Když už jsem se tady kdysi dávno pustil do přemýšlení, zda byla Agatha Christie opravdu nejlepší detektivkářka všech dob, byla by ostuda něco si nepřečíst. Tedy já jsem to už četl, ale je to tak dávno, že jsem si kromě hlavní zápletky nezapamatoval prakticky nic. O co tedy jde v Deseti malých černoušcích?
Jakýsi pán N. Z. Namy si pozve hosty na Černochův ostrov. Evidentně je dobře zná, ve zvacích dopisech odkazuje na něco z jejich minulosti, a pro každého má nějaký úkol nebo práci. Výsledkem je mimořádně různorodá skupina – je tu bývalý voják generál Macarthur, soudce Wargrave, taktéž ve výslužbě, pán a paní Rogersovi jako služebnictvo, známý doktor Armstrong, mladý lehkomyslný řidič Anthony Marston, protřelý dobrodruh Philip Lombard, bigotní stará panna slečna Brentová, mladá učitelka tělocviku Vera Claythornová… . celkem deset lidí. Stejně jako deset porcelánových figurek černoušků na stole v jídelně. A to není jediná reference na černoušky, v každém pokoji je zarámovaná básnička:
Deset malých černoušků hostil děda Vševěd,
jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům,
jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osum.
Osum malých černoušků vyšlo si hrát před dům,
jeden z nich se potloukl, zbylo jich jen sedum.
Sedum malých černoušků, šlo naštípat klest,
jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.
Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med,
čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět.
Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří,
jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři.
Čtyři malí černoušci nechali všech pří,
jeden z nich šel pasti klást, do světa šli tři.
Tři malincí černoušci šli ulovit lva,
medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva.
Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny,
jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný.
Akorát ten konec je trochu jiný – poslední černoušek si nevzal ženu a neměl s ní deset dětí, ale
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil - a tak nezbyl žádný.
Hosté jsou velmi rozdílní lidé – a přesto je něco spojuje, tedy kromě toho, že ostrov nikdy neopustí. Všichni se dopustili vraždy nebo zabití. Takového, na které je zákon krátký. A pak to postupně začne, jeden za druhým umírají. První se zadusí při večeři („zakuckal“), druhý zemře ve spánku („nevzbudil“). Někdo si zkrátka se symbolikou vyhrál poněkud více, než bychom čekali.
Počátek byl docela zdlouhavý, zejména když v každé kapitole představuje postupně jednu postavu za druhou, to je docela nápor. Naštěstí brzy odpadne nutnost si je pamatovat… A výsledek je opravdu mimořádný, deset mrtvých, žádný podezřelý a neodhalitelná záhada. Ještě že v úplně poslední kapitole se vysvětlení dočkáme. Uhodnout se to dost dobře nedalo, i když nějaké nepatrné indicie tam (alespoň podle pachatele, potažmo autorky) byly.
Tak. Jako doplněk k odkazované úvaze v úvodu připouštím, že na těch knížkách něco je. Pořád sice pochybuju, že by byla největší detektivkářka, ale bavilo mě to. Ne tolik, abych detektivky začal číst (s čestnou výjimkou Červenáka), ale celkem dost.
Odkazy:
CHRISTIEOVÁ, Agatha. Deset malých černoušků. Praha: Odeon, 1988. 01-102-88.
Kategorie článku: knihy
Rady zkušeného ďábla C. S. Lewise jsou vzorem toho, jak pomocí humoru a prověřených návodů ke zlu zdůraznit pravý opak, tedy důležitost (nejen) křesťanských zásad a dobra všeobecně. Jak ale kniha S ďáblem se nebavím ukazuje, není to vzor nedostižný. Janu Háblovi se podařilo jednak zachovat atmosféru a styl, jednak metody modernizovat.
