Speciál časopisu Přežít z léta 2025 má tentokrát poměrně široký rozptyl témat, moderní prepperství může být totiž leccos – jak tvrdé přežití někde v přírodě, tak příprava na obtížnou budoucnost investicí do nouzových platidel. Na stovce stran se tedy podíváme mimo jiné na:
Jak je zvykem, vše je bohatě ilustrováno:
Tady si opět každý prepper najde své.
Odkazy:
AUTORŮ, Kolektiv. Moderní prepper (speciál časopisu Přežít). Brno: Extra Publishing, 2025. ISBN 978-80-7525-745-1.
Kategorie článku: knihy
Petr Kukal, kterého známe především jako básníka (zkuste sbírku Bůh mezků), zabrousil do jiného žánru a vydal sbírku povídek. Próza pro něj není úplně nová – napsal dva deníky (Deník muže ve středních letech a Deník boomera), krátkými momentkami doplnil sbírku básní O jablko lehčí ráj a v publikaci Píseň o vodě v textech rozvíjel motivy Ettlerových akvarelů. S povídkami ale debutuje.
Hned na začátek musím říct, že jsou výborné. Po formální stránce
Asi jsem ovlivněný, protože jsem nedávno dočetl Vybíjenou, ale připadá mi, že je tady to nejlepší z někdejšího Vieweghova stylu. Lehkost a čitelnost, psychologie z drobností. Sentiment a ironie, za kterými se ukrývá lítost, nenaplněná touha nebo stárnutí.
Jak název knihy napovídá, povídky zpracovávají místa nějakým způsobem divná, nepatřičná. Všechny jsou tematicky více či méně tajemné, mají atmosféru – a podařené pointy.
Střídá perspektivu dvou obyvatel zanedbaného sídliště, kdysi postaveného pro zaměstnance největšího prasečáku v Čechách. Ten je dávno opuštěný, ale atmosféra jeho rozpadu se vrývá do kostí.
Jasně že Klára měla chlapa; každá ženská v Titánu měla chlapa. Jenom pár ho ale má i teď. V Titánu žádný chlap nevydrží. Tma, zima, smrad a prasata se totiž ukládají i v nich. Každý se po čase začne ošívat, zpožďovat a posouvat se jako satelit na stále vzdálenější orbitu, až nakonec zmizí v nekonečném vesmíru nebo někde v 2+1 v paneláku, což je totéž. Dům pravidelně nechají ženě, seženou si podnájem nebo ubytovnu, než něco našetří. Hlavně pryč odsud. (Str. 15)
Oba hledají únik po svém a protnutí jejich cest je… havárie.
Příběh z Titánu má neuvěřitelnou atmosféru, ta věčně přítomná minulost, rozklad, marný boj i smíření. A touha. To vás chytne, a čtete až do závěrečného nárazu.
Historik Marek postupně ztrácel životní iluze, až skončil jako expert na rozbíjení námitek památkářů v developerské firmě. Přitom si ale ve sto let starých novinových zprávách všiml zajímavé souvislosti.
Tady se sice pointa dala odhadnout, povídka ovšem vyčnívá v přesvědčivém zachycení Markovy životní historie, jeho unavenosti i zbytků někdejšího zápalu.
Jedna z nejlepších povídek zachycuje dráhu básníka, s jeho prvními úspěchy, vydáváním sbírek, turné s veřejným čtením, vztahy, rodinu, změnu společnosti a ztrácení zájmu. Tohle je evidentně dokonale prožité – a pointa je skvělá!
Pohled na rodinu s dvěma dětmi na výletě po Erbenově stezce. Před pár lety měli krizi:
Přesně tohle si ostatně říkala, když si pro její rodinu přišla skutečná Polednice. Nechtěla ale dítě, jedno ani druhé. Chtěla Jonáše a jako pravá Polednice přišla, když odbíjela Jonášova polední hodina. Čtyřicítka je pro muže věk zranitelnosti: Stojí na půlící čáře života a zkouší, zda by druhá půle nemohla být znovu tou první. Hrej si, řekla mu asi Polednice. Hrej si, tu máš kohouta.
