Cesta světla je souborné vydání čtyř kratších Komenského textů z různých období, které ilustrují různé směry jeho zkoumání. Via lucis všenápravné myšlenky, Anděl míru politickou snahu přispět ke sjednání míru, Štěstí národa kritické zkoumání státu (maďarského) a rady pro jeho zlepšení a Vějička moudrosti pak sebekritické zhodnocení vlastního díla.
Cestu světla napsal Komenský v letech 1641–1642 v Londýně, kde se setkal s okruhem tzv. anglických komeniánů (jeho obdivovatelé a příznivci) kolem Samuela Hartliba. Jejich plány (a příslib parlamentu) k založení vědeckého kolegia pro řízení reformy školství byly se změnou politické situace rozmetány. Vydal ji tedy až v roce 1668 v Amsterodamu, patrně aby upozornil, že relativně nově vzniklé Královské společnosti předcházely snahy mnoha lidí včetně jeho samého. Proto ji také opatřil novou předmluvou, která Královskou společnost oslovuje, její vznik vítá a chválí, ale také upozorňuje na podceňování všenápravy lidské společnosti.
Spis pak navrhuje všenápravný program pomocí vzdělání, smíření církví a šíření poznání. Jenom moudrost a pravé poznání, šířené lidmi jako spolupracovníky Božími, může překonat nevědomost a zmatek. Říká, že svět je školou Boží moudrosti, pro kterou nás vybavil třemi vzory, třemi knihami věčnosti. První a největší je viditelný svět, popsaný tolika písmeny, kolik je v něm vidět božích výtvorů
. Druhou knihou je člověk sám, stvořený k obrazu Božímu.
včetně duše, která je měřítkem věcí. A konečně třetí knihou je Písmo svaté, komentář knihy vnějšího světa i vodítko světa vnitřního.
Vinou lidí je ale tato škola uvedena ve zmatek. Komenský vyvozuje, že lék existuje, a že jím musí být nějaké obecné světlo, a také že máme povinnost hledat cesty k němu.
Nelze tedy lidskému rodu přát nic prospěšnějšího ani nelze nic vznešenějšího projednávat na radách moudrých, než aby bylo možné nalézt (za pomoci Boha, který nás již lituje) nějakou účinnou cestu, jak odstranit z lidských duší onu odpornou tmu nevědomosti a různic a uvést na svět jas moudrosti. Hodlajíce vyšetřit, jaká se může v této věci skrývat naděje, pohleďme nejprve, oč bylo v této věci usilováno a s jakým zdarem. (Str. 39)
Z příkladů dokazuje, že světlo a tma bojují, když jednoho přibývá, druhé mizí a naopak, ale že světlo zvítězí. Zkoumá dosavadních šest cest a přichází se sedmou, zcela univerzální, tedy pansofií (vševědou). Pro šíření univerzálního světla potřebuje:
Zajímavé je, jak zdůrazňuje zodpovědnost a jak ji vyvozuje ze skrytého smyslu bible:
Náš Hospodin nás učil modlit se: Otče náš, posvěť se jméno tvé. Kdyby se však někdo jen modlil a nechtěl současně i opravdu dbát, aby také sám posvěcoval Boží jméno a aby jiní všemožným způsobem je posvěcovali, řeklo by se, že se posmívá Bohu. Tak tedy, když se nám ukládá, abychom se modlili: Přijď království tvé, ukládá se nám zároveň, abychom sami hledali království Boží (Mat. 6, 33). Když se modlíme: Buď vůle tvá, nemíníme tím, aby ji Bůh bez našeho vědomí v nás konal, ale aby nám dal vůli konat všechny jeho záměry. O to jsme povinni tak opravdově usilovat, jak opravdově se modlíme. Když říkáme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes, nemá to ten smysl, abychom v nečinnosti očekávali, až nám bude z nebe seslán chléb, ale aby Bůh připojil své požehnání, když každý svou prací si hledí dobýt chléb a pak jej v potu tváře pojídá. Tak když se modlíme: Odpusť nám naše viny, zavazujeme se zároveň nedopouštět se hříchů, nebo, kdyby se nám to vinou naší křehkosti přihodilo, hned opustit cestu hříchu a navrátit se k předsevzetí nehřešit. Když říkáme: Neuveď nás v pokušení, zavazujeme se tím, že se nebudeme sami do pokušení vrhat a pokoušet Boha. Když konečně říkáme: Zbav nás od zlého: zároveň se učíme a zavazujeme, že se budeme zlu vyhýbat a dáme si pozor, abychom do něho neupadli. Jak bychom tedy stejně nepochopili, že když s příchodem onoho vytouženého osvíceného století máme naději na nápravu pokažených věcí a žádáme si ji od Boha, že se zároveň také zavazujeme jí napomáhat? (Str. 59)
