Další várka komiksů o sympatickém grázlíkovi Calvinovi a jeho nerozlučném parťákovi, tygru Hobbesovi, je ještě o něco lepší než díl první. Ubylo příběhů o hrdinném kosmonautu Sekáčovi, které v prvním dílu začaly být poněkud monotónní. A když už tu přece jen jsou, stojí za to:
Jinak platí totéž, co jsem psal u prvního dílu - Calvinova nespokojenost, Hobbesovy postřehy, rezignovaní rodiče...
Pokud bych měl něco dodat, tak snad jen: „Neváhejte.“ A doufám, že série bude pokračovat, ještě totiž chybí proslulí Calvinovi sněhuláci.
Aktualizace 15. 3. 2026: Calvinovy šílenosti i Hobbesova směs divokosti a moudrosti jsou prostě neodolatelné a je třeba se k nim vracet. Opakovaně.
Odkazy:
WATTERSON, Bill. Pod postelí něco slintá. Praha: Crew, 2010. ISBN 978-80-97083-86-4.
Kategorie článku: knihy komiksy výběr z knih
Monografie Pavla Horáka o moderním pohanství a jeho kořenech je mimořádná. Už hlavní myšlenkou, která je dost provokativní – říká totiž, že koncept pohanství, jakkoliv jeho zastánci sami mluví o nezávislosti, je silně spjatý s křesťanstvím.
Začíná to samotným pojmem „pohanství“, který je výsostně křesťanský, navíc se v průběhu věků velmi proměňoval. Moderní pohané se pak často proti křesťanství vymezují jeho jazykem a také jako alternativa křesťanství, nikoliv jako pokračování původní víry. Což je nevyhnutelné, vzhledem k tomu, že christianizace původní náboženství vyhladila a máme jen kusé poznatky z archeologie nebo z textů opět křesťanských autorů, kteří tam vnášeli vlastní interpretaci.
Ale i to vymezování často přebírá křesťanské formy, třeba víru a osobní duchovní cestu („vyznání“) spíše než rituální praxi, etický jazyk (dobro a zlo) apod. Přemýšlení křesťanským způsobem.
Některá mnohá náboženská hnutí, která vznikla v uplynulých dekádách, jsou prezentována ústy svých následovníků jako nedogmatická, volná, nedoktrinální, fluidní, tekutá apod. Jenže to nemusí být až tak úplné pravda. Důvodem je kontinuální vliv křesťanství v naší společnosti. Dá se shrnout, že teze o tom, že žijeme v postkřesťanské společnosti, je pravdivá jen do určité míry. V ideovém prostoru po křesťanství budou vyrůstat nová náboženství, Některá nová náboženská hnutí, jako je například moderní pohanství, však nevědomě přejímají z křesťanství právě představu o tom, co to náboženství je a jak vypadá, tím do sebe absorbují i doktrinalitu a dogmatičnost. (Str. 59)
Vymezování se vůči křesťanství je reakce na něj a ovlivnění z jeho strany, je to referenční bod. Nakonec i ty hodnoty jako rovnost pohlaví nebo svoboda jsou spíše produkt (ex)křesťanského myšlení nebo reakce na něj.
Kniha je rozdělená do tří částí. První se jmenuje Pohanství jako náboženství a diskutuje jednak výše zmíněné křesťanské kořeny a vlivy (kapitola Pokud jsou pro tebe základní fundamenty příliš… aneb Znovupromýšlení existence doktrin v moderním pohanství), jednak ukazuje zajímavý kontrast v chápání náboženství jako rituální praxe u Římanů a jako víry u křesťanů. Byl to vlastně střed dvou různých způsobů myšlení. Ve třetí kapitole ještě zmíní různé pohledy – je pohanství falešné náboženství? Je to modloslužba? Jsou pohanští bohové zbožštělí lidé? Jsou to démoni?
Druhá část Dějiny konceptu pohanství se soustředí na to, jak bylo pohanství chápáno ve vybraných etapách (a místech) a jak se toto chápání proměňovalo. Její první kapitola ukazuje spory mezi protestanty a katolíky a také zámořské objevy – tehdy se opět vynořila nutnost reagovat na domorodce i jejich víru (když křesťané po čase připustili, že i domorodci mají duši a jsou lidé). Také osvícenství do náboženských debat zasahovalo. Tady koření diskuze nad tím, jak vlastně vypadalo původní náboženství, byl to polyteismus? Byl další vývoj degradace, nebo vylepšení?
Křesťanský rámec nutil evropské intelektuály formovat specifický obraz minulosti: zkreslenou a pokřivenou verzi příběhů dějin pravého náboženství. Na základě tohoto rámce tak bylo možné uvažovat o minulosti a náboženství dvěma způsoby: a) čím starší, tím lepší, pravější a přirozenější forma náboženství, která se časem zkazila, což později vešlo ve známost jako tzv. degenerativní hypotéza; b) čím starší, tím horší, zkorumpovanější, primitivnější nebo nemorálnější forma náboženství, která se časem vyvinula do podoby pravého, čistého, pokročilejšího náboženství – nejčastěji monoteismu – což vešlo ve známost jako progresivistická hypotéza. (Str. 138)
A protože intelektuálové stále vycházeli z křesťanství a jistých předpokladů (biblický příběh je společný všem, původní pravdivé náboženství degenerovalo do pohanství nebo z pohanství vyrostlo nově, viz. předchozí citaci, všechny kultury jsou stejné), nebáli se je srovnávat nebo dokonce rekonstruovat a hledat v nich jiné bohy.