Své identitě nezůstávala nic dlužná. Byla to bytost z polí a luk, zahalená do dlouhých batikovaných šatů, ověšená dřevěnými korálky, s lučními kytkami ve vlasech. Jonáše to úplně uhranulo, najednou byl zase tím klukem, co stopem procestoval Itálii, francouzský sýr si krájel loveckým nožem, víno pil přímo z láhve a poslouchal Queeny. Pusu měl plnou čaker a pozitivní energie, svetry plné jejích vlasů a tělo plné její vůně. (Str. 63)
Ale i když se to povedlo poslepovat, nebezpečí nezmizelo, zažehnaný oheň se může rozhořet kdykoliv. A kdekoliv. Pro mě vrcholná povídka, využívá analogie s Erbenem, popisuje dvojí vzplanutí a mystické kouzlo s dárkem od… koho vlastně?
Atmosféra strachu a samoty, opět vedoucí k jedinému zakončení. Tady se mi hodně líbily jednotlivé nevysvětlitelné drobnosti, ucpávaný odpad v umyvadle, podivně fungující digestoř… Příjemná záhadnost mysteriózního příběhu.
Návštěva Chudenic a Bolfánku, spojená s přednáškou, naráží na podivné výmluvy místních lidí. Asi se tam něco děje, ale mluvit o tom nechtějí.
Příběhy a pointy jsou sice lehce záhadné, povídky ale zároveň věrně zachycují životní situace a čas jednotlivých protagonistů, omletost a ztráty iluzí, mizející naděje, osamělost. Spolu s lehkostí čtení to z knihy dělá zážitek, rozhodně doporučuji.
Odkazy:
KUKAL, Petr. Divná místa. Praha: Jonathan Livingston, 2026. ISBN 978-80-7551-419-6.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
Upgrade z Fedora 43 na 44 byl bez jediného problému, a to na všech třech strojích, kde ji provozuju (desktop, notebook, server). Ani se mi tomu nechce věřit.
Záznam postupu pro archivní účely:
sudo dnf upgrade --refresh
sudo dnf system-upgrade download --releasever=44
sudo dnf5 offline reboot
rpmconf -a (ponechat dovecot, postfix, všechno to kde mám úpravy)
dnf repoquery --duplicates
dnf remove --duplicates
remove-retired-packages
dnf list --extras (99 kusů)
A konečně začalo fungovat generování náhledů!
(Psal jsem o tom minule; sice po měsíci přišel update, který to opravil natolik, že se vytvořil ten jeden náhled, ale třeba skok do složky s fotkami náhledy všech neudělal a pořád padaly hlášky SE linuxu.)
(Úvodní obrázek ChatGPT / Images 2.0)
Ale jak už to tak bývá, realita ve skutečnosti nebyla tak růžová. O dva dny později jsem si při startu všiml hlášky o tom, že driver nvidia se nenašel a přepíná se na nouveau.
V logu:
May 24 18:54:41 wupc kernel: NVRM: The NVIDIA GPU 0000:01:00.0 (PCI ID: 10de:1402)#012NVRM: installed in this system is not supported by open#012NVRM: nvidia.ko because it does not include the required GPU#012NVRM: System Processor (GSP).#012NVRM: Please see the 'Open Linux Kernel Modules' and 'GSP#012NVRM: Firmware' sections in the driver README, available on#012NVRM: the Linux graphics driver download page at#012NVRM: www.nvidia.com.
