Před rokem jsem hledal a našel software pro vizualizaci knižních příběhů, je to Aeon Timeline a je tak skvělý, že jsem si ho hned koupil.
Ze studijních knih jsem vytáhl tři, které jsou opravdu výborné. Team Topologies pomůžou identifikovat i navrhnout typy týmů a jejich spolupráce, nebo aspoň pochopit, proč něco (ne)funguje. Hebrejky Jana Fingerlanda je brilantní kulturologické analýza s přesahy do popkultury, historie, biblických studií… A konečně Devadesátky! Johany Fundové, na připomenutí jaká ta devadesátá léta byla.
Další dvě jsou spíše neutrální – po letech jsem konečně dočetl Forenzní psychologii, velmi široký přehled všeho, co se týká psychologie a kriminalistiky. A také soubor zamyšlení Evy Le Peutrec Architektura kreativního myšlení, její světonázor.
A také tři, které za to nestály. Retrospektivní pohled Deníku N na prvních pět let Z nuly na pět je z podstaty hlavně pro pamětníky a insidery. Hawkenova Tantrická cesta k transformaci mě dokázala téměř uspat po několika řádcích (ale dočíst jsem ji dokázal) a Najdův Školákův průvodce školou – tam je tolik planého plácání, že jsem ho po 40 stránkách odhodil.
Z beletrie jsem četl pouze Klapzubovu jedenáctku od Eduarda Basse, ale opravdu jsem si ji užil. Pohádka i humor, barvitý jazyk, důraz na fair-play.
Poezie zastupuje Ulčákův rok, převážně žertovné říkanky s podařeným anglických překladem, a Uprchlík z říše konvencí Miloše Hlávky. Komentáře událostí, přirozená spiritualita, trochu punk a vzdor – velmi příjemné překvapení.
Komiksy jsem četl tři. Divoši Lucie Lomové zpracovávají příběh indiána Čerwuiše, kterého do Evropy přivezl A. F. Frič, Kam jsi zmizela Tillie Waldenové je mysteriózní komiks o hledání vlastní identity a Davisův Garfield (Garfield váží slova), ten nezklame nikdy.
Na závěr fotky Prskavky a Chaloupka na kraji ledového království, kresby ze zápisníku 2020 a Fanfára, kterou přetiskuji i sem:
(červen 2023, A4, pastelky)
(úvodní obrázek Midjourney)
Kategorie článku: recyčlánky
Caesar pojme nápad, jak přemoci dosud nepoddajnou galskou vesnici – postaví kolem ní moderní město a vesnice se buď civilizaci poddá, nebo zanikne. Vyšle nadějného architekta Lecorbuse, aby se pustil do práce. Galové ovšem těžce nesou, když jim někdo kácí dubový prales a stavbu mnoha způsoby sabotují. Nicméně když už sídliště stojí, tlak kultury a odbytu zboží skutečně začne fungovat a vesnice má namále.
Zápletka není tak složitá jako ve stejnojmenném filmu, ale vůbec to nevadí, to spíš ten film je trochu přeplněný.
A pobavila mě ošetřovna, resp. její nástroje:
Otvírákovy poznámky k dílu 17 Sídliště bohů.
Náčelník Majestatix se v hádce se svým švagrem trumfuje o unikátní jídla, až to skončí pozváním na ragú s bobkovým listem z Caesarova vavřínového věnce. Asterix s Obelixem tedy vyrážejí do Říma, aby se ho pokusili ukrást. Nechají se prodat jako otroci, uvaří pár zběsilých lektvarů, zkusí se do paláce vloupat, nechají se uvěznit, atd. Nápadů je spousta – a nakonec jeden z nich přece jen vyjde.
Otvírákovy poznámky k dílu 18 Caesarův vavřínový věnec.
Podvodnický věštec se vetře do vsi a pod záminkami a popisováním toho, co chtějí slyšet, si postupně získá všechny obyvatele. Kromě Asterixe. Když pak uteče a dostane se k Římanům, nezbývá mu, než věštit i jim, ale to už začíná jít o krk, obzvlášť když se řeší, že všichni praví věštci musí jít za mříže. Věštec začne tvrdit, že je podvodník, ale jako na potvoru mu všechno začne vycházet:
Otvírákovy poznámky k dílu 19 Věštec.