Proto mohl Jacob Grimm argumentovat tím, že některé pohanské praktiky přežily a přetrvávají v moderní, křesťanské společnosti na venkově nebo v katolické církvi (tento argument se často používá i dnes). Proto se mohl Edward Davies domnívat, že všechny kultury světa měly uctívat Noeho a jeho archu. Proto mohl Iolo Morganwg tvrdit, že druidové měli povědomí o Ježíši a uctívali jediného pravého Boha. Křesťanský rámec nutil evropské intelektuály formovat specifický obraz minulosti: zkreslenou a pokřivenou verzi příběhů dějin pravého náboženství. (Str. 138)
Druhá kapitola se posouvá k romantismu, který se obracel k přírodě, historii a také vedl k sekularizaci náboženských témat. V Británii se představy točily kolem Keltů a druidů v kamenných kruzích, zatímco v Německu zase staroseverská božstva pomáhala obnovovat sebepojetí německého národa. Bratři Grimmové nesbírali jen pohádky, takový Jacob byl v hledání kořenů hodně aktivní.
Ve své inspiraci Herderem se snažil z různých zdrojů zrekonstruovat čili de facto vytvořit „německou“ mytologii, a najít tak něco, co by spojilo všechny Němce dohromady a zároveň i s jejich germánskými předky. „Člověk může čestně prohlásit, že odmítat realitu této mytologie je stejné jako popírat starobylost a kontinuitu našeho jazyka: protože pro každý národ byla víra v bohy stejně nutná jako jazyk“ Grimm kritizoval kolegy badatele za to, že se jim nepodařilo přijít s ničím „specificky německým“ na poli náboženství a mytologie. Na druhou stranu ale přiznával, že všechny mytologie mají s většími či menšími odchylkami odpovídat klasické, tedy řecké nebo římské mytologii.
(… )
Chtěl dokázat, že všichni Němci mají společné germánské předky, mytologii, a tedy i způsob myšlení (jak argumentoval Herder). Například se domníval, že všichni Germáni napříč Evropou uctívali totožná božstva, jako např. Thóra, a argumentoval tím, že „mýtus o hromovládci je společným vlastnictvím Skandinávie a zbytku Němců a je doložen existencí samotného slova kladivo“. Situaci dobře shrnula německá badatelka Stefanie Schnurbeinová: „Vytvářením jednoty v německých zdrojích Grimm etabloval obraz koherentní německé kultury, která sloužila budování německého národa. (Str. 135)
Následující kapitola vysvětluje, jak se z těchto představ stala vědecká fakta, proč se hledala ve folklóru, jak pomáhala národnímu uvědomění v Čechách – a to jak v mytologické škole (Karel Jaromír Erben) tak v rozvoji antropologie a národopisu (Čeněk Zíbrt, Lubor Niederle).
Druhou část uzavírají otázky sekularizovaných teologických témat a pohanských studií, například otázka imanentního božství, uctívání přírody nebo předků.
Třetí a pro mě nejzajímavější část bylo Moderní pohanství. V první kapitole ještě sleduje okultismus a vliv okultních společností na moderní pohanství (včetně renesance run a staroseverských bohů) a pak prochází hlavní směry novopohanství:
Každá z těchto kapitol začíná osobním příběhem někoho z kontaktovaných pohanů, na který pak navazují (a odkazují) další fakta. Na první pohled nesourodě je tu zařazena kapitola Osm svátků Kola roku mapující slavnosti, které během roku jednotlivé druhy pohanství slaví, jakmile se ale začtete, ukáže se, že do knihy rozhodně patří. Ono to i s těmi svátky je složité a celé kolo roku je nejspíš moderní konstrukt.
Koncept Kola roku vychází ze starších představ o jednotné podobě pohanských svátků. Jednotný systém pohanských oslav, jak si jej představoval Frazer, ale nikdy neexistoval. Platnost Frazerovy domněnky popírá například existence odlišného klimatu v různých částech Evropy a britských ostrovů (nehledě na jiné klimatické podmínky dnes a před dvěma tisíci lety). Při pohledu do minulosti se ukazuje, že zimní slunovrat byl zásadním svátkem pro staré Anglosasy, Seveřany a Germány a možná i pro Slovany. Letní slunovrat mohl být kromě uvedených důležitým i pro Kelty. Svědčil by pro to kalendář z Coligny a nepřímý důkaz popisující pouštění hořících kol z kopce v této době na britských ostrovech i na kontinentu. Oproti tomu se zdá málo pravděpodobné, že by naši předkřesťanští předkové z různých koutů Evropy nějak zásadně slavili rovnodennosti. (… )
Ohledně oslav čtvrťových dnů v předkřesťanských dobách panuji stejné nejasnosti. Svátky Imbolc a Lughanasadh byly zřejmě jen irskou záležitostí. (Str. 379)
Pochopitelně vedle závěru nechybí ani poznámky, seznamy literatury a zdrojů vyobrazení a rejstříky (věcný i jmenný).
Jak už jsem psal na začátku, kniha je opravdu skvělá. Je to asi první ucelená česká studie tématu; jde do hloubky a přitom zůstává čtivá, vysvětluje vztah novopohanství s křesťanstvím i všechny kořeny.
Odkazy
HORÁK, Pavel. Návrat starých bohů. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2024. ISBN 978-80-7422-937-4.
(1999, A4, tužka)
Obrázek už tu byl jako součást pohledu do archivu kreseb 1999. Název je nový; čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.
Kategorie článku: tvorba
Ani nevím, jakou náhodou jsem na DelphiClassics narazil, každopádně jejich produkce je ohromující. Za směšnou cenu si můžete pořídit neuvěřitelné množství e-knih s myšlenkami filozofů, modernistů, kompletní díla spisovatelů i umělců. Jako je tahle třídolarová kniha se všemi Renoirovými obrazy. Má 1600 stránek.
