Seriál Wednesday od společnosti Netflix v režii Tima Burtona zaznamenal mimořádný úspěch – a není divu. Hvězdné herecké obsazení, kongeniální Jenna Ortega v hlavní roli, vtipnost, napětí i celé prostředí školy „vyvrhelů“ Nevermore v kontrastu se světem „normálů“, to je zkrátka fascinující.
Nejvíc ovšem Wednesday, která absolutně odmítá konvence, je mimořádně inteligentní, ale společensky poněkud neobratná, neustále zachovává kamennou tvář…
Tento časopis-kniha je neoficiální průvodce vším, co s Wednesday souvisí. Na 132 stránkách prochází:
Osoby a obsazení – vždycky několik stránek o postavě a pak o její představitelce či představiteli. Speciální články má jedenáct postav, další jsou pak ještě zmíněné s malým medailonkem.
Wednesday a její dobrodružství – tedy shrnutí děje první řady, poznámky k tomu, co chystá řada druhá (publikace vyšla v mezidobí před jejím uvedením), pohled do zákulisí.
Historie Addamsovy rodiny – téma specifické rodiny je s námi už pěkných pár let, stvořil je a dal jim své jméno ilustrátor Charles Samuel Addams (tip na další čtení!), v televizi se objevili v kultovním sitcomu v roce 1964, následovalo pár neúspěšných pokusů včetně televizní show, v roce 1991 přišel film – a teď se přizpůsobili vkusu nové generace.
Fanoušci a aktivity – několik článků o setkávání fanoušků, tipy jak uspořádat párty ve stylu Wednesday, pár zajímavostí, zábavný kvíz.
Něco navíc – přiblížení jak probíhalo natáčení druhé řady a článek o Timu Burtonovi, mistrovi gotického žánru.
Všechno je samozřejmě bohatě ilustrované, takže si užijete kvalitních fotek. Jediný problém je podřízení čitelnosti designu, když má stránka tmavé pozadí (a to je často), bolí z malého bílého písma oči. Po obsahové stránce jsem ale zcela uspokojený.
Odkazy:
AUTORŮ, Kolektiv. Wednesday - kompletní průvodce. Brno: Extra Publishing, 2025. ISBN 978-80-7525-784-0.
Kategorie článku: knihy
Nedávno se mi Rohlík změnil v České dráhy a každé tři minuty přidával k době doručení další tři minuty, takže jsem už nevydržel čekat venku a schoval se do vchodu. A jak jsem si prohlížel poštovní schránky, nejdřív jsem s potěšením sledoval kolik lidí má nějakou výzvu k nevhazování letáků (mimochodem před mnoha lety měla pošta dokonce na webu statistiku a já si s ní hrál). Z 84 schránek reklamu nechce 46, to je 55% (!).
Pak jsem si začal všímat i nálepek a jejich podoby. Je to sice obyčejná výzva nebo žádost, ale dá se k ní postavit mnoha způsoby. Po chvíli jsem vysledoval tři charakteristiky, tři rozměry, podle kterých by se dalo autory nálepek klasifikovat.
Tato škála sahá od největších drsňáků, co se s tím vůbec nemažou a na schránku nápis prostě namydlí rukou:
Přes podomácku napsanou samolepku / izolepku:
Doma vytištěný nápis:
Až po nálepku profesionální, koupenou:
Asi by se dalo uvažovat o míře samostatnosti.
Někteří k žádosti rovnou připojují vyjádření postoje. Vysvětlují, že letáky nechtějí, protože je mají online:
Protože tím šetří přírodu:
Nebo to dokonce spojí s politickým prohlášením:
A pak je tu rozměr třetí – množství obsažené agresivity.
Od uctivé prosby
Přes klidný rozkaz
Žádost rozervanou, oscilující mezi prosbou a výkřikem:
Rozkaz prostě vykřiknutý
Rozkaz třikrát pálený
Až k podprahovému vyhrožování žalobou od Sdružení na ochranu spotřebitelů (nejlepší obrana je útok!)