Tohle byl pro mě úplně nový příběh a velmi zábavný, možná nejvíce ze všech čtyř. Prétor Ustahromus, guvernér Korsiky, zajal jednoho z odbojných Korsičanů a posílá ho do Říma, právě přes římský tábor vedle galské vesnice. Řízením osudu se zajatec dostane k našim hrdinům a ti s ním pak vyrazí Korsice na pomoc.
Korsičané jsou mimořádně svérázní, samorostlí a temperamentní, milují svou zem ale hlavně – jsou nedůtkliví!
Otvírákovy poznámky k dílu 20 Asterix na Korsice.
Jako obvykle je to skvělé čtení se spoustou slovních hříček:
a originálních jmen; názvům římských táborů na Korsice jsem se musel smát: Minimum, Maximum, Sternum, ale také Penzum, Pneubarum, Sacumpacum, Postscriptum, Sedum, Osum nebo Cogitoergosum.
Odkazy:
GOSCINNY, René, UDERZO, Albert. Asterix XVII-XX. Praha: Egmont, 2013. 978-80-252-2168-6.
Kategorie článku: knihy komiksy výběr z knih
Druhý epochální výlet pana Broučka jsem četl ještě předtím, než se mi dostal na seznam jako povinná četba, a tak se mi nestihl zošklivit. A vlastně mě bavil i teď po letech, kdy jsem se k němu vrátil. Je to jeden z prvních fantastických českých románů, nikoli ovšem vědecko-fantastických – mechanismem cestování v čase se autor nezabývá a ponechává čtenáře u vysvětlení, že to celé byl sen. Ačkoliv pan Brouček si byl skutečností své cesty jistý, koneckonců už předtím se dostal na Měsíc…
Primárně je to ale satira, vykreslující typického přízemního pražského měšťáka. Matěj Brouček je majitel činžovního domu, sám nepracuje, rád dobře jí a pije a pravidelně navštěvuje hospody. Jak se později ukazuje při jeho středověké anabázi, nemá žádné zásady, při první příležitosti neváhá změnit stranu, zapřít nebo falešně přísahat.
„Ah, zapomněl jsem na to zpropadené obležení. Je to náramně smutná věc, ale zbraň by mi při tom ďasa pomohla. Takovým bláhovcem nebudu, abych se postavil proti vojsku, a pokojného člověka nechají snad také s pokojem; ne-li, bránit se nebudu, poněvadž bych nic nepořídil a darmo vojáky ještě více podráždil. To poručím raději duši pánu bohu a nechám se rozsekat.“
„Co pravíš? Zajisté žertuješ. Nevěřím, by který muž tak hanebně smýšlel a sám hanbu svou vyznával. Nebyl bys hoden ani té sukně ženské, proti které jsi se tak bránil. Možno-li, že bys, muž jsa a zdravé maje paže, bez obrany jako skot schýlil šíji pod meč vrahův? Nikoli. Zmužile půjdeš s námi v boj proti žoldnéřům Zikmundovým.“
„Ale dovol, co je mně po Zikmundovi? Máte-li vy s ním něco, vyřiďte si to sami a nechte na pokoji člověka, kterého se ta záležitost pranic netýká. Já jsem tu cizinec a přicházím do té celé ošklivé věci jako Pilát do Kréda.“
Začalo to 12. července 1888 Na Vikárce, kde se hosté pustí do vášnivé diskuze o podzemních chodbách. Když pan Brouček odchází, v předsíni zabočí a propadne se jakousi šachtou právě do jedné z podzemních chodeb. Po dlouhém klopýtání a zoufalství objeví stará dvířka a za nimi místnost plnou pokladů. Odtud vyjde na ulici, která je ovšem temná a k nepoznání.