Na začátku je sekce Highlights, kde jsou některá významná díla zobrazená a komentovaná. Jsou tu úplné počátky tvorby, díla ještě realistická s nádechem klasické kompozice (Diana), zachycení přátel (Alfred Sisley a jeho žena, čtoucí Claude Monet), slavná díla, srovnání koupajících se žen z roku 1884 a z roku 1918, atd. atd. K obrazu Zábava v Moulin de la Galette
je tu doplněný rozbor techniky a kompozice, na dalších stránkách jsou zvětšené vybrané detaily:
zmiňuje o jaké šlo místo – veřejná tančírna, oblíbená mezi mladými Pařížany a pojmenovaná podle větrného mlýna a souvisejících podniků v čtvrti Montmartre. Podávalo se tu víno a chléb vyrobený z mouky namleté právě ve zmíněném mlýnu. A doplňuje jak fotku dobovou:
tak i současnou.
Pak následuje The Paintings s chronologicky seřazenými reprodukcemi všech děl, na konci jsou díla nedatovaná a dva obsahy – chronologický a abecední, pro rychlou navigaci.
(Woman Combing Her Hair, 1908)
Jako dodatek je připojena stručná biografie Auguste Renoir and his work od Camille Mauclair. Spíše než o biografii jde sice o charakteristiku tvorby – ale výbornou. Tady jsem si nechal od DeepL přeložit odstavec o Renoirových aktech (a lehce jsem ho upravil):
Renoirův akt není ani Monetův, ani Degasův, jejichž hlavním zájmem byla pravda, přičemž druhý jmenovaný se dokonce pokoušel definovat v nahé bytosti takové psychologické pozorování, jaké se obecně hledá v rysech oděné bytosti. Renoirův akt také není akademický, tedy poetizovaný akt uspořádaný podle pseudořeckého ideálu, který nemá nic společného se současnými ženami. Renoir v nahotě nevidí jen linii, ale spíše lesk pokožky, zářivou, perleťovou podstatu těla: je to ideální hlína; a v tom se projevuje jeho básnická vize; proměňuje realitu, ale v úplně jiném smyslu než malířská škola. Renoirův ženský obraz pochází z primitivní říše snů; je to prostá, divoká bytost, kvetoucí v voňavém křoví. Umístil ji do pozadí listoví nebo modrých, pěnou lemovaných bystřin. Je to bujná, pevná, zdravá a naivní žena s mohutným tělem, malou hlavou, široce otevřenýma očima, bezstarostná, brilantní a nevinná, s krvavě červenými rty a rozšířenými nosními dírkami; je to jemná bytost, jako ženy z Tahiti, narozená v tropickém podnebí, kde je neřest stejně neznámá jako stud a kde naprostá naivita je zárukou proti veškeré neslušnosti. Člověk nemůže než žasnout nad touto směsicí japonismu, barbarství a vkusu osmnáctého století, která nenapodobitelně tvoří Renoirův akt.
Obrázky jsou sice na dnešní dobu poměrně malé, nejčastěji mají delší stranu do 600 pixelů, ale když vás nějaký zaujme, obvykle není problém ho dohledat ve větším rozlišení. A encyklopedie je to úžasná.
Odkazy:
Kategorie článku: knihy
Hledat nebo aplikovat zen v nejrůznějších oblastech života, namátkou v bydlení nebo při opravě motocyklu, může být poněkud násilné a pokud jste k podobným knihám rezervovaní, vězte, že Reynoldsova kniha ten případ není. Sám to v úvodu podotýká: Toto není kniha o zenu; je o komunikaci a o trošku jiném pohledu na prezentace, o pohledu, který je v souladu s naší dobou. I když se během výkladu několikrát budu k zenu a k jeho umění odvolávat, bude se jednat spíše o spojení symbolická než doslovná. Zenové tradice nebo praktikování zenu nemají přímo nic společného s dnešním 'uměním' prezentovat.
(Str. 7)
Souvislost je především na úrovni zenové estetiky, prostoty a jednoduchosti, v pečlivé přípravě nebo soustředění na přítomný okamžik.
Prezentace... nudné slajdy se spoustou textu, nečitelné grafy, monotónně přednášející člověk, minimální grafická zajímavost, nesouvisející „zpestřující“ obrázky (cliparty), opakující se prvky (firemní patička) a milióny odrážkových seznamů. Všechno špatně! Garr Reynolds používá pojem „prezentace zabitá PowerPointem“ - ano, odrážkový seznam se dělá nejsnáze, ale k tomu PowerPoint a vlastně jakékoliv prezentování není určené. Když vypráví člověk, musí být centrem on, slajdy jsou jen podpůrný prostředek, dokreslení, názorná pomůcka. A když je účastníkům třeba dát informace, ať je dostanou po prezentaci v samostatném dokumentu, prospektu.
Pokud si budete pamatovat, že každá prezentace má tři části – slajdy, poznámky a prospekty, pak nebudete mít tak velké nutkání umístit všechny informace do slajdů. Stačí je umístit do vašich poznámek (za účelem nácviku nebo berličky, když na něco zapomenete) anebo do prospektu. Toto zdůrazňují experti, jako je například Cliff Atkinson. Většina lidí ale stále zaplňuje své slajdy velkým množstvím špatně čitelného textu a dat a poté prostě svoje slajdy vytisknou namísto vytvoření patřičného dokumentu. (Str. 67)
Kniha sama se doporučenými principy zenové estetiky řídí, pracuje se sílou prázdného prostoru - široké okraje jsou neoddělitelnou součástí stránek a dodávají textu důraz. Všechna doporučení jsou bohatě ilustrovaná ukázkami prezentací, do textu jsou vložena krátká povídání dalších uznávaných osobností v oblasti prezentování (např. Nancy Duarte); vytknout lze snad jenom místy trochu trčící angličtinu z překladu.
Podívejte se, co udělá se slajdem změna priorit, přesun textu do obrázku (str. 142-143, obrázky jsou trochu sesunuté k sobě, abych ušetřil místo).