Hledání a nalézání vzájemného vysvětlování přírody a bible ukazuje bystrost, vůli a nekonečnou fantazii:
Slouží tedy sobě navzájem jako komentátor a tlumočník, Písmo spíše z hlediska obecnosti, příroda spíše z hlediska jednotlivostí. Písmo totiž obecně učí, odkud jsou tvorové a jakou silou trvají a jaký konečně mají cíl. Ale jednotliví tvorové ukáží pravý smysl jednotlivých míst Písma (kde pod obalem jsou vykládána tajemství), např. že si Bůh ve Starém zákoně přál, aby to, co se mu podává jako oběť, se spálilo ohněm. Proč to? Zkoumej přirozenost ohně a pochopíš, kam směřuje Boží příkaz. Víme totiž, že je trojí působnost ohně: svítit, zahřívat a pohybovat se. Kdo tedy tento obraz vysvětlí tak, že řekne, že Bůh požaduje od těch, kteří se mu nabízejí za oběť (1) světlo poznání, to jest (jak vysvětluje apoštol, Řím. 12, 1) rozumovou poctu, (2) teplo vroucnosti (3) a pohnutí dobrého úmyslu, čili nové poslušnosti, zda nepoznáme, že objevil za literou smysl? Nechtěl rovněž Bůh, aby se mu obětovalo bez soli. Proč to? Jestliže znáš přirozené vlastnosti soli, nemůže ti uniknout tajný smysl. Sůl je totiž svou podstatou stálejší než všechna tělesná stvoření a pro tuto stálost je jakoby neporušitelná (ani totiž sama nehnije a ani nedovoluje posoleným věcem hnít). A jestliže někdy musí měnit vnější tvar (jak se stává, octne-li se v látce, která jí škodí — vodou se totiž rozpouští a rozplývá, ohněm praská), nemění přece svou přirozenost, ani jí neztrácí. Neboť i ta voda, která rozpouští sůl, musí přijmout přirozenou vlastnost soli, a sůl rozpadlá působením ohně na malé částečky, je touž solí. Nemáme tedy věřit, že Bůh tímto symbolem doporučuje svým vyznavačům stálost v úskalích a ohni? Podobných věcí je Písmo plno. A jejich smysl se může správně pochopit jen z pravé znalosti věcí přirozených, nemluvě ani o podobenstvích. Ó jak významné bude toto světlo, budeme-li celé Písmo vyvozovat z harmonie přírody, přírodu pak pravdivě symbolizovat v Písmě! (Str. 98)
To je přímo fascinující! Ale nemylte se, neposmívám se tomu, spíš to sleduji s respektem – jak promyšlené to má, jak podložené odkazy. Bohužel tedy odkazy na Bibli a ne na vědu… Co by asi dokázal produkovat v modernější době?
Spis Komenský napsal a vydal jako memorandum k mírovým jednáním v nizozemské Bredě, která měla ukončit druhou anglo-nizozemskou válku. Mezi vyjednavači měl mnoho příátel a známých a svoje poselství zde (spolu se sbírkou proroctví) rozdával. Dílo je patetické i realistické, a pro Komenského politické smýšlení převratné – namísto boje mezi katolictvím a protestantstvím zde proti sobě stály dvě protestanstké země! Ve výsledku odsuzuje všechny války bez rozdílu a vyzdvihuje mravní hodnoty a sjednocení lidstva v duchu příchodu Kristova království.
Zde jde o řízení státu, Komenský spis napsal patrně v Blatném Potoce (Sárospatak v Maďarsku) a věnoval ho protestantskému sedmihradskému knížeti Jiřímu II. Rákóczimu. Štěstí národa podle něj závisí na růstu, rozvoji ekonomiky a vzdělanosti, ale k tomu mají Maďaři daleko. V kritice si nebere žádné servítky:
O nadbytku nač mluvit? Máme nadbytek žebráků a špíny; a z nedostatku zdravé přípravy i nápojů máme nadbytek bledničky, častých nemocí a předčasných úmrtí; proto je země napolo pustá. Máme sice drahokamy, zlato a stříbro, ale pod zemí; dobývat jich odtud ponecháváme umění jiných, ať už je provozují veřejně, neb tajně; sami o sobě těchto věcí nedbáme. (Str. 228)
V dalších odstavcích pak navrhuje, jak dosáhnout zlepšení.
A ještě jeden aspekt Komenského tvorby je tu ukázaný – schopnost sebereflexe. Tak jako se obilí zbavuje plev věječkou, i on se ohlíží za svými díly a identifikuje v nich chyby a nedokonalosti.