„Tohleto dám do novin!“ zvolal pan Brouček ve spravedlivém rozhorlení. „Hned po ránu, a kdyby mne to pětku stálo. To již přesahuje všechny meze. Takové rybníky uprostřed ulice. A jaký zápach! Mám spodky na měsíc napuštěny tou voňavkou. A pak se ještě mluví o veřejném zdravotnictví. Rád bych věděl, k čemu platíme městské fysikátory neb jak se ti darmochlebové jmenují. Leda pro sekaturu pořádných měšťanů. Mně vystěhují nájemníky ze sklepních bytů, že tam trochu teče ze zdí, a tady se může člověk na veřejné ulici utopit bůhví v jaké neřesti.“
Rozžehl sirku a posvítil si na zem.
„I hlehle! Vždyť tu každý vylévá na ulici pomeje a co se mu líbí. No, počkej, slavný magistráte, na tohle posvítíme v lokálce, kterou si nedáš za rámeček. Jak se vyspím, dojdu k rukavičkáři Klapzubovi, aby mi to sestavil. A policii také přisolíme. Jsem jist, že sem za celou noc žádný strážník ani nepáchne. A přece je tahle tma jako stvořena pro špatné lidi, kteří tu mohou člověku zakroutit krk, ani se nenadá.“
Zatím došel nároží a pohlédl pátravě do příční ulice nalevo.
Až postupně zjistí, že město vypadá jinak, lidé mluví jinak a píše se rok 1420. Naštěstí se ho ujme Janek Domšík, který uvěří, že jde o cestovatele, jenž odvykl češtině a vrátil se po dlouhé době. Tady se pan Brouček poprvé přizpůsobí poměrům a stane se pražským husitou. Domšík ho vybaví sudlicí a vyrazí bránit Prahu. Matěj to ovšem vnímá především svojí optikou
Pan Brouček hrubě neposlouchal tuto řeč, cele jsa zaujat svými trampotami. Proklatá sudlice ho tížila, těsné nohavice škrtily, škorně tlačily a polední slunce pálilo, že valil se s něho ustavičně pot a jazyk znova prahl žízní.
Zastávka v hospodě by byla vítané občerstvení, nebýt sporu s dalšími, radikálnějšími hosty. Při následném útoku, který se štěstím přežije, dostane se Brouček k Žižkovu vojsku a stane se táboritou.
A tak dále, děj je výborně popsaný na Wikipedii.
Všímal jsem si, jak měl autor nastudovaný středověký místopis, přesně popisoval kde co bylo nebo ještě nebylo (například Prašná brána ještě nestála). Možná i středověký jazyk:
„Sotně rozomiem, co bebceš. Ej, zdali hodný měštěnín túlá sě bez světla po puolnoci městem jako zloděj? Razi tobě, stul kabelku a chutně jdi ode mne!“
ale stejně se pro jistotu vymezuje a dělá si alibi pro budoucí kritiku.
Za účelem živější barvitosti podal jsem řeči neznámého muže s lucernou (v němž asi důvtipný čtenář již uhodl dávného Pražana z 15. století) ve staročeštině tak, jak mi je pan Brouček z upamatování diktoval. Neshoduje-li se tedy v nich něco s našimi staročeskými mluvnicemi, přičtěte to buď nedostatečné paměti pana Broučka, nebo nemluvnickému mluvení onoho starého Pražana, který se asi po gramatice ohlížel právě tak málo jako Pražané nynější. Marně ostřili jste si proto tužky, vy učení pánové, kteří, snížíte-li se kdy k nám bídným beletristům českým, činíte tak jen za tím účelem, abyste nám dokázali bezednou naši nevědomost.