Určitě by bylo zajímavé zkusit zjistit, jestli některé charakteristiky korelují a jak. Třeba jestli ti, co sahají k sofistikovanému domácímu výrobku jsou zároveň neútoční a jestli statisticky významně prezentují svůj názor. Ale to možná někdy příště.
Kategorie článku: sociologie výzkumy deník
Do dalšího Asterixe už se mi po zklamání ze sborníku Asterix XXV-XXVIII, který spískal Uderzo, moc nechtělo. Takže jsem si ani nevšiml, že jsem se v těch X a I přepočítal a celou jednu knihu přeskočil! A dlouho jsem to nepostřehl, protože hned první příběh, Nebe mu padá na hlavu, byl vysloveně špatný a přesně zapadl do mého očekávání.
Asterix s Obelixem zjistí, že všechno živé kolem jaksi ztuhlo, jako by se zastavil čas. Tedy kromě druida, který právě dovařil kouzelný nápoj a ochutnával ho. Zdá se, že lektvar funguje jako protijed – ale proti čemu? To se ukáže hned vzápětí, když se nad vesnici snese obří zlatá koule a z ní se vynoří … mimozemšťan. Má s sebou sluhy supermany, pardon, superklony, a přiletěl upozornit, že galskou superzbraň budou chtít získat nagmové, což je druhá rasa mimozemšťanů, ta zlá. A pak se všemožně perou, až dostanou za vyučenou.
To bylo úplné narušení konzistence celého světa, navíc uhozené.
Otvírákovy poznámky k dílu 33: Nebe mu padá na hlavu
Myslel jsem, že horší než mimozemšťané už to být nemůže, ale mýlil jsem se. U příležitosti padesáti let komiksu nejdřív Uderzo nakreslí čtyři stránky postavené na zestárlých hrdinech a jejich potížích, pak se tam nakreslí sám, a když příběh posadí zase do správného času, rozjede se série zběsilých nápadů – dvě stránky úborů (Obelix v průběhu časů), přicházející blahopřání (Obelix se učí číst), rentgen po galsku, kresba Obelixe od da Vinciho, osm stránek cestovního průvodce, dárkové písně od barda, dámy vybírají ženu pro Asterixe, divadlo, socha Obelix podle Rodina, malba Galů podle Delacroixe, Asterix podle Arcimbolda.
Vlastně cokoliv – jen příběh ne.
Otvírákovy poznámky k dílu 34: Narozeniny Asterixe a Obelixe – Zlatá kniha
Tady ovšem příběh napsal Jean-Yves Ferri a nakreslil Didier Conrad, takže skýtal jistou naději. V zimě Asterix s Obelixem najdou na pobřeží kus ledu se zamrzlým bojovníkem. Když rozmrzne, ukáže se, že nemůže mluvit. Nakonec se ale přece jen nějak dorozumí a doprovázen našimi Galy vyrazí do severní Kaledonie získat zpátky velení, svou vesnici i svoji budoucí ženu. Nejrůznější klany a jejich války, jezerní příšery, a do toho pochopitelně spiknutí s Římany. Ano, tohle je opět tradiční příběh, konečně.
Otvírákovy poznámky k dílu 35: Asterix u Piktů
Caesar sepsal zápisky o válce galské, včetně svitku o neúspěších – to mu ale jeho nakladatel rozmluvil, a tak byly všechny kopie zabaveny. Jeden z otroků, Bigdatha, však unikl i se svitkem, ze solidarity s galským lidem odmítl cenzuru a svitek předal galskému aktivistovi Investigatixovi. Ten se dostal až do naší vesničky a když se vyjasnilo, jak důležitý svitek je, druid jej poslal „zapsat“ do živé paměti, tedy k druidovi Archeopterixovi do Karnutského lesa, který se ho naučí nazpamět. A protože se svitek snaží nakladatel získat, není o zápletky nouze.
Otvírákovy poznámky k dílu 36: Caesarův papyrus
Díky výměně scénáristy i kreslíře se ze zoufalých experimentů staly zase klasické příběhy; druhá polovina knihy je výborná. No a tu první můžete přeskočit, že?
