Tak, do třetice všeho dob… , no, zkrátka, třetí a poslední kniha ze série. Bohužel ani v ní autor neupustil od svého způsobu ozvláštnění, a tak jsem si to opět neužíval. Zato upustil od číslování kapitol, tentokrát jim zůstává jen samotné jméno. Ze kterého samozřejmě není poznat, o čem kapitola je, takže pokud se k něčemu chcete vrátit, musíte listovat. Nebo mít záložku ve čtečce.
Tematicky je to všehochuť, něco je souhrnné opakování (třeba minulé časy nebo kompletní přehled všech časů), něco ponoření se do hloubky.
Založil jsem si třeba kapitolu varující před doslovnými překlady, která to demonstruje na překladech českých přísloví do angličtiny a odpovídajících anglických do češtiny:
Nebuď zvědavý, budeš brzo starý.
*Don’t be curious, you will be old soon.
Curiosity killed the cat.
**Kuriozita zabila kočku.
(Tady jsem dal pro jistotu dvě hvězdičky, protože ta věta je prostě absurdní.)
*Zvědavost zabila kočku.
Způsob, jak zdůraznit nějaké slovo, slovosledu navzdory
Má to ale drobný zádrhel. Jak chcete v běžném, nezvýrazněném písmu poznat, že je důraz kladen na konkrétní slovo? Je to dovednost na úrovni čtení mezi řádky. Jinými slovy – nepoznáte to. Musí tedy existovat způsob, jak něco zvýraznit i bez tučných písmen. Existuje k tomu vazba It is… who/that…
To Alfréd pracuje na poli každý den.
It is Alfred who works in the field every day.
To na poli pracuje Alfréd každý den.
It is in the field that Alfred works every day.
Alfréd pracuje na poli úplně každý den.
It is every day that Alfred works in the field.
Nebo vysvětlení (a hlavně použití) předbudoucího času:
Budete mít snězený chlebíček.
You will have eaten an open sandwich.
Budete mít vypitou kávu.
You will have drunk your coffee.
Po skončení kurzu budete ve stavu, kdy jste už pochopili předbudoucí čas.
You will have understood future perfect tense.
Tedy čas, který nahání strach už svým názvem a o němž právě proto většina studentů blahosklonně prohlašuje, že je k ničemu, když ho stejně nikdy nepoužijí. Ale „budete ho mít pochopený“.
You will have understood it.
Díky tematickému zaměření byl tenhle díl docela přínosný, většina kapitol mi přinesla něco nového a zajímavého. Až na poslední, nazvanou Pro ty, kteří čtou knihy od konce
. Ta je napsaná kompletně opačně, zprava doleva. A to jsem teda opravdu neluštil.
(Zato teď jsem to vložil do ChatGPT, která mi to obrátila obratem.)
Odkazy:
ČECH, Ladislav. Angličtina pro lamy 3. Praha: Euromedia Group, 2021. ISBN 978-80-242-7972-5.
Kategorie článku: knihy
S flatpakem jsem vážně rozpolcený.
Na jednu stranu se mi líbí, na stranu druhou je to všechno komplikované, konfigurace aplikací utopené až k nenalezení, práce se soubory mimo sandbox příšerná – nutnost nastavovat nějaké sběrnice, a stejně pak nevidí to, co používám. U VS code jsem prostě nedokázal vytvořit .venv v takovém pythonu, aby fungoval při zavolání ze systému (a naopak).
Stejně tak jsem nerozchodil spuštění codexu z obsidianu, ani s flatpak-spawn. A když mi po upgradu na Fedoru 44 přestalo fungovat i otevírání složky/poznámky v thunaru, definitivně jsem se naštval a obsidian z flatpaku vystěhoval:
Flatpak si nechám jen na nějaké experimentování s aplikacemi na zkoušku. Nebo na to, co nepracuje se soubory.