Zdar synovče,
ty jsi vážně osel! Naivní osel. Co to píšeš? Že prý Akademie věd! No a co, že tvůj klient natrefil na youtube skeptika z Akademie věd? Ty si snad myslíš, že ho udržíš daleko od Nepřítele pomocí věd? Pomocí racionální argumentace? Pomocí faktů? Mladíku, to je dávno pryč, tuhle bitvu jsme vyhráli. Lidé nefungují tak, že by si nejprve nastudovali fakta a pak si vytvořili názor. Naopak, nejprve mají názor a k němu si hledají fakta. (… )
Ale zpátky k tvému klientovi, pokračuj v mých šlépějích pozvolné mozkové deprivace. Už teď se mu od dětství honí v roztěkané hlavě nespočet alternativních názorů, narativů, pravd a životních filosofií, které se překrásně vzájemně vylučují. Netřeba ho přesvědčovat o jakékoli konkrétní pravdě, dávno je přesvědčen, že žádná není. A i kdyby byla, nedá se poznat. Posiluj v něm tuto jistotu a také pocit nadřazenosti, že na to přišel. Hlavně ať si myslí, že na to přišel sám. A především nedopusť, zapřísahám tě, nikdy nedopusť, aby si položil otázku, zda je pravda, že žádná pravda není.
Strejda Zmar (Str. 17)
Jinak dějový oblouk zůstává stejný, včetně ženy, která klienta (už ne pacienta!) táhne správným směrem, začínající války i prudkého konce.
Tohle musíš dělat s každým agresorem, s každou šikanou a každou válkou. Algoritmy máš, tak ať v tom tvůj klient má dokonalý guláš. A ještě jedna věc — ať už jde o jakýkoliv konflikt a jakékoli téma, musíš klienta propojit s podobně smýšlejícími. Je-li ražení spíše pravicového, jak píšeš, pošli ho mezi „vlastence“. Ale kdybys náhodou zaznamenal závan levicovosti, spoj ho s „ukřivděnými“. Případně, kdyby to šlo, ať se stýká s oběma skupinami najednou, aliance ukřivděných pseudovlastenců je vyloženě naše parta. A hlavně ho za všech okolností udrž online. Kdyby nám Z jakéhokoli důvodu spadl do offlinu, jsme nahraní. (Str. 41)
Z těch metod ale mrazí, každý se v nich najdeme, všichni nějakým způsobem podléháme…
Co se týče tvého klienta, bylo by fajn, kdybys dokázal jeho spiritualitu rozvolnit natolik, aby neměla žádný reálný efekt v jeho všedním životě i charakteru. Ať si klidně hladoví po duchovnu a transcendentnu, ať si klidně medituje, dýchá břichem do břicha nebo objímá sosny. Pokud mu to nebude bránit krátit daně, překračovat rychlost nebo podvádět partnerku, za mě ok. Bezduchá duchovnost vítána. Ty jsi, bráško, ještě mladý a nezkušený, řeknu ti to tedy bez obalu: dostanou-li se klienti do spárů Nepřítele, mění jim to charakter. Dostanou-li se do rukou nám, nemusejí nic, jen ať si zůstanou, jací jsou. Pamatuj si to, pěstuj spiritualitu, která nijak neobtěžuje svědomí. (Str. 39)
To si určitě přečtěte, klidně aniž byste znali předlohu, modernizace je to skvělá, důstojná a rovnocenná.
Nazdar chlapče,
máš veliké štěstí! Tvůj klient je v dobré společnosti. Spousta svatých křesťanistů, málo reálných křesťanů. Spousta věr, pověr a ezověr, ale málo skutečné víry. Nedovol, aby tvůj člověk ten rozdíl kdy nahlédl. Tihle si umějí vyvěřit cokoli. Boha, fuj, chtěl jsem říct Nepřítele k tomu nepotřebují. Leda když onemocní, nebo když jsou volby. Mají mezi sebou pochopitelně výjimky, které už dlouho operují pod vlivem Nepřítele. Kontaktu s nimi musíš maximálně zamezit. Poutej klientovu pozornost spíš na věci, jevy, případně zjevy, například: dvojitou bradu „bratra“, co sedává pod kazatelnou vlevo dole, falešný zpěv, předuchovnělé modlitební manýry nebo vyšisovanou nástěnku u dveří s fotkou obtloustlého arcipreláta a irelevantním textem. (Str. 29)
Odkazy:
HÁBL, Jan. S ďáblem se nebavím. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2025. ISBN 978-80-7465-681-1.
Kategorie článku: knihy duše výběr z knih
Navštívenka z ledového království.
