Speciál časopisu Válka Revue vyšel v únoru 2023, zhruba po roce války na Ukrajině. Tehdy jsem si ho koupil, ale neměl jsem úplně sílu ho otevřít. Ten zpupný a šílený útok Ruska mě dlouho deprimoval. Speciál jsem si přečetl až teď, trochu jako návaznost na Velkou obrazovou encyklopedii zbraní od Iana V. Hogga a doplnění informací o moderních zbraních – ale nejen to.
Časopis je hodně pestrý; samozřejmě představuje zbraně:
Další texty mapují historii a vybrané události války:
Nechybí ani širší pozadí a souvislosti:
Představuje osobnosti, hrdiny, dotkne se válečných zločinů atd. Samozřejmě je bohatě ilustrovaný, jak už to k takovému magazínu patří:
Už kvůli strhující reportáži s popisem obrany Kyjeva (původně vyšla v The Washington Post) a historii Ukrajiny i konfliktu na Donbasu stojí časopis za přečtení. A jako celek vám dá přehled nejen prvního roku války, ale i širších souvislostí, to vše obrazovou formou.
Kolektiv autorů. Bojiště - Ukrajina 2022 (speciál časopisu Válka Revue). Praha: Extra Publishing, 2023. ISBN 1804-0772.
Kategorie článku: knihy
Před rokem jsem si udělal cvičení se snahou obnovit smazané soubory na EXT4 pomocí PhotoRec. Obnovil jsem jich hromadu, snad všechny – kromě toho, který jsem potřeboval. Ale to už se tak stává. Také jsem si archivoval příspěvky z Mastodonu 2024 (část 5). A ukázal jsem možná až zbytečně velký nůž Haller karambit 83562.
Jako doplnění ke Spalovači mrtvol jsem si přečetl diplomku Šimona Plašila Pojetí buddhismu ve Spalovači mrtvol v knižním a filmovém zpracování. Psychologie pro každý den Jana Urbana vypadala velmi slibně, bohužel forma z ní udělala nečekanou nudu. Také jsem zkusil
Atlas našich hornin Richarda Jana Honse, jestli náhodou po letech nepochopím krásu hornin. Nepochopil. Ale kniha je nádherně udělaná. Další publikace Jasmíny Houdek a Pavla Houdka To byl jen vtip se od sebeobrany fyzické posouvá ke komunikaci a obraně před mikroagresí, sexismem apod. Velmi užitečné.
Obrovská životopisná studie Hermann Hesse od Heimo Schwilka je i v tom rozsahu velmi čtivá a pokud je Hesse váš oblíbený autor, určitě neváhejte.
Z beletrie jsem si užil Žambochův Samarkand, to bylo skvělé čtení ze světa Drsného spasitele. Cognettiho román Osm hor je hodně silný příběh, mě ale příliš neupoutal. Pokračování statkového tématu z pera čtyř autorek jsem ani nedočetl, Statek v ohrožení měl příliš komediální atmosféru. Naopak humorná kniha o vážném tématu Žít a nechat žít od Hendrika Groena byla zábavná a dokázala překvapit. Tibet – Tajemství červené krabičky od Petra Síse je především pro děti, je ale krásně provedená a přináší leccos zajímavého. A je založená na skutečných událostech.
Komiksy jsem přečetl tři a všechny jsou nějakým způsobem mimořádné.Single matka zachycuje obtíže a také myšlenky opuštěné ženy s malým dítětem, Jedna k jedný je tak trochu experimentální černobílý komiks o splnění snů a Carbona a Silicius od Mathieu Bableta je monumentální historie budoucnosti z pohledu dvou robotů vybavených inteligencí.
Na závěr moje tvorba, fotohaiku Liána a dvě kresby, Lesoještěr a Grál.
Kategorie článku: recyčlánky
Tomáš Holý byl slavná dětská filmová hvězda; kdo by neznal filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny nebo sérii filmů s hajným Strakou a jeho vnukem (Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem). Měl nesporný talent – svůj humor a rošťáctví ale nehrál, často po natáčení bavil celý štáb. Herectvím se nicméně živit nechtěl a ve třinácti letech kariéru ukončil, ještě dotočil nasmlouvané filmy. Později se věnoval westernovému ježdění. Po gymnáziu pokračoval studiem práv, až do své tragické smrti krátce před dvaadvacátými narozeninami.
