Thoreau je známý především jako esejista a spisovatel (vizte kupříkladu Walden – první a druhý článek), ale jeho básnická tvorba také stojí za pozornost. Promítá se v ní totiž ještě více a intenzivněji jeho hluboké propojení s přírodou.Thoreau je známý především jako esejista a spisovatel (vizte kupříkladu Walden – první a druhý článek), ale jeho básnická tvorba také stojí za pozornost. Promítá se v ní totiž ještě více a intenzivněji jeho hluboké propojení s přírodou.
Jako transcendentalista věřil v duchovní jednotu člověka, přírody i Boha, přírodu bral jako živoucí důkaz boží přítomnosti a místo, kde lze hledat a nalézat smysl života. Věřil v intuici a osobní poznání, kterým se dá dobrat vyšší pravdy. Byl také silný individualista, odmítal autority a soustředil se na svobodu a sebevyjádření.
Podle úvodu Kristýny Ledererové Kolajové při sestavování výběru volili z básní, které autor nezařadil do svých próz, a upřednostňovali básně zapadající do tématu Krajina jako duchovní dědictví
nebo ukazující Thoreaouovu duchovní cestu.
Verše nejsou nijak okázalé, přirozeně navazují na jeho procházky (spíše túry) přírodou, jsou jako dialog nebo reflexe. Co se týče formy, je docela pestrá, sbírka ukazuje jak krátká čtyřverší, tak básně dlouhé, přesně rýmované kusy i volné básně v próze.
Mně se pochopitelně zamlouvaly spíše ty rýmované. A co mě bavilo hodně je dvojjazyčnost celé knihy. Napravo je originál,
Have you not seen,
In ancient times.
Pilgrims pass by
Towards other climes.
With shining faces,
Youthful and strong,
Mounting this hill
With speech and with song?
(..., Pilgrims, str. 25)
nalevo pak překlad (přebásnění) Lenky Štěpáníkové.
Nespatřil jsi
Před věky snad
Poutníky se
Ze země brát,
Se šťastnou tváří
A plné sil,
Družně, zpěv na rtech,
Až vrch tento je skryl?
(..., Poutníci, str. 24)
Mohl jsem zkoumat, jak si poradila s rýmy, i sledovat vyznění celých básní v obou jazycích (někde jsem měl pocit, že překlad je trochu archaičtější).
Odkazy:
THOREAU, Henry, David. Esence života. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů, 2012. ISBN 978-80-904909-1-8.
Kategorie článku: knihy
Kniha přináší přesně to, co slibuje - tedy popis mnichovy každodenní práce na čistotě vlastní i celého jeho okolí. Od popisu oblečení a pomůcek, které používá:
Ručníky tengui existují tak dlouho, že by se dalo říct, že tvoří stálé kulisy vývoje japonské kultury. Podobně jako samue je ručník tengui typickou výbavou mnoha mnichů při plnění běžných úkolů. Nosíme jej omotaný okolo hlavy. Říká se, že omotání ručníku kolem hlavy připravuje mysl na nadcházející úkol. (Str. 32)
Až po všechna místa, která uklízí. A jak to dělá. Nejdůležitější je ale zmiňovaná vazba na duši, tedy jak se čistota vnější spojuje a promítá do čistoty vnitřní.
Když se někde vůbec neuklízí, bude tam pochopitelné hromada prachu. Zároveň však platí, že jakmile se shrabe listí, vzápětí spadne další. S myslí se to má stejně. Když už si říkáme, že jsme vymetli všechny pavučiny, objeví se zase nové. Lpění na minulosti a obavy o budoucnost nám plní hlavu a odvádějí mysl od přítomnosti. Právě proto se my mniši oddáváme čištění podlah celým srdcem i duší. Uklízení je cvičením, kterým se udržujeme v přítomnosti. Proto je při udržování čistoty potřeba taková pečlivost a zevrubnost.