Jako celek tento výběr textů ukazuje šíři Komenského myšlení a tvorby. Zajímavé jsou všechny, i když se už nečtou úplně snadno. Příště se přece jen vrátím k nějakému výboru myšlenek, jako Zdeněk a Drahomíra Kožmínovi: Zvětšeniny z Komenského nebo Benjamin Kuras: Slepování střepů.
Odkazy:
KOMENSKÝ, Jan Amos. Cesta světla. Blansko: Miloš Palatka - ALMI, 2014. ISBN 978-80-87494-13-4.
Kategorie článku: knihy
Před rokem jsem se ohlédl za dovolenkovým fotolovem perutýna ohnivého, působivá ryba. Upgradoval jsem na Fedoru 41, což bylo také působivé, bojoval jsem s chybějícím příkazem „have“ v bashi.
Faktografická kniha měsíce, ba přímo roku, je Vachudova Časotvorba. Lifehacking se vším všudy.
Pak jsem se věnoval dějinám a geografii – historii Spinalongy (a hradů na Krétě), proměnám Pardubického kraje ve fotografiích, podrobné historii obcí pod hradem Lichnice a historii znárodňování a konfiskací v letech 1945-1948 (diplomová práce Ondřeje Mikuleho).
V beletrii mě také jedna kniha ohromila – Fosilie Michala Kašpárka, opravdu aktuální generační román. Ale i Svět je malý Davida Lodge je skvělý – propracovaná parafráze na artušovské hledání svatého grálu (v akademickém prostředí).
Zato Ten žena a ta muž Pavla Kohouta není nic než groteska. Zkusil jsem ještě jednu knihu od Kristýny Sněgoňové, Zřídla, ale úplně nadšený jsem nebyl, jednak jsem úplně nerozuměl závěru, jednak byla dost drsná.
To jsem ovšem netušil, jaké sousto jsem si ukousl s komiksovým zpracováním románu Brodeckova zpráva. Je vlastně skvělý, ale číst ho znovu rozhodně nebudu.
Alespoň že Básně Josefa Václava Sládka nezklamou.
Ještě tvorba – kresba Koncert a fotografie Oživlý obrázek, kterou přetiskuji i sem (to jsem tehdy vážně zíral, než jsem to pochopil):
Vytiskl jsem na černobílé tiskárně jeden list, odložil nahoru - a teď třeštím oči na to kouzlo. Obrázek ožil, lampa svítí!
(14. 1. 2024)
(úvodní obrázek Midjourney)
Kategorie článku: recyčlánky
Brožura z výletu je vážně tenká, pouhých 26 stran i s obálkou, skoro by nestála za zapisování – kdyby ovšem nebyla tak čtivá a přehledná.
A co mě zaujalo nejvíc (a jinde jsem neviděl) je prostřední dvoustránka s majiteli hradu Kost a výstavbou hradu od 14. století do současnosti. Majitelé jsou označení barevně – a na schématu výstavby jsou jednotlivé budovy značené barvou svého stavitele. Velmi pěkně tak můžete jít v čase a vidět dostavby.
Hrad patří mezi nejzachovalejší středověké hrady a rozhodně stojí za návštěvu.
Odkazy:
Kategorie článku: knihy historie
Rostislav Václavek trpěl hypokalemickou familiární periodickou svalovou obrnou, genetickým onemocněním, při kterém kvůli narušení metabolismu tělu chybí draslík. To vede k zoufalým stavům, kdy se nemocný najednou nemůže pohnout a má prakticky ochrnuté svaly. Léčba zahrnovala draslík v tabletách (KCl), která se u něj dostala až k extrémním dávkám 120 tablet denně! Krom toho pokračoval v životním stylu plném stresu – několik zaměstnání, nadváha, deprese… Až konečně jednoho dne v totálním vyčerpání si nalil čistého vína a svou situaci spatřil jasně a vcelku.
Ve svých 38 letech jsem si konečně sundal nálepku oběti. Pochopil jsem, jak je důležité začít se k sobě chovat jinak a nespoléhat se jen na vnější atributy, lidi, léky a různé přípravky. Konečně jsem se začal vidět a vnímat. Převzal jsem zodpovědnost sám za sebe a opravdu jsem se začal o sebe starat.
Když člověk přestane být obětí, stane se tvůrcem. Začne si uvědomovat svou moc, že může změnit to, co mu nevyhovuje, nebo danou situaci prostě opustit. „Ano, já můžu, skutečně můžu.“ Jen je třeba si přiznat, že jedině já sám jsem zodpovědný za to, jak na dané věci a situace reaguji, a že jedině já sám můžu něco ve svém životě změnit.
A tak jsem ze dne na den ze svého života úplně vyřadil alkohol a cigárka. Pak mi přišlo vlastně i zbytečné scházet se s kamarády v hospodě, najednou nebyl důvod. Do té doby můj život plynul jakoby roboticky, v absolutním nepochopení toho, že to může být i jinak. Najednou jsem však tohle udělal zcela intuitivně.