(Úvodní obrázek Gemini / Imagen 3)
Kategorie článku: počítače
Otazníky detektiva Štiky vycházely v časopise Ohníček dlouhých patnáct let, v letech 1971-1986. Tam jsem je také vídal, a ačkoliv mi to přišlo ohromně zajímavé, vyluštit jsem je dokázal jen málokdy. Ale ten pocit z pátrání a přemýšlení mi v hlavě zůstal, a z nostalgie i zvědavosti, jak mi to půjde teď, jsem si pořídil souborné vydání.
Detektiv Štika se svou buřinkou, masivními brýlemi, vestou a kabátem staromilsky odkazuje na prvorepublikové vyšetřovatele – což sice za socialismu může vypadat nepřístojně, dokud si ale neuvědomíme, že jen o tři roky dříve se v televizi objevil mimořádně oblíbený seriál Hříšní lidé města pražského, který byl skvělých vyšetřovatelů v buřinkách plný.
Jedná se zhruba třetinu všech dílů; výběr byl podřízen portfoliu originálů, které jsou dnes k dispozici a které redakci laskavě zapůjčil syn malíře Jakub Kalousek
(Ediční poznámka Onřeje Müllera, str. 119). I tak se ale některé zápletky zopakují. Zhruba v polovině knihy jsou příběhy černobílé:
v další části už byly barevné
Vysvětlení jsou logická, byť značně zjednodušená, což ale k detektivnímu přemýšlení pro děti patří. Je třeba pečlivě sledovat indicie, které jsou v obrázcích ukryté – a pak je to zábava. Teď po letech už mi to šlo docela dobře; po pár epizodách jsem už tušil, co hledat a na co se soustředit.
Odkazy:
KALOUSEK, Jiří, LAPÁČEK, Jiří. Otazníky detektiva Štiky. Praha: Albatros, 2012. ISBN 978-80-00-02858-3.
Kategorie článku: knihy komiksy
Tuhle knihu mám v zásobníku také pěkných pár (desítek) let. Objevil jsem ji kdysi v Levných knihách (čest jejich památce), přišla mi podvratně zajímavá, ale chuť ke čtení jsem nenašel, to až teď, po zdolání bible dekadentů, Huysmansova Naruby. Chtěl jsem ještě ve světě bizarní estetiky zůstat.
Dekadentní zahrada v úvodu popisuje počátek celého příběhu, nebo spíše studie. Autoři, Medlar Lucan a Durian Gray, bývali vlastníci neslavně známé edinburkské restaurace U dekadenta, po jejím zavření se však po nich slehla zem. Jen občas kusé zprávy hovořily o jejich spatření na exotických místech světa. Nakonec ale našli pohostinství na Montcullenu, venkovském sídle paní Conchity Gordonové, která navíc v té době uvažovala o úpravě značně zanedbaných pozemků v okolí sídla a o návrh zahrad požádala právě své dva hosty. Ti se do úkolu vrhli s neobyčejným nadšením, hodiny, dny a měsíce trávili v knihovnách, vrtali se v bohatém kompostu hortikultury
. Velmi je zaujala osobnost Bernarda Palissyho, francouzského protestanta, který chtěl všemi prostředky bojovat proti zpustlosti, a jeden z jeho plánů byla zahrada věnovaná jen oslavě moudrosti.
Lucan s Grayem tedy pokračovali a objasnili jí, že zde jde o jasný případ přitahování protikladů. Hodlají převzít Palissyho myšlenku na Zahradu moudrosti a postavit ji na hlavu. Jejich hlavním plánem je vytvořit z mountcullenských pozemků oslavu dekadence a bláznovství. Tam, kde se monsieur Palissy pouštěl do intimního a uctivého dialogu s Přírodou, oni ji řádně zneužijí. Pohlížejí na ni jako na svého nepřítele. Bohyně musí být přemožena, potlačena, zotročena. Oni uctívají vyumělkovanost. Zatímco Palissyho styl nepřipouštěl žádné antické sochy, groteskní plastiky, vulgární reliéfy na satirická či pastorální témata z pohanských bajek, styl Graye a Lucana o ničem jiném ani neuvažoval. Palissy kladl ve své zahradě důraz na rozum a řád. Gray a Lucan se ve svých návrzích snažili představit extrém a iracionálno. (Str. 9)
K realizaci ovšem nedošlo a po jakési podivné události oba autoři z Montcullenu zmizeli ještě dříve, než se Conchita vrátila z letního pobytu v Kašmíru, ale zbyly po nich alespoň rozsáhlé plány a návrhy, které tvoří tuto knihu.