(Vytáhl jsem láhev zmrazeného moštu a takhle se to na reliéfu plastové lahve vysráželo.)
(27. 10. 2024)
V roce 1885 bylo nedaleko Louvru vyloveno tělo mladé ženy ze Seiny. Její tvář, klidná a krásná i po smrti, fascinovala veřejnost i umělce. Vítězslav Nezval o ní dokonce napsal báseň. A věděli jste, že možná patříte mezi ty, kteří tuto neznámou krásku políbili? Její posmrtná maska se totiž stala předlohou pro figurínu na nácvik umělého dýchání. (...)
(boost Střípky z minulosti)
Podzimní svačina.
(28. 10. 2024)
Playing with statues (25 photos) - Street Art Utopia.
(boost Street Art Utopia)
Můj oblíbený, ba přímo totemový strom.
Všimněte si cesty kolem něj - není to cesta, ale erozní veletok. Za těch dešťů to muselo vypadat úžasně.
(30. 10. 2024)
Kategorie článku: mastodon odkazy
Příběh Robinsona Crusoe je nesmírně populární a byl zpracován a přepracován mnohokrát. Tohle je komiksové vydání pro děti od 9 let a jako grafický román funguje skvěle. Dynamická kresba a pestré rozložení panelů tomu dodává pohyb.
A pak samozřejmě děj – pokaždé, když se k Robinsonovi vrátím, mě překvapí, kolik se toho dělo před ztroskotáním (útěky na loď, otrokářské zajetí, plantáže v Americe) i co bylo na konci, jak se z ostrova dostal.
Ale nejvíc mě stejně baví to postupné zabydlování a budování.
Komiks je každopádně pěkný a děti si ho určitě užijí.
Odkazy:
DEFOE, Daniel, JOHNSON, Dan, KUMAR, Naresh. Robinson Crusoe. Praha: Grada Publishing, 2010. ISBN 978-80-247-3385-2.
Kategorie článku: knihy komiksy
O diskordiánství jsem se dočetl v Magia Sexualis a dokonce jsem se k dané kapitole vracel, protože jsem nedával dostatečně pozor a úplně mi uniklo, o čem to vlastně je. (Ne že by mi druhé přečtení nějak zvlášt pomohlo.)
Zklamaná recenze od Hany Jadavan přišla v přesnou chvíli, abych se dozvěděl o českém překladu základní knihy diskordiánů a mohl si ho stáhnout do čtečky. Inu, synchronicita.
Už první nahlédnutí mi připomnělo Apokryfy bionického mesiáše, takže jsem tušil, že mě to bude bavit.
A bavilo. Krásná, radostná parodie na náboženské texty, traktáty, báje a poučení se celá točí kolem chaosu a Eris. To je řecká bohyně sváru, která z pomsty podala bohyním zlaté jablko s nápisem „té nejkrásnější“. Héra, Athéna a Afrodita požádaly o rozsouzení – tehdy ještě pastýře – Parida. Zvolil Afroditu, ta mu za odměnu přislíbila nejkrásnější ženu na světě Helenu… a odtud už byl jen skok k Trojské válce. Římská podoba Eris se jmenuje Discordia, což vysvětluje název celého náboženství. Diskordiánům se bohyně zjevila v kuželkárně
Ohňostroje ryzí energie kreslily její plavé vlasy, duhy se zjevovaly a mizely, když vlahým, něžným hlasem mluvila:
Jsem zde, abych vám pověděla, že jste svobodní. Před mnoha věky mé vědomí člověka opustilo, aby mohl růsti. Navracejíc se shledávám, že se tento růst naplňuje, leč ztěžován strachem a neporozuměním.
Vystavěli jste si duševní krunýře z železných plátů, a jak se v nich zamykáte, zrak se vám úží, pohybujete se neohrabaně a s bolestí, kůže se vám odírá a váš duch se peče na slunci.
