Básně jsou krásné, ale celé je to zrada od nakladatelství. V anotaci ani slovo nebo náznak a teprve když mi kniha přišla a začetl jsem se, ukázalo se, že je prakticky totožná s Knihou čtyřverší!Básně jsou krásné, ale celé je to zrada od nakladatelství. V anotaci ani slovo nebo náznak a teprve když mi kniha přišla a začetl jsem se, ukázalo se, že je prakticky totožná s Knihou čtyřverší!
Shodují se části Citoslovce, Souvenirs de Paris, Maličkosti, Nokturna, Momentky a Epitafy. Navíc je pouze část Život po životě s patnácti básněmi, ale i u některých z nich jsem měl neodbytný pocit, že jsem je už četl. Takže jsem prošel knihovnu a dobrou polovinu našel ve sbírce Život je krátký, v části Malé básně.
Tím pádem nemá smysl se o básních rozepisovat, jestli jsou nějaké nové, budou jich maximálně jednotky, a o těch starších si přečtěte zmíněné články. Jediná na ukázku:
Na větvi v parku zpívá drozd
chodcům, co míří k magistrátu.
Zpívá svou ódu na radost
a nestará se o zisk ani ztrátu.
(Str. 80, Drozd v parku)
Tohle vydání ilustroval Josef Velčovský, zvolil černobílou lineární kresbu, k básním se hodí:
Pokud to bude vaše první sbírka čtyřverší Jiřího Žáčka, je tahle kniha skvělá. Pokud ale jeho verše kupujete pravidelně, raději si peníze ušetřete.
Odkazy:
ŽÁČEK, Jiří. Jsem tady jako pouhý host. Praha: Šulc-Švarc, 2025. ISBN 978-80-7244-516-5.
Kategorie článku: knihy
Tohle je tak nadupaná kniha, že jsem přistoupil k dělání kompletních výpisků, abych si těch 48 mentálních klamů když ne zapamatoval, tak alespoň poznamenal a měl se kam vracet. Opravdu nejsme tak chytří, jak si myslíme, a vysvětluje to každá kapitola.
Pár příkladů:
Kniha vznikla přepracováním blogu, na stylu je to znát – je čtivý a plný příkladů, zároveň jsou všechny kapitoly dlouhé jen pár stránek. I tak ale doporučuji číst postupně a pomalu.
Narazil jsem na dvě (nepodstatné) nevýhody. Jednak klamy nejsou nijak utříděné, je to opravdu 48 témat jedno za druhým, což je náročné na příjem, jednak se některé podobají a chybí informace o rozlišení. Kupříkladu Klam texaského ostrostřelce a Konfirmační zkreslení.
Nechal jsem si to dovysvětlit od ChatGPT:
| Klam texaského ostrostřelce | Konfirmační zkreslení | |
|---|---|---|
| Podstata | „Nejprve vystřílím, pak dokreslím terč.“ – vytvořím vzor až poté, co mám data. | „Vidím to, co jsem chtěl vidět.“ – vybírám, interpretuji a pamatuji si informace tak, aby podpořily už existující přesvědčení. |
| Vztah k datům | Data si podmaním – z celého souboru vyberu jen to, co se hodí do příběhu, zbytek ignoruji. | Data si filtruji už během sběru a zpracování – věnuji pozornost potvrzením, popírání odmítám nebo si ho ani nevšimnu. |
| Časová osa | Vzor (hypotézu) vytvářím po shromáždění dat. Znamení moci |
Vzor (přesvědčení) existuje před shromážděním dat. |
| Typ chyby | Metodologická / analytická – retrospektivní hledání vzorců vede k falešným závěrům. | Kognitivní / psychologická – bias ovlivňuje, jak vůbec data vnímám, hledám a vyhodnocuji. |
| Příklad | Najdu v mapě nádorových onemocnění shluk pěti vesnic se zvýšeným výskytem, prohlásím je za „rakovinový hotspot“ a teprve pak začnu hledat příčinu (chemickou továrnu apod.), i když podobné shluky vzniknou náhodně. | Věřím, že domácí lék zabírá. V online diskusích čtu jen příspěvky lidí, kterým pomohl, příběhy o selháních mi „nesedí“ a hned je zavrhnu jako výjimky. |
To ale nic nemění na užitečnosti celé knihy, vřele doporučuji.