Klášter Džissóin v Kjótu je známý tím, že jeho podlahy zrcadlí krásné podzimní listí okolních stromů. Kolik vytírání však bylo zapotřebí k dosažení toho nádherného černého lesku? Proč nevytřít podlahu ve vlastním bytě tak, jako byste leštili zrcadlo, jež odráží vaši duši?
Vedle toho je tu velmi působivá prostota vyjadřování. To jak mluví (píše), je ztělesněný zen. Tady a teď, jen to, co má zaznít. Dokreslují to i podobně prosté (a úsměvné) ilustrace mnichů při práci:
Nedivím se, že kniha je úspěšná a byla přeložena do mnoha jazyků. Je to radost číst (a při úklidu si na ni určitě vzpomenete).
Odkazy:
MACUMOTO, Šókei. Mnichův průvodce k čistému domu i mysli. Praha: Alferia, 2024. ISBN 978-80-271-5416-6.
Kategorie článku: knihy
(10. 3. 2024)
Kategorie článku: tvorba
Na konci knihy Dvakrát do Kamerunu (přesněji řečeno její druhé části ZOO v kufru) Gerald zaplavil zahradu své sestry klecemi a přepravkami se zvířaty a pustil se do hledání místa pro svou zoologickou zahradu. Což byl poněkud těžší úkol, než čekal.
Ze své poslední výpravy po západní Africe jsem přivezl úctyhodnou sbírku zvířat, kterou jsem ubytoval na zahradě své sestry ve vilové čtvrti v Barnemouthu. Ujišťoval jsem ji, že zvířata tu zůstanou jen dočasně, protože jsem byl pevně přesvědčen, že každá jen trochu inteligentní městská správa, jíž přinesu hotové zoo až pod nos, se bude moct přetrhnout, aby pro ně našla místo. Po půldruhém roce marného úsilí jsem však přestával věřit, že mi někde místní úřady dají zelenou, a moje sestra nabyla zatím pevného přesvědčeni, že její zahrádka bude navěky připomínat scénu z barvitého tarzanovského seriálu. Nakonec, když už jsem byl naprosto znechucen zapšklým postojem místních úřadů a ztratil jsem odvahu se potýkat se zjevně nekonečnou řadou zákonů a nařízení, podle nichž je nucen žít každý svobodný občan Velké Británie, rozhodl jsem se zjistit, zda bych nemohl své zoo založit na Normanských ostrovech.
Štěstí se na něj usmálo v podobě majitele zámečku a pozemku na ostrově Jersey:
Odletěli jsme se ženou na Jersey. Hugh Fraser na nás už čekal a odvezl nás k sobě. Bydlel v pravděpodobně nejhezčím zámečku na celém ostrově. Stanuli jsme v obrovské, zdí obehnané zahradě, zasněné v slunečním svitu; spatřili jsme mohutné žulové zdi hustě porostlé vodopády skalniček, oblouky z patnáctého století, pečlivě udržované trávníky a záhony hýřící barvami. Všechny zdi, budova zámečku i hospodářská stavení byly z překrásné jerseyské žuly, jež září těmi nejjemnějšími odstíny podzimního listí, a ty sluncem rozjásané barvy zřejmě způsobily, že jsem pronesl asi tu největší pitomost století. Obrátil jsem se k Jacquii a řekl:
„Tady by ale bylo senzační zoo!“
Nakonec Hugh zámeček Durrellovi pronajal a mohla začít jeho další etapa v péči o zvířata (a záchranu ohrožených druhů). Kniha je série zábavných a zajímavých příhod, ať už s návštevníky, dezertéry jako dikobraz nebo tapír, s úspěšnou (nebo také nepodařenou) léčbou nemocí, které se u zvířat projeví zčistajasna a jen těžko se rozpoznávají, s párováním zvířat a odchovem mláďat nebo péčí o životní styl:
Partnera pro svého zvířecího svěřence někdy člověk sežene velice neobvyklým způsobem. Mezi nejprapodivnější patřil ten, kterým jsme opatřili manžela naší Flower. Aby bylo jasné, Flower byla moc hezká samička severoamerického skunka; zpočátku byla štíhlá jako proutek a zcela krotká. Naneštěstí došla k přesvědčení, že na světě jsou pouze dvě věci, pro něž stojí za to žít: jídlo a spánek. Výsledkem tohoto vyčerpávajícího způsobu života bylo, že ztloustla tak, až se z ní stala doslova kulička. Pokoušeli jsme se nasadit jí dietu, ale marně. Začínali jsme už mít trošku strach, protože nadváha dokáže zvíře zabít stejně snadno jako podvýživa. Věděli jsme, že Flower potřebuje cvičení jako sůl, ale zároveň nám bylo jasné, že se s něčím takovým nehodlá nijak obtěžovat. Nakonec jsme se usnesli, že musí dostat partnera, jenže v té době byl zrovna na trhu skunků nedostatek, žádný se nedal sehnat a Flower ničím nerušena spala a cpala se dál.