May 24 18:54:41 wupc kernel: nvidia 0000:01:00.0: probe with driver nvidia failed with error -1
May 24 18:54:41 wupc kernel: nvidia-nvlink: Unregistered Nvlink Core, major device number 236
May 24 18:54:42 wupc kernel: nvidia-nvlink: Nvlink Core is being initialized, major device number 236
Proč zase, zčistajasna? Naštěstí mi to ChatGPT vysvětlil:
Na Fedoře 44 se zřejmě nainstalovala novější větev 595xx / open modul, která GTX 950 nepodporuje. Řešení je přejít na legacy větev 580xx z RPM Fusion. Ve Fedora Discussion je stejný typ chyby u F44 a uvádí se, že 595xx nepodporuje starší Maxwell/Pascal a že pro ně je potřeba 580xx z
rpmfusion-nonfree-updates.
A dodal postup, který stačilo zopakovat.
sudo dnf remove 'akmod-nvidia' 'kmod-nvidia*' 'xorg-x11-drv-nvidia*' 'nvidia-modprobe*' 'nvidia-kmod-common*'
sudo dnf install akmod-nvidia-580xx xorg-x11-drv-nvidia-580xx
sudo akmods --force
sudo dracut --force
Restartovat, a po restartu ověřit, ze modinfo nvidia | grep license
neukazuje Dual MIT/GPL
, ale proprietární licenci NVIDIA.
Kategorie článku: počítače
Komiksové zpracování vztahu s narcistním manipulátorem velmi přesvědčivě ukazuje, jak takový „úraz“ vypadá. Jak neuvěřitelně působivý má začátek, kdy je všechno pohádkové,
jak později začne opadávat pozlátko:
Jenže to už je jeho oběť v pasti a začíná pochybovat sama o sobě, dávno už přestala být schopná jeho lži rozpoznat, vzdálila se přátelům…
A co hůř, když se jí podaří toxický vztah ukončit, je to jenom začátek. Protože manipulátor je stále s ní, je v její hlavě.
Komiks je moc pěkně nakreslený, zejména výrazy dokáže Sophie Lambda zachytit skvěle.
Autobiografickým příběhem ji doprovází cynický plyšový medvěd se vztahem k alkoholu, který reprezentuje rozum. Hlavně je tu ale zachycená dynamika vztahu i sebeléčby. Tohle určitě stojí za přečtení, jak těm, kdo se s manipulátorem setkali či setkávají, tak i těm ostatním – jako varování.
Velmi praktické jsou popisy manipulativních technik v celém příběhu, stejně jako závěrečný „Měřič toxicity“, rady pro pomoc při sexuálním a domácím násilí a přehled kontaktů na pomocné organizace k tématu násilí i duševního zdraví.
Odkazy:
LAMBDA, Sophie. Lásko, jdi do háje. Praha: Kniha Zlín, 2025. ISBN 978-80-7662-983-7.
Kategorie článku: knihy komiksy duše
Pardubické školy je sedmý díl informační brožury AB-Zet Pardubicka, kterou vydává Klub přátel Pardubicka a Společnost pro rozvoj Pardubicka. Celá série je pojatá velmi široce, od přírody přes architekturu až po – především – historii.
První díly, včetně tohoto z roku 1999, vycházely ještě černobíle, což samozřejmě fotografiím spolu s většinovým rozměrem cca 6 x 9 cm škodí.
Po úvodu následuje čtyřstránková historie pardubického školství, po ní seznam školních kronik a pamětních knih, a pak už jsou jednotlivé školy. Je zajímavé sledovat, jak jsou v jednotlivých etapách všechny školy stejné. Neorenesanční paláce ze začátku 20. století, činžáky z padesátých a šedesátých let, letištní terminály ze sedmdesátých:
Vybočují jen některé – moderní konzervatoř, pochopitelně nové budovy univerzity, ze starších třeba Střední průmyslová škola potravinářské technologie (původně Průmyslové muzeum).
Několik škol je zpracovaných podrobněji, se stránkovou historií, také část fotografií je celostránkových, na konci jsou pak ještě tabulky s přehledem škol podle jejich typů a mapka s umístěním.