Nečetl jsem mnoho insiprativnějších příruček; i když třeba prezentování nemáte rádi, určitě dostanete chuť doporučované zásady vyzkoušet v praxi.
Hara hachi bu je také princip, který se dá použít na délku proslovů, prezentací, ale třeba i jednání. Bez ohledu na to, kolik času jste dostali, nikdy ho nepřekročte a popravdě je lepší skončit o chvilku dříve. Jak dlouho to bude, záleží na každé jednotlivé situaci, ale zkuste využít tak 90-95 procent z přiděleného času. Nikdo si nebude stěžovat, když skončíte o chvilku dřív. Problém většiny prezentací je, že trvají příliš dlouho, a ne, že jsou příliš krátké. (Str. 204)
Aktualizace 24. 4. 2017: Po letech jsem po knize sáhl, abych si občerstvil principy a doporučení a také abych mohl posoudit, jak moc se mi dařilo či nedařilo se jimi ve svých proslovech řídit. Docela ano, první přečtení způsobilo zlom v nahlížení na prezentace. Napodruhé už to bylo jen takové proskenování a půlku povídání jsem jako balast přeskočil, ale do knihy patří a tak je mé doporučení stále v platnosti.
Dokonce bych řekl, že je to povinná četba.
(Pro kancelářské krysy, pochopitelně.)
Aktualizace 10. 3. 2026: Když už jsem se po rozčarování z Přestaň prezentovat, začni vyprávět vrátil k Moderní rétorice, dal jsem si i prezentační zen. No a vlastně jsem znovuobjevil přesně to, co jsem chtěl původně. Tahle kniha je celá o správném vyprávění za využití prezentací. Pročetl jsem ji od začátku do konce; založil jsem si (opět) doporučení na tři části prezentace – slajdy, poznámky a prospekty, to je vážně tip číslo jedna.
A tentokrát jsem se soustředil na další rady pro sestavování prezentací, od použití prázdného prostoru přes mřížky a „pravidlo třetin“ až po „velkou čtyřku“ – kontrast, opakování, poloha a blízkost.
Kontrast je jedním z nejmocnějších konceptů designu, protože kontrast lze vytvořit mezi jakýmikoli dvěma elementy designu. Můžete dosáhnout kontrastu různými metodami, například manipulací s prostorem (blízko a daleko, plný a prázdný), pomocí výběru barev (temná a světlá, teplá a studená), výběrem textu (písmo s patkami a bez patek, tučné a tenké), umisťováním elementů (vrchol a spodek, odděleně a seskupeně) a tak dále.
Využití kontrastu může pomoci při tvorbě designu, v němž je jedna položka jasně dominantní. Toto pomáhá divákovi rychle „pochopit“ pointu vaší prezentace. Každý dobrý design má silné a jasné ohnisko a mít jasný kontrast mezi prvky (z nichž jeden je jasně dominantní) pomáhá.
Pokud všechny položky a design mají stejnou váhu a slabý kontrast, je pro diváka složité určit, kde má začít. Designy se silným kontrastem vyvolávají zájem a pomáhají divákovi porozumět vizuální stránce. Slabý kontrast je nejen nudný, ale i matoucí. Každý jednotlivý element designu, jako čára, tvar, barva, textura, velikost, prostor, typ atd., může být upraven tak, aby vytvořil kontrast. (Str. 153)
Odkazy:
REYNOLDS, Garr. Prezentace a zen. Brno: Zoner Press, 2009. ISBN 978-80-7413-047-2.
Kategorie článku: knihy produktivita výběr z knih
Jako trezor hesel používám lokálně KeePassXC a nedávno jsem si všiml, že do generátoru hesel přibyla i možnost použít slova. To je docela užitečné, protože jakmile potřebuju heslo někam napsat, třeba do mobilu, jsou generované změti znaků dost náchylné na chybu. Zatímco slova…
…slova jsou na opisování fajn, ale překáží mi jejich slovníkovost a angličtina.
Ale protože je tu možnost přidat vlastní zdroj slov, pojal jsem myšlenku vyrobit seznam českých slabik a slova do hesla z nich skládat. V dnešní době AI a wibe codingu to musí být hračka. A opravdu byla.
(Koho nezajímá postup, ale slovníky, nechť přeskočí na konec článku, kde jsou ke stažení.)
Jako první krok mi ChatGTP radil získat seznam slov:
Nejprve je potřeba získat dostatečně velký seznam českých slov, ze kterého lze slabiky odvodit. Existuje několik veřejně dostupných zdrojů:
- Český národní korpus (SYN): Oficiální korpus obsahující rozsáhlé sbírky textů. Například na Wikislovníku lze najít seznam 15 000 nejčastějších českých slov z korpusu SYN2015 en.wiktionary.org. Tento frekvenční seznam (i když není zcela vyčištěn od cizích výrazů) může posloužit jako základ slov.
- OpenSubtitles: Jedná se o otevřený korpus filmových titulků. Pro češtinu existují frekvenční seznamy slov z dat OpenSubtitles
- (...)
Vybral jsem hned první variantu, tedy 15 000 nejčastějších slov z Wikislovníku. Ze stránky je zkopíroval do schránky, vložil do Mousepadu, v něm hromadně nahradil mezery a uložil.
Jakmile máme seznam slov, dalším krokem je rozdělit tato slova na slabiky. Ruční dělení by bylo nepraktické, ale existují nástroje, které to zvládnou automaticky:
- Python knihovna `czech_syllable_splitter`: Tato knihovna (autora Adam Benda, 2024) přímo poskytuje funkci pro dělení českých slov na slabiky [pypi.org]. Lze ji nainstalovat (`pip install czech-syllable-splitter`) a použít například takto: (...)