Odkazy:
GOSCINNY, René, UDERZO, Albert. Asterix XXXIII-XXXVI. Praha: Egmont, 2021. ISBN 978-80-252-2913-2.
Kategorie článku: knihy komiksy
Napohled zajímavá kniha, ukazující jak obrovský dopad přinášely válečné a zbraňové vynálezy, jak proměnily bitvy, vyvolaly hledání protiopatření a tak pořád dál a dál. Postavená je chronologicky a popisuje padesát takových zlomů. Úplně první je „Kámen a železo“, pak „Štít“, „Ochranná zbroj“, „Válečné vozy“ atd. až po „Proudová letadla“, „Tanky – od druhé světové války do současnosti“, „Jaderné bomby“, „Balistické střely“ a „Střely s plochou dráhou letu“.
Každá kapitola zahrnuje úvodní ilustraci, u starších období kresbu, u novějších už fotografie, pochopitelně název vynálezu a citát, dokreslující téma. Pak následují tři stránky textu, občas doplněné tabulkou s chronologickými údaji.
Zní to všechno skvěle, ale když jsem se začetl, začaly vyplouvat na povrch problémy.
O samotné zbrani je často jen pár řádek a zbytek je výklad historie, kde v jakých bitvách byla použita, jak bitvy dopadly a tak dále. Pojaté je to encyklopedicky, takže dost nudně.
Nemohl jsem přehlédnout poměrně silnou anglocentričnost, třeba u hradů se o kontinentu ani nezmíní. Nemusím ho ani dohledávat, aby bylo jasné, že to je britský historik.
Některé věci jsem z vysvětlení nepochopil, třeba perkusní zápalku Kapsle se umisťovala nad zapalovací otvor. Odpalovala ji hlavní nálož, jež nahradila křesadlový mechanismus.
(Str. 111) Kolik tam teda bylo náloží?
Jiné jsou zřejmě tak samozřejmé, že je nevysvětluje vůbec, jako zkratku HMS před jmény bitevních a letadlových lodí, nebo to, jak letadla vybavená torpédy ta torpéda vypouští.
Úvodní fotky nejsou popsané, což je občas docela škoda (třeba národnost skupinky vojáků s našikmo naraženými čepicemi kolem telegrafu na straně 148 by mě celkem zajímala).
Ve výsledku je to kniha dost špatná a četla se obtížně.
Odkazy:
BLACK, Jeremy. Zbraně, které změnily svět. Praha: Víkend, 2009. ISBN 978-80-7433-013-1.
Kategorie článku: knihy historie
Před rokem jsem psal o nejhojnější rybě mého focení na Krétě, obladě obecné. Opět jsem si vyzkoušel výměnu disků v diskovém poli (tentokrát v serveru) a také jsem konečně zjistil, na koho odkazovala scéna z knihy Svět je malý. Byl to zároveň test umělých inteligencí.
Z vzdělávacích knih určitě musím zdůraznit monografii Petra Dvořáčka Jan Blažej Santini-Aichel. Fundované texty a úžasné fotografie. To platí i o knize Jiřího Hulcra Kůrovci. Fascinující čtení o velmi zajímavém hmyzu s velmi špatnou pověstí. A do třetice, Osmdesátky! Martina Ježka se snaží velmi zodpovědně zmapovat život v osmdesátých letech 20. století.
Z děl Cala Newporta mám trochu ambivalentní pocity, píše výborně a na aktuální témata, ale prakticky nic tam není nové, jsou to kompiláty. Platí to i o digitálním minimalismu. U Církve a dějin, speciálu časopisu Milujte se!, je zase třeba být opatrný kvůli ideologickým článkům. Hlavní téma je ovšem zpracované výborně, kompletní dějiny církve v přehledných diagramech, s událostmi, proudy, seznamy papežů atd. A publikaci Toma Hodgkinsona Líný rodič o volné výchově dětí nemůžu doporučit vůbec, jsou to sebestředné fejetony o návratu k prostému životu bez jakýchkoliv rozumných podkladů.
Někde mezi návodem, deníkem a kontemplací je kniha Katherine Mayové Zimování o uchýlení se do sebe za nepříznivých okolností. Aramejský Otčenáš v překladu (převodu) Neila Douglase-Klotze je pak čistě duchovní rozjímání.