Hned ze začátku se rozhovoří o sobě, ale zároveň si toho je vědom a s úsměvem to komentuje:
Čtenář mi promine, že mluvím trochu déle o sobě. Vždyť ví, s jakou sympatií lnou všichni autoři vůbec k své osobě. Je skutečně zvláštní, jak rádi se obírají sebou samými a s jakou pietou se k osobě své chovají. Nemluvím ani o lyrických básnících, kteří se věnují zpravidla výhradně kultu svého šlechetného a drahocenného Já; nemluvím o cestopiscích, kteří cizích krajin a národů užívají většinou toliko za malebnou stafáž k své zajímavé osobnosti, imponující čtenáři při každém kroku vpravdě gentlemanskou jistotou a vybroušeností, ač třeba často bývala dosti komickou figurkou pro ty spolucestující a domorodce, které sama líčí jen s pohrdavým humorem, – ale již neobejde se bez vystoupení autora, všemi ctnostmi ozdobeného, ani žádná báseň epická, žádný román, žádná novela nebo črta, a brzy nadejde bezpochyby doba, kdy také dramatičtí spisovatelé vřadí svou vlastní vděčnou figuru mezi osoby svých kusů. Ani učení spisovatelé nechovají se jinak. Alespoň pod řádkou musí do svých studií a monografií vpraviti „spisovatele těchto řádků“ a z každé stránky vyzírá opravdová úcta, jakou chovají k „autoru tohoto pojednání“.
Z pozice autora vůbec hovoří docela často a také se obrací na čtenáře
Péro klesá mi z ruky. Zdráhá se dokresliti příšerný výjev. Ale povinnost spisovatelská velí, abych provodil svého hrdinu až do strašného konce středověkých jeho dobrodružství a doplnil tou šerednou črtou svůj věrný obraz dávné doby, v níž k skvělým zářím družily se tím temnější stíny.
Útlocitné čtenářce však radím, aby přeskočila konec této kapitoly; vždyť asi již dosavadní útrapy dobrého pana Broučka vyloudily nejednou vláhu soustrasti na její řasy. Jenom čtenář pevnějších nervů sleduj mne i při smutném posledním úkolu a měj přitom na paměti, že tehdejší doba nebyla tak uhlazená a choulostivá jako náš osvícený věk, v němž sice statisícové umírají v mukách na bojišti, ale kat představuje se odsouzenci v rukavičkách. Ani v krvavých románech nesetkáváme se již s exekucemi toho druhu, jaká vykonána byla dne 14. července 1420 v Praze na panu Broučkovi a dne 21. srpna 1421 v Roudnici stejným způsobem na smělém novotáři Martinu Houskovi či Loquisovi a jeho tovaryši knězi Prokopovi.
K satiricko humoristickému vyprávění se to ale docela hodí, je to takové bezprostřední.
Ještě by mě zajímala historická přesnost; přimělo mě to přečíst si alespoň na Wikipedii stránku o bitvě na Vítkově.
Odkazy:
Pan Brouček lituje, že ústí tajemné chodby tak pojednou beze stopy zmizelo; avšak lituje toho jedině vzhledem k ohromnému pokladu krále Václava – z něhož ostatně pro případ, že bude přece nalezen, zákonný podíl, jemu jako prvnímu objeviteli náležitý, šlechetně věnuje spolku českých spisovatelů „Máj“, čímž dobývá si o spisovatelstvo jistě větší zásluhy nežli nějakou z oblíbených úvah o nynější krisi literární. Jinak nemá ani nejmenší chuti podívati se řečenou šachtou po druhé do patnáctého století a neradil by ani čtenáři k takovému výletu.
ČECH, Svatopluk. Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století. Praha: Městská knihovna v Praze, 2011.
Kategorie článku: knihy
Pád do nebeských hlubin.
(30. 12. 2023)
Kategorie článku: tvorba
Hodně básní jsou takové hříčky, hrátky se slovy,
Četl jsem jednou dívce Zuzaně
Thámovy Básně v řeči vázané.
Pak do ouška mi šeptla Zuzana:
„I já bych chtěla býti svázána…“
(Str. 9, Něžné náznaky)
intenzivní až přehnané pointy – ale pak přijde perla, která potvrdí, že Petr Urban je opravdu básník. Ať už podařená parafráze Puškina:
Já píši Vám, co mohu více,
jste anděl a já smrtelnice.
Jste spása vprostřed šedých dní,
pan Tajemný,
můj přítel nevšední.
Můj ochránce, co z obrazovky hledí,
ten, co nezmíním ho u zpovědi.