Odkazy:
MCRANEY, David. Nejste tak chytří, jak si myslíte. Brno: BizBooks, 2014. ISBN 978-80-265-0268-5.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
Před rokem jsem napsal přehled pluginů, které používám ve výborném správci informací Obsidian (více zde)
Konečně jsem našel vhodnou knihu k umělým inteligencím, Mistrovství v prompt inženýrství Libora Kováře. Praktická s konkrétními příklady – a průběžně aktualizovaná. Nové vydání už je o dost jiné (takže si to musím přečíst znovu). Neméně praktická je kniha Marka Laurena Tělo jako posilovna – Anatomie. Zásobník cviků s vahou vlastního těla, s odstupňováním podle obtížnosti a výbornými anatomickými nákresy. Teď už jen začít cvičit, ehm.
Z beletrie jsem sáhl po Hostujících profesorech, univerzitním humoristickém románu. Líbil se mi tak, že jsem si rovnou pořídil i jeho dvě pokračování.
V rámci dostudování literatury jsem zdolal Cyrana z Bergeracu a hned si k němu prostudoval i diplomovou práci Lucie Tučkové. A u poezie ještě zůstanu, přečetl jsem Legendy a litanie Radka Malého, ty se mi ale nelíbily, tématy ani formou.
Komiksy jsem přečetl tři, asi letní atmosféra. Moje kniha Vinnetou od ToyBox je nesmírně silný příběh o překonávání smrti. Garfield je na vážkách není třeba komentovat a Příběhy z Orlických hor v komiksech jsou zároveň poučné i zábavné.
Na závěr kresba Torzo, kterou přetiskuji i sem:
(červenec 2023, A4, pastelky)
(úvodní obrázek Midjourney)
Kategorie článku: recyčlánky
I třetí pokračování cynických hlášek bílého kocoura Pace a šedivé kočky Pussy má stejný styl – komentáře na všechno možné, jednotvárná grafika, občas oživená nějakou drobnou změnou, ale velmi často trefné vtípky.
I tentokrát je tu ozvláštnění, v podobě občasných celostránkových reklam na TV nula:
Ty jsou hodně satirické, propagují bankovní půjčky (proč se nezadlužit jako kretén?
), tuzemák (protože pravej rum je o pár korun dražší
) nebo třeba biopotraviny.
Odkazy:
SMUTEN, Albrecht. Pac & Pussy 3. Praha: Epocha, 2021. ISBN 978-80-278-0050-6.
Kategorie článku: knihy komiksy
Je to nejstarší psaná literatura na světě, a tak jsem si ji v rámci mapy přečíst musel, chtě nechtě. A nebylo to nic jednoduchého – jako u všech takhle starých děl i tady je jasně vidět, že bylo určené k přednesu a důležité věci se tam tudíž opakují.
Eposu asi předcházely epické básně s Gilgamešem v hlavní roli, první sumerská verze z doby asi 2000 let př. n. l. se dochovala ve zlomcích tabulek, později byl opisován a doplňován, nejúplnější verze je akkadská z knihovny krále Aššurbanipala z Ninive z doby asi 1200 let př. n. l. na dvanácti tabulkách.
Každá tabulka tohoto kanonického vydání obsahovala šest kolumen neboli sloupců – z toho tři na přední a tři na zadní straně – po 50 řádcích, tj. celkem 300 řádek. Ve své úplné formě čítal epos o Gilgamešovi, psaný na 12 tabulkách, z nichž poslední byla značně kratší, kolem 3300 veršů. (Str. 177, komentář k českému překladu eposu o Gilgamešovi)
Překladatel Lubor Matouš vycházel z této nejmladší a nejúplnější verze, chybějící nebo fragmentární verše doplnil starší verzí starobabylónskou, resp. středobabylónskou a chetitskou, a pasáže shodné nebo jen málo odchylné vypustil
, resp. varianty uvedl pro srovnání v poznámkách pod čarou.
(Tady je krásný přehled a časová osa všech zajímavých událostí týkající se Gilgameše a jeho eposu.)