Komiksy jsem četl čistě humorné; Atomový postřik (Clever a Smart) Francisca Ibáñeze je bláznivá groteska, Já to měl první! 2 Barbory Brůnové ukazuje pokračování rodičovských radostí. A cynickým humorem vítězí Kokoti z reklamky Albrechta Smutena.
Z poezie jsem se podíval na sbírku Lucie Jazz a jejích hostů Rozepnuté vášně a (zatím pořád ještě) nejnovější knihu Miroslava Fišmeistera Gyöngyhajú Lány. Guvernér hlavního města.
Závěrem už jen tvorba – fotosérie od zimní řeky Ledové ozdoby a fotka Snail-art.
Kategorie článku: recyčlánky
Císař Rudolf II. v poslední době zanedbává své vladařské povinnosti a proslýchá se, že se až nezdravě upnul na kouřové zrcadlo, tajemný magický nástroj, který býval v držení Johna Dee a posléze jeho média Edwarda Kellyho. Situace začíná být neúnosná a tak pan Kryštof Želinský ze Sebuzína, místokancléř České královské komory, pověří již osvědčené pomocníky, vystudovaného písaře Matěje Sádla a Jakuba Jelínka, chudého rytíře von Hiršberg, novým úkolem. Kelly, vězněný na hradě Landeswarte, před pár týdny zemřel vlastní rukou při nezdařeném pokusu o útěk, takže možná existuje možnost zrcadla se dopátrat, poskytnout je císaři do jeho Kunstkomory a konečně vrátit běh království do správných kolejí.
Matěj s Jakubem, vybaveni brašnou stříbra, vyrážejí do Mostu navštívit vdovu Johanu Kellyovou. Bohužel ale nejsou sami, kdo se o zrcadlo zajímá, jdou po něm další dvě skupiny a rozhodně nejednají v rukavičkách – velmi rychle tu jde o život.
Detektivkám, ani historickým, příliš prostoru nedávám, ale tady mě zaujalo téma – o magistru Kellym jsem nedávno četl v Meyrinkově Andělu západního okna, kouřové zrcadlo tam hrálo dost významnou roli. Byl jsem zvědavý, jak se to autorovi povedlo všechno sesadit dohromady.
Dílo je příjemně komorní, postavy jsou mladé, i když Jakub má leccos za sebou (tři roky v Uhrách ve válce s Turky) a rozhodně nejsou neomylné, dělají dost chyb – což přispívá uvěřitelnosti. Podobně uvěřitelná je i samotná zápletka.
Kouřové zrcadlo, které prokazatelně patřilo Johnu Dee, je od roku 1966 ve sbírkách Britského muzea, vypadá jako černý vysoce leštěný disk s malou rukojetí (viz Dr Dee's Magical Speculum). Vědecký průzkum z roku 2021, který analyzoval složení a porovnával ho se vzorky obsidiánu z Ameriky, potvrdil exotický původ, nejde o napodobeninu (viz The mirror, the magus and more: reflections on John Dee's obsidian mirror, Published online by Cambridge University Press: 07 October 2021).
Užitečný byl i faktografický dovětek s hlavními postavami a mapa Prahy na předsádce.
Čtení mě bavilo natolik, že budu v sérii pokračovat; ostatně další díl navazuje a pokračuje s Johanou Kellyovou a její dcerou Elizabeth Westonovou. A nejspíš si dočtu i ten první, chybí mi totiž nějaké kontextové informace – kdo jsou hlavní hrdinové, jak se dostali do služeb královské komory apod. Pro příběh podstatné nejsou, ale dodaly by na plastičnosti.
Odkazy:
ŠLECHTA, Vladimír. Kouřové zrcadlo. Praha: Mystery Press, 2025. ISBN 978-80-7588-756-6.
Kategorie článku: knihy
Kniha Nic mě nezlomí (v originále Can't Hurt Me) je příběh muže, který se z neuvěřitelně nepříznivých poměrů vypracoval v náborářskou ikonu americké armády a jednoho z nejlepších vytrvalostních sportovců světa. Absolvoval Badwater 135, ultramaraton vedoucí přes Údolí smrti v extrémních vedrech, nebo třídenní triatlon na Havaji (10 km plavání, 421 km na kole a 84 km běhu).