(..., Str. 36, Taťanám 21. století)
Ale i ty krátké vypointované umí zahrát na vážnou strunu:
Dvě sklenky vína.
Vůně tance,
je vše, co zbylo z večera.
Možná je lepší zůstat přítel…
Než zjistit, co je nevěra.
(Str. 45, Tango Argentina)
Sbírku tedy můžu doporučit.
Odkazy:
URBAN, Petr. Básně k pohlazení. Praha: Epocha, 2021. ISBN 978-80-7557-969-0.
Kategorie článku: knihy
Po mnoha letech zkušeností jsem samozřejmě věděl, jak silné následky na mě má nevyspání – od nemožnosti se pořádně soustředit přes snahu vzpamatovat se zvýšeným jedením sladkostí až po přehnané emotivní reakce.
Jenže realita je mnohem, mnohem horší! Dopady jsou nejen okamžité, ale i dlouhodobé – náchylnost k infekcím, rizika neurodegenerativních chorob. Přehled následků jsem nechal vypsat ChatGPT:
- Oslabení imunitního systému: Nedostatek spánku snižuje produkci imunitních buněk a zvyšuje náchylnost k infekcím, jako je nachlazení nebo chřipka.
- Riziko chronických nemocí: Dlouhodobý nedostatek spánku je spojen s vyšším rizikem kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky 2. typu, obezity a některých druhů rakoviny.
- Poruchy metabolismu: Špatný spánek narušuje hormonální rovnováhu, což může vést k přejídání a přírůstku váhy. Hormony leptin (signalizující sytost) a ghrelin (signalizující hlad) jsou v nerovnováze.
- Zvýšené riziko úrazů: Únava vede k pomalejším reakcím a zhoršenému úsudku, což zvyšuje riziko dopravních nehod nebo pracovních úrazů.
- Zhoršení kognitivních funkcí: Nedostatek spánku oslabuje schopnost učení, koncentrace a paměti. Mozek během spánku konsoliduje informace, takže bez něj dochází k výpadkům v dlouhodobém ukládání vzpomínek.
- Emoční nerovnováha: Lidé s nedostatkem spánku jsou emocionálně nestabilnější, náchylnější k podráždění, úzkostem a depresím. Amygdala, část mozku odpovědná za emoce, se stává přehnaně aktivní.
- Vyšší riziko psychických poruch: Chronický nedostatek spánku může přispět ke vzniku deprese, úzkostných poruch a v některých případech i psychóz.
- Snížená pracovní efektivita: Lidé, kteří spí málo, dělají více chyb, mají horší rozhodovací schopnosti a zpracovávají informace pomaleji.
- Zvýšené riziko vyhoření: Nedostatek spánku přispívá k chronickému stresu a pocitu vyčerpání, což vede k syndromu vyhoření.
- Oslabená kreativita: Spánek je klíčový pro propojení myšlenek a nalezení inovativních řešení. Bez něj se kreativní myšlení zhoršuje.
- Zhoršení mezilidských vztahů: Lidé bez dostatku spánku hůře čtou emoce druhých, jsou méně empatičtí a častěji se dostávají do konfliktů.
- Společenské náklady: Nedostatek spánku vede k vyšším nákladům na zdravotní péči, nižší produktivitě a častějším dopravním nehodám, což má ekonomický dopad na společnost.
- Zkrácení života: Chronický nedostatek spánku je spojen s vyšší úmrtností, ať už kvůli vyššímu riziku nemocí, nehod nebo oslabenému organismu.
- Poškození mozku: Dlouhodobý spánkový deficit může vést k neurodegenerativním onemocněním, jako je Alzheimerova choroba, protože během spánku mozek odstraňuje toxické látky, jako je beta-amyloid.
To byl ale obsah především druhé části (ze čtyř).
Celá kniha je obšírnější, v první části Když se řekne spánek popisuje základy – co spánek je a co není, jaké má fáze, jak dlouho kdo spí (spí prakticky všechny organismy) a jak se spánek proměňuje s postupujícím věkem (staří lidé nespí méně, protože by to méně potřebovali, oni spíš nemůžou – se všemi důsledky, které nedostatek spánku s sebou nese).
