(listopad 2025, A4)
Kategorie článku: tvorba
Do lázní Görbersdorf v tehdejším německém Slezsku, dnešním Sokołowsku, přijíždí v září 1913 mladý student vodovodního a kanalizačního inženýrství ze Lvova. Jmenuje se Mieczysław Wojnicz, povahou je velmi jemný, citlivý, zajímá se o rostliny, přírodu, také o místní jídla – a má tuberkulózu.
Protože bydlení přímo v „kurhausu“ je příliš drahé a navíc tam není místo, bydlí v „penzionu pro pány“, odkud na léčebné procedury dochází. V penzionu je pestrá směsice mužů z různých koutů střední Evropy, kteří hojně debatují o politice, umění, náboženství – ale jejich debaty se prakticky pokaždé stočí k ženám.
Měl rád večeře, které se protáhly do noci a které povinně končily nějakou diskusí. Témata se opakovala, mizela a vracela. Má člověk duši? Chová se za všech okolností sobecky? Monarchie, nebo demokracie? Je socialismus šancí pro lidstvo? Je možné poznat, kým byl napsán text — ženou, nebo mužem? Jsou ženy dostatečně zodpovědné, aby měly volební právo?
A pokaždé jsou jejich názory velmi misogynní, ženy jsou podle nich méněcenná stvoření. Mieczysław se do debat nezapojuje, ale vyhnout se jim nemůže. Sleduje přitom skutečnou nebo domnělou mužskost, tedy něco, s čím má sám poněkud problém.
Pokud vám to všechno něco připomíná, tak ano, rámec i stavba knihy jsou jedna velká aluze na Mannův Kouzelný vrch. Tuberkulózní sanatorium, nemoc, hory, učené spory a mladý pozorovatel uprostřed toho všeho:
Nakonec se jim nějak podařilo dostat dovnitř. Sedli si ke stolu a vedli svůj spor, jako by hráli představení pro dva herce, zarytě odhodlaní předvést co nejlepší výkon a jakýmkoli způsobem rozdrtit svého oponenta, ačkoli navenek praktikovali zdvořilost nejvyšší kvality. Někdy se role moderátora ujal Frommer, předkládal jim témata, jež se zdála být zcela nevinná, ale v rozhovoru se najednou stala zásadními, nejdůležitějšími a jejich vyřešení nestrpělo žádnou prodlevu. Zároveň snaživě přeskakovali z tématu na téma, která pro ně představovala pouhou záminku k předvádění vlastní výmluvnosti a vzdělanosti; nelítostně je pak opouštěli a smiřovali se s tím, že se nedohodnou, ačkoli oba měli dojem, že se jim podařilo svého soupeře porazit, zejména když jeden druhého nijak zvlášť neposlouchal.
Lékař se jmenuje Brehmer, u Manna to byl Behrens; velkolepá světácká postava, které Mieczysław říká „Šedý lev“, ukazuje na Peeperkorna. Scéna fotografování, kdy ve světle magnéziového blesku vidí kosti, připomíná Castorpovu fascinaci rentgenovým zobrazení kostí ruky. Dokonce i závěrečný hromadný odchod ze sanatoria je svým způsobem analogie.
Odkazy ovšem směřují i na další zdroje; v názorech debatérů můžete vystopovat postoje nejrůznějších filozofů a myslitelů k ženám, včetně těch největších misogynů, například Schopenhauera (na konci knihy je seznam těch, které Tokarczuková použila). Dokonce i jméno hlavní postavy je možná odkaz: Wojnicz… Vojnič, nebo také v anglickém přepisu Voynich, Voynychův rukopis je velký herbář se záhadnými obrázky žen a nerozluštěným textem. A opravdu, Wojnicz si herbář dělá.
Kniha ale rozhodně není žádná kopie, využívá pouze rozvržení místa a koncepce, velmi rychle se příběh začne měnit. Mezi pány postupně pronikají informace o podivných zvycích či modlách v podobě žen, dávné pověsti (o uprchlých ženách), podezřelých úmrtích. Objevují se hororové náznaky, do vyprávění vstupuje vypravěčský hlas jako jakési všudypřítomné bytosti:
Wojnicz cítí, že se mu po těle rozlévá příjemné teplo způsobené vývarem, a chudák ani neví, kdy usnul. Ještě chvíli se u něj zdržíme, nasloucháme jeho klidnému oddychování a těší nás, že se jeho plíce uklidnily.
Naši pozornost nyní poutá proužek světla tenký jako břitva, který proniká do pokoje z chodby a dopadá na porcelánový nočník pod postelí. Přitahují nás mezery mezi prkny na podlaze — a tam mizíme.