Během dětství si ale něco takového nedokázal ani představit. Celou rodinu týral despotický otec, večery a noci museli všichni pracovat v jeho podniku, David měl vzdělání zanedbané tak, že ani neuměl pořádně číst. Poté co se matce konečně podařilo utéct, potýkali se s psychickými následky i chudobou. A když konečně vše vypadalo v dobrý obrat a budoucnost s normálním mužem a otčímem, opět zasáhl osud.
Bylo to jako hororová scéna. Seděl jsem tam sám a pořád dokola sledoval stejné záběry. Moje mysl byla jako poškrábaná gramodeska přeskakující do temnoty. Minulost byla pochmurná a náhle byla totálně podělaná i naše zářivá budoucnost. Nečekala nás žádná úleva, jen moje dobře známá posraná realita dusila veškeré světlo. Zatímco jsem sledoval ty záběry, můj strach rostl, až zaplnil celou místnost, a přesto jsem toho nemohl nechat.
Několik dnů po Wilmothově pohřbu, krátce po Novém roku, jsem nastoupil do školního autobusu ve městě Brazil. Pořád jsem truchlil a byl zmatený, protože jsme se s mámou nerozhodli, jestli zůstaneme v Brazil, nebo se odstěhujeme do Indianapolis, jak jsme to měli v plánu.
A tak dál, podvádění, deprese, nadváha, všudypřítomné rasové předsudky… David sice snil, že půjde k letectvu, ale ve skutečnosti se propadal do špatné společnosti, měl obrovské množství absencí a nevalné výsledky, až byl těsně před vyhazovem ze školy. Tehdy se poprvé vzchopil. Cesta ale byla ještě dlouhá, žádný zázrak se nekonal.
Z vysněné armády ho po čtyřech letech zase propustili. Další dno. A další odraz. Nekonečný kolotoč sebezapření, vítězství ale i proher. Vlastně spíše proher, jenže… „nic mě nezlomí“.
Jádrem knihy je popis „ovládnutí mysli“, Goggins tvrdí, že používáme pouze zlomek svého potenciálu, a že ve chvíli, kdy naše tělo i mysl hlásí vyčerpání a chceme se vzdát, použili jsme pouze 40% kapacity. Že máme umělé překážky a musíme svou mysl přeprogramovat. Díky zkušenostem z extrémních závodů i armádních výcviků (dokončil výcvik Navy SEALs včetně tří „pekelných týdnů“ i školu Army Ranger) vysvětluje, jak lze disciplínou a mentální silou překonat cokoliv.
Většina z nás se bohužel vzdá poté, co vynaložila jen asi čtyřicet procent svého maximálního úsilí. I když máme pocit, že jsme dospěli k absolutnímu limitu, máme pořád k dispozici 60 procent! Může za to regulátor! Uvědomíte-li si to, budete moci posílit odolnost vůči bolesti, potlačit svoji identitu a sebeomezující přesvědčení a dostat se na 60, 80 a víc procent, aniž byste se vzdali. Nazývám to Pravidlem 40 procent. Je velmi účinné, protože když se jím řídíte, vaše mysl vás dostává na nové úrovně výkonnosti a znamenitosti v životě a sportu a je to mnohem prospěšnější než materiální úspěch.
Pravidlo 40 procent lze uplatnit ve všem, co děláme. V životě totiž téměř nic nedopadne přesně tak, jak doufáme. Vždycky se objeví nějaké problémy, a ať už jsme v práci, ve škole nebo se cítíme být testováni v nejintimnějších a nejdůležitějších vztazích, býváme v pokušení zapomenout na závazky, cíle a sny a obětovat svoje štěstí. Máme totiž pocit, že jsme prázdní a nemáme už z čeho čerpat, přestože jsme nevyužili ani polovinu rezerv skrytých v hlubinách mysli, srdce a duše.