Druhá část Proč byste měli spát vedle už zmíněných dopadů nedostatku spánku popisuje i fascinující experimenty a zjištění, co všechno spánek zajišťuje, jak zlepšuje zapamatovávání si, dokonce i motorické paměti:
Spánek systematicky odhalil, na jakých místech v motorické paměti se nacházejí obtížné přechody, a uhladil je. Při tomto poznatku se mi vybavila slova pianisty ze setkání po přednášce: „Ale když se ráno vzbudím a posadím se k pianu, dokážu skladbu zahrát perfektně.”
Učastníky testu jsem po prospané noci umístil do zobrazovacího zařízení a viděl jsem, jak tohoto úchvatného vylepšení dovednosti dosahují. Spánek opět přesunul vzpomínky, ale výsledky se tentokrát lišily od případu, kdy se jednalo o zapamatování učebnicových faktů. Motorické vzpomínky se nepřesouvaly z krátkodobé do dlouhodobé paměti jako v případě ukládání faktů, ale spíše se přemisťovaly do mozkových obvodů pracujících pod úrovní vědomí. Následkem toho se z naučených dovedností staly instinktivní návyky. Plynuly z těla přirozeně, bez známek náročnosti a úsilí. Což znamená, že mozek díky spánku zautomatizoval pohybové sekvence a ty se tak staly přirozenou – nenucenou – součástí jedince. (Str. 151)
Třetí část Jak a proč spíme se zabývá především sny. Popisuje každonoční „psychózu“ a paralýzu pohybu, připomíná, kolik objevů se odehrálo díky snění, vědecké výzkumy ovládání snů. Dokonce se zdá, že znovuprožívání stresových situací v REM fázi snižuje jejich traumatický dopad a tedy dochází k samoléčení:
Jak předpokládala už samotná teorie, rozhodující vliv na úspěšnost noční terapie měla právě snová REM fáze spolu se specifickými vzorci elektrické aktivity odrážejícími pokles stresových hormonů během snění. Rány tedy nehojí čas jako takový, ale spíše čas strávený sněním ve spánku. Spánek nás tedy léčí.
Jednoznačně se tedy ukázalo, že k zahojení emočních ran je zapotřebí spánek, konkrétně jeho REM fáze. Potřebujeme však k utlumení emocí a ochraně mysli před úzkostí a sklíčeností během REM fáze snít? Nebo ještě přesněji — snít o samotných zážitcích spjatých s nepříjemnými emocemi? Tuto otázku elegantním způsobem zodpověděla doktorka Rosalind Cartwrightová z Rush University v Chicagu na základě souboru klinických studií na svých pacientech. (Str. 243)
A konečně poslední část Od prášků na spaní k přeměně společnosti probírá poruchy spánku včetně nespavosti, problémy prášků na spaní, pak se posouvá na úroveň celé společnosti a popisuje dopady brzkého vstávání do práce, šílené metody rezidenčních tréninkových programů pro chirurgy nebo neuvěřitelná zlepšení školních výsledků u škol, které posunuly začátek vyučování na později. V závěru uvádí Vizi spánku v jednadvacátém století a navrhuje změny, které se mohou (měly by) odehrát na úrovni jednotlivce, vzdělávání, institucí i veřejné politiky a společnosti.
Ze společenského hlediska byla však nejznepokojivější skupina jedinců spící šest hodin denně — což je pro vás možná povědomý stav. Deset dní po pravidelných šesti hodinách spánku za noc stačilo k navození stavu odpovídajícímu tomu po dvaceti čtyřech hodinách bez spánku. A pozorovaný zhoršený výkon se stejně jako v případě totálně deprivované skupiny viditelně neustaloval. Všechno poukazovalo na to, že kdyby experiment pokračoval, výkon by se nadále zhoršoval i celé týdny a měsíce.