Kontext je také značně vzdálený, všudypřítomní bozi a jejich záměry, prosby lidí i vládců, ostatně sám Gilgameš byl stvořen jako třetinou člověk a dvěma třetinami bůh. Postava tomu odpovídá; vysoký byl pět metrů (jedenáct loktů), v plecích skoro dva metry široký (devět pídí), délku mužství nekomentuji. A když si nechal udělat sekeru, vážila skoro devadesát kilo (3 hřivny po 60 minách, mina byla asi 480 g)!
Děj je podrobně popsaný třeba na Wikipedii, já si tu poznamenám jen pár postřehů.
I přes fantastickou práci překladatele je tam každou chvíli poznámka o chybějících řádcích nebo zbytku kolumny, kompletní to rozhodně není.
Na konci knihy jsou zařazené i zmíněné epické básně s Gilgamešem v hlavní roli; ty jsou často dějově nesrozumitelné a zkratkovité.
První epizoda, kdy Gilgameš pošle na Enkidua nevěstku Šamchatu, aby ho zkrotila, je dost podezřelá. Symbolizuje určitě polidštění divocha, zkulturnění, ovládnutí přírody civilizací – ale jaká je tam role nevěstky? Je to hold ženské energii a její transformační síle? Nebo naopak její zneužití k odčerpání síly mužné?
Druhá epizoda s výpravou na Chuvavu byla možná především (a ve skutečnosti) loupeživá výprava za cennými cedry, spíše než snaha vysloužit si jméno hrdinským činem.
Předobraz biblické potopy je opravdu evidentní a stál na počátku fascinace eposem:
Na existenci babylónského eposu o Gilgamešovi poukázal první George Smith r. 1872 v památné přednášce, konané v Britské společnosti biblické archeologie, kde podal širší veřejnosti zprávu o líčení potopy na základě klínopisných pramenů z knihovny Aššurbanipalovy a zároveň zdůraznil nápadné shody s popisem potopy v bibli. (Str. 175)
Hledání nesmrtelnosti končí trojitou smůlou (rozbije sošky, nevydrží nespat, o rostlinu přijde), takže je to spíš nevůle bohů, než cokoliv jiného. Nesmrtelnost se získat nedá.
Gilgameš pravděpodobně existoval, stejně jako zeď kterou v Uruku stavěl, všechno se to našlo:
Také popis hradby, jak je znám ze závěrečných veršů XI. tabulky, odpovídá obrazu, který si možno učinit z výkopů ve Várce z r. 1935. Plocha města, obehnaného hradbou, zaujímala rozlohu asi 5 km2. Vlastní centrum s chrámy, paláci a obytnými domy zámožných měšťanů tvořilo přibližně jednu třetinu, druhá třetina byla zastavěna domy chudšího obyvatelstva a zbytek byl vyhrazen palmovým zahradám. Za městskými hradbami se rozprostírala do dálky pole, jejichž rozdělení a kanalizační systém možno ještě dnes dobře rozpoznat. A tak archeologické nálezy potvrzují jen to, co se o Uruku říká v básni, když jej Gilgameš ukazuje po návratu domů lodivodu Uršanabimu z městských hradeb:
„Jeden sar město je, jeden sar zahrady, jeden sar s pozemky Ištařina chrámu,
tři sary pozemků kolem Uruku se táhnou“ (XI. tab.). (Str. 180)
Takže nakonec opravdu Gilgameš žije dál, ve svých skutcích, v eposu. A v čtenářských denících nebohých středoškoláků.
Odkazy:
MATOUŠ, Lubor. Epos o Gilgamešovi. Praha: Garamond, 2018. ISBN 978-80-7407-427-1.
Kategorie článku: knihy
V báječné knize Letnice překládá kněz Metoděj prastarou rukopisnou bibli, sepsanou v hlaholici, kterou zde zanechal Metoděj První. A protože v knize se objeví i překlad Otčenáše, je tu další příspěvek do mé sbírky interpretací této modlitby:
Ty, kterýžto dlíš v hloubi příštích věků,
Budiž nám svaté, co jsi nám dal poznat,
Tak jak má být zítra v tvém království,
Nechť je už dnes mezi námi,
Neboť to je vůle tvá,
By na zemi bylo jako v nebi,
Chléb náš zítřejší, dejž nám již dnes okusiti,
Odpusť nám, lidsky omylným,
Jakož i my odpouštíme těm, kdož kdy chybovali,
Zbav nás myšlenky zlé,
A dej nám poznati, co jest pro člověka dobré,
Neboť tvůj je zítřek i jeho smysl i všechny dny příští,
až na věky.