Z hortikulturního hlediska se vyznačovala smělostí, bizarností a naprostou nekompromisností přeměnit všeobecně přijímané hortikulturní zásady, či dokonce jich zvráceným způsobem zneužít. Na prvním místě byla vyuměl kovanost, teatrální efekty a jakási „strašná krása“. Zde, třebaže pouze na papíře, ležela Dekadentní zahrada ve vší své hrůze, skutečná antizahrada; odraz, tak jak ho Gray s Lucanem chápali, šílenství a korupce nejen naší doby, ale i všech věků předcházejících. (Str. 13)
V hrubých obrysech záměr zahrnoval následující zahrady:
Přičemž každá z uvedených zahrad má opět spoustu částí, jako příklad detaily k Vodní zahradě:
Následuje řada technik, které Gray s Lucanem doporučují a které mají zaručit zahradě úrodnost. Vztahují se k zahradě jako celku, avšak pro Erotickou zahradu mají zcela zvláštní význam. Zpočátku se Grayovi i Lucanovi, projevujícím hlubokou antipatii pro všechno přírodní, velmi zamlouvala myšlenka nechat na zahradu působit oblaka rozstřikovaných umělých hnojiv. Ale vpád racionálního světa vědy a průmyslu do zahrady jim připadal rovněž odporný. Jako alternativa se nabídl pohanský rituál. Oba cítili, že tento způsob zajištění plodnosti, naprosto zahradníky ignorovaný, vyžaduje jejich podporu. Cítili, že provádění pohanských obřadů je pro dekadentního zahradníka jediný vhodný způsob, jak postupovat. Mají-li být exotické rostliny vyryty a přeneseny na cizí půdu Mountcullenu, je jasné, že je třeba importovat i rituály, jež podporují jejich růst. (Str. 38)
Byť řada myšlenek je sympatických a fantazie bezbřehá, po nějakých devadesáti stránkách mě to přestalo bavit. Je to velkolepá a únavná tříšť nápadů. A také citací z děl všemožných dekadentů (se vztahem k zahradám).
Odkazy:
LUCAN, Medlar, GRAY, Durian. Dekadentní zahrada. Praha: Volvox Globator, 2000. ISBN 80-7207-383-4.
Kategorie článku: knihy
(červenec 2025, A4)
Kategorie článku: tvorba
V živelné, radostné a zdravím kypící rodině byla Betty tak trochu černou ovcí, zejména v posledních letech. Jako by ztrácela zdraví, opakovaly se jí chřipky, bolela záda, držel se jí kašel a po každé nemoci byla vychrtlejší. Vstávala malátná, odpoledne už byla k smrti vyčerpaná.
Vím, že to zní, jako bych kromě mnoha příznaků tuberkulózy také oplývala příznaky zpožděného duševního vývoje. Nikoliv. Žila jsem prostě v hluboké víře ve své pevné zdraví a domnívala jsem se, že tak jako mně je všem pracujícím.
Ne že by nebyla u lékařů. S neochabující rýmou u ORL specialisty, který vyšetřil, co uměl, a konstatoval, že to nic není. S nevolnostmi u internisty, který po prohlídce řekl, že je to v pořádku. Dokonce i kompletní vyšetření kvůli pojistce, kde se svěřila s kašlem – ale také s cigaretami – to skončilo konstatováním lékaře, že on kašle také a může za to kouření.
Teprve pak, když s jinými potížemi skončila u manžela své sestry, sice patologa, ale někoho, kdo poslouchal, přemýšlel, udělal vyšetření, rentgen – a poslal ji k plicnímu specialistovi. A pak už to šlo rychle, taková diagnóza je naprostý zlom, zdravotní i životní.