Další studie, vedená doktorem Gregorym Belenkym z Armádního výzkumného institutu Waltera Reeda, dospěla v přibližně stejné době k téměř identickým výsledkům. Také testovali čtyři skupiny účastníků, ale nadávkovali jim devět, sedm, pět, nebo tři hodiny spánku v průběhu sedmi dní. (Str. 162)
Zkrátka, spát potřebuje všichni, mnohem déle a mnohem kvalitněji, než k čemu nás okolnosti i technologie nutí. Pro mě je zlepšení spánkového režimu letošní téma číslo jedna!
Odkazy:
WALKER, Matthew. Proč spíme. Brno: Jan Melvil Publishing, 2018. ISBN 978-80-7555-050-7.
Kategorie článku: knihy produktivita
Tohle je jen takové povzdechnutí.
Je to tak rok, co mě občas začal zlobit Firefox. Spustil se, a místo aby ukázal homepage, pořád na něco čekal, desítky sekund, spíše minuty. Chvíli mi trvalo, než jsem si všiml, že je to vždy po jeho aktualizaci, a pak už jsem v přehledu procesů identifikoval, že je to restorecon:
Konkrétně příkaz:
restorecon -vr /home/xxx/.mozilla/firefox/Crash Reports /home/xxx/.mozilla/firefox/installs.ini /home/xxx/.mozilla/firefox/Pending Pings /home/xxx/.mozilla/firefox/profiles.ini /home/xxx/.mozilla/firefox/xxxxxxxxx.default
Jako jo, chápu že po instalaci je třeba obnovit kontext:
Pokud se změní bezpečnostní kontext souboru například při ručním přesunu, kopírování nebo jiných operacích, SELinux může ohlásit problémy s přístupem. Příkaz restorecon tento problém vyřeší tak, že obnoví kontext souboru na jeho výchozí hodnotu. (info z ChatGPT)
Ale do můj profil má 60162 položek (38505 souborů, 21657 složek) a na klasickém disku to trvá dvě minuty. Dělají vám to jiné distribuce taky, nebo je to specialita Fedory?
Kategorie článku: počítače
U druhého dílu Deníku Jasmíny lovkyně záhad už jsem věděl, co mám čekat, ale komiks se ukázal být snad ještě o něco lepší. Zápletka je opět zajímavá, navíc dojemná a romantická. Protiváhu pak tvoří problémy, které si svým zarputilým pátráním bez ohledu na okolí způsobuje sama Jasmína. Málem přichází o kamarádky a ani vztahu s mámou to moc neprospívá. Naštěstí se jí i s přispěním paní Jarolímové povede vše dát do pořádku.
Forma je opět stejná, na začátku nás čeká několik stránek psaného deníku, který uvede do situace – jsou prázdniny, jedna kamarádka je na táboře, druhá s celou rodinou pomáhá starší sestře s miminkem a Jasmína je poněkud osamělá. Rekapituluje si svá literární cvičení a ambice, chodí s mamkou na koupaliště… a také si všimne další záhady. Podivné staré paní, která pravidelně každý týden s knihou v ruce někam jede. A pak už přichází samotný komiksový příběh.
Kresba Aurélie Neyretové je také stejná, tedy pečlivá, krásně vybarvená a skvěle zachycuje mimiku. Nazlobená Erika je velmi výmluvná, stejně jako posmutnělá Jasmínina matka.
A široce posazené oči mají kouzlo – zároveň trochu dráždí, protože jsou dál než mají být, zároveň posouvají obličej (spolu s velikostí očí) k větší roztomilosti i šarmu.
Odkazy:
CHAMBLAIN, Joris, NEYRETOVÁ. Jasmína lovkyně záhad. Deník 2 Tajemná kniha. Praha: Fragment, 2023. ISBN 978-80-253-6182-5.
Kategorie článku: knihy komiksy výběr z knih
Od dvou autorů – Jiřího Suchého a Pavla Náhlovského – jsem tu už jednu knihu měl, Životní koučování a sebekoučování. Připadala mi v zásadě dobrá, ale poněkud nezáživná. A stejný pocit jsem měl i z těchto šesti pilířů. Dokonce jsem knihu po prvních několika desítkách stránek chtěl odložit, protože mi přišlo zbytečné vedle mnoha jiných návodů k leadershipu číst další pojetí.