Když jsem vykročil jinudy, spousta lidí mě odsoudila. Nejednou jsem slyšel: „Na co si to tady hraješ? Jsi nějaký guru nebo co?“ A tak se postupně veškeré dysfunkční vztahy odpojily. I mé manželství po 9 letech dospělo ke konci. když jsem tak nějak zůstal sám bez pochopení okolí a bez jakékoli podpory, na chvíli jsem o svém rozhodnutí zapochyboval. Co když opravdu něco na tom je, co když jsem se opravdu zbláznil? (Str. 18)
Bylo to těžké období, zároveň však plné změn a zlepšení, začal zkoumat svůj život, metody pro jeho zlepšení, věnoval tomu celé hodiny denně, a postupně se dopracoval k několika oblastem, pilířům zdraví. Říká jim 5PZ, pět pilířů zdraví, a v této knize je zevrubně popisuje. A výsledky jsou ohromné, vedle zdraví, síly a vitality se mu i tu zděděnou metabolickou poruchu podařilo kompenzovat natolik, že žádné léky nepotřebuje.
V čem 5PZ spočívá? Jsou to následující věci (a zároveň také názvy částí knihy)
- Funkční dýchání – tvorba vlastního oxidu dusnatého (NO). S tím souvisí i uvědomění, že dýchat pusou je stejně hloupé jako jíst nosem.
- Vystavování se chladu – práce s hnědým tukem.
- Mentální pohoda – eliminace asi 70 000 myšlenek denně na jednu, tedy METODA VĚDOMÉHO KAPITÁNA.
- Fyzické zdraví – propojení dechu a pohybu v tahu v podobě FASCIÁLNÍHO CCHI.
- Vyvážená strava – princip našich prababiček a spouštění ketózy při půstu.
Je to jen několik základních nástrojů posunutí našich hranic, naší svobody, naší neomezenosti. A mějte stále na mysli, že NIC NEMUSÍTE, JEN MŮŽETE. (Str. 241)
První a asi nejdůležitější je práce s dechem, ostatně proto také dostala kniha svůj název. Tady pro mě bylo několik nových a překvapujících věcí.
Pokud jsme však vystaveni vysoké fyzické zátěži a svaly pracují příliš tvrdě, spotřebovávají velké množství glukózy a kyslíku. Obvykle začínáme lapat po dechu, hyperventilujeme, jelikož takové tempo nejsme schopni udýchat v jemnosti nosem.
Tělo má rázem v krvi k dispozici více kyslíku, než je schopno aktuálně zpracovat. Paradoxně dochází k tomu, že vznikne přetlak v krvi, kvůli kterému se pak molekuly kyslíku nedokážou odpoutat od proteinu hemoglobinu a vejít do buněk (to už jsme probrali v kapitole Funkční dýchání). Proto jsou buňky nuceny fungovat na principu anaerobního dýchání, tedy bez přítomnosti kyslíku. (Str. 198)
Tady jsem si pravidelně dohledával, jestli jsou (a jaké) studie o zmíněném NO, jak to je s tou hyperventilací a disociační rovnováhou hemoglobinu…
(Ano, je to všechno tak, jak píše.)
Jak autorův příběh i příběhy mnoha absolventů jeho kurzů a následovníků ukazují, je to patrně metoda účinná. Přesto jsem zpočátku byl dost skeptický. Vedle pochybností nad novými fakty mě odrazovaly nadšené dopisy nebo citace následovníků a také utajené metody, předávané jen a pouze osobně:
Ve smyslu protizánětlivosti v rámci ROS-dýchání existuje dechová fúze AKTIVA, u které jsou opět propojeny jednotlivosti do souvislostí. Pracuje se při ní s hyperventilačním dýcháním a zádržemi, ale v propojení s nadprodukcí vlastního NO, a to právě za účelem protizánětlivosti a pozastavení symptomů nemoci ještě předtím, než by mohla nemoc plnohodnotně v těle propuknout. Jelikož jde o velmi hlubokou dechovou techniku, kterou doprovázejí bezpečnostní opatření, není zpřístupněna veřejně, ale pouze těm, kterým důkladně vysvětlíme rizika a souvislosti. (Str. 62)
nebo
Člověku to umožní zažít tzv. zdrojovou energii a čiré štěstí (pure happiness), kdy pochopí, že není jen fyzickým tělem. Tato fúze není volně dostupná. Vzhledem k bezpečnosti a hloubce techniky ji děláme jen vedeně, a to při osobním setkání na Rusavě v rámci třídenních seminářů „Cestou k sobě“, kde se funkční principy 5PZ propojují v jeden celek v praxi. Žádné sluníčkaření, ezo nebo duchařina, ale plná funkčnost práce se sebou, jednoduchost, diskomfort a návrat k přírodním zákonitostem a biochemickým schopnostem organismu. (Str. 102)
Jak jsem si ale postupně dohledával informace a podklady, rozhodl jsem se dýchání začít zkoušet – a v tu chvíli narazil na jinačí problém. Totiž že nevím a nenašel jsem, co vlastně mám dělat, čím začít. Autor zpřístupnil desítky hodin videolekcí na youtube a bohatě na ně z knihy odkazuje, ale ani v odkazech to na program nevypadá, první na které odkáže je díl 45 (Méně je více
), pak díl 22 (Jak dýchat bráničně v klidu
) potom 18 (Dýcháš správně?