Samozřejmě je nutné brát v úvahu dobu vzniku; proti tehdy běžné péči v ZOO byl Durrell pokrokový, dnes už by to takhle fungovat nemohlo. Ale čtení je to milé a prodchnuté láskou ke zvířatům.
Odkazy:
DURRELL, Gerald. Zoo na zámku. Praha: Panorama, 1980. 11-007-81.
Kategorie článku: knihy
Nějaké biografické komiksy jsem už četl, třeba Einsteina nebo Shakespeara – ale vždycky to byla spíše kombinace textu a obrázků, než opravdový, plynulý životopis. Plečnik je něco jiného, je to od začátku do konce obrázkový příběh.
Textu je v něm samozřejmě hodně, ale bez něj by se myšlenky zprostředkovat nedaly. A je jich hodně – od Plečnikových, které byly často přísné a oddané poslání:
Peníze jsou peklo! Člověka zkazí a zatemní mu rozum. Odvedou jeho pozornost od důležitých věcí. Architekturu vytváříme z lásky k pěknému a kvůli závazku vůči umění. Ne kvůli penězům. (str. 64)
Sláva, práce na veřejnosti, to nic není! Jen při práci, kdy člověk na okamžik ucítí křídla věčnosti, dostane něco, co už mu nikdo nemůže vzít – proto je i umění tak nádherná věc. (str. 64)
Po názory veřejnosti, architektů nebo znalců, jako byl konzervátor Nace Šumi:
A v tom je opět něco, co ho odlišuje od těch našich architektů, kteří zasahují do památkového fondu. Rozdíl není v tom, že by ostatní nic nepřidávali, nýbrž v tom, že Plečnik přidává po svém. Totiž tak, že nevznikají harmonie ve smyslu úplného přizpůsobení se starému – což by bylo častokrát docela nudné – ale občas přidá dokonce věci, které tam zdánlivě nepatří. (Str. 120)
To je výstižné, Plečnik opravdu přidává nečekaně, někde pyramidy, jinde kameny v omítce tak, aby vznikl svislý koberec, kombinuje styly, doplňuje detaily jako symboly.
Komiks zachycuje stavby velmi precizně, když si porovnáte výše vedenou univerzitní knihovnu s fotkou, odpovídá každý detail.
To platí i o osobní stránce – otevřeně ukazuje, že byl Plečnik až fanatický; od studentů očekával práci i o prázdninách, kdo nebyl dost pilný, toho se zbavil, sám byl asketa.
(Chápu, proč si s Masarykem rozuměl, byli si dost podobní.)
Pokud máte trochu vztah k architektuře, komiks rozhodně stojí za přečtení. Je to obsažné a přitom velmi stravitelné pojetí.
Odkazy:
VURNIK, Blaž, SMILJANIĆ, Zoran. Plečnik. Praha: Grada Publishing, 2022. ISBN 978-80-271-3648-3.
Kategorie článku: knihy komiksy výběr z knih architektura
Před rokem jsem psal o svých prvních pokusech s lokálními modely umělé inteligence, ollamu používám doteď. Podivoval jsem se nad zvláštním rozpadem a korozí „měděné“ desetikoruny a zaarchivoval si šestou část tweetů z roku 2022.