Jsem chaos. Jsem látka, z níž vaši umělci a vědci budují rytmy. Jsem duch, kterým se ve šťastném bezvládí smějí vaše děti a klauni. Jsem chaos. Jsem živá a pravím vám, že jste svobodní.V průběhu nadešlých měsíců studovali rozličné filosofie a teologie a zvěděli, že této Eridy či Discordie se antické národy ponejvíce bály. Inu, vždyť sám koncept chaosu se stále ztotožňuje s rozvratem, a tedy se pokládá veskrze za škodlivý. „Není divu, jak je všechno pošahané,“ shodli se, „vždyť to bereme úplně z opačného konce.“ Seznali, že princip nepořádku je každým coulem stejně důležitý jako princip řádu. (Str. 20)
Diskordiáni nevěří ničemu a všemu, jejich symbolem je CHAO (speciálně upravený znak TAO, kde místo bílého a černého bodu jsou pentagram a zlaté jablko).
Principia Discordia je tedy soubor všemožných textů i obrázků a těžko se dá nějak souhrnně popsat. Místo toho ještě – v souladu s licencí VŠECHNA PRÁVA VYHÁZENA – Přetiskujte, co se vám zachce
(str. 89) přidávám pár ukázek.
ERIDIÁNSKÁ HYMNA
již složil rev. dr. Mungojerry Pánvička, KOB
Episkopos, RAYVILLŠTÍ JABLEČNÍ PANTEŘIVpřed, vojáci Krista,
Vpřed, buddhisté lítí,
Vpřed, islámu plémě.
Než vás zbaví žití,
Veďte svoje války,
Srazte čelem šiky;
K velké je to slávě
Paní Discordie.
Jé, jé, jé,
jé, jé, jé, jé.
Blfffffffffft! (Str. 32)
Vysvěcení na kněze POEE (čili PARATHEOANAMETAMYSTIKOVSTVÍ OPOJNÉ ERIDY ESOTERICKÉ):
Zájemce o Vysvěcení nemusí prokazovat žádné určité způsobilosti, protože chcete-li být Knězem POEE, jste bezpochyby způsobilí. Kdo by přece mohl lépe rozhodnout, zda máte či nemáte být Vysvěcen?
Svátky podle kalendáře POEE:
Kázání o etice a lásce
„Ó! Eris! Požehnána buď, Matko člověka! Královno Chaosu! Dcero sváru! Souložnice nesouladu! Ó! Vzácná Paní, pokorně Vás prosím, sejměte těžké břímě z mého srdce!“
CO TĚ TRÁPÍ, MALE? NEZNÍŠ PRÁVĚ NEJLÍP.
„Plní mě strach a mučí mě děsivé vidiny bolesti. Kam oko dohlédne si lidé navzájem ubližují, na Zemi bují nespravedlnost, celé společnosti se vrhají jak supi na obce vlastních lidí, matky usvědčují syny do vězení, děti hynou, zatímco bratři válčí. Ó, běda.“
A CO JE NA TOM, POKUD TO TAK CHCETE?
„Ale to nikdo nechce! Každému se to příčí.“
ACH. NO TAK TOHO NECHTE. (str. 52)
Kosmologie:
1. Před samým začátkem bylo Nejsoucí Chao, vyvážené v Nevědomí dokonalým Protitlačtahem Třesku a Plesku.
2. Když tu dílem Dějestání počal Třesk postupně převažovat nad Pleskem — a tím vznikl Prvotní chaos.
3. Tak byl na počátku Prvotní chaos, vyvážený na Hraně Nevědomí dokonalým Protitahtlačem Plesku a Třesku.
4. Když tu ze Zákona záporného zvratu** Plesk břitce podvážil pod Třeskem a Všechno se utrhlo z řetězu.
5. A tehdy vyvstal Činný živel Sváru, jemné ztělesnění Nejsoucího Chao, aby vedl Všechno po Stezce zpět k Nevědomí, aniž by zbloudilo
mezi Zásadami Řádu v kraji Žuchu.
6. Ježto byl činný, vstoupil Živel Sváru do Stavu Zmatení, kde souložil s Královnou a počal ERIDU, naši Paní Sváru a Hrubé ztělesnění Nejsoucího Chao.