Ani výčty odpovědí respondentů a absolventů na otázky k managementu mi nepřišly užitečné. Proč bych měl číst dvanáct pokusů o definici, co znamená lidský přístup ve vedení lidí (Str. 74)?
Oněch šest pilířů tvoří:
Naštěstí pak přišla třetí část knihy, nazvaná Aplikační možnost šesti pilířů, která se už zabývala konkrétními příklady, firemní kulturou, sílou úsměvu, řízením času a emocí, upřímností – a hlavně případovými studiemi. Pět příběhů, které některý z autorů osobně zažil, na kterých demonstrují použití popisovaných pilířů, to bylo skutečně inspirativní.
Ve výsledku je to tedy tak půl na půl – pilíře nejsou nic převratného, jejich aplikace je ale praktická a použitelná. Pokud nemáte jinou příručku, touhle určitě nic nezkazíte.
Odkazy:
SUCHÝ, Jiří, PAPÁNEK, Petr, NÁHLOVSKÝ, Pavel. Šest pilířů manažerského úspěchu. Praha: Grada Publishing, 2016. ISBN 978-80-247-5868-8.
Kategorie článku: knihy produktivita
Ke dvacátému výročí založení blogu se vracím ke statistickým informacím (minule viz 2015). Bude to trochu smutné čtení, protože návštěvnost blogů šla systematicky dolů. Posun k sociálním sítím byl nevyhnutelný, hodit krátký status na twitter nebo delší text na facebook bylo zkrátka pohodlnější a odezva i potenciál masivnější. Co s tím pak dělaly algoritmy a následně snaha zvýšit zisky a donutit lidi, aby si platili za viditelnost, je zase jiná pohádka.
Ovšem smrtelný úder přišel v loňském roce z nečekané strany – od Google. Jeho zásah do algoritmů pro zvýšení kvality a redukci generovaného obsahu ve skutečnosti fakticky zlikvidoval malé weby. Tady mám přehled návštěvnosti:
Update algoritmu byl někdy v říjnu, ke mně doputoval v březnu, kdy mi počet prokliků spadl z cca 100 denně na cca 20 denně. No a v říjnu, po další aktualizaci, na přibližně 2 denně. Ještě že tu nemám žádnou snahu o monetizaci a je to jen můj čtenářský deník, jinak bych to mohl zabalit.
Za rok 2024 jsem měl 27 972 návštěv, což vychází na průměrně 77 denně, ale jak vidno na obrázku, trend bude klesající (z jiných zdrojů se Google nahrazuje obtížně). Pro srovnání, před deseti lety to bylo průměrně 266 denně.
Za těch deset let jsem na blogu udělal dost technologických i koncepčních změn:
Pro nově příchozí jsem sepsal uvítací přehled o tématech i řešeních, takový návod.
Celkový počet článků je 3683 (k 12. 1.), vychází to pořád průměrně na článek každý druhý den.
Velikost celého blogu, všech vygenerovaných stránek i obrázků, je 400 MB (čtyřikrát tolik než před deseti lety).
Nejčetnější kategorie zůstávají knihy (1925), s velkým odstupem následují (vynechávám archivační kategorie) tvorba (473), počítače (229), duše (215).
Nejnavštěvovanější stránky, bez homepage (za rok 2024):
Komentáře ani hodnocení znovu nevyjíždím, tam se to moc nezměnilo, to si přečtěte v minulém článku.
U zařízení se výrazně změnila procenta; před deseti lety bylo 84 % z desktopu, 12 % z mobilu,
teď je 55 % smartphone, 38 % desktop, 4,7 % phablet (=phone+tablet) a 1,7 % tablet.
Ze značek vedou iPhony.
Prohlížeče:
Za zmínku stojí Firefox, který se propadl z 27 % na 8 %, a Safari, které z 5 % vyskočilo na 26 %.
Kategorie článku: o blogu
(c) 2005-2023 Wu