Ze studijních knih rozhodně doporučuji Burkemanovy Čtyři tisíce týdnů, aneb jak se vyrovnat s nestihnutelností světa. Výborná je také příručka Dalibora a Petra Behúnových Pište čtivě a srozumitelně o přístupném jazyku. Ještě jsem četl To tajemství je pevný pár, pěknou sbírku zamyšlení o vztazích od Marka Hermana a návod Jak se naučit 100 slovíček za hodinu Jakuba Poka.
V beletrii jsem byl nadšený! Alexandrijský kvartet Lawrence Durrella je mimořádné dílo, komplexní a mnohovrstevnaté. A bavily mě také Češtinářky Veroniky Valíkové, plné odkazů na literaturu, situace ve školství i nenápadného rekonstruování osobního života hlavní hrdinky. Dále jsem si přečetl sbírku povídek Oty Pavla Smrt krásných srnců a hned také diplomku Gabriely Sládkové na téma jeho autobiografických příběhů. I Meta, napínavý příběh ze života mimořádných jedinců, mě nakonec hodně bavil.
Z poezie jsem četl Tukanovo Centrum periferie (slam poetry) a Třeštíkovo Haiku, obě výborné.
Vlastní tvorbu reprezentuje fotka Mrakomalebný západ slunce, fotobáseň Za růžovým oceánem a kresba Mořský lupič, kterou přetiskuji i sem:
(červen 2023, A4, pastelky)
(úvodní obrázek Midjourney)
Kategorie článku: recyčlánky
Komiksy kreslířky Barbory Brůnové zachycují ty nejlepší zážitky z rodičovství.
Zoufalství když dítě nespí, změny hodnot, strašidelné výsledky pokusů o dovolenou s dětmi, tempo vývoje neodpovídající příručkám ani zkušenostem ostatních, virtuální realitu fotek a sociálních sítí a tak by se dalo pokračovat dál.
Kresba je výstižná, ale zdaleka nejpůsobivější jsou témata. Kdo má děti, ten bude s úsměvem (a úlevou, že v tom není sám a všude je to stejné) poznávat každý obrázek.
Odkazy:
BRŮNOVÁ, Barbora. Já to měl první! Praha: Pointa, 2020. ISBN 978-80-7650-125-6.
Kategorie článku: knihy
Vedle přehledu českého unitářství jsem si objednal i tento souhrn promluv Jiřiny Chudkové z let 1996-1997. Autorka patřila do české a především plzeňské Unitarie, a jak píše PhDr. Radovan Lovčí v předmluvě:
Jako laická kazatelka přednesla desítky duchovních promluv, které měla vždy pečlivě promyšlené a pro něž hledala inspiraci jak v dílech nejrůznějších duchovních myslitelů, tak i ve světové a tuzemské beletrii. Byla ostatně netoliko unitářskou kazatelkou, nýbrž také filoložkou a pedagožkou Masarykovy a později Západočeské univerzity (ZČU). Právě to ji předurčovalo hledat impulzy ke své duchovní práci rovněž v literatuře a bylo zároveň zárukou, že její promluvy budou mít v písemné podobě též hodnotnou stylistickou a jazykovou úroveň. (Str. 5)
Všechno je to přesné – promluvy jsou skutečně vybroušené úvahy a vycházejí z nejrůznějších zdrojů. Robert Fulghum, Blaise Pascal, Eileen Caddy, manželé Tomášovi, Thich Nhat Hanh, Albert Schweitzer, Ježíš, Masaryk, Anthony de Mello, buddhismus, hinduismus. Vskutku to nejlepší ze všech tradic jako podklad pro vlastní přemýšlení a duchovní práci.
A zároveň nahlédnutí do toho, jak unitářská kázání mohou vypadat.
(Jediné co mi uniklo, proč zrovna tyhle dva roky, 1996-1997. V životopisném medailonku nijak nefigurují, nejsou to ani poslední léta. Ale třeba je zatím něco velmi prozaického, třeba dochované nahrávky nebo písemné podklady.)