Protože python nainstalovaný mám, stačilo opravdu spustit doporučený příkaz:
pip install czech-syllable-splitter
Defaulting to user installation because normal site-packages is not writeable
Collecting czech-syllable-splitter
Downloading czech_syllable_splitter-0.1.0-py3-none-any.whl.metadata (1.9 kB)
Downloading czech_syllable_splitter-0.1.0-py3-none-any.whl (4.3 kB)
Installing collected packages: czech-syllable-splitter
Successfully installed czech-syllable-splitter-0.1.0
A pak už jsem si jen hrál postupným dolaďováním skriptu. Beru jen délku slabiky 3 a více znaků, měním velikost písmen na malá. Taky jsem udělal i variantu bez diakritiky a tak podobně.
from czech_syllable_splitter import split_to_syllables;
with open("00_wiktionary_czech.txt", "r", encoding="utf-8") as fin, \
open("01_syllables.txt", "w", encoding="utf-8") as fout:
for line in fin:
syllables = split_to_syllables(line.strip())
for i, s in enumerate(syllables):
if len(s) < 3:
continue
fout.write(s.lower() + "\n")
Protože rozsekáním mohly vzniknout duplicity, zbavil jsem se jich:
cat 01_syllables.txt | sort | uniq > 01_syllables_uniq.txt
No a to je vlastně všechno. Nahrát do KeePassXC a pak už jen používat:
Samozřejmě by se mi líbily ještě další modifikace, třeba slepovat dvě až tři slabiky do slov a oddělovače vybírat ze skupiny znaků a tak, ale je celkem snadné to udělat ručně:
Pokud byste někdo slovníky chtěl používat, zde jsou ke stažení:
Kategorie článku: počítače
Pokračování zubařských fejetonů je možná ještě lepší než první díl. Opět zahrnuje těžkosti i radosti z budování ordinace a praxe v kombinaci s rodinou s malými dětmi, humorné i méně zábavné historky ze zubařského křesla, ale doplňuje je o „Edukační okénka“, ve kterých se souhrnnou formou dozvíte například
Vrcholné okénko byl výčet toho, co všechno zubař z úst může poznat, to jsem zíral.
Naopak žánrové výlety jako dopisy sobě samé bych klidně oželel.
Tak co?
Moje milá, jak se máš?
Docela by mě zajímalo, kde jsem tě teď zastihla. Jdeš do práce? Na rodičovskou schůzku? Šla jsi se proběhnout?
Vzpomínáš si vůbec ještě na mě, nebo už nevíš, kdo vlastně jsem?
Jsem ta, co ti vždycky kryla záda. Cokoli sis vymyslela, šla jsem do toho s tebou. Dostala jsem tě tam, kde teď jsi. Jsi spokojená? Povedlo se mi to?
Víš, je fakt docela těžký tě udržet v rozumných mezích. Vždycky jsi měla tendence se přepínat, vymýšlet si blbosti a nekoukat se doleva doprava.
Snad sis včas uvědomila, že na dlouhé cestě je potřeba dělat přestávky. A co je nejdůležitější, uzpůsobit tempo všem, se kterými po té cestě chceš jít. Jinak se taky může stát, že je cestou ztratíš a ani nebudeš vědět, kdy se to přesně stalo. Dej si na to bacha! Víš, že s tím máš problémy.
Pamatuješ si, jak jsi byla v nervu ze všech těch leasingů, půjček a nezaplacených faktur? Často jsi kvůli tomu špatně spala.
Síla je v příhodách z praxe; jeden příklad za všechny – Zoubky jak perličky:
Přichází ke mně pacient, kterého dnes vidím poprvé. Je mu něco okolo pětadvaceti. Doteď chodil k zubnímu lékaři pravidelně, já už mám před sebou přehledný panoramatický snímek OPG, čili ortopantomogram. To je takový ten rentgen, kde jsou vidět úplně všechny zuby a vypadá to jako z nějakého hororu.
„Se mnou snad nebudete mít moc práce, já chodím jen na prevence, ani na hygienu ne. Pan doktor mi říká, že mám zoubky jako perličky.“
Jakmile slyším to přirovnání k perličkám, zbystřím a udělá se mi nevolno. Nevím, jak je to možné, ale když tohle nějaký lékař o zubech svého pacienta říká, je to nakonec strašnej průser. (… )
„Já si teď udělám snímky na mezizubní kazy, znáte to?“ (… )
O asi minutu později už vyvolávám oba snímky – pravé i levé strany.
Ani to nemusím nijak extra zkoumat, vidím to už z náhledu. Bum, bum, bum, bum. Kaz, kaz, kaz, kaz…
Kromě těch již objevených jich vidím na snímku tolik, že mi na to nestačí prsty jedné ruky.
Pacient se nahlas diví, jak je to možné, protože pravidelně chodí na prevence a nikdy žádný kaz neměl. Já vypadám nedůvěryhodně, jako kdybych si to vymyslela, abych měla do čeho vrtat a mohla za měsíc odletět na Maledivy.
No jo, zuby jak perličky. V každém dírka.
Kniha je výborné poučně-oddechové čtení.
Odkazy
KAPLÁNOVÁ, Hedvika. Zubařská odysea. Praha: Mladá fronta, 2025. 978-80-204-6558-0.
Kategorie článku: knihy
Tip na tuto knihu jsem si odnesl z diplomové práce Ondřeje Mikuleho. Ten se soustředil na znárodňování v období 1945-1948, zatímco tato kniha je podstatně obšírnější a pokrývá všechny aspekty znárodňování od konce Rakouska-Uherska po privatizaci po roce 1989. Podtitul to říká jasně: Od znárodnění k privatizaci – státní zásahy do vlastnických a dalších majetkových práv v Československu a jinde v Evropě
.