A potom: „Víte, že Borovice mají dlouhou čekací listinu, víc než dvě stě lidí, všichni jsou nemocní a všichni potřebují lékařskou péči, ale přijmu vás přednostně, protože máte děti. Kdy chcete nastoupit?“
„Okamžitě!“ odvětila jsem a zdálo se, že ho to překvapilo. „Dobře, můžete přijet v pátek.“ Byla středa. Ustrašeně jsem se zeptala, kolik budu platit. „Vy ztratíte zaměstnání, viďte?“ tázal se. „Ano.“
„Až jednou vyděláte hodně peněz, zaplatíte léčení pro někoho, kdo se také bude potřebovat uzdravit.“ Pak, když viděl, že mě jeho laskavost rozplakala, změnil tón a velice zpřísněl.
„Léčení se vám bude zdát velmi obtížné. Máte rusé vlasy, spoustu energie, jste rychlá, aktivní, netrpělivá. To všechno je pro tuberkulózu zcela nevhodné. Kázeň vám nebude příjemná. A léčení tuberkulózy vyžaduje velikou kázeň.“ Řekla jsem, že bych udělala cokoliv. Cokoliv, abych se uzdravila. Vstal a položil paži kolem mých ramen. „Tak je to správné,“ řekl, a to od něho bylo velmi laskavé vzhledem k tomu, že na mou kartu právě napsal: „Výsledek nejistý.“
Následuje líčení života v sanatoriu, jeho přísného režimu a rutiny, kontaktů s chladnými sestrami a ošetřovatelkami, konfliktů i podpory mezi svéráznými pacientkami. A těžkých období s chmurnými myšlenkami, jen občas prostřídaných záblesky radosti.
Po večeři, v oné nejsmutnější a nejopuštěnější hodině časného večera, se rádio pominulo a soustředilo výhradně na melodie jako „Sonny Boy“, „My Buddy“ a „Boy of Mine“, preludované na varhany. Náš pokojíček byl morbidně tichý a v mém koutě se vršil žal jako hromada špinavého sněhu. Hleděla jsem upřeně na strop, na němž se mi prolínala scéna, jak Anička chodí ve spravovaných botičkách od domu k domu a sepisuje objednávky na mastné koblihy, které já doma peču, a Janička bruslí v jízdní dráze nacvičujíc osmičky, které mi hodlá ukázat, a přejede ji nákladní auto (… )
Navzdory vážnosti tématu a situace je ale text prostoupen humorem, ironií i nadhledem k přehnané přísnosti až absurditě některých pravidel.
Postupně se uzdraví a po devíti měsících (už! léčba často trvala roky) se vrací do běžného života. Na který si ovšem zpočátku zvyká obtížně, vše je tak jiné…
Zpočátku mě živelně zajímalo, když mi moji návštěvníci vyprávěli, co se děje venku, a každou příhodu jsem při vyprávění bytostně prožívala. Potom postupně, nezřetelně, jako noční mlha zdvíhající se z bažin, zaclonila mi moje invalidita skutečný svět, a zkazky z domova, které mi rodina přinášela, se mi zdály zajímavé, ale bez síly, jako když se hovoří o dávno zemřelých. Jediná skutečnost byla v sanatoriu. Jediní skuteční lidé byli nemocní, lékaři a ošetřovatelky.
Ale ta radost potom!
Vyprávění je autobiografické, Betty MacDonaldová strávila devět měsíců ve Firlandském sanatoriu, vykreslené postavy jsou autentické a charakteristické. Mě nejvíc fascinovala Japonka Kimi, se svou vyrovnaností a cynickým lakonickým humorem. Tohle je ukázka z jejího dopisu pro Betty, poté co je přestěhovali na jiné pokoje:
Také mi povolili rehabilitační práci, půl hodiny denně. Rehabilitační učitelka mě nutí, abych háčkovala. Říká, že se tím uvolňuje napětí. Uháčkovala jsem tři a půl metru dlouhý řetízek. Je uzlovatý uvolněným napětím a špinavý od potu, který, jak jsem zjistila, se uvolňuje mnohem snadněji než napětí.