). Možná kdybych si to poslechl všechno, že bych něco vybral, možná by to byla některá z „dechových fúzí“, možná „ohmování“. To mimochodem v knize vysvětlené není, jen se ten pojem používá.
Čili v tuhle chvíli zhruba vím, jak dýchat, ale chybí mi cvičení a postupy. Jako samostatná příručka kniha nefunguje, asi bude spíš jako podpůrný materiál pro absolventy. Vzhledem k potenciálu je to škoda.
Odkazy:
VÁCLAVEK, Rostislav, MACHÁČKOVÁ, Petra. Změň svůj dech. Brno: CPress, 2023. ISBN 978-80-264-4855-6.
Kategorie článku: knihy
Poslední dobou je největší katalyzátor pozitivních změn to, že si postěžuju na Mastodonu. Během chvíle mám několik kompetentních rad a můžu rovnou zkoušet. Jako onehdy pod odkazem na moje cvičení s „undelete“ na EXT4, kde mě Jan Antoš navedl na správnou konfiguraci SMB.
Jen jsem to trochu modifikoval a nastavil to v /etc/samba/smb.conf rovnou globálně, pro všechny sdílené složky:
[global]
vfs objects = recycle
recycle:repository = .recycle
recycle:keeptree = yes
recycle:versions = yes
recycle:maxsize = 0
To by bylo SMB, jenže já si to rád dělám komplikovaně a pro linuxový desktop používám sdílení přes NFS. To nativní mazání do koše nemá. Podle ChatGPT ale stačí mít správně nastavená práva a správce souborů bude do koše mazat automaticky:
Použít správce souborů (Thunar, Nautilus, Dolphin)
- Moderní správci souborů v Linuxu při mazání obvykle neposílají příkaz rm, ale přesunou soubor do speciální složky .Trash-UID v kořeni filesystému (pokud to jde).
- To funguje i na NFS, pokud máš práva do /mnt/nfs/.Trash-UID (UID = tvoje číslo uživatele).
- Pokud kořen mountu NFS nedovolí vytvoření .Trash-UID, správce spadne zpět na trvalé smazání.
- 👉 řešení: vytvořit na NFS mountu složku .Trash-1000 (nebo podle UID uživatele), nastavit na ni práva a pak se mazané soubory budou přesouvat tam.
A je to pravda – stačilo si práva nastavit / opravit a už to funguje i z Thunaru přes NFS.
Tak jsem zase o trochu klidnější.
Kategorie článku: počítače
Se smutným humorem popsaná marná snaha o otěhotnění, několik umělých oplodnění a potratů a především nekonečná spirála naděje, zoufalství a deprese.
Když dva poprvé vstoupí na kliniku asistované reprodukce, jsou plni očekávání a naděje, že problém se konečně podaří nějak vyřešit. Postupně se ale mohou ocitnout v kolotoči lékařských zákroků, který je semele. S myšlenkou „ještě dáme další pokus, nemůžeme to teď vzdát, co kdyby se to příště opravdu podařilo“ mohou zůstat uvězněni ve spárech klinik na pěkně dlouhou dobu, hnáni pocitem vlastního selhání. V jejich životě se změní naprosto všechno: vztah, sex, finance, sny, plány i přátelství.
Často moc nepomáhají ani ti nejbližší. Někteří se o tom mluvit bojí, jiní neví, co říct, a jejich slova, ač v jádru dobře myšlená, často ve výsledků způsobují ještě větší bolest a odcizení. (Úvod)
Ilustrace začaly vznikat v rámci během psychoterapie, jako způsob jak dostat emoce z hlavy a utřídit si myšlenky. Jsou jednoduché, kariakturní, ale mimořádně působivé.
Napomáhá i jejich kontrastní poskládání, kdy na levé straně je třeba obrázek s popisem Víš, že by byl dobrý táta, a bolí tě, že jím nemůže být.
a naproti absurdní „vtipná“ hláška nějaké známé nebo kamarádky: To buď jedině ráda, že nemáš děti. Jí ti klidně dám některý svoje, ha ha ha.