Zkrátka monografie pro fanoušky školství a historie najednou.
HUŇÁČEK, Miloslav. Pardubické školy. Pardubice: Klub přátel Pardubicka a Společnost pro rozvoj Pardubicka, 2026.
Kategorie článku: knihy architektura školství
Z fotky to není moc poznat, ale tenhle brouk je opravdu nepřehlédnutelný. Tělo měřilo určitě tři centimetry, tykadla další dva přidala. Na wikipedii píší, že může být velký až 45 mm!
Je to tesařík piluna nebo také piluna obecná. Vedle kožovitých krovek s podélnými žebry a štítu s výraznými postranními zuby jsou typickým znakem pilovitá tykadla, která mu také dala jméno. Dá se podle nich i rozpoznat, jestli jde o samičku (má 11 článků) nebo samečka (12 článků):
Najít se dají ve starých porostech, kde je dostatek pařezů a padlých stromů. Larvy se totiž vyvíjejí v rozkládajícím se dřevě. Samice vajíčka naklade do pařezu, larvy se pak prokousávají trouchnivějícím dřevem ke kořenům, kde mají i dostatek vlhkosti (a dokážou i pod zemí přemigrovat do jiného pařezu). Celý vývoj trvá dva až tři roky, za tu dobu se larva převlékne až čtrnáctkrát, než se zakuklí.
Dospělí brouci vylézají následujícího roku, mezi červencem a zářím, potravu už nepřijímají a mají jediný úkol – zplodit potomstvo.
Podle Wikipedie ještě umí cvrčet a kousat:
Třením článkovaných zadních nohou o krovky vydává cvrčivé zvuky (stridulace). Dospělí brouci nepřijímají žádnou potravu. Chycený brouk vydává pronikavé zvuky a při neopatrném zacházení citelně kouše, ovšem nikoli nebezpečně.
Odkazy a zdroje:
(foceno 29. 7. 2026 v přírodním parku Doubrava)
Kategorie článku: příroda
Giacomo Casanova nebyl ani zdaleka pouhý proutník – byl to vzdělaný spisovatel, diplomat, cestovatel a také dobrodruh. O svou pověst milovníka a svůdce se zasloužil především vyprávěním Historie mého života, kde o milostných dobrodružstvích mluví velmi otevřeně. Dílo je to rozsáhlé, podle Wikipedie první dvanáctisvazkové (!) vydání o šesti stech stránkách vyšlo v německém překladu v Lipsku; v češtině vyšlo několik svazků v roce 1911, ale vydání je neúplné.
Tahle kniha zahrnuje úplný počátek, tedy narození, dětství a studium, začátek (a selhání) církevní kariéry, krátkodobý vstup do armády a cesta do Cařihradu, návrat do Benátek a živení se hraním na housle v orchestru. Pak se šťastnou náhodou – záchranou života bohatého šlechtice – stal adoptivním synem senátora a vyšvihl se opět do vysoké společnosti. Ovšem opakované aféry, hráčská vášeň a svádění žen ho několikrát donutily k útěkům i nejrůznějším podvodům. Po posledním velkém kousku, kdy tahá za nos dva hlupáky a pomáhá jim, za tučnou odměnu, pochopitelně, s magickým mečem vyzvednout ukrytý poklad, kniha končí.
Jde o velmi malou část, maximálně do roku 1750 (Casanova se narodil 1725, tedy do jeho pětadvaceti let), každopádně je to sled velmi čtivých historek, které jako by vypadly z Dekameronu. Každá kapitola začíná úvodním shrnutím, např. 25. kapitola:
Pan di Bragadino mi dává ponaučení. Potkávám zoufalou dívku a nacházím pro ni útočiště. Za pomoci svých přátel zachraňuji její čest a získávám od ní sladkou odměnu. (Str. 175)
Vedle dobrodružství je tu a tam zlehka zmíněna nějaká dobrá rada, kterou dostal (a nerespektoval) nebo krátké zamyšlení, potvrzující jeho potenciál:
Já sám mu chtěl vnutit vše v předtuše toho, že vyhraji a věci zase získám zpět.