Na konci každé kapitoly jsou konkrétní výzvy a doporučení, které čtenáři pomůžou v sebezapření a postupu na jeho vlastní cestě. Protože každý je za ni zodpovědný sám, žádná mentalita oběti, ale neustálý boj s vlastními slabostmi.
Co na to říct? Strhující čtení, chvílemi jsem jen lapal po dechu, co dokázal vydržet, jak běžel se zlomenými kostmi, co se dělo při prvním ultramaratonu, jak se zas a znovu rozbíhal.
Je to šílenec, nelidský a nenormální. Ale když pak po desítkách a stovkách stran jeho historie čtete jeho rady o podřízení života cíli, vyškrtnutí časožroutů, prostě mu to věříte:
Je na vás, abyste nalezli způsoby, jak můžete vymýtit jalové činnosti ze svého života. Kolik času trávíte po večeři řečmi o ničem? Kolikrát telefonujete nebo posíláte textové zprávy, aniž byste k tomu měli důvod? Posuďte celý svůj život a sepište svoje povinnosti a úkoly. Uveďte, jak jsou časově náročné. Kolik času potřebujete na nakupování, stravování a úklid? Kolik spánku potřebujete? Jak to máte s dojížděním do práce? Dostanete se tam pěšky nebo na kole? Rozčleňte všechno do časových úseků, a jakmile si naplánujete celý den, uvědomíte si, kolik času vám zbývá na cvičení a jak ho můžete maximalizovat.
Což se úplně nedá říct o celém přístupu. Třeba u popisu jak se pod vodou při uvazování uzlů téměř dusil, a pak to silou vůle překonal, zbavil se strachu a získal nadvládu nad instruktorem Psycho Petem, mi okamžitě vyskočil kousek z učebnice soudního lékařství, kterou shodou okolností zrovna čtu:
Klinický obraz ovlivňuje hlavně nedostatek O2. Úzkost a strach ze smrti jsou před ztrátou vědomí vystřídány uklidněním, příjemnými pocity až euforií. Nadále stoupá systolický i diastolický krevní tlak, jehož zvýšení se promítá až do kapilár – na konci tohoto stadia vznikají tečkovité krevní výrony.
(Str. 148, Miroslav Hirt a kolektiv – Soudní lékařství, I. díl)
Ano, strach zmizí, pak i vědomí a je po všem. Tohle opakovat nechcete.
Jeho příklady jsou extrémní a neudržitelné, běhat se zlomeninami také nepatří mezi něco, co bychom měli přijmout. A tento způsob života nepochybně devastuje i všechny kolem, ani druhá žena Kate s ním nezůstala, je tu jen on a jeho rekordy.
Naopak příběh outsidera je brutálně upřímný a inspirativní. Shrnutí toho, co dokázal, je poselství pro každého – skoro žádné okolnosti nás nemůžou zastavit.
Civěl jsem do propasti a probíral svoji minulost jako listy ve starých složkách. Nalezl jsem nejlepší části a vytvořil z nich neustále se opakující smyčku. V dětství jsem čelil bití a týrání, byl jsem nevzdělaný a snažil se fungovat v systému, který mě odmítal, pak jsem ale převzal zodpovědnost za svůj život a začal se měnit. Byl jsem obézní. Byl jsem ženatý a rozvedený. Prodělal jsem dvě operace srdce, naučil se plavat a běhat s polámanýma nohama. Měl jsem strach z výšek a začal skákat padákem. Voda mě absolutně děsila, a přesto jsem se stal technickým potápěčem a podvodním navigátorem, což je mnohem obtížnější než potápění s dýchacím přístrojem. Absolvoval jsem přes šedesát ultramaratonů, několikrát jsem vyhrál a překonal rekord ve shybech. Přetrpěl jsem první roky na základní škole a stal se nejdůvěryhodnějším mluvčím Navy SEALs. Sloužil jsem svojí zemi na bojišti. Snažil jsem se o to, abych nebyl definován týráním v dětství nebo šikanou v dospívání. Nebyl jsem definován ani nevelkým talentem, obavami nebo slabinami.
A když to vypadá, že nemůžeme, pořád máme ještě rezervu.