Po Úvodu v kapitole Znárodnění, vyvlastnění a konfiskace definuje nejen zmíněné pojmy, ale také například „socializaci“, věnuje se teoretickým základům a filozofiím, ze kterých představa státního vlastnictví vyrůstá apod.
Následuje kapitola 1918-1938: První republika. Tady bylo socializačních snah poměrně dost, jednak pozemková reforma, ale také zestátnění některých průmyslových podniků a další státní zásahy, zejména kvůli ekonomické krizi. Asi třetina textu sleduje další evropské státy – Německo, Rakousko, Velkou Británii, Francii, Itálii a Španělsko.
Další je 1938-1945: Doba nesvobody. Sice je to jen dvacet stránek, ale zásahy do vlastnictví byly obrovské, probíhala arizace židovského majetku, a jenom ze čtení běhal mráz po zádech.
Celkově je množství konfiskovaného židovského zlata odhadováno v protektorátu na 413 až 614 kg, platiny na 5,2 kg a stříbra na 16 700 kg. Neúplná evidence briliantů a diamantů hovoří o 5 128,87 karátech briliantů a 582,1 karátu diamantových routů.
Dále bylo židovským fyzickým i právnickým osobám pátým prováděcím výnosem k nařízení o židovském majetku dne 2. března 1940 nařízeno uložit do dvou týdnů od účinnosti výnosu do depozit znějících na jejich jméno u některé devizové banky akcie, pevně zúročitelné hodnoty a cenné papíry v jejich vlastnictví, spoluvlastnictví nebo držení. Depozita, v nichž byly tyto věci uloženy, musela být označena jako židovská, a to písmenem N (Neárijec). Jakékoli výběry z těchto depozit nebo jejich prodej potřebovaly schválení říšského protektora, který rovněž mohl udělit výjimky.
Sedmý prováděcí výnos k nařízení o židovském majetku ze dne 10. července 1940 stanovil pro správu židovského majetku všeho druhu, jehož celková hodnota převyšovala 100 tisíc korun, povinnost získat zvláštní povolení (připuštění), které se zapisovalo do seznamu vedeného u říšského protektora. (Str. 92)
A tak dál, další a další nařízení, další okrádání
Veškeré účty Židů musely být označeny jako židovské. Žid si nemohl zřídit v bance anonymní úschovu. Vkladní knížky Židů musely být na jméno a označeny jako židovské písmenem N. Podle vyhlášky ministerstva financí ze dne 15. listopadu 1940 musely být do konce roku 1940 zrušeny veškeré židovské vkladní knížky a vklady na nich uložené převedeny na běžné účty. Veškeré židovské účty u peněžních ústavů byly přitom vázány. To znamenalo, že ze všech svých účtů mohl židovský majitel vybírat maximálně 1 500 korun týdně. To byla částka, která byla určena na výživu jeho a jeho rodiny. Celkem bylo takto do roku 1941 vázáno na 2,3 miliardy korun.
Bez svolení ministerstva financí nemohli také Židé disponovat vkladními knížkami, přenášet cenné papíry z jednoho peněžního ústavu do druhého, zřizovat u peněžních ústavů bezpečnostní schránky a uzavřené úschovy ani konat z nich výběry. Podobným omezujícím opatřením byli podrobeni i ti, kdo sice byli pokládáni za Árijce, ale žili v manželství se Židem.
Židé byli diskriminováni nejen majetkově (včetně oblasti daní), ale postupně byli řadou opatření a právních předpisů německých i protektorátní vlády vyloučeni z veřejného života a výkonu celé řady zaměstnání. (Str. 93)
Za války se už pracovalo na plánech na znárodnění, a to jak v domácím, tak v zahraničním odboji. Průmysl, banky, vzory od britských labouristů i ze Sovětského svazu, tlak komunistů. Už v této době probíhaly přípravy prezidentských dekretů.
Pokračuje 1945-1948: Po válce a před Únorem. Sice jen tři roky, ale je to největší část knihy, tady se toho odehrálo opravdu hodně. Řešily se restituce majetku (zabaveného Němci), konfiskace majetku (zrádců, příslušníků nepřátelských států), uvalovala se na podniky národní správa, připravovaly se prezidentské dekrety a samozřejmě celé znárodňování, na kterém sice primárně pracovali komunisté a socialisté, ale podpora byla vlastně kompletní.