Amen
Kategorie článku: duše
Na začátek stručné zhodnocení - vynikající dílo v duchu Kulhánkových tradic, kniha obracející se k tomu nejlepšímu z Nočního klubu a zároveň plná nových nápadů a podnětů. Text na přebalu je sice pravdivý, což pochopíte až po přečtení celé knihy, ale zároveň je zavádějící, protože naprostou většinu děje hlavní hrdina jako mluvčí Distribuované banky nepracuje. Má poněkud jiné starosti s oživlými mrtvolami...
Tak. A pokud jste Vyhlídku na věčnost ještě nečetli, dál v recenzi nepokračujte, protože tentokrát jsem se neudržel a prozrazuji část zápletky.
Kulhánkovy knihy se dají rozdělit do dvou skupin: upírsko-démonská (Vládci strachu, Noční klub) a scifi-technologická (Divocí a zlí, Stroncium). Plus Cesta krve, která je někde na rozhraní. Do upírsko-démonské, těšící se vřelejšímu přijetí, patří i Vyhlídka na věčnost.
Pan Mluvčí, poté co vstoupí na území klanu Hashimoto, se musí vzdát své práce pro Distribuovanou banku a území se začít vyhýbat. Trochu se potlouká po světě a zájemcům pomáhá organizovat lovy. Lovy na lidi. Teroristy, zločince... Když nejbohatší z klientů, sir Henry, přijde se šílenou myšlenkou, totiž vypravit se do pekla, nechce mu uvěřit. Sir Henry si ale nevymýšlí, naopak, a jeho přípravy pamatují na všechno. Speciálně upravené zbraně s použitím materiálu z hřebů, jimiž byl přibitý na kříž Ježíš, svěcená voda, křesťanské symboly, kombinéza s termoregulací, boty s posilovači, umožňující skákat extrémně daleko. Jsou připraveni prakticky na vše, co Dante v první části Božské komedie popsal. A opravdu, poté co projdou jedním ze vstupů, objeví v prachu řádku stop. Nepopsatelný úžas nad tím, že to všechno je pravda a ne jen halucinace šíleného mnicha... Ale ty následky.
Podívejme se teď na hlavní znaky knihy.
Především je to akční literatura se strhujícím spádem; dennodenní ohrožení života, zbraně chladné i palné, boj střídaný malými chvilkami uvolnění, kdy si s hlavním hrdinou vydechne i čtenář, tvoří neodolatelnou směs. Od této knihy se odchází těžko a i když jsem se asi do třetiny snažil pohlcení vzdorovat, zbytek jsem přečetl nadvakrát.
Opět se setkáváme s velmi příjemnou kontinuitou s dosavadními díly Jiřího Kulhánka, objeví se známá místa i postavy, což přispívá k zatažení do děje.
Nechybí typické hlášky, cynický humor a naprosto skvělé dialogy. Jednak s Karolínou, které jsou jako když se kočkují dva tygři, jednak s Luciferem, které mají neodolatelnou směs respektu s vtipkováním. Nenapadá mě žádná jiná kniha, kde bych si rozmluvy postav užíval alespoň z poloviny tak, jako tady.
'To jsem to dopracoval! - Na termofor pro lesbickou upírku... Jau! Jau! Už ne! Jau!'
'Dobře.'
'Jau! Slibilas, že... Jaaau!'
'Tiše, skuhrale... Nebolelo to moc?'
'Bolelo.'
'To je dobře. A už spi.'
(Str. 351)
Myslím, že oblibu Kulhánkových textů zvyšuje sounáležitost hlavních postav, jejich přátelské špičkování a vzájemná pomoc, starání se o sebe navzájem. Je to asi potřeba každého z nás, patřit do svého, byť sebemenšího, klanu, a z autorových knih toto přímo sálá.
Pevné odhodlání dodržet slib; ctnost, která se moc nenosí, ale v kterou už od dětských let pořád věříme. A tak se nám moc dobře čte o svou zelených hvězdách, které hlavní hrdina vidí před sebou. A o dvou modrých.