(… ) (Str. 59)
Příručka pro zvěstovatele:
(… ) jenom zasmušile potřepte hlavou a stírajíce si slzu z tváře pokračujte k:
FÍGLU PŮVODOVÉ VĚTY, jímž poukážete na všechen nepořádek a zmatek na světě a zvoláte, „A kdo si k sakru myslíš, že to celé udělal, chytráku?“ Odvětí-li, „Nikdo, to neosobní síly,“ rychle mu odpovězte pomocí:
ARGUMENTU SÉMANTICKOU GYMNASTIKOU a řekněte, že má naprostou pravdu a že ty neosobní síly jsou ženského pohlaví a že se jmenují ERIS. Pokud pak, světe div se, stále zůstane na pochybách, uchylte se konečně k:
(… ) (Str. 79)
Odkazy:
(1998, A4, tužka)
Obrázek už tu byl jako součást pohledu do archivu kreseb 1998, název vybrala Fialka. Další čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.
Kategorie článku: tvorba
Konečně jsem se podíval do Národního muzea po jeho mnohaleté rekonstrukci a byl to zážitek. Sbírky ohromující, prostředí velkolepé, instituce opravdu reprezentativní. Jako obvykle jsem si na výletě koupil i knihu na prohloubení informací, tentokrát o samotné budově muzea.
No a musím říct, že jsem nevycházel z údivu; jak nad architekturou (byť ta schodišťová hala s prostorem zachází trochu marnotratně), tak – především – nad výzdobou. Ta je neuvěřitelně bohatá, zvenku i zevnitř. Sochy, štuky, malby, desítky a stovky symbolů, jmen, soch. Malá citace na ukázku:
Dominantu terasy nad fontánou tvoří soubor soch alegoricky reprezentujících české země: uprostřed symetrické kompozice se nad fontánou tyčí nadživotní postava trůnící Čechie (Bohemie) s pololežícími figurami hlavních českých řek Labe (vlevo) a Vltavy (vpravo), na vnějších okrajích římsy skupinu doplňují sochy reprezentující Moravu a Slezsko. V letech 1889-1891 je vytvořil Antonín Wagner za spolupráce Čeňka Vosmíka. Jejich rozmístění na terase fontány je komponováno s ohledem na vyšší terasu rampy před budovou muzea, kde jsou po stranách trojdílného hlavního vstupu do budovy umístěné sochy představující symbolicky dvě větve vědeckého poznání. Vlevo zastupuje socha mladého muže Přírodní vědy, vpravo stařecká figura reprezentuje vědy humanitní, Historii a literaturu (Josef Mauder, 1889/1890). (Str. 35)
Panteon je aula připomínající sakrální stavbu, používala se ke slavnostním shromážděním i tryznám:
A konstrukce nad ním (muzeum má železné konstrukce střech a světlíků) je nově zpřístupněná!
To jsem bohužel nevěděl, takže se do Muzea musím vypravit znovu.
(A kniha je samozřejmě vyčerpávající, bohatě ilustrovaná a doporučeníhodná.)
Odkazy:
PŘIBYL, Petr. Historická budova Národního muzea. Praha: Národní muzeum, 2020. ISBN 978-80-7036-609-7.
Kategorie článku: knihy historie architektura
Čarokraj Tomáše Kubelky je opravdu magická kniha. Jeho fotky, v nichž čaruje se světlem, tmou (a dlouhou expozicí), jsou až neuvěřitelné, kromě toho představují či připomínají zajímavá místa Pardubického kraje, takže mohou posloužit jako tipy na výlety. Jen se trochu bojím, že atmosféru fotek na oněch lokalitách budete hledat jen těžko – jejich autor-kouzelník je spíše očaroval, než že by jejich krásu jen ukázal.
Všechny fotky jsou noční nebo podvečerní, využívají nezvyklé úhly pohledu (Str. 25):
Nečekané efekty (Str. 57):
Zachytí i hloubku a kontrast mezi prastarým a novým světem (Str. 143):
Vždycky si ale hrají se světlem.
Na levé straně je uvedeno, co je to za místo, jeho popis, krátký popisek v angličtině a schematicky naznačeno umístění vzhledem k Pardubicím (směr, vzdálenost a GPS souřadnice):
S texty jsem měl trochu problém; jejich stylizaci sice chápu a k atmosféře ladí:
Z jadérka vzešel klíček. Odemykal půdu, dral se za světlem. Hrušeň pohlédla k nebi a provoněla květen. Před třemi sty to bylo. Snad už tehdy, kdy byl roku 1721 blahoslaven český zemský patron Jan Nepomucký. A tenkrát po válce sedmileté, když přišel velký hlad, byla již polnička plodů drobných, vzrostlým stromem. V lepší čas pak v poli stínem poledního spočinutí dělníků krajiny. Nektaru zásobárnou včelám, stovkám generací ptáků hnízdištěm. (str. 82)
Já už se v ní ale místy ztrácel a byla pro mě na úkor srozumitelnosti. Ke konci jsem je spíš prolétal, než abych je četl.