I ta má svůj předobraz, Monicu Sone (viz Wikipedii).
Morovou ránu vydala MacDonaldová jako druhou knihu v pořadí, její anglický název „The Plague and I“ (Mor a já) odkazuje na úspěšnou prvotinu Vejce a já. Oproti podstatně humornějším vejcím, tohle je velmi existenciálně laděné, jde o život a smích je mezi slzami a strachem. Přesto nepůsobí nijak těžce, absurdnosti popisuje bez hořkosti.
Je také faktografická, o léčebných postupech si uděláte podrobnou představu, ať už z popisů zákroků, které autorka absolvovala sama, nebo o nich mluvily spolupacientky ("frenikus“, „torako“) nebo přišly v pravidelném letáku o léčbě. O metodách více v článku Jak se léčila plicní tuberkulóza před antibiotiky?
Knihu má smysl číst i dnes, nejen jako dobový obraz léčby, ale hlavně jako výpověď o vzájemné pomoci, odolnosti a náhlé změně pohledu na svět. A díky humoru se čte velmi dobře.
Odkazy:
MACDONALDOVÁ, Betty. Morová rána. Plzeň: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-252-7.
Kategorie článku: knihy
Nevím proč jsem si myslel, že Gaudí nebyl architekt – možná kvůli pohádkovosti jeho návrhů. Přitom je to absurdní myšlenka, nearchitekt by rozhodně nemohl stavět domy, o katedrále nemluvě. Architekturu studoval v Barceloně od roku 1869 do 1874 a ve studiích dále pokračoval na místní Escola Provincial d'Arquitectura.
(Str. 8)
Byl ale mimořádně originální a v době, která směřovala k hranatým tvarům a sériové výrobě, vytvářel návrhy podle přírodních vzorů. První samostatnou zakázku získal v roce 1883, kdy si u něm Manuel Vincens, majitel továrny na výrobu cihel a dlaždic, objednal stavbu obytného domu. Už ten je mimořádný; balkony, arkýře, věžičky, bohatě zdobené fasády (pochopitelně z dlaždic) vyvolávají dojem malého paláce.
Pak už následovaly stavby jedna za druhou. Publikace se soustředí na jejich zobrazení, obsahuje jen minimum textu (v šesti jazycích), zato fotek odhadem 150 včetně velkých přes dvě stránky.
Založil jsem si pár objektů. Güellův vinný sklep pro jeho celokamennou podobu včetně střechy a přitom zdobnost plnou oblouků, věžiček.
Jedna z mnoha budov v parku Güell, vstupní budova s kanceláří, má úplně fascinující střechu – vypadá jako by měla cukrovou polevu.
A samozřejmě Sagrada Familia – ale zevnitř. Vidíte ty rozvětvené sloupy? Jako v pralese…
Opravdu krásná publikace.
Odkazy:
LINARES, Marina. Antoni Gaudí. Praha: Slovart, 2017. ISBN 978-3-7419-1955-8.
Kategorie článku: knihy architektura
Od roku 2014 a článku Jak píšu o knihách se toho v principu moc nezměnilo, jen podpůrné prostředky mám o dost vychytanější. Doporučuji tedy nejdřív mrknout na něj a pak se vrátit sem. Tady se soustředím hlavně na rozdíly a novinky.
Například už si nezakládám útržky, ale používám úzké lepíky. To vám byl objev! Nevypadávají, neztrácejí se… Akorát je tam nesmíte nechat a knihu založit, po pár letech už moc dobře sundat nejdou. Nesvědčí jim ani lesklý křídový papír, na něm rády nechávají stopu. Tomu se dá předejít tím, že je nejdřív dvakrát přilepíte na kalhoty nebo jinou látku a teprve pak do knihy. Tím se lepivost sníží.
Citace už neopisuji, ale skenuji mobilní aplikací Text Fairy. Výsledek rovnou v mobilu vkládám do rozepsaného článku v Obsidianu (kde si platím synchronizaci a mám to hned i na PC). Hotový a zkontrolovaný článek pak z Obsidianu rovnou generuji, o tom jsem psal v Obsidian jako primární úložiště pro blog (a oslava vibecodingu).