Všechno je tu tajemné, zemité, všudypřítomné – ale vnímá to asi jen hlavní hrdina. Ostatní pacienti jsou ve své povýšenosti hluší a slepí, místní zase evidentně něco utajují. K lehce hororové atmosféře přispívají také bizarní detaily a zvyky nebo místní jídelní speciality. Vlastně i tradiční likér Schwärmerei z bylin a hub působí dost podezřele, s jeho psychoaktivními účinky. Mimochodem to slovo znamená něco jako vytržení nebo blouznivé nadšení (vizte Wikipedii). A když mluvíme o jménech, Empusion odkazuje na řeckou Empúsu, jednu z příšer v Hádově říši:
obvykle sídlila v podsvětí, ale za nocí se objevovala i na zemi, kde děsila pocestné a živila se lidským masem nebo ožírala nepohřbené mrtvoly. Mohla také v podobě krásné dívky svádět muže a sát jim krev nebo vysávat krev lidem, kteří usnuli pod širým nebem. Mohla se proměnit do řady podob – „hned byla omamně krásná, hned odporně ošklivá, hned děvče, hned pes nebo osel“. (vizte Wikipedii)
Tady se dostáváme k hlavnímu tématu; vše, co intelektuální povýšená mužská společnost potlačuje a vytěsňuje – tělo, strach, přírodu i ženy (ženské postavy se skoro nevyskytují) se z lesa vrací nekompromisní silou. Kniha, mimochodem první kterou Tokarczuková vydala po získání Nobelovy ceny za literaturu, je opravdu silná. A i kdybyste třeba odkazy nerozklíčovali, její atmosféra a výpověď o návratu stínu fungují samy o sobě.
P. S.
Tenhle román vlastně stál na začátku mého zkoumání tématu tuberkulózy. Když jsem si v recenzi přečetl, jak silně odkazuje na Manna, usoudil jsem, že bych si měl nejdřív přečíst jeho. Při jeho čtení mě začaly zajímat historické léčebné metody, pak jsem si přečetl Morovou ránu, pak koupil Všechno je tuberkulóza, pak lékařskou učebnici Tuberkulóza. A mezitím jsem dokonce na Empusion zapomněl! Celé tohle studium trvalo přes rok, ale rozhodně za námahu stálo.
Ilustrační obrázek od Fabuly; zvolila secesní styl a lept, s Empúzou jen v náznacích:
Odkazy:
TOKARCZUKOVÁ, Olga. Empusion. Brno: Host, 2023. ISBN 978-80-275-1837-1.
Kategorie článku: knihy výběr z knih
Milan Zelený byl česko-americký ekonom a emeritní profesor managementu na Fordham University. Zabýval se kybernetikou, systémovým řízením a ekonomikou. Ján Košturiak je pak slovenský profesor průmyslového inženýrství. Ve své společné knize sledují transformační trendy, které se týkají celé společnosti. Její název představuje domnělé povzdechnutí dalších generací nad pohledem zpět:
Míra změny v rozvinutých a vyspělých lidských společnostech dnes akceleruje téměř geometricky. Je možné, že dnešní takzvaná krize vlastně není krizí, ale předzvěstí fundamentální transformace ekonomického, technologického, politického, kulturního i společenského života lidstva? Jestliže ano – a tato knížka se snaží ukázat a dokázat proč – pak již dnešní generace mladých lidí se za nějakých dvacet let podívá zpět na rok 2012 a popíše ho svým dětem slovy, která jsem užil i já v úvodu: To vám byl divný svět… (Str. 15)
Zmiňovaná krize je finanční a evropská dluhová krize po roce 2008, po níž se hodně debatovalo o globalizaci, zadlužování a důvěře v politiku. Autoři říkají, že nejde o cyklickou změnu, že dochází k transformaci a oprava starého systému nic nevyřeší. V úvodní části změny popisují: úbytek tradičních sektorů, samoobslužné technologie, odstraňování zprostředkovatelů, masová kustomizace, kolokace dodavatelů, návrat od dělby práce k reintegraci, digitalizace, posun od informací ke znalostem, inovace podnikatelských modelů, relokalizace a proměna politiky.
Některé kapitoly si všímají dalších jevů, jako například generačních rozdílů (Máte doma mileniána?
– skutečně takto, nepoužívá dnes zavedený pojem mileniál), jiné jsou veřejnou výzvou a apelem (Dva tisíce a deset slov k Novému roku 2010
), další nástinem programu (Rok 2012: Jak dál?
).
Kromě toho je tam spousta zajímavostí. Třeba příklad mimořádné inovace a spojení výzkumu s praxí u digitální fotografie světelného pole. Světlo přichází ze všech směrů a zatímco obyčejná fotografie zachycuje