To je velice častý omyl. Myslím, že jediná předtucha, jíž člověk může věřit, je předtucha něčeho zlého, protože ta vychází z rozumu. Šťastné tušení vyvěrá ze srdce a srdce je bláznivé. Po letech jsem se pomstil sepsáním pojednání proti předtuchám…
Nemusím ani říkat, že jsem opět prohrál vše. A aby mé neštěstí bylo úplné, zjistil jsem, že návštěvou v onom vykřičeném domě jsem si opatřil další nepříjemnost, z níž se zase budu nucen nějaký čas léčit. (Str. 58)
Z doslovu vyplývá, že knihu z francouzského originálu převyprávěla Hana Primusová. Záměr zpřístupnit toto dílo pro současného čtenáře se určitě vydařil, čte se to úplně samo (i když já jsem si dávkoval vždy jen pár kapitol, abych se ve všech těch dámách dočista neztratil). Otázka ovšem zůstává, jaký byl jeho původní literární styl – asi se budu muset podívat ještě na nějaké starší vydání, které by také mohlo zachytit i jeho pozdější život.
Odkazy:
CASANOVA, Giacomo. Paměti. Praha: XYZ, 2007. ISBN 978-80-87021-75-0.
Kategorie článku: knihy
Podle výzkumů skoro každý druhý Čech praktikuje něco z alternativní spirituality. Ateisté rozhodně nejsme, je to jen skepse k organizovaným církvím a klasickým náboženstvím. Nauky jsou ale velmi neuchopitelné, rozptýlené, většinou bez pevných organizací, sahají od lekcí jógy přes krystaly, reiki, tarot, meditace až k celým světonázorovým systémům. Přesto o českém esoterismu obvykle víme málo.
Dva redaktoři deníku Alarm se rozhovorům a svědectvím o životě v takovém prostředí věnovali dlouhodobě, a sesbírali často drsná svědectví. Ale ačkoliv by se dalo snadno ukazovat, v čem se ezoterici pletou, vysmívat se nebo jimi pohrdat, nebylo by to ani přínosné, ani zcela fér.
Jenže spirituální potřeby lidé nemají proto, že by byli hloupí nebo si chtěli ublížit. Některé otázky života standardní věda ani běžná racionalita zodpovědět zkrátka nemohou. Když jde o nemoc, smrt nebo existenciální krize, racionální vysvětlení můžou být najednou k ničemu. Chtěli jsme proto také popsat, jak spiritualita v podobných situacích pomáhá.
Kouzelný spirituální svět je pro mnoho lidí navíc plný radosti. Hledat a nacházet významy ve snech, vizích, meditacích nebo v každodenním prožívání je do velké míry povznášející. Synchronicity se dějí každému z nás. Všechno je možné. Alternativní spiritualita může být hravá, zábavná a veselá, může pomáhat utužovat přátelství i vztahy v rodině. Může člověku dát smysl v momentech, kdy nic jiného už smysl nedává. (Str. 11)
O poctivém pojetí celé knihy svědčí i úvodní dva příběhy z normalizačního Československa. První o Rudolfovi představuje hlavně Vlastimila Marka, renesanční osobnost tehdejšího undergroundu, hudebníka, duchovního člověka, zenového buddhismu, propagátora New Age… (přečetl jsem od něj kde co, ale asi ještě v době před blogem, takže tu mám jen dvě knihy). Druhý příběh pak ukazuje, že zkoumání ezoterních principů proniklo i do oficiálního soukolí – existovala Psychoenergetická laboratoř při VŠCHT v Praze, reakce vědy na postmoderní devadesátky bylo založení spolku Sisyfos.