No a při psaní mi pomáhá Fabula:
Je to už druhá verze, vzniklá kvůli technologické úpravě, ale v principu funguje stejně. Využívám Codex CLI, programátorského agenta od OpenAI, který je součást placených tarifů ChatGPT (od verze Plus výše). Důležité je uvědomit si, že taková umělá inteligence není nutně jen na programování. Zvládá běžné chatbotové úlohy a dá se využívat třeba ke správě osobní znalostní báze (viz Marigold: Karpathy přišel na to, jak používat AI jinak. A má pravdu.).
Codex si spouštím v hlavním adresáři obsidianového vaultu „Knihy a blog“, aby měl přístup ke všem jeho souborům, námětům i rozepsaným článkům. Začínal jsem s jednoduchou instrukcí v souboru AGENTS tamtéž:
- Odpovídej česky.
- Vždy o sobě mluv v ženském rodě, tón lehce hravý.
- Odpovídej jako vysokoškolsky vzdělaný člověk s hlubokým zájmem o literaturu.
A postupně jsem tam přidával další instrukce. Nejprve pro přípravu podkladů, protože kdo to má všechno pořád hledat a pročítat ručně, že?
## Význam pokynu "Připrav podklady"
Když uživatel zadá pokyn "Připrav podklady" pro recenzi knihy, znamená to:
1. Zjistit z dostupných zdrojů na internetu stručný obsah knihy.
2. Obsah knihy vypsat jako odrážkový seznam.
3. Vypsat informace o autorovi a pozici knihy v kontextu jeho díla jako odrážkový seznam.
4. Zasadit autorovo dílo do širšího kontextu literatury a zmínit styl, předchůdce, následovníky apod.
5. Zjistit z dostupných zdrojů na internetu, recenzí a komentářů výhody a silné stránky knihy a vypsat je jako odrážkový seznam.
6. Zjistit z dostupných zdrojů na internetu, recenzí a komentářů nevýhody a slabé stránky knihy a vypsat je jako odrážkový seznam.
7. Napsat souhrnné hodnocení knihy.
8. Vypsat všechny použité zdroje.
9. Celý výstup zapsat do souboru s názvem `[autor] - [název knihy] - podklady` ve složce "04 Rozepsané recenze". Hlavní nadpis úrovně 1 vypsat jako "Podklady (ChatGPT/Codex)".
Další byla pro kontrolu napsaného článku, korektor pravopisný i slohový se vždycky hodí:
## Význam pokynu "Zkontroluj text"
Když uživatel zadá pokyn "Zkontroluj text" pro nějaký soubor, znamená to:
1. Přečíst celý text
2. Identifikovat a vypsat překlepy.
3. Identifikovat a vypsat slohové neobratnosti a navrhnout vylepšení.
4. Zkontrolovat věcnou správnost a navrhnout opravy.
5. Zhodnotit celý text z pohledu publikace na osobním blogu.
6. Celý výstup zapsat do souboru, který se jmenuje "[původní název] - kontrola.md" a leží ve stejné složce jako kontrolovaný soubor. Hlavní nadpis úrovně 1 vypsat jako "Kontrola (ChatGPT / Codex)".
7. Ponechaný řetězec #split brát jako značku pro zlom části textu na úvodní stránku.
A tak to pokračovalo: pokyn pro udělání stručného obsahu z eBooku (to abych se mohl kdykoliv vrátit k výpiskům a knihu si oživit), pokyn pro analýzu sbírky básní, …
Jenže když přicházel už pátý pokyn (pro napsání článku v mém stylu, o tom si zase povíme někdy jindy), zjistil jsem, že si je přestávám pamatovat.