Odkazy:
GOGGINS, David. Nic mě nezlomí. Praha: Euromedia Group, 2024. ISBN 978-80-242-9974-7.
Kategorie článku: knihy
Čas od času se při podvodním focení na jižním pobřeží Kréty objevila další ryba, tentokrát samotářská – ale svou podobou na sebe strhla pozornost okamžitě. Názvem ostatně také - lulanka Commersonova. Dlouhé štíhlé tělo, protáhlý rypec a skoro neviditelné ploutve z ní dělají jakousi přerostlou jehlu.
Měřit může až 1,6 metru, průměrná délka je okolo jednoho metru, ta moje na fotkách mohla mít tak 40-50 cm. Oči má poměrně velké, ocas protažený do dlouhého vlákna se smyslovými čidly.
Barva modro až zelenošedá, se dvěma modrými linemi nebo řadami teček. Podle Wikipedie se navíc zbarvení v noci mění na širší pruhy, má tedy proměnlivé maskování.
Podobně jako už dříve zmínění migranti (králíčkovec, perutýn), ani tahle ryba do Středozemního moře nepatří. Přirozeně se vyskytuje v tropických a subtropických vodách Indického a Tichého oceánu, také v Rudém moři. Do moře Středozemního pronikla kolem roku 2000 přes Suezský průplav, od té doby se rozšířila a pro své rychlé rozmnožování a vliv na původní populace ryb patří mezi druhy invazivní.
Co se týče potravy, je to dravec – loví malé ryby a korýše, jak při dně žijící (ty nasává dlouhým rypcem), tak ukryté v porostech mořských trav.
Odkazy a zdroje informací:
Kategorie článku: příroda
Dilbert, inženýr a technik, pracující v jakési korporaci, je tu opět s námi. V této knize dostal velký prostor Dilbertův vychytralý a sarkastický pes Dogbert - ať už spřádá plány na získání bohatství nebo ovládnutí světa, pracuje jako konzultant nebo si dělá legraci ze svého pána, pokaždé jeho cynismus nutí k úsměvu.
(ukázka ze strany 74)
Pouze deníkový záznam; doporučuji recenzi Martina Čuříka.
Aktualizace 24. 4. 2024:
Zpráva o úmrtí Scotta Adamse mě přiměla vrátit se k dalšímu dílu Dilberta. Znovu jsem oceňoval, jak vtipné jsou jeho postřehy a dodnes fungují. Nejvíc mě bavil asi Dogbert, jeho cynické hlášky:
Odkazy:
ADAMS, Scott. Na to, abyste přežili, nemáte dost pod čepicí. Praha: Crew,2011. ISBN 978-80-7449-042-2.
Kategorie článku: knihy komiksy
Podle doslovu Petra Onufera je Terry Eagleton významný pedagog, spisovatel a zejména literární kritik a teoretik. Publikoval třicet osm knih, soustředil se zejména na vztah literatury a ideologie, je vnímán jako radikální myslitel (vychází z levicových postojů). Je ale známý nejen v Británii, celosvětový věhlas mu přinesla právě tato kniha. Formálně je vystavěná jako příručka či učebnice, má číslované kapitoly, citace, rejstříky, ale zdání klame – ve skutečnosti je to jedna dlouhá esej.
S esejistickým stylem, osobním zaujetím, ironickými odbočkami a komentáři bere čtenáře na pátrání po tom, co je to literatura a jak ji číst. Začíná provokativní otázkou, zda vůbec existuje „literatura“ jakožto nadčasová, samozřejmá věc a hned tradiční představy zpochybňuje – ani styl, ani představivost, ani fikčnost nedokáží přesvědčivě označit text za literární.