Reflexe sebe sama - stará se o malou Fionu a zároveň to sám komentuje jako by to byla účelová věc a prostředek, jak zmanipulovat okolí. Popisuje nadupanou techniku a pak se tomu sám ušklíbne.
Pak brýle podobné lyžařským: nerozbitné, neprůstřelné, neopotitelné, nepoškrabatelné, bezodleskové, samozabarvovací, protioslňovací… ufff – a mají i infrarežim. (Str. 205)
U technologie ještě chvíli zůstaneme - sice je pořád úžasná, tak jak to známe z předchozích knih, ale už není v popředí, autor už na ni neklade takový důraz, slouží jen jako nezbytný prostředek k rozvinutí děje. Trochu překvapivý odklon.
Jeden hrdina, který zachrání svět - i tohle je působivý model, známý hlavně z amerického kulturního prostředí. V tomto případě se svět dostal pod nadvládu nemrtvých. Kniha je trochu jako variace na pohádku o smrti, která přestala chodit po světě - ovšem poněkud naruby. Smrt chodí a chodí i mrtví. Rovnováha světa (i pekla) nesmí být narušená, a pokud se tak stane, následky jsou hrozné a nelze před nimi utéct, musí se dát do pořádku. Což dokáže jen superman... Ale i z toho si Kulhánek ústy Fiony dělá legraci.
Happyend a katarze - natolik vypjatý děj potřebuje závěrečné zklidnění a šťastný konec, a i to nám autor poskytuje. A opět je to posunuté na další úroveň, závěry má čím dál lepší. Tento jsem si přečetl snad čtyřikrát, nemohl jsem se jaksi odpoutat. Neklamný znak totálního pohlcení. To lakonické vyjadřování, úžas upírů i druhé rasy, když se ukáže Janova skutečná identita - a přitom žádná zbytečná okázalost. Svou moc ukáže až když je to třeba, nechlubí se jí; znak, abych tak řekl, zralosti.
Inspirace a postmoderní mix vlivů a zdrojů - Dante, nacističtí pohlaváři a jejich vzpoura, křesťanství, jezdci z Apokalypsy, CIA, japonská tradice a upíři, ideály rytířství.... A to všechno vážně nevážné, proložené cynickými poznámkami a namíchané ve výbušnou směs. Mohlo by se diskutovat o originalitě, v poslední době vyšla řada knih, umístěných do pekla, ať už akčních (Asfalt od Kopřivy),nebo spíše humorných (Ďáblovy deníky), zdá se, že peklo zažívá renesanci. U postmoderních mixů jde ale spíš o nakombinování a to je zde originální více než dost.
V kostce řečeno jsou využité všechny aspekty, přispívající popularitě Nočního klubu, a odstraněné ty, které mu škodily (vykonstruované zdůvodnění zápletky). Domnívám se, že je to Kulhánkova nejlepší kniha.
P.S. až si knihu přečtu podruhé, zkusím být trochu méně nadšený, zatím mrkněte na recenzi Richarda Klíčníka
Aktualizace 27. 6. 2025: Myslel jsem, že při dalším přečtení budu trochu méně nadšený… ale není tomu tak. Ta kniha je opravdu vrchol Kulhánkovy tvorby. Mistrovský koncert nápadů, ironie a popkulturních narážek, napsaný s ohromnou lehkostí. A ty dialogy! Nejen Karolína a Lucifer, ale třeba i trojice dívek na pirátské lodi.
Stavba je trochu spletitá, jako snad u všech jeho knih je první kapitola vytržená odněkud zprostředka, asi jako upoutávka. Hlavní linka je v současnosti, ale ve vzpomínkových epizodách se vracíme na začátek – kdy ještě Jan pracoval jako mluvčí Distribuované banky, jak byl vyhoštěný Nočním klubem, čím se živil potom, jaká byla ta největší lovecká výprava a k čemu to vedlo. Teprve pak vzpomínky doběhnou současnost a pokračujeme už normálně.
Jo a závěr jsem si přečetl zase třikrát, skvostná tečka.