A anglické popisky? Na angličtinu nejsem žádný expert, ale něco se mi na nezdálo. Kupříkladu duch kruté panny
(který tam obchází) bych jako cruel virgin's spirit
nepřekládal. Ale třeba je tam vedle obcházení krutého ducha vane i duch krutosti…
Každopádně, texty jsou vedlejší, hlavní jsou fotky – a ty jsou úžasné! To musíte vidět.
Aktualizace 16. 12. 2025: Zachtělo se mi znovu zalistovat krásnými fotkami a nechat se prodchnout jejich kouzlem. Zakládal jsem si stejné jako ty, co už tu jsou citované a přidal k nim pár nových, jako je krásné nasvícené Skalní obydlí ve Zderazi nebo rozhledna na Strážném vrchu v Hřebči. Skenovat je sem ale nebudu, ilustrací je tu už dost. Raději si knihu pořiďte, stojí za to. Nebo navštivte web Čarokraj.cz, jsou tam všechny.
Odkazy:
KUBELKA, Tomáš. Čarokraj. vydal Čarokraj.cz, 2018. ISBN 978-80-907411-8-8
Kategorie článku: knihy výběr z knih
Koukám že už jsou to dva roky, co jsem použil obrázek mořského koníka. Teď se ale po nějaké aktualizaci Mastodonu přestal zobrazovat úplně:
Takže jsem řešil, kam se poděl a proč nefunguje. Našel jsem nějaké nástroje na kontrolu OpenGraph tagů u stránky, okoukal co nastavuje web, u kterého to zobrazení zafungovalo, a nechal si vygenerovat obrázek od Midjourney. Upravil jsem ho, aby odpovídal pozadím barvě blogu, zalinkoval a po nějaké době to Mastodon opravdu zobrazil.
Sice trochu jinak, čekal jsem ten malý obrázek nalevo, ale tohle je myslím také dobré.
No a když už jsem byl v tom, použil jsem stejný obrázek (s bílým pozadím) i do hlavičky profilu na Mastodonu:
Kategorie článku: počítače o blogu
Vypravěč právě dokončil vysokou školu a úplně neví, co dál. Baví ho psát, psaní mu také pomohlo seznámit se s Andreou
Abych to upřesnil, dali jsme se do kupy až ke konci studií. Jestliže od táty jsem dostal notebook, Andreu jako by mi odevzdal Erós sám, a to s věnováním: „Můj oddaný hejsku, tak dlouho jsi o erotice psal, až ti za to sesílám vytoužené ženské tělo.“ Inu, je známo, že Erós má špatný zrak, totiž na světle a za střízliva Andrea zase tolik vytoužená nebyla. Nezbylo mi než vyčinit své touze, nakolik zpitoměla mediálními obrazy krásy 90-60-90, vytvořené beztak víc kosmetikou a Photoshopem než matkou přírodou, a že pokud se rozhodnu pečovat o náš nahodilý vztah, zamiluji si Andreu zrovna takovou, jaká je — přihrbenou, s židovským nosem a ušima (které sám nemám jinačí) a s preventivně přednasraným výrazem. Můj táta si vzal naopak holku jak z reklamy na vložky s křidélky a ona, moje maminka, nám pak po revoluci Pravdy a Lásky frnkla se svým instruktorem tantry do Kalifornie. (Str. 6)
Ale strávit celý život po boku jedné dívky je trochu nezvyklá představa a usadit se, upsat jednomu zaměstnavateli, nedejbože si pořídit dítě, když přece on sám je ten, o koho je třeba pečovat? Samozřejmě je tu možnost dělat kariéru vědeckou
Jiné řešení? Co takhle pokračovat ve studiu, od magistra až k profesuře? Vypracovat se na autoritu, brojící ze samoty své věže, a s nadhledem nad rodinnými domky, za práva nejslabších? Nemá-li člověk dost víry na to být mnichem, ještě se smí oddat řádu akademiků. Podřídit mladou mysl zákonům nedozírných relativizací, vyvracení a polemik, v nichž odvahu vytlačí suchá přesnost, že z idejí jsou rázem hypotézy, z hypotéz odkazy na jiné, z odkazů šepot pod čarou… A mudrc píše, až z něj zůstanou jen ruce, co zapomněly objímat. (Str. 11)