Je však zřejmé, že tlaku sociálně radikalizované společnosti, ve které byla myšlenka znárodnění velmi populární, podlehly především samy strany Národní fronty. O tom svědčí i článek ministra Jaroslava Stránského ve Svobodném slově z 16. října 1945 nazvaný O cestě k znárodnění. Stránský v něm dovozuje, že se znárodněním souhlasila nakonec i lidová strana, a tím vlastně všechny složky českého národa, který je tak na cestě k socialismu. Beneš Národní frontě ustupoval a eventuálně se snažil získat čas, neboť, jak ještě uvidíme, mohl kalkulovat se změnou prvních radikálních opatření po svolání prozatímního parlamentu (mimo jiné v souvislosti s ratihabicí dekretů) či s tím, že se tak stane po volbách, které se podle jeho původních představ mohly konat ještě před koncem roku 1945. (Str. 164)
Zpočátku ho poněkud komplikovala sovětská armáda a problém válečné kořisti:
Po přijetí zmíněných úprav národních správ a konfiskací představovalo následnou etapu ekonomických reforem bezprostředně poválečného období znárodnění. Jeho přípravu však nejprve zkomplikoval problém sovětské válečné kořisti. Sovětská armáda totiž obsadila většinu velkých průmyslových podniků, a to nejen v pohraničí. V některých případech začala s demontáží výrobních zařízení a zabavováním dopravních prostředků, surovin, polotovarů a výrobků a s jejich odvozem do SSSR. Sovětské jednotky také obsadily některé výrobní prostory a způsobily zde často rozsáhlé škody. Jednalo se sice v zásadě nejčastěji o podniky, které měly za války německé vlastníky a o zařízení instalované v době války, avšak toto vymezení sovětští velitelé v praxi často nerespektovali. Na to samozřejmě reagovaly místní orgány a odbory (závodní rady), které se snažily se sovětským velením dohodnout na zastavení tohoto procesu. Následně se do problému vložila také československá vláda. (Str. 158)
Znárodnění bylo strategické (vojenský průmysl), často záchranné (banky)
Finanční situace českých bank však byla v květnu 1945 katastrofální. Podle Tučka „viděno dnešními měřítky, banky byly 'pleite'… říšské a protektorátní dluhopisy byly bezcennými papíry, poskytnuté úvěry byly zčásti nedobytné a bankovní majetek uložený v průmyslových koncernech znárodněn… Jejich vlastní kapitál se znehodnotil inflací v průběhu války. Postátnění soukromých bank bylo jedním z teoreticky možných řešení jejich situace, stejně jako měnová reforma.“ Nejnověji se k tomuto problému vyjádřil přední znalec hospodářských dějin Václav Průcha, který připomíná i prezidentem Benešem pro zahraničí formulovanou tezi, že znárodnění zachránilo velké průmyslové podniky a banky před bankrotem, a to kvůli jejich nedobytným pohledávkám vůči Německu. (Str. 163)
V pozadí nesené idealistickými myšlenkami
Je jistě zajímavé, že i národohospodářská komise ÚV KSČ přiznávala, že znárodněné podniky by si měly zachovat některé přednosti původních soukromých subjektů. Mezi ně patřily „nebyrokratičnost, přesnost, rychlé rozhodování a přizpůsobování se situaci“. Přínosné pak mělo být i určité „soutěžení“ státního a soukromého sektoru. Výhodu státního sektoru viděli nejen komunisté, ale i socialisté obecně ve změně poměru dělnictva k práci s tím, že předpokládali, že bude pracovat „svědomitěji“ a lépe než v soukromém podniku, že bude mít zajištěn podíl na zisku podniku a uvidí výsledky své práce. To bylo spojeno se spolurozhodováním, podílem na chodu a řízení podniku prostřednictvím závodních rad a se souvisejícími změnami v pracovním právu a sociálním zabezpečení. Předpokládali tedy, že následným srovnáním se ukáží „výhody“ znárodněného průmyslu oproti práci v soukromém sektoru. (Str. 188)
Znárodnil se československý film, další odvětví ekonomiky, banky a pojišťovny, dopady to mělo i na zahraniční kapitál. Znárodňovalo se v zásadě za náhradu, ale ne vždy to dopadlo.Nadšení bylo veliké, dělníci oslavovali, z mnoha podniků přicházely žádosti o znárodnění (i když do toho podniky nespadaly). Probíhaly ale i další změny, revize pozemkové reformy nebo přidělování konfiskátů.
Léta 1948-1989: s železnou oponou přinesla druhou etapu znárodňování, také znehodnocení náhrad měnovou reformou. Ale pozor, tohle také velmi zajímavé – předcházela jí už první reforma z roku 1945 a vázané účty (!), takže disponovat s těmi penězi moc nešlo.
S účinností od 1. listopadu 1945 přistoupilo Československo i k provedení měnové reformy. Stalo se tak zejména dekretem prezidenta republiky č. 91/1945 Sb. z 19. října 1945 o obnovení československé měny. Byla jím zavedena nová jednotná měna pro celé území – československá koruna (Kčs). Poměr staré koruny k nové byl stanoven na 1:1. Dosud obíhající peníze musely být složeny na tzv. vázané účty, u nichž si stát vyhradil rozhodování o eventuálním uvolňování a které nebyly pro budoucnost úrokovány. Blokovány byly i ostatní vklady, účty, životní pojistky a státní cenné papíry. Z peněz na vázaných účtech se v nové měně uvolňovalo 500 Kč na osobu. Podnikům mohly být vyplaceny prostředky na mzdy na jedno měsíční období. Prostředky na vázaných účtech dosáhly v prosinci výše 258 miliard Kč. Část prostředků na těchto účtech odčerpal stát jednorázovou majetkovou dávku, která postihovala větší majetkové hodnoty a zisky z doby války. Z vázaných vkladů bylo možné jen v odůvodněných případech uvolnit další prostředky zejména pro sociálně slabé, popřípadě pro některé státní instituce. Většina vázaných vkladů zůstala blokována až do peněžní reformy roku 1953. (Str. 219)
Řešily se mezinárodní souvislosti, reparace, náhrady za konfiskovaný a znárodněný majetek, desítky let se dořešovalo uloupené československé mincovní zlato. Jeho uvolnění muse povolit tripartitní komise zástupců USA, Velké Británie a Francie, kteří to ale podmiňovali vyplacením náhrad a mezivládních dluhů a různě dohody měnili a navyšovaly. Kompromisní dohoda vstoupila v platnost až roku 1982 (!).
A také nastoupila likvidace soukromého podnikání.
Ústava z roku 1948 ve svém obsahu ještě výslovně deklarovala, že soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců je zaručeno a že osobní majetek je nedotknutelný. Soukromé monopolní organizace výdělečné, zejména kartely, trusty a syndikáty, byly zakázány. Znárodnění bylo i v ústavní rovině spojeno s centrálním plánováním, což poté ještě zvýraznil zákon o prvním pětiletém plánu.