Následuje rozhovor se Zuzanou Kostićovou z katedry religionistiky Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy, specialistky na alternativní spiritualitu, ve kterém mimo jiné vysvětluje, proč neříkat „ezo“ (jak vlastně konstatuje i název knihy) a ukazuje základní tři ideje alternativní spirituality (představy o energii, holismus neboli důraz na celistvost a spiritualizovaná představa lidského vědomí).
A pak už jsou skutečné příběhy lidí, jeden zajímavější než druhý, často také šokující – zejména u dětí, vyrůstajících v rodinách s nějakou formou extrémnější oddanosti kouzelných světům, jsou následky nevyhnutelné a vyrovnávají se s nimi celé roky. Ale jak bylo řečené v úvodu, jsou tu i příběhy pozitivní, kdy spiritualita pomohla člověku zachránit se, odejít z destruktivního prostředí, převzít zodpovědnost. Navštívíme ženské skupiny, které evidentně fungují, podíváme se na alternativní léčení, kde je to o to těžší, že jde o život. Nemůže chybět ani přesah ke konspiracím, ke kterým zkoumání skrytých zákonitostí spolu s nedůvěrou k oficiálnu snadno sklouzne (vizte Conspiritualitu a Arielyho Nesmyslnost)
Oba autoři v duchu úvodního prohlášení skutečně zcela nezaujatě a bez hodnocení příběhy především popisují (snad až na pár výjimek), což jim v důsledku ještě přidává na působivosti.
Knihu uzavírá Šestá dohoda: Manifest za solidární a emancipační spiritualitu, ve které autoři říkají, že spiritualita nabízí odpovědi na nejrozšířenější strachy, obavy i naděje, poskytuje prostor pro seberozvoj, a za takovou se chtějí zasazovat.
Úzkosti a strachy, které probleskují v příbězích našich respondentek a respondentů, jsou zásadní pro pochopení dnešního „eza“ i úspěchu všemožných spirituálních kouček a koučů. Alternativní spiritualita na obavy lidí odpovídá často tak, že si za vše nakonec můžou sami, případně jim nabízí konspirační teorie o ještěrech a mimozemšťanech. Existuje ale i třetí možnost. Alternativní formy spirituality mohou nabrat emancipační a solidární charakter. To je spiritualita, ke které se jako autoři této knihy hlásíme. A proto manifestujeme šestou dohodu – tu emancipační. (Str. 203)
(Pokud neznáte, dohoda je návaznost na toltécké Čtyři dohody, jejichž autor později přišel ještě na Pátou dohodu a tak autorům zbylo až číslo šest.)
Odkazy:
DUŠKOVÁ, Magdalena, ŠPLÍCHAL, Pavel. Neříkejte tomu ezo. Praha: Deník Alarm, 2025. ISBN 978-80-909395-2-3.
Kategorie článku: knihy duše výběr z knih
(1997, A4)
Obrázek už tu byl jako součást pohledu do archivu kreseb 1997. Název je nový; čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.
Kategorie článku: tvorba
Garfieldův světonázor netřeba s každou knihou představovat – je to spánek, jídlo, zápas s váhou, ignorování myší a týrání psa Odieho na všechny způsoby.
Zkrátka typická kočka.
Ještě jsem zapomněl na Garfieldův postoj ke svému majiteli. Ten je trochu rozkolísaný; převážně je ironický, Garfield Jona otevřeně zesměšňuje, komentuje jeho neúspěchy i inteligenci.
Ale v krizových situacích, když je Jon nějak ohrožený nebo smutný, Garfield mu projeví loajalitu. Evidentně tam nějaká vazba je.
(17. kniha sebraných stripů, roky 1988-1989.)
Odkazy:
DAVIS, Jim. Garfield povoluje opasek. Praha: CREW, 2012. ISBN 978-80-7449-139-9.
Kategorie článku: knihy komiksy
(c) 2005-2023 Wu