Jenže ani to ho moc neláká. Když už neví co by, zkusil v Google tlačítko „Zkusím štěstí“ s frází ve smyslu „nechci po studiu pracovat, co dál“. A přes rozhovor s dobrovolnicí se dostane na web s nabídkou jednoho roku dobrovolnictví v Bordeaux pod záštitou Evropského domu. Až dvanáct dobrovolníků z různých zemí, životní náklady hradí EU, ambasadoři evropské integrace…
Tak jsem kývl na rok evropského dobrovolnictví, abych vstoupil do oné prázdnoty a vytvářel svůj osud skrze ni. „Jen další útěk!“ horovalo české svědomí, i když jak jistě uznáte, spíše mě od sebe vzdalovalo všechno to české, to pravé ořechové, neboli zasaď strom, postav dům, zploď nevděčného syna. Hledal jsem záchranný člun, který mě zaveze daleko od všech těch alejí, měst a porodnic, jejichž zruinovaní zastánci den co den vyhlížejí i vaši vlastní prohru. A ten člun se mi naskytl, stačilo předtím sestoupit do srdce pekla.
Češi projekt buď neznali, anebo byli líní vystrčit čumák z nory, takže vzhledem k povinné kvótě přijmout do projektu jednoho Čecha jsem se marně sháněl po konkurenci. Vzali mě okamžitě, aniž by četli můj životopis. (Str. 15)
Knihu jsem si pořídil před lety na základě nějaké chvály od Michala Kašpárka. Pár let si v zásobníku poležela, teď jsem ji vylovil, zkusil číst… a po šedesáti stránkách odložil. Je sice ohromně chytrá, každá věta je plná odkazů, zmínek nebo ironie
Z kategorie „pitomé, ale aspoň jazykové“ uvádím intervencí v režií matrony z ministerstva, která nám měla představit hodnoty Francie, Už pouhý název Ministerstvo mládí a sportu mě dráždil, jsa okamžitě připraven zřídit stínové Ministerstvo umění a staří. A přece jsem doufal, že se dozvím něco nového. Vždyť Francie, to není jen Velká francouzská revoluce, avantgarda či zlatá šedesátá. Není to ani pouze krocení vášní ze strany všemožných reakcionářů. Má Francie, to byl veselý břicháč Rabelais, aneb pozvedněme víno, drahouškové! Či důvtipně sebestředný Montaigne, tatíček to esejistiky, dál strohý Villon, básník, co zabil kněze. A přetočíme-li čas ještě dál, radši se pobavím nad rozpolceným Románem o růži než sténat u tragické telenovely o Tristanu a Isoldě či šikovat své pudy proti islámu dík kultu super-Rolanda. Francie, to byli klasici a osvícenci, jako i romantici a milovníci tmy. Když malebný Rousseau, tak i bičující Sade. Slunce Hugo i křivý měsíc Baudelaire. Stroj Balzac a nad ním pavouk Proust… (Str. 34)
zároveň je kvůli tomu dost nečitelná. Exhibice vzdělanosti nevadí, ostatně to nejspíš dobře zapadá, tihle lidé jsou příliš chytří a zároveň buď ambiciózní, nebo stejně utíkající před životem. Ale cynický pohled na eurounijní hru na nadšení je pro knihu málo; děj se plíží někde v pozadí a v nekonečných dialozích a komentářích se čtenář topí. Možná je to opravdu generační výpověď (eurounijních dobrovolníků), možná se nějaký děj objeví, já to ale nezjistím.
Odkazy:
MACL, Ondřej. Výprava na ohňostroj. Praha: nakladatelství Petr Štengl, 2019. ISBN 978-80-87563-76-2.
Kategorie článku: knihy
(c) 2005-2023 Wu