Čas na druhou generaci, použití skillu. To je formalizovaná vlastnost nebo pracovní postup, který se do AI zaregistruje a pak se jednak může nechat vyvolat automaticky na základě vyhodnocení fráze, nebo přímo vynutit vybráním ze seznamu. Na dělání skillů má Codex speciální, ehm, skill, takže mu stačí říct, že z výše uvedené instrukce má vytvořit a zaregistrovat skill s názvem blog-zkontroluj-text. A mně pak stačí jenom napsat $, ze seznamu ho vybrat, a pak zadat @ pro výběr souboru a vybrat rozepsaný článek:
$blog-zkontroluj-text "05 Rozepsané články/Fabula aneb Jak píšu o knihách v době AI.md"
AI sice o sobě mluvila v ženském rodě, ale chybělo jí jméno. Tak jsem ji nechal nějaká jména navrhnout:
A vybral Fabulu. (Co byste zvolili vy?)
Posledním krokem bylo vygenerování obrázku na základě charakteristiky a jména, i to Codex umí.
Kategorie článku: o blogu
Sbírku jsem našel při namátkovém brouzdání kategorií poezie, když teď už nevycházejí almanachy, musím se snažit nové autory shánět jak jen se dá. Tady mě zaujalo několik básní v náhledu knihy – a celá sbírka rozhodně nezklamala.
Je laděná hodně existenciálně, soustředí se na niterné prožívání. Motivy prázdnoty, strachu, deprese či zoufalství:
Dostaň se ven
Když ono to svírá oči do pláče
a nějak zvláštně tělo scvrkává
do starého bochníku chleba
který okorává na větru.Už není nijak užitečný
Není dost čerstvý, dost vláčný, dost křupavý
ohleděl se a zajedli se ho
Nemůže sám sebe upéct znovu.
(… )
Pochybnosti o hodnotě, nejistota identity, láska jako zdroj bolesti. A také smrt. Tohle rozloučení je velmi silné
Nekonečnost
Bylo jasno a
byl jsi vidět
skrz nebe až ke hvězdám.Co ti jen přát když
Odpočívat v pokoji bys nechtěltak snad
Lítej na svý káře dál skrz mraky
kolem slunce na měsíc a zpět
protože tam nejsou skla
a ani tvrdá přistánítam už se ti
nic nestane
Jak je vidět z ukázek, převažuje volný verš bez rýmů. I když ty autorka také umí a občas je použije, jako v básni Deprese:
Deprese
(… )
Hluboko uvnitř bolesti
do srdce bodají to neštěstí
jak jehly s magnésiem
doktoři nás obelstí -
když pořád žijem, pořád žijem.Život je to, co chceme dát
když za tmy nedokážem vstát
a strachem se tělo třese
co ještě, Bože, snese,
když nedokáže se
usmívat.
(… )
Obraznost je silná, metafory až surrealistické (sovy klepou na hrudník). Vedle poetických slov občas sáhne i k vulgarismům, což potvrzuje autentičnost. Texty jsou rozhodně nefalšované a emoce dozajista prožité.
Pro někoho by mohla být sbírka poněkud monotematická, soustředěná na negativní emoce. Každopádně autorka má potenciál a další sbírky budou určitě stát za to.
Odkazy:
KOMÁRKOVÁ, Andrea. Výkřik do tmy. Praha: Martin Koláček - E-knihy jedou, 2023. ISBN 978-80-281-1003-1.
Kategorie článku: knihy
Pokus o vysvětlení nejsložitějšího konfliktu současného světa, jak zní podtitul, není výklad dějin Palestiny a Izraele. Ten by musel být podstatně komplexnější a rozsáhlejší. Je to spíše výklad nejdůležitějších fakt potřebných k pochopení událostí v roce 2023 i role, jakou zastával v minulosti i dnes Benjamin Netanjahu.
I tak je ale pro běžného čtenáře více než dostatečný, začíná stručnou zmínkou o Herzlovi a sionistickém hnutí, pokračuje vytvořením státu Izrael v Palestině (Weizmann, Balfourova deklarace).