Odkazy:
CHUDKOVÁ, Jiřina. Být sám sebou. Praha: Unitaria, 2014. ISBN 978-80-86105-71-0.
Začalo to zase úplně nenápadně a můžou za to lokální modely umělé inteligence.
Nejdřív jsem si říkal, že by bylo fajn moci spouštět i něco většího než 13B (které mají přes 7 GB a je to maximum pro 16 GB stroj). Našel jsem si specifikaci základní desky, zjistil kolik je maximum (64 GB), ověřil jak je to s frekvencemi a jestli 3200 GHz paměti umí jet pomaleji (ano), dokonce jsem si je našel v compatibility sheetu desky, a honem objednal 2 balení 32GB kitu „Kingston FURY 32GB KIT DDR4 3200MHz CL16 Beast Black“.
Druhý den byly doma, takže jsem otevřel bednu, vycvakal staré 4 GB, dal nové, zase všechno zakrytoval, vždyť co by se mohlo stát, že, zapnul – a nic. Počítač nefungoval, akorát na desce blikala nějaká dioda. Takže znovu, odebrat na polovinu, zase nic. Vrátit staré 2400 GHz moduly a začít pátrat v BIOSu. Najít XMP, zapnout (ale asi jsem to neuložil!), vyměnit moduly, zase nic. Další kolo, kontrola XMP, znovu zapnout, tentokrát uložit a konečně to běží.
Tady už jsem musel lovit po bazarech, nový procesor do staré patice se už snad ani koupit nedá. Ale podařilo se mi najít téměř nejvýkonnější, co deska zvládne, za únosnou cenu, tedy osmijádrový I7-9700F (specifikace). Má stejnou spotřebu (65 W), běží na nižší frekvenci než původní i3-8100, ale výkon je o polovinu větší (a tam, kde se použije více jader, je to samozřejmě více než dvojnásobek, což se mi na ty LLM určitě hodí).
Když procesor dorazil, pustil jsem se do výměny. Nejdřív si vzpomenout, jak se sundává větrák (kovová spona na jedné straně, na druhé vyháknout), po zjištění, že pak stejně nevyklopím procesor, znovuobjevit jak se sundává držák větráku (vytáhnout čtyři rozpínací kolíky, pak celý opatrně vytáhnout z desky na všech čtyřech místech), vyklopit procesor, dát tam nový, pomazat teplovodivou pastou a v opačném pořadí všechno zpět.
První spuštění, BIOS se tváří že jede, GRUB také, začne startovat Linux – a zamrzne to. To opravdu nepotěší. Takže všechno ven a zase znovu sestavit s původním procesorem. Pak jsem prohledal web výrobce, našel nejnovější BIOS a postup na jeho aktualizaci (v popisu jedné z verzí zmínka „přidání podpory pro i9“, hurá), zaktualizoval… a dal si sundávání větráku a výměnu procesoru potřetí.
Od té doby ale běží bez problémů. A protože tenhle procesor by měl být schopen pracovat s pamětí DDR 2666 Hz, chtěl jsem ověřit, jestli nezískám ještě pár procent výkonu. Deska disponuje masivní konfigurací pro overclocking, včeně nějakých voleb pro bezpečné testování „Try me“, takže jsem si nejdřív pustil sysbench na změření aktuálního výkonu:
sysbench memory --memory-block-size=1M --memory-total-size=10G run
Total operations: 10240 (27129.54 per second)
10240.00 MiB transferred (27129.54 MiB/sec)
pak změnil profil na 2666 a pustil pro porovnání sysbench znovu. Výsledek mě překvapil, protože byl menší.
Total operations: 10240 (24241.78 per second)
10240.00 MiB transferred (24241.78 MiB/sec)
Pokorně jsem tedy vrátil všude volbu Auto a nechám to tak, jak BIOS vybírá.