Odkazy:
KULHÁNEK, Jiří. Vyhlídka na věčnost. Praha: Crew, 2011. SBN 978-80-7449-053-3.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
O Kutné Hoře už jsem tu psal, ale přece jen to byla pouhá brožurka, i když našlapaná fakty. Při posledním výletě jsem se díval po něčem obsáhlejším – a ukořistil tuto přibližně stostránkovou fotopublikaci.
V úvodu je pět stránek velmi stručné historie od mytických počátků, přes hornickou osadu, město, Lucemburky, husity, Jagellonce, Habsburky až po 19. a 20. století. A pak už následují fotografie, doprovázené informačními sloupky:
Exteriéry, detaily, sochy, výzdoba:
Byla radost fotky prohlížet a zobrazená místa si připomínat (nebo poznamenávat k budoucím výletům).
Odkazy:
PODRAZIL, Jiří. Kutná Hora. Kutná Hora: Baset, 2004. ISBN 80-86223-64-7.
Kategorie článku: knihy historie
Jakou zábavu na příští dva roky máte vy? 😎
(25. 4. 2024)
Literární hádanka - pozná někdo knihu a autora?
Zde Vimrlina samomluva vyvrcholila v takový příval sprosťáren, že se kuřáci bírí poprvé napřímili ze svých zhroucených poloh a začali živě srovnávat Vimrlin slovník se slovníkem neblaze proslulé královny lupičů Phúlan Déví, před jejímiž nadávkami a kletbami se okamžitě tavily hlavně pušek a měkla péra novinářů.
(15. 6. 2024)
Nepoznal nikdo, takže: Salman Rushdie: Satanské verše.
Naše meruňka se k těm mrazům postavila dost svérázně. Prostě stihla odkvést a nasadit plody ještě předtím 🤷♂️.
(27. 4. 2024)
P. S. Dlouho jsem se neradoval, protože pak pro jistotu shodila i ty nasazené plody. Všechny.
Zkoušeli jste si někdy přeložit anglický jazykolam
How much wood would the woodchuck chuck
if the woodchuck could chuck wood?
Vymyslel jsem jednu variantu, dokonce mi přesně sedí i slabiky. Jenom ten námět není úplně korektní...
Kolik bobrů by bobr slízal
kdyby bobr bobry lízal?
Ehm 🫣.
(3. 8. 2024)
Spiknutí!
Tváří se to jako sloup billboardu, ale ve skutečnosti je to balistická raketa! Stabilizátory ji prozradily 😁.
(3. 5. 2024)
Kategorie článku: mastodon odkazy
Vlastně jsem si tuhle sbírku koupil kvůli básni Edison. Pamatuji si ji ještě ze základní školy, z čítanky. Básně mě tenkrát oslovit nedokázaly - až na jedinou výjimku, kterou byl právě úryvek Edisona.
Sbírka obsahuje:
Nezvalův politický profil v padesátých letech byl jednoznačný, ale teď se nebavíme o politice. Jisté je, že kořeny, socialistické smýšlení, jsou jasně vidět už v Podivuhodném kouzelníkovi. Ani Akrobat mi příliš neříká, překypuje symbolickými obrazy a jen težko jsem se v něm orientoval. Ostatní, kratší básně, nejsou špatné, ale Edison a navazující Signál času jednoznačně vítězí. Nedivím se, že je považován za jeden z vrcholů Nezvalovy tvorby. Má pravidelný rým, a jakousi naléhavost, která žene oči kupředu a nutí čtenáře hltat jeden řádek za druhým. Jako kdyby přitom v uších zněla melodie, oslava na člověka, zároveň obraz stíhá obraz, jinotaj metaforu...
Abych nezapomněl na refrén - obměňující se verš:
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života a smrti
...
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
...
ještě zapomenout na všechno co drtí
na smutek a úzkost z života i smrti
...