Weizmann nežádal víc, protože věděl, že víc by nedostal – i tohle bylo až příliš. Balfourova deklarace nebyla žádnou širokou branou do nové vlasti, jen malou škvírou ve dveřích. Teď bylo na sionistech, aby si je už nikdy nedali přibouchnout. Každému, kdo se jen trochu zamyslel, muselo být jasné, že zároveň s obrovskou příležitosti vzniká obrovský problém. „Jeden národ slíbil druhému území třetího“ komentoval to po letech židovský spisovatel Arthur Koestler. Před tím nešlo zavřít oči. Sionisté je však zavřít museli, pokud si chtěli zachovat naději na skutečný židovský stát. Ten se dilematu dvou nároků na jednu zemi nedokázal zbavit dodnes. (Str. 13)
A začíná popisovat politické směry a strany. Následovalo arabské povstání, dělení Palestiny, vyhlášení státu Izrael a útok čtyř okolních států, palestinská diaspora, šestidenní válka, palestinská samospráva, Jásir Arafat, atd. atd.
Gaza je past, z níž je těžké odejít – na chvíli, nebo trvale – i za nejpříznivějších okolností. Na mapách má Pásmo Gazy jeden hraniční přechod s Egyptem (Rafáh) a jeden s Izraelem (Erez), což vyvolává mylný dojem, že přes ně lze cestovat. Ve skutečnosti se na nich střídá režim úplného uzavření (Rafáh je nyní zcela zavřený od února 2021) s obdobími, kdy Egypt či Izrael povolují velmi omezený přechod. Přes Erez přejde v průměru několik set Palestinců měsíčně, velkou část z toho představují pacienti, kteří míří do izraelských nemocnic. Pro cizince se západními pasy je přechod někdy možný, někdy ne, vždy to však znamená žádat o speciální povolení a nechat se důkladně prověřit.
Za speciální zmínku stojí pašerácké tunely spojující Pásmo Gazy s Egyptem. Postupně jich bylo vybudováno několik tisíc. (Str. 68)
I přes komplikovanost je vše – díky erudici a stylu Petra Koubského – podané mimořádně čtivě. Bohužel téma je tak složité a plné zvratů, že po dočtení můžu začít znovu.
Vrcholná část celé publikace je několik stránek o tom, proč skoro nic nepomůže.
Probouzí ve vás jakékoli vyprávění o blízkovýchodním konfliktu silné emoce? Nejste sami. Toužíte ho nějak vyřešit? Samozřejmě toužíte. Máte vztek na Izrael? Nebo naopak na Palestince? Jedno i druhé je pochopitelné a oprávněné, Je ten váš nápad, který by to všechno vyřešil, proveditelný? Nezlobte se, ale určitě není. (Str. 68)
Postupně nápady popisuje a vysvětluje, proč to není řešení. Proč Palestinci nemůžou odmítnout Hamás, proč se Izraelci nemohou stáhnout za Západního břehu, jako to udělali s Gazou, proč nemůže vzniknout společný stát, jak do toho obtížně zasahuje právo na návrat:
Součástí konfliktu je prvek, o kterém se většinou raději nemluví, protože se jím neřešitelnost ještě umocňuje. Jde o právo Palestinců na návrat. Jedna věc totiž je palestinský stát pro ty, kdo dnes žijí v Gaze a na Západním břehu; úplně jiná by byla otevřít ho všem, kdo byli od roku 1948 vyhnáni, nebo sami odešli, a jejich potomkům.
Pokud uznáváme právo Židů na návrat do historické vlasti, je těžké neuznat stejné právo těch, kdo tam žili nikoli před dvěma tisíci let, ale před necelou stovkou. Návrat tolika lidí, kdyby k němu opravdu mělo dojít (jde o více než pět milionů Palestinců žijících mimo Gazu a Západní břeh), je však nezvládnutelný hospodářsky, bezpečnostně a především politicky. (Str. 71)
Prostě neřešitelné.
Kniha je ovšem skvělá, to si určitě pořiďte!
Odkazy:
KOUBSKÝ, Petr. Izrael a Gaza. Praha: N media, 2023. ISBN 2571-1717.
Kategorie článku: knihy historie
(c) 2005-2023 Wu