Princip ochrany drobného a středního podnikání deklarovaný ústavou však byl záhy flagrantně porušen. Již na podzim 1948 zahájil komunistický režim svůj útok proti živnostníkům. Nejrůznějšími prostředky – propagandou, ekonomickými a finančními nástroji a také administrativní šikanou či trestním postihem – se je snažil přimět ke vstupu do státních, komunálních či družstevních podniků. Živnostníky perzekuovaly časté cenové a hospodářské kontroly a tresty i za sebemenší prohřešky. Znevýhodňovány byly ve studiu na středních a vysokých školách jejich děti (stejně jako děti z tzv. kapitalistických rodin). Totéž platilo i o vlastnících větších podniků, zejména ve stavebnictví či dopravě. (Str. 315)
A kapitola poslední Po roce 1989: Restituce a privatizace prochází proces opačný. Restituce, vracení majetku, nápravu křivd. Jednotlivké zákony, prováděcí podmínky, příklady. Ale jak autor sám konstatuje, problematika je na samostatnou knihu.
Další významný předpis, zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, přinesl do československého právního řádu první vymezení zmíněného restitučního principu. Již název zákona však vyjadřoval skutečnost, že nebude možné napravit všechny majetkové křivdy minulého režimu. Avšak jednalo se o předpis, který přinesl nejrozsáhlejší restituci ze všech zemí střední a východní Evropy, které se vydaly na cestu transformace po pádu komunismu. (Str. 400)
Je to literatura právně-historická, zaobírá se podrobně předpisy, zákony, jejich návrhy i diskuzemi. To mi dělalo dost potíže, protože jsem přelouskal třeba tři stránky detailů, kompenzací apod., a pak se ukázalo, že to byla přípravná debata a návrh neprošel nebo se ani neprojednával.
Jinak je to ovšem velmi přínosné čtení; mimořádně obšírné, podrobné a plné informací. Žasl jsem vlastně neustále, nad všeobecnou podporou a nadšením ze znárodňování, nad vázanými účty a měnovými reformami, celoevropskou podporou socializace (Británie, Francie, Itálie), českým extrémem
Československé znárodnění ale bylo ze států této skupiny bez diskuze nejrozsáhlejším a jednorázově provedeným znárodněním, navíc s nejkratší dobou přípravy a bez předcházející parlamentní diskuze, To je spolu s výše zmíněnými politickými souvislostmi klíčové pro vybočení československého případu ze srovnatelnosti s Británií, Francií a Itálií, a neobstojí tak jen často opakované konstatování, že také v těchto státech ke znárodnění docházelo. (Str. 355)
Zaujala mě milionářská daň a daň z přepychu:
Do vývoje československé ekonomiky, ale i politiky se jak v době plnění dvouletého hospodářského plánu, tak především v celém následujícím období nepříznivě promítlo sovětskou stranou vynucené odmítnutí Marshallova rekonstrukčního plánu československou vládou a také hospodářské následky katastrofálního sucha a neúrody v roce 1947. V této souvislosti přišla KSČ s populistickým návrhem, aby hospodářské obtíže byly vyváženy zavedením tzv. milionářské dávky. Podle ní se měla týkat do značné míry neznárodněného sektoru, neboť za „milionáře“ považovala kromě 16 tisíc statkářů především 6 tisíc velkých exportérů, 8 tisíc podnikatelů ve vnitřním obchodě a 14 tisíc továrníků a soukromých podnikatelů. To vedlo 31. října 1947 k přijetí zákona o mimořádné jednorázové dávce a o mimořádné dávce z nadměrných přírůstků na majetku. Kromě toho byl schválen i zákon o tzv. přepychové dani, tj. o zvýšení spotřební daně z taxativně vymezených „luxusních předmětů“. (Str. 282)
Nebo třeba kategorie likvidovaných podniků a jejich částečný přesun na Slovensko.
Pokud se o moderní dějiny zajímáte (a tohle všechno rozhodně stojí za to vědět, události mají vždycky dlouhé kořeny, nedějí se jen tak, zčistajasna), rozhodně doporučuji. Není to odpočinkové čtení, je to studium – ale vyplatí se.
Odkazy
KUKLÍK, Jan. Znárodněné Československo. Praha: Auditorium, 2010. ISBN 978-80-87284-12-4.
Kategorie článku: knihy
(prosinec 2024, A4)
Kategorie článku: tvorba
Stejně jako minulý komiks Zen bez mistra, i tento je částečně (nebo možná hodně?) autobiografický. Popisuje rok, ve kterém se Frenk stal otcem. Začíná ve Francii, kde si s přítelkyní Zazou pronajali ateliér. Rozmluvu o potomstvu vedli už dávno; Zaza tenkrát Frenka zaskočila tím, jak snadno přijala, že on děti mít nechce.
Ale jak si tak užívali radostí života, dobrého jídla, a také jak na Frenka zapůsobily jeho záhadné sny, najednou si uvědomil, že se Zazou chce prožít všechno a že to znamená i děti. Že se chce stát otcem. To prozření byl trochu šok…
A pak už to začalo – komentáře známých a kamarádů, osvědčené rady, kolotoč vyšetření, příprava dětského pokoje, Frenkova liknavost, výběr jména, obavy z komplikací, porod a první péče. A konečně nalezení společné noty se svým potomkem jako příslib do budoucna.
Nakreslený je komiks krásně; oproti minulé knize je barevný, je radost se na to koukat. Trochu slabší je to se scénářem; zajímavý byl začátek v Paříži, jejich bezstarostný život a náhlá změna názoru, práce podvědomí. A ještě dlouhá doba, než Frenk přestal být tak sebestředný. Pak už je to jen taková kronika věcí, které všichni, kdo mají děti, znají. U Zenu bez mistra mi děj nechyběl, tady trochu ano.
Odkazy:
MEEUWSEN, Frenk. Rok nula. Praha: Centrala, 2025. ISBN 978-80-909443-6-7.
Kategorie článku: knihy
(c) 2005-2023 Wu