Jeho spolužák a blízký přítel byl Ota Kars, který v roce 2017 vydal Holého biografii a ještě o pár let později tento komiks. Pojetí je trochu jiné, nesnaží se o klasickou biografii, soustředí se na to, jaký Tomáš Holý byl, jak na něj nahlíželi spolužáci. Velmi významná je také role jeho maminky Marie. Ale zdaleka nejvíc prostoru má dospívání Karse a Holého, jejich příhody, blázniviny i životní očekávání.
Kresba Kristýny Plíhalové střídá několik stylů; nejvěrnější jsou barevné záběry z filmů:
Pečlivě prokreslená, ale už černobílá, jsou políčka z dětství:
A nejméně detailní, místy až neumělé, jsou příhody z dospívání. Také černobílé, jen Tomáš Holý je na nich zachycen červeně (což je dobře, měl bych jinak potíže ho rozeznávat).
Asi je to záměr, možná ta skicovitost má naznačit furiantství dospívajících, ale mně to vůbec nevyhovovalo, komiks mi po většinu času připadal jaksi nedokreslený.
Obsahově je komiks někde mezi biografií a vzpomínkami, zejména nejbližšího kamaráda Oty Karse, což může být výhoda, pokud už biografii znáte. A naopak nevýhoda, pokud očekáváte kompletní informace. Co ale zachycuje skvěle je studentský život, slávě navzdory.
Ve výsledku je to spíš doplněk k Holého příběhu než samostatná kniha. Pokud už máte k Tomáši Holému vztah, pár scén vás nejspíš potěší; pokud čekáte kompletní biografii, budete narážet na mezery.
Odkazy:
KARS, Ota. V hlavní roli Tomáš Holý. Praha: Argo, 2021. ISBN 978-80-257-3495-7.
Kategorie článku: knihy
Zámek ve Zruči nad Sázavou má dlouhou historii a zároveň je po posledních přestavbách mimořádně malebný, skutečný „klenot pozdního romantismu“.
Dějiny zámku jsou spojeny především s rody Kolowratů a Schebků. Kolowratové drželi panství od roku 1334 více než dvě století; Schebkové se stali posledními významnými majiteli před zestátněním v roce 1948.
Novodobé dějiny pro mě byly nejzajímavější – nejprve zámek koupil a rekonstruoval novinář a politik Jan Stanislav Skrejšovský, nákladné opravy i další okolnosti ho ale přivedly na mizinu, zámek propadl bance, která ho pak prodala Janu Schebkovi, přezdívanému Král železnic. Jeho syn Adolf, který už přijal titul barona, zadal architektovi Janu Vejrychovi přestavbu a tehdy získal zámek svou dnešní historizující, novogotickou podobu.
Brožura z výletu mapuje jednak Stavební vývoj zručského zámku
od prvního feudálního sídla přes hrad jako nedobytnou pevnost, proměnu v zámek a etapy renesanční, barokní, klasicistní, novogotickou i rekonstrukci současnou. Současnou rekonstrukci projektoval Petr Řehořka, autor této části textu. Druhá část pak popisuje interiéry a sbírky.
Brožura je užitečná a zámek nádherný, berte to jako tip na výlet.
Odkazy:
KŘÍŽOVÁ, Květa, ŘEHOŘKA, Petr. Zámek Zruč nad Sázavou. Nymburk: Ivan Ulrych - Nakladatelství VEGA-L, 2014. ISBN 978-80-87275-92-4.
Kategorie článku: knihy historie architektura výlety
(2006, pastelka)
Aktualizace 27. 9. 2026: obrázek ve větším rozlišení
Kategorie článku: tvorba
Knihu jsem si koupil v podstatě jen díky názvu a po letmé kontrole hodnocení na Databázi knih, kde má přes 80 %. Očekávání přitom předčila výrazně. Během čtení jsem několikrát vyprskl a dvakrát se rozesmál nahlas. Ale přestože je pratchettovsky vtipná, je to zároveň čtivý příběh.