Tahle část mi přímo učarovala:
(...)
pocítil jste smutek tak jako já včera
nad poslední stránkou svého románu
jako akrobat jenž přešel po lanu
jako matka která porodila dítě
jako rybář který vytáh plné sítě
jako milenec po sladké rozkoši
jako z bitev kráčející zbrojnoši
jako země v poslední den vinobraní
jako hvězda která hasne za svítání
jako člověk náhle ztrativší svůj stín
jako Bůh jenž stvořil růži noc a blín
jako Bůh jenž touží stvořit nová slova
jako Bůh jenž musí tvořit vždycky znova
hněta z svého dechu nové kalichy
snášeje se s vodou oblak na líchy
bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
Samotný závěr:
Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen
Aktualizace 29. 7. 2012: Opětovné přečtení sbírky mě utvrdilo v původním dojmu, že vrcholem je Edison a následující Signál času. Kratší básně jsou také výborné, jen Akrobat a Podivuhodný kouzelník mě stále oslovit nedokáží. Jejich volný rým a přebujelá obraznost jsou neuchopitelné a ze sbírky silně vybočují. To mě samozřejmě vedlo k přemýšlení, jestli do sbírky patří, co básně spojuje?
Komentáře na internetu i doslov se shodují, že je to poetismus. Lyrický, hravý a apolitický literární směr, soustředící se na emoce, mezilidské vztahy, odcizení, využívající asociace či automatismus (Wikipedie).
Podivuhodný kouzelník z roku 1922 definici ještě nevyhovuje, obsahuje politické odkazy a témata, ostatně není divu, vyšel rok před vydáním prvních textů o poetismu (Nezval, Teige). Naopak závěrečné Silvestrovská noc a Neznámá ze Seiny hravost opouští a přiklání se k závažným tématům, smrti a pomíjivosti všech radostí.
Mrtvá neznámá jsme děti bez rady
Či snad otevírá smrt hvězdné zahrady
v kterých všecky slzy promění se na smích
jako v legendách a hašišových básních?
Anebo je věčnost jenom prázdný úl
vyschlá hradní studna vyčerpaný důl
rozpadený krystal rozmočená sůl?
Či je člověk jenom vratký somnambul
který zapomíná při probuzení
na svůj rodný dům a na své vězení? (Neznámá ze Seiny, str. 134)
Dedikace Otokaru Březinovi, nevyčerpatelnému zdroji inspirace, mistru metafor, je pochopitelná, ovlivnil celou generaci básníků, i když se od poetistů lišil způsobem života i tématy.
Aktualizace 20. 8. 2019: Koukám, že už sbírku čtu potřetí. Protože je skvělá! Tentokrát mi učarovala Silvestrovská noc.
Silvestrovská noc ten chaos zlatých tváří
chaos těch kdož šťastně dočtli v kalendáři
těch kdož plni strachu před budoucností
pijí víno hrůzy víno úzkosti (Str. 124)
Samozřejmě vedle Edisona a jeho pokračování, to jsou mistrovská díla – ten tok obrazů, rytmus, příval…
ještě jedenkrát si vyjít na chodník
ještě jednou moci potěšit se jarem
ještě rozloučit se s životem jak s darem
ještě jednou spát a ještě jednou bdít
ještě moci chutnat bez výčitek klid
ještě zapomenout na všechno co drtí
na smutek a úzkost z života i smrti (Str. 113)
Aktualizace 22. 6. 2025: Tentokrát nebudu přidávat další ukázky, místo toho zmíním dvě zajímavosti / přesahy.
U Rozmarného léta jsem zmiňoval, že Vančura do něj zakomponoval odkaz na Nezvala. Oni se ale zmiňovali navzájem – Nezvalova báseň Akrobat je věnována Vančurovi (odkaz na Arnoštka a to, jak má vypadat opravdový akrobat?)
A pak báseň Neznámá ze Seiny. Koncem osmdesátých let devatenáctého století bylo údajně ze Seiny vyloveno tělo mrtvé dívky beze stop násilí, patrně sebevražda. Její krása a jemný úsměv natolik dojal ohledávajícího patologa, že sejmul otisk její tváře – a ten se pak stal jednak oblíbeným symbolem pařížské bohémy, jednak inspiroval řadu umělců, včetně Nezvala.
Ještě o mnoho let později byla její tvář použitá při tvorbě simulátoru pro nácvik resuscitace, takže jste se s ní možná nevědomky setkali také.
(Podle Wikipedie – Neznámá ze Seiny, zdroj obrázku tamtéž)
Odkazy:
NEZVAL, Vítězslav. Básně noci. Praha: Mladá fronta,1999. ISBN 80-204-0830-4.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
(c) 2005-2023 Wu
.jpg){kind=link}