Není pochyb o tom, že mnohá díla, která se na akademických institucích coby literatura studují, byla „udělána“ tak, aby se jako literatura skutečně četla, zároveň však není pochyb ani o tom, že mnohá nikoli. Text se může napřed chápat jakožto filosofie či historie a teprve časem být do literatury zařazen; nebo také může být původně literaturou a časem se změnit v pouhou archeologickou památku. Některé texty se coby literární narodí, některé literárnost získají a na některé je literárnost naroubována. Dobré vychování tu platí často víc než původ. Nezáleží ani tak na tom, odkud pocházíte, nýbrž na tom, jak na vás lidé hledí. Jestli se rozhodnou, že jste literaturou, pak jí nejspíš skutečně jste, ať už se na to díváte jakkoli. (Str. 19)
Literatura je podmíněná historicky, institucemi, hodnocením, objevuje se v určitém kulturním kontextu. Není izolovaná, je součást širšího celku.
Následující kapitoly sledují vývoj moderní literární teorie od ruského formalismu přes angloamerickou Novou kritiku až k fenomenologii a strukturalismu. Eagleton jednotlivé směry postupně představuje, zároveň s nimi polemizuje a ukazuje jejich problematická místa.
Jak už se čtenář mohl dovtípit, ani Barthesova teorie není bez problémů. Ve světě, kde mnohým chybí nejen knížky, ale i jídlo, je na jeho sebestředném avantgardním hédonismu cosi rušivého. Jestliže nám Iser nabízí neradostný „normativní“ model, který drží na uzdě nespoutaný potenciál jazyka, Barthes nám předkládá privátní, asociální, bytostně anarchistickou zkušenost, která možná není než rubem onoho prvního přístupu. Oba autoři prozrazují liberální nechuť vůči systematickému myšlení, oba navíc po svém ignorují situovanost čtenáře v dějinách. Čtenáři však samozřejmě nepřistupují k textu ze vzduchoprázdna: každý z nich se nachází na nějakém sociálně i historicky určitém místě, a jejich způsob interpretace textu bude touto skutečností hluboce ovlivněn. Iser si sice je oné sociální dimenze čtení vědom, přesto se však většinou soustřeďuje raději na jeho „estetické“ aspekty. (Str. 102)
Například u strukturalismu oceňuje analýzu hlubinných struktur významu, zároveň však upozorňuje na jeho sklon redukovat literaturu (pouze) na systém znaků. Pokračují mimo jiné postrukturalismus a psychoanalýza – text je místo, kde se kříží nevědomé struktury, ideologické vlivy, atd.
Je-li freudismus vědou zabývající se neosobní analýzou duševních sil, je také vědou pokoušející se osvobodit lidské bytosti od toho, co zabraňuje jejich naplnění a blahobytu. Je tedy teorií sloužící transformativní praxi, a v tomto ohledu vykazuje mnohé paralely s radikální politikou. Freudismus je nesen vědomím, že potěšení a nelibost jsou kromobyčejně komplikované záležitosti; v tom se liší od myšlení tradičních literárních kritiků, podle nichž je soud o osobních zálibě či nevoli pouhou výpovědí o „vkusu“, již nelze dál analyzovat. Sdělit takovému kritikovi, že se vám báseň líbí, pak znamená konec debaty. Pro jiný druh kritika to však může být přesně ten moment, kdy debata začíná. (Str. 227)
Věnuje se také čtenáři a recepci textu, ukazuje, že smysl textu není jen v autorově záměru nebo ve formální struktuře, ale že vzniká během aktu čtení. Čtenář vnáší svá očekávání i své zázemí a tak je vždy důležité, kdo čte a z jaké pozice.
Závěrečná část knihy se vrací k ideologii, kapitola „Závěr: politická kritika“ dokazuje, že literární teorie nikdy není neutrální, vždy předpokládá nějaký postoj společnosti, nějaké hodnoty, a tedy se (i) v ní ideologie formuje nebo reprodukuje.
Výklad je to nesmírně erudovaný, ale ta esejistická forma mi vlastně vůbec nevyhovuje. Jakkoli je styl vybroušený, já se v něm utápím a ztrácím nit. Možná kdybych už ty směry znal, mohl bych oceňovat ostrost Eagletonova pohledu… Teď se ale spíše podívám po nějaké skutečné učebnici.
Odkazy:
EAGLETON, Terry. Úvod do literární teorie. Praha: Plus, 2010. ISBN 978-80-00-02587-2.
Kategorie článku: knihy
(c) 2005-2023 Wu