Pro mě byl komiks opravdu hodně přínosný – jednak jsem pochopil, jak těžké a zoufalé to celé je:
jednak jsem si odnesl aspoň trochu povědomí, jak o tom mluvit (a hlavně nemluvit).
Odkazy:
BAUDYŠOVÁ, Monika. Bezdětná. Praha: Labyrint, 2020. ISBN 978-80-88378-02-0.
Kategorie článku: knihy výběr z knih komiksy
Jsme v roce 1598, uprostřed Dlouhé turecké války (Wikipedie) – Osmanská říše podniká výboje na území Habsburské monarchie – do Uher a na Balkánu. Turci v podstatě obsadili celé území Uher a od roku 1694 drželi i pevnost Ráb (dnešní maďarský Györ – 60 km od Bratislavy a 100 km od Vídně). Polní maršál Adolf von Schwarzenberg spolu s hrabětem Mikulášem Pálffym se ho pokusili dobýt, s úspěchem použili léčku, kdy se několik mužů dobře mluvících turecky vydávalo za dodávku proviantu a přimělo Turky otevřít bránu. Následovalo slavné vítězství – a právě v okamžiku, kdy je město získáno zpátky, sem přichází kapitán Stein.
Schwarzenberg s Pálffym ho vítají, ostatně tahle léčka byl jeho nápad, který už před rokem využili v Dotisu. Mrzí ho, že ofenzivu zmeškal, ale hlásí se do služby. Do první linie ho už velitelé nechtějí, po zranění kulhá a trpí bolestmi kolena, mají pro něj ale úkol v zázemí.
„Slyšel jsem, Vaše Milosti. Černý beg mi řekl o družině akindžiů, kterou cestou rozprášili.“
„Družina? Více než tři sta po zuby ozbrojených hrdlořezů. Na křesťanské půdě mohli napáchat neuvěřitelnou spoušť. Navíc jejich odabaši na mučidlech přiznal, že je nevyslal nějaký místní sandžakbeg, ale sám Ahmed paša z Budína.“
Stein se zachmuřil. „Kam měli namířeno?“
„Schemnitz. Stříbrná Štiavnice, nejbohatší hornické město v Uhrách.“ (Str. 12)
Na oddíl měl čekat horský průvodce, v opuštěném mlýně u řeky Krupinice, asi míli za Paláštěm. A neměli plenit jen okolí, ale přímo uvnitř města! Dobře opevněného, s posílenými posádkami. Ahmed paša prý uzavřel spojenectví s měšťanem, který zná způsob jako dostat Turky přímo do Schemnitzu (Banská Štiavnice, Wikipedie).
(Mimochodem všimněte si těch odborných výrazů v ukázce, Červenák to do čtenáře pere dost nemilosrdně – což samozřejmě přispívá k uvěřitelnosti, stejně jako posazení do skutečných událostí jako výše zmíněné dobytí Rábu.)
Tohle už je něco jiného, než nějaké chytání záškodníků. Zajmout spojku, vypátrat zrádce… Stein dostane průvodní dopis s plnou mocí od Pálffyho – župana Komárenské stolice, velitele uherských vojsk v pohraničí a vrchního kapitána hornické oblasti. Optal jsem se ChatGPT, jak vysoké to byly pozice:
Mikuláš Pálffy v této kombinaci funkcí byl:
nejvyšší představitel jedné z nejdůležitějších žup (Komárno),
hlavní vojenský velitel uherského pohraničí proti Turkům,
zodpovědný za ochranu nejbohatšího ekonomického regionu Uherska.Dá se říct, že v konci 16. století patřil k nejmocnějším magnátům a vojenským velitelům v Horních Uhrách (dnešním Slovensku), přímo podřízený jen císaři a místodržícímu. Jeho role byla takřka strategická pro přežití celé země.
Taková plná moc tedy umožňovala cokoliv. K ruce dostane ještě pobočníka, mladého kaprála Jaroše. Kata a mistra práva útrpného, kromě toho také znamenitého specialistu na chladné zbraně… A stejně nemluvného, jako je sám Stein. V tom si opravdu rozumí.
Bohužel úkol rozhodně není snadný, spojku jim někdo vyfoukne a nezbývá, než se vydat po stopách a do města. Tam se k nim (nedobrovolně) připojí třetí vyšetřovatel, notář Barbarič. Ten miluje luxus, dobré jídlo, ženy, a rozhodně nemá zájem někde se pachtit po nocích. Má ale velmi bystré myšlení, znalost práva i místních poměrů a tak dvojici výborně doplňuje.