Hlavními hrdiny jsou trpaslíci, sehrané komando, specializované na čištění kobek, labyrintů a podobných kouzelnými pastmi posetých míst. Říkají si Kobkanýři, mají několik týmů – odpasťovací, akviziční (to je také vtipné, jde o akvizici majetku – trpaslíci kobky zkrátka vybílí). K aktuální výpravě do hrobky nemrtvého čaroděje Alahama se na základě rozkazu přidá Durham, nezkušené nemehlo, ale s dobrým postřehem a bystrým myšlením.
Durham dorazil ke karavaně přesně na čas. Jako obvykle, přesně tak, jak to do něj namlátil jeho adoptivní otec. Vždycky mu říkával: „Když nejsi tam, kde máš být, tak se věci, co se ti maj stát, stanou místo toho někomu jinýmu.“
Zkušenosti sice Durhama ujistily, že u spousty z těch věcí je lepší, když se stanou někomu jinému, ale i tak stále chodil včas. Zvlášť v tomto případě se svým otcem souhlasil. Byla to příležitost, první za mnoho let, a neměl v úmyslu o ni přijít jen proto, že by zaspal.
Celý jeho život je tak trochu omyl, stejně jako ten rozkaz. Podle všeho patřil strážci královského pokladu jménem Dorham. Ale na vysvětlování už je pozdě, ostatně rozkaz zněl jasně.
Trpaslíci jsou vysloveně svérázní, mluví nářečím, které k nim dokonale padne, každý má nějaké schopnosti a podivnosti
Hryzly pomohl Majzle, která měla problémy rozmotat si ruce a nohy, a vytáhl ji do stoje. Trochu se kymácela, ale jinak vypadala v jednom kuse. Hryzly už dávno pochopil, že Majzla má pro tým cenu spíš díky svému patologicky slabému pudu sebezáchovy následovanému praktickou nezničitelností než pochybným akrobatickým schopnostem.
Ve svém počínání jsou naprosto suverénní a sebejistí. Což se nedá říct o Durhamovi. Celé je to vážná výprava směšných (ale ve výsledku úspěšných) postav.
A mimořádně zábavná, Russell umí skvěle obrátit zažitá schémata – tam, kde čekáte nějaký průšvih, vyřeší se omylem, jinde trpaslíci prorážejí překážky dokonalým plánováním, je to všechno nečekané a přitom oddechově pohodové. Byť někdy trochu nekorektní.
„Myslím, že sis právě zasloužil nový jméno, chlapče,“ zaduněl Gong. „Akorát furt nevím, jaký by přesně mělo bejt.“
„Hmmm,“ zamyslel se Tad. „Inkontinentál?“
Velké překvapení, rozhodně doporučuji (a hned jsem si koupil celou sérii).
P. S. Kosti a pasti jsou jasné, ale co ty slepice? Inu
Slepice jsou zvířata, která dosáhla absolutního zenu. Žijí jen v jednom daném okamžiku. Jejich jednání v jednu chvíli nemusí mít žádný vliv na to, co udělají o sekundu později, ani je neovlivňují události, které tomu předcházely. Slepičí myšlenky se objevují v jejich malých šílených mozečcích jako záblesky světla, každý z nich jedna geniální myšlenka nepříliš geniálního stvoření. Každý jejich čin je naprosto náhodný, ve výsledku z nich dělá naprosté zosobnění chaosu. Slepice jsou nechvalně proslulé tím, jak dokáží utéct prakticky odkudkoli, což ale není díky tomu, že by tvořily mazané komplikované plány, zatímco se k sobě choulí v temném kurníku a pařátky škrábou do hlíny složitá schémata. Je to kvůli jejich naprosté nepředvídatelnosti.
Odkazy:
RUSSELL, Jeffery. Kosti, pasti, slepice. Praha: Mystery Press, 2024. ISBN 978-80-7588-586-9.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
Krátce po Trumpově tlaku na převzetí kontroly nad Grónskem vydal Petr Koubský další ze svých fenomenálních přehledů historie. Po dějinách Ukrajiny, Ruska a konfliktu mezi Izraelem a Gazou jsou to Dějiny Grónska
. Slovo fenomenální používám záměrně – autor totiž píše nesmírně čtivě, i ta nejsložitější témata dokáže shrnout a formulovat srozumitelně, zároveň vypráví s nadhledem a volí taková slova a formulace, že má text i literární kvality. Je to zkrátka radost číst i když jde o téma, které vás nijak zvlášť nezajímá.
V řadě kapitol kniha mapuje lidské osídlení Grónska od prvních migrací přes příchod Norů a Vikingů až k moderním dějinám ostrova. Při svém výkladu sleduje nejen historii a geografii, ale také ukazuje, jak si různé kultury v tomto prostředí vedly a proč některé strategie přežití fungovaly lépe než jiné. Grónsko svou extrémní polohou a prostředím skutečně testuje limity, ony Krajní možnosti civilizace
, jak zní podtitul knihy.
Norské osídlení přetrvalo pět století, než zaniklo, tedy se jedná o dlouhou dobu, nicméně snaha pokračovat v zavedeném zemědělském modelu života vedla ke kolapsu. Proti tomu stojí osídlení Inuitů, dokonale přizpůsobených arktickému prostředí.
A pak následují dějiny moderní. Dánský přístup, cesta k grónské samosprávě, mimořádná epizoda za druhé světové války a smlouva s USA, kterou v podstatě na vlastní pěst uzavřel dánský velvyslanec Henrik Kauffmann. Díky tomu je v Grónsku dodnes americká vojenská základna, a nejen to:
Američané se tou dobou v Grónsku pustili ještě do jednoho projektu, znepokojivějšího než Thule Air Base, dokonce možná i než jaderná havárie. Jmenoval se Camp Century a oficiálně (protože utajit jeho existenci úplně nebylo možné) to byla výzkumná stanice. Nacházela se na pevninském ledovci, 240 km od Thule směrem do vnitrozemí.
Reálně šlo o pilotní projekt, začátek daleko většího záměru: vybudovat hluboko pod ledem celé skryté město plné velitelských stanovišť a odpalovacích ramp – bez vědomí dánských a grónských úřadů. Sešlo z toho, protože se ukázalo, že ledovec se zvolna pohybuje a žádná stavba v něm nebude stabilní. Zbytky Camp Century jsou pod ním dnes pohřbeny. Na světě není technologie, která by je odtamtud dostala ven. (Str. 98)
Geopolitický význam Arktidy roste a Grónsko je tam největší ostrov. I to, proč o něj má Trump zájem, se v knize dočtete.
Kapitoly jsou oddělené dvoustránkovými fotografiemi, doplněné jsou také dvě mapky, na stranách 27 a 37, ty si doporučuji nalistovat předem – při čtení kapitoly Dějepis převlečený za zeměpis
se vám budou hodit.
Odkazy:
KOUBSKÝ, Petr. Dějiny Grónska. Praha: N media, 2026. ISBN 978-80-88433-98-9.
Kategorie článku: knihy historie
Potkat přes den střevlíka kožitého je poměrně vzácné, je to noční tvor.
Když na něj ale narazíte, určitě ho nepřehlédnete – je totiž velký až 4 cm, patří k největším střevlíkům vůbec. Krovky má nepravidelně zvrásněné, mohou připomínat hrubou kůži, což mu dalo české jméno (a latinské také, to coriaceus ve jméně Carabus coriaceus znamená kožovitý).
Stavba těla je mohutná, má nápadná kusadla a silné nohy. Vše je přizpůsobeno způsobu obživy, je to totiž dravec. Loví hmyz, žížaly nebo plže. Podívejte na ta kusadla:
Detail:
Zadní křídla nemá a krovky má srostlé, takže nemůže létat, o to rychleji ale uhání. Kdyby se mi nezastavil, neměl bych žádnou fotku, resp. měl bych spoustu rozmazaných.
Nejčastěji obývá okraje lesů, parky, sady nebo zahrady, ve kterých je dostatek míst k úkrytu – kameny, trouchnivějící dřevo, hromady listí a větví apod. Ale vidět ho můžete i na otevřenějších plochách, doběhne daleko. Což může vést k matoucím nálezům v zemních pastích (viz Úskalí výzkumu střevlíků 1. Co vlastně říkají zemní pasti?).
Jeho larvu se mi letos povedlo potkat poprvé. Je to takový úzký obrněný váleček a na první pohled vypadá hrozivě. Obzvlášť když má i na zadečku jakási „tykadla“, takže na okamžik zvažujete, která strana je vlastně hlava.
A je také dravá, stejně jako dospělec. Žije a loví v opadaném listí. Dorůstá délky až 5 cm. Představě bílé, měkké larvy tedy příliš neodpovídá. Ačkoliv – podívejte se jí na bříško:
Ještě zajímavost k broukovi – při ohrožení umí vystříknout páchnoucí sekret, takže do ruky raději nebrat.
(Larva focena 18. 4. 2026, brouk 29. 8. 2026, obojí v podhůří Železných hor)
Odkazy:
Kategorie článku: příroda
Souhvězdí Kentaura je třetí díl volné trilogie (po Polární záři a Skrytých dimenzích). Dá se samozřejmě číst samostatně a bude fungovat, ale podrobná znalost se rozhodně hodí. I když, přiznávám, i mě paměť trochu zradila. Kdo byli rodiče Emmy Kaplanové, jsem pochopil až postupně, přitom to příjmení bylo jasné vodítko. Vlastně jsem znal i Žraloka, neuvěřitelného pilota se zvláštním kuřetem. Jen jsem ho po třiceti letech nepoznal.
Hlavní dějové linie jsou dvě. První se odehrává na kolonizační lodi Daidalos, která se roku 2074, po dvaceti letech cesty, konečně blíží ke svému cíli v soustavě Alfy Centauri. Vedoucí technik Theo Martin řeší divné výsledky z detektorů, nevysvětlitelné poruchy a sabotáže.
Gravitační přístroj ukazuje několik hmotných bodů v soustavě Alfy, které se nedaří ztotožnit s žádnou viditelnou planetkou, asteroidem nebo jiným materiálním objektem. Detektor infračerveného záření na daných místech ukazuje jen černočernou prázdnotu.
Jinými slovy, gravitace naznačuje, že jsou v soustavě Alfy nějaké neidentifikované hmotné objekty. Vizuál a infračervené záření tvrdí, že tam nejsou.
A astronomové jsou samozřejmě naštvaní a házejí vinu na nás. Prý neděláme pořádně svou práci a přístroje nefungují, jak by měly.
V něčem mají určitě pravdu.
Jen minulý týden došlo k pěti podezřelým výpadkům na teleskopech, a čidla infračerveného záření, ta klíčová, jedno po druhém tvrdošíjně selhávala rychleji, než je moji technici stačili nahrazovat novými.
Druhou linii tvoří pátrání Emmy Kaplanové na Webbově stanici – vyšetřuje smrt vědce pracujícího na mezihvězdné Bráně (projekt UniversalGate), kromě toho má ještě tajný úkol od Mosadu.
Nejsou to ale dvě paralelní zápletky. Emma i Theo znají část vysvětlení a jak děj postupuje, ukazuje se, že je to vlastně jediný problém. Kombinace detektivky, konspiračního thrilleru a technologií budoucnosti je velmi účinná a informace do sebe zapadají. A když se do toho přimíchá teroristický čin a obvinění Thea, děj nabírá na spádu. Podaří se pravdu odhalit dřív, než dojde k rozsudku?
Bylo to napínavé a v okamžiku vyřešení jsem vlastně spokojeně čekal epilog – než jsem si všiml, že zbývá ještě více než sto stránek a celá druhá část. Ano, to hlavní teprve začíná. Kniha mění žánr a měřítko, stává se z ní záchranná space opera a závod s časem pokračuje. Mazurek tak vlastně napsal dvě finále.
Kompozice udržuje rychlé tempo střídáním krátkých kapitol a přepínáním perspektiv. Nejčastěji se střídají Emma a Theo, občas dostanou prostor i Peterson, Cimrman nebo – poněkud nezvykle – autonomní zbraň vybavená umělou inteligencí. Aktuální postava je v podnadpisu uvedená, takže se vůbec neztrácíte, a zároveň kapitola začíná kurzivou psanou vzpomínkou – je to vlastně druhá časová linie. Vysvětluje, jak se daná postava dostala do současnosti, a zároveň prokresluje její charakter. Emma a Theo jsou díky tomu velmi plastičtí, rozumíme jejich psychologii.
O tom, jaké mají postavy návaznosti na minulé díly trilogie, jsem se zmínil už v úvodu; je toho ale mnohem víc, vrací se umělá inteligence Cimrman, Kon(s)piráti a jejich hlava Car, stejně jako geniální vědec Kornilov a mimozemské artefakty. Tady se znalost celé série hodí.
Co se týče informační plnosti, Jiří Mazurek ji ještě více omezil, v textu ponechal jen ta nejdůležitější vysvětlení a vědecké pojmy, které přímo ovlivňují děj, a příběhu to prospívá. Faktografie už nijak nevyčnívá. A také zachoval závěrečný populárně naučný dodatek, kde jsou vědecká fakta rozebrána podrobněji.
V knize stále zůstává humor, i když tady se na rozdíl od druhého dílu hlavní postavy tolik nešpičkují. Úlevně legrační jsou textové zprávy mezi Emmou a Žralokem. Vytkl bych snad jen vesmírnou autonehodu, které je sice pěkná narážka, ale pravděpodobnost takové události je příliš mizivá.
Příběh staví postavy před několik skutečně těžkých rozhodnutí. Zároveň na konci přináší dojemná završení osudů, smíření a nové šance, to jsem ocenil.
Když to shrnu, kniha je velmi povedený a zároveň široce rozmáchlý závěr trilogie. Je strhující akční sci-fi s rychlým střídáním záhad, akce a odhalení. Pokud jste četli předchozí díly a nevadí vám, když technothriller v polovině změní žánr na něco opravdu velkolepého, přijdete si na své. V kontextu celé série je tento díl nejlepší, skutečný vrchol.
Odkazy:
MAZUREK, Jiří. Souhvězdí Kentaura. Praha: Martin Koláček - E-knihy jedou, 2026. ISBN 978-80-281-2027-6.
Kategorie článku: knihy
Kniha o rozměrech 21 x 29,5 cm přináší více než 200 historických snímků ze života v Protektorátu Čechy a Morava. Zachycují zlomové události od počátku okupace přes atentát na Heydricha až po popravu K. H. Franka po válce, ale také každodenní život, kulturu a zábavu.
Na každé dvoustránce jsou dvě větší fotografie nahoře a dvě menší po stranách. Zbytek prostoru vyplňuje doprovodný text Karla Sýse. Karel Sýs patřil k básnické generaci Pětatřicátníků (spolu s Jiřím Žáčkem, například), vedle básnické a literární tvorby se i politicky angažoval. V normalizačním literárním provozu patřil k vlivným postavám. Tento komentář je laděn autobiograficky a vzpomínkově, zprostředkovává vyprávění z rodiny i z médií.
Fotografie jsou skutečně zajímavé, zato text je směs vzpomínek a útržků, která s nimi téměř nekoresponduje. A tón je natolik žlučovitý, že se to nedá číst.
Zatímco v Berlíně se Goebbels pářil s Lídou Baarovou, v Praze prý herci opilí přídělovým koňakem a erárním šnapsem sedávali K. H. Frankovi na kostnatém klíně, třeba komik Bedřich Veverka. (Str. 49)
Emotivnost válečných vzpomínek chápu a nepopírám, ale ke knize dokumentárních fotografií se to nehodí.
Projevuje se to i v popiscích fotek, ale tam se to dá snést, jsou to maximálně dvě věty:
Dvojjazyčné názvy ulic, dvojjazyčné filmové titulky, dvojjazyčné pěšinky na tvrdých českých palicích… Fritz Smetana by se divil, kam to Vltava dotáhla. (Str. 37)
Zhodnocení je jednoduché – zajímavé a možná i unikátní fotky komentář táhne ke dnu. Pokud vás Protektorát a jeho život zajímá, obrázky si prohlédněte. A text raději přeskočte.
Odkazy:
HEYDUK, Miloš, SÝS, Karel. Protektorát ve fotografiích. Praha: BVD, 2006. ISBN 80-903754-4-8.
Kategorie článku: knihy historie
(c) 2005-2023 Wu