U LLM se ale jedním dechem mluví o využití výkonu grafických karet. Přehled grafických karet, které ollama umí využít, je v dokumentaci, takže jsem věděl, z čeho vybírat. Opět se mi povedlo najít za velmi pěknou cenu kartu, která je s compute capability 7.5 poměrně vysoko – Gigabyte GTX 1650 Super Windforce 4G. No a oproti té mé dosavadní má výkon více než trojnásobný (velikost skoro taky).
Takže jsem ji nainstaloval, dokonce nezapomněl na dodatečné napájení, zapnul počítač – a nenaběhlo nic. Žádný signál na výstupu a na desce svítí dioda indikace chyby VGA:
Tady jsem se docela zapotil, vrátil jsem původní grafiku a taky nefungovala (!), pak jsem ji dal do jiného slotu, kde to aspoň naběhlo a mohl jsem zkoušet nastavení v BIOSu (třeba takové věci jako Above 4G Decoding).
Celkem jsem se bál, že mi karta odpálila celý slot… Pak se ukázalo, že tak v jednom případě ze tří to naběhne (ale bez možnosti dostat se do BIOSu), ve dvou zamrzne při startu. Zdá se zkrátka, že to už je příliš nový HW , aby to deska zvládla (Přestože výrobce chipset v compatibility sheetu má, ale jen u své karty, tj. MSI).
Takže tohle je bohužel fail, karta šla do skříně a já si zkusil koupit ještě nějakou nejlevnější GTX, abych si ověřil, jestli náhodou zdroj nemá problém kartu napájet.
To byl vážně jen experiment, ASUS GeForce GTX 950 2Gb GDDR5 STRIX, karta za 350 Kč – ale všechno šlo jako po másle. Blesková komunikace s prodávajícím, rychlé doručení, namontování, zapnutí a vše funkční.
Oproti té, co teď mám ve skříni, je sice výkon sotva poloviční, Ale proti té původní je to pořád dvojnásobek.
A protože jsem mezitím dostudoval, jak vlastně ollama zachází s grafikou a zdá se, že umí kartu(karty) využít jen když se do ní model vejde celý, stejně pro mě ani 4 GB karta nemá smysl, tak malý model je rychlý i na procesoru.
While algorithmically possible, Ollama does not support it. Algorithmically you can load a few model layers into the GPU VRAM. Then the input matrix can be multiplied using GPU acceleration for the layers that are loadable into VRAM. Ollama does not support this. (zdroj)
Kategorie článku: počítače
Tenká, ale pro většinu čtenářů dostatečně obsáhlá publikace přináší stručný přehled o historii perníku (nejen) v Pardubicích. V jednotlivých kapitolách prochází původ perníku, výrobu, perníkářské formy, jeho cestu do Čech, do Pardubic, jak to s ním vypadá teď, kde je Perníkové království a jak perníkem Pardubice žijí dodnes.
Mimochodem perník byl vždycky exkluzivní zboží. Jednak je náročný na přípravu, jednak má drahé přísady – med nikdy nebyl levný a přidávané koření také ne, vedle pepře to byl například koriandr, anýz, muškát, skořice, zázvor nebo hřebíček. Propracované těsto se nechávalo v chladu několik dnů nebo i týdnů odležet, kvůli lesku se povrch potíral vajíčkem nebo speciální glazurou a nakonec zdobil. A k unikátnosti přispívaly i složitě vyřezávané formy.
Kniha je bohatě ilustrovaná:
A dojde i na známé rčení, „ukázat, zač je v Pardubicích perník“. Trošku komické je, že vlastně není jasné, co to přesně znamená. Je v Pardubicích perník drahý, nebo levný? Nebo to snad znamená „dostat za vyučenou“ přenosem z „zač je toho loket“?
Ať tak nebo tak, publikace je příjemné nahlédnutí do perníkářství. Jen škoda, že je podle označení neprodejná a tedy nevím, jak byste se k ní mohli dostat…
Odkazy:
ŠEBEK, František a kolektiv. Pardubice město perníku. Pardubice: Statutární město Pardubice, 2015.
Kategorie článku: knihy
(c) 2005-2023 Wu