A pátrání, to je jízda! Pekelný vrch opředený pověstmi, podivné rituály, poddolované podzemí, podezřelých je mnoho – a mrtvých ještě více. Čtení se s postupem času dost nebezpečně zrychluje. Zpočátku jedna dvě kapitoly, víc ten příval reálií neumožní, pak přidáváte, no a druhou polovinu knihy si dáte nadvakrát, jak je to napínavé.
V závěru se z trojice stává tým, který nás bude provázet dalšími příběhy. Série je v tuhle chvíli už desetidílná, takže se máme na co těšit.
Odkazy:
ČERVENÁK, Juraj. Mrtvý na pekelném vrchu. Praha: Argo, 2014. ISBN 978-80-257-1093-7.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
(říjen 2024, A4)
Kategorie článku: tvorba
Tento Obrazový průvodce srdcem Evropy
, jak zní podtitul, vznikl se záměrem vzdát hold naší zemi a zároveň reprezentativně představit pamětihodnosti, přírodu i zajímavosti z Čech, Moravy a Slezska. Jeho autoři shromáždili snímky od více než třiceti fotografů a doplnili je stručným shrnujícím textem.
Od symbolického Řípu přes Prahu oběhnou celou republiku a pouť zakončí na jižní Moravě. Zdálo by se, že je to jen prohlížení a že to bude za pár desítek minut hotové, ale stránek je skoro tři sta a když si poctivě čtete doprovodné poznámky, docela to trvá.
Jako obvykle jsem zkoušel z fotek hádat místo, ale moc úspěšný jsem nebyl. Musím si to někdy zopakovat. Anebo se raději na ta místa vypravit naživo.
VITOCHOVÁ, Marie, KEJŘ, Jindřich. Česká republika. Praha: Nakladatelství V Ráji, 2001. ISBN 80-85894-78-5.
Kategorie článku: knihy
V posledních letech v politice čím dál častěji, z úst více či méně věrohodných aktérů, zaznívají výzvy k lásce k vlasti, hájení národních zájmů, hrdosti na češství. Je to často populismus, ale tím spíše je důležité přemýšlet nad zdravými a nezdravými podobami vlastenectví. A pak také rostou zmínky o křesťanských hodnotách a křesťanských kořenech naší kultury, což je v jinak nenáboženské debatě a politice poněkud nečekané.
Oba tyto impulzy vedly Pavla Hoška k opakovanému promýšlení vlastenectví svého i národního, současného i minulého – a především budoucího. Výsledkem je, jak zní podtitul, Teologický esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury. Chce téma zpracovat tak, aby neprohlubovalo rozdíly a polarizaci, naopak vedlo ke spolupráci a sounáležitosti.
Ptám se jako křesťan a jako teolog, ne jako filosof nebo historik. Teologická perspektiva, kterou v této knížce sleduji, nemá nahradit perspektivu historiků nebo filosofů. Má je doplnit, a existují pro to myslím nejméně dva dobré důvody. Za prvé: Ve sporu o smysl českých dějin hrály teologické argumenty od počátku klíčovou roli. Za druhé: V současné době nového rozjitření vlasteneckých citů jsou křesťanské hodnoty naší kultury často zdůrazňovány, ale někdy při tom člověku trochu běhá mráz po zádech. I proto je důležité, aby v současných debatách vedle historických, filosofických a politických hledisek aspoň tu a tam zazněla také hlediska teologická. Mluvíme-li totiž o křesťanských hodnotách naší národní kultury, měli bychom si co nejpřesněji vyjasnit, co ta slova znamenají. (Str. 13)
Téma je to obtížné a tak několik prvních kapitol prochází různé způsoby, jak chápat vlastenectví, především ale Vlastenectví jako lásku.
Vlastenectví je láska. Není to láska slepá — to by totiž ve skutečnosti nebyla láska, ale spíš „mizerná páska“, jak to trefně formuluje Jan Neruda.
Je to láska k českému příběhu, jak jej vypráví Bůh a jak je uložen v Boží paměti. Láska, která říká: chci, abys byl. Je to láska konkretizovaná, tak jako láska k vlastní rodině. Ostatně, jeden ze způsobů, jak biblicky odůvodnit lásku k vlasti a národu, je chápat ji jako vděčnost a úctu k rodičům, tedy jako poslušnost pátému přikázání Desatera „Cti otce svého i matku svou“. Všeobecná láska k veškerému lidstvu se často stává prázdným heslem, abstrakcí a sebeklamem. Vlastenectví jako láska k rodině a k domovu je láska konkrétní, uzemněná, „vtělená“. (Str. 28)
Dobrá, láska k vlasti, ale co je pak ona vlast? Druhá kapitola probírá Vlast jako domov (česká země jako ráj na zemi, nebo také ztracený ráj v literatuře). K již probraným pojmům nerozlučně patří pojem třetí, totiž národ. Jemu se věnuje další, poměrně obšírná kapitola Národ jako velká rodina. Sleduje pojímání národů od bible a Božího nástroje, přes národní obrození a jeho dvojí tvář, utváření národní identity až k národu jako každodennímu kolektivnímu rozhodnutí.
