštění“ může být kořen prvního slova wa-š'bok lán přeložen jako „návrat do původního stavu“, „vzájemně vstřebat“, „obnovit jemné vazby na“, „obejmout prázdnotu“. Modlitba nás ujišťuje, že náš původní stav je čistý a nezatížený; stav, kde naš jednoduché vazby s přírodou jsou založeny na vzájemném uvolňování každým dechem.
(...)
Kapitolu uzavírají Modlitby těla, což je ona mystická část – návod jako slova procítit, nechat na sebe působit, meditovat je. Co dělat s tělem, hlasem, jak se pohybovat, jak intonovat.
Zvuky tohoto verše nás vracejí k pulsujícímu pocitu srdce a krve – zvuky, které omývají a proudí a požadují, abychom uvolnili vše, co je nechtěné, stejně tak jako krev nese odpad ze všech částí těla do plic, kde je pak s každým výdechem uvolňován.
1. Pohodlně si lehni. Vnímej tlukot srdce a pulsování krve a soustřeď se na jejich osvobozující sílu. Pokud je pro tebe obtížné vnímat puls, zkus si položit jednu ruku k srdci. Spíše než že budeš nahmatávat puls, představ si, že tvoje ruka naslouchá a přijímá. (… )
Musím říct, že to bylo opravdu velmi mystické a oslovující čtení. Aramejská slova okouzlují, střídání krátkých a dlouhých slabik řeči dává zpěvavost, a nad množstvím významů se člověk musí zamyslet. Jen ty modlitby těla jsem nedělal.
Každopádně ke knize se budu vracet.
Odkazy:
DOUGLAS-KLOTZ, Neil. Aramejský Otčenáš. Praha: DharmaGaia, 2014. ISBN 978-80-7436-053-4.
Když jsme při focení podvodního života používali krmení houskou, přiřítily se celé houfy ryb s černou skvrnou na konci těla.
Chvilku mi zabralo zjistit, o kterou rybu jde, ale kombinace vyhledávání podle obrázku na google a ChatGPT je velmi účinná. Je to oblada obecná, anglicky saddled seabream, latinsky Oblada melanura.
Žije v hejnech, dorůstá délky maximálně 30 cm, živí se řasami (a drobnými organismy, které na řasách žijí). V Expresu (a v Euronews) v roce 2023 psali, že se občas zakousne i do člověka. Naopak je to ovšem častěji, chytá se jako jedlá ryba sportovně i průmyslově, v roce 2005 jich bylo ve Středozemním moři vyloveno kolem 850 tun (zdroj Wikipedie)
Poznávací znamení, velká černá skvrna na začátku ocasní ploutve, se vyvinulo pro zmatení predátorů – imituje oko a může vést útok na méně zranitelnou část těla než je hlava.
Odkazy a zdroje:
(foceno začátkem července 2024 na Krétě, v okolí Ierapetra)
Kategorie článku: příroda
Zápletka je jednoduchá – druhé dítě, druhý díl. Ne že by to platilo výhradně, je tu stále ještě spousta stránek s příhodami s jedním potomkem, ale ty s oběma mají grády.
Dvojka není dvojnásobek, jsou to zážitky na druhou!
Pokud vás bavila jednička, o dvojce vůbec nepochybujte.
Odkazy:
BRŮNOVÁ, Barbora. Já to měl první! 2. Praha: Pointa, 2022. ISBN 978-80-7650-5.
Kategorie článku: knihy komiksy
Příběh největšího vyvrhele říše hmyzu, jak zní podtitul, je mimořádně zapálená, zajímavá a bohatě ilustrovaná kniha o kůrovcích. Když se o kůrovcích někde v médiích dočteme, je to prakticky pokaždé stejné – kolik kilometrů čteverečních porostů je zničených, jak se proti němu bojuje, jak se kříží koncepce (kácet nebo nekácet?). Jenže to je zavádějící, přemnožení kůrovce je symptom jiných problémů. A o tom, jak nesmírně zajímavá a pestrá skupina brouků to je, se nedozvíme nic.
Tedy až dosud, díky knize Kůrovci je všechno jinak.
Kůrovci jsou krásní, malincí, chlupatí… a jsou jednou z nejzvláštnějších, nejlegračnějších a nejvíc pomlouvaných skupin hmyzu. Většina z nás slyšela o lýkožroutu smrkovém, ale kůrovců je na světě přes šest tisíc druhů. Vlastně ani přesně nevíme, kolik jich je – taxonomové pořád ještě počítají. Jisté je jen to, že druhů kůrovců je na světě víc než druhů savců.
Stejně jako savci existují v nejrůznějších tvarech, velikostech a podobách, i kůrovci se mezi sebou liší. Honosí se různými účesy (o módě kůrovců se rozepíšeme v následující kapitole), minimálně třináctkrát objevili zemědělství (mezi savci se to podařilo jen jednomu druhu, hádej kterému… ), některé druhy kůrovců dotáhly do extrému způsoby rozmnožování, výchovu potomků a dědičnost (zatímco my savci máme všichni jeden stejný, nudný genetický systém). (Str. 12)
Třeba to zmíněné zemědělství – brouci si ve stromě nasadí houby a pak se živí jejich tkáněmi a produkty. Brouci jsou pojmenovaní jako „ambrózioví“ a s houbou jsou to symbionti. Jejich houby dokonce ztratily schopnost tvořit plodničky a šířit se samy. Otázka ovšem je, jak je vlastně brouci transportují? Dlouho trvalo odhalit, že na to mají speciální kapsy, mykangia, dokonce se žlázkami vyměšujícími potravu právě a jen pro ten správný druh houby.
Mykangií existuje spousta typů. U některých ambróziových brouků jsou napojená zevnitř na hltan, jako u rodu Premnobius na obrázku. U jiných se otvírají na zádech nebo v broučím podpaží, někdy jsou to jen maličké dutinky v čelistech (jako nějaký úmyslný zubní kaz). U mnoha druhů brouků se nám nepodařilo zjistit, kde svůj houbový poklad nosí. Bude to muset odhalit až nová generace badatelů. (Str. 49)
Jedna zajímavost za druhou – tvarové speciality a jejich smysl; informace, že kůrovci mohou produkovat až tři druhy zvuků; mykokleptismus čili kradení hub; dokonce zavrtávání do plastových kanystrů… to vše je samozřejmě součástí koncepčně rozložených kapitol:
Vše je fantasticky dokumentováno, mikroskopické fotky, preparáty, pohledy na obydlená bludiště chodbiček:
Opravdu mimořádná kniha!
Odkazy:
HULCR, Jiří. Kůrovci. Brno: Kazda, 2024. ISBN 978-80-7670-119-9.
Kategorie článku: knihy výběr z knih příroda
(c) 2005-2023 Wu