V jistém smyslu nepochybně platí, že národ je vlastně ideový konstrukt, nebo, jak říká Dušan Třeštík, že sídlí jen v myslích a srdcích těch, kdo se chtějí považovat za jeho příslušníky. Toto konstatování ale samo o sobě neznamená, že národ je jen chiméra a škodlivá fikce. Opustíme-li romantické snění o nadčasové esenci vlastního národa, ať už uložené v genech či v jazyce, můžeme daleko střízlivěji chápat národ jako „každodenní plebiscit“, jak navrhoval francouzský učenec Ernest Renan ve své slavné přednášce z roku 1882.
Podstatou národa je totiž stále znovu potvrzované kolektivní rozhodnutí tímto národem být. Namísto více méně planých spekulací o mystické esenci češství, namísto romantizujících obrazů vznešené a slavné národní minulosti nabízí toto pojetí národa jako společného rozhodnutí mnohem praktičtější vlastenecké východisko. Náš národ je především tím, čím jej uděláme. (Str. 66)
Ještě jedna věc se v debatě skloňuje, totiž tradice (křesťanské). Následující kapitola Tradice jako náš příběh se na tradice dívá jako na tradované příběhy a konstatuje, že duchovních tradic se v naší historii dá rozpoznat sedm. Podrobně je studuje kapitola Sedmero tradic. Pět jich je křesťanských, ty další jsou vztah k židovství a vztah k pohanství. Tam mě zaujal jeden nepopiratelný rys české kultury:
Jedním z velmi nápadných a zřejmě trvalých rysů české kultury je totiž neobyčejně silný vztah k přírodě, její kráse a jejímu tajemství. Tento vztah mívá nezřídka více méně explicitní spirituální rozměr a snad ho lze interpretovat jako trvale přítomné dědictví přírodního pohanství našich předků.
Ať se jedná o vlasteneckou přírodní lyriku a idealizaci venkovského života v souladu s přírodními rytmy v literatuře národního obrození, nebo o hledání ztraceného ráje divoké přírody v českém romantismu, nebo o nesmírnou popularitu skautingu, trampingu, lesní moudrosti a podobných hnutí (od doby první republiky přes alternativní kontrakultury komunistického období až po současnost), nebo o masově rozšířené české chatařství a chalupářství, všechny tyto projevy zdejšího kulturního a společenského života lze myslím vykládat jako vyjádření niterné touhy po těsném sepjetí s „mateřskou“ přírodou a jejími posvátnými rytmy a řády, touhy, která jako by představovala trvale působící „pohanský vklad“ do české kultury. (Str. 139)
Při takovém množství tradic není divu, že se objevují sporné výklady dějin. Mnohaleté diskuzi pod názvem „Spor o smysl českých dějin“ (také jsem tu o to otřel, vizte Pátrání po smyslu slova smysl) se věnuje kapitola Náš příběh jako rodinná hádka. Přitom se z ní ale dá vystoupit, vidět v rozpornosti tradic i historie úkol – najít celistvý příběh smiřující protiklady, protože všechny ty „protiklady“, i husité i katolíci, když si vyberu jediný příklad, patří k nám. Je to náš příběh (skvěle zvolené jméno knihy!).
Přitom existuje celá řada možností, jak vyložit pluralitu českých duchovních tradic pozitivně. Třeba jako vzájemné vyvažování idealistického vzmachu (orlice) a realistické zemitosti (pluhu) v českých kulturních dějinách v pojetí Karla Vrány. Nebo jako bytostnou komplementaritu kříže a kalicha (a jim odpovídajících kvalit) v ekumenické meditaci Petra Piťhy. Nebo jako hledání rovnováhy v polaritách mezi tradicí a pokrokem, rozumem a citem, řádem a svobodou, partikularitou a univerzalitou či svébytným češstvím a obecným lidstvím, jak ve své pozoruhodné knize Domov a dálava navrhuje Erazim Kohák. (Str. 166)
A konečně, jelikož se bavíme o křesťanských hodnotách, přichází završení úvah v kapitole Náš příběh jako pokračování Ježíšova příběhu.
Kniha je výborná; jednak Pavel Hošek píše velmi srozumitelně a přístupně, takže si čtení užíváte, jednak je plná informací. Pojetí vlastenectví, národa, všechny tradice i ten podivný spor o smyslu českých dějin – je to krásně shrnuté. A závěry také dávají smysl – náš úkol i „velké češství“.
Odkazy:
HOŠEK, Pavel. Je to náš příběh. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2022. ISBN 978-80-7325-542-8.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
(c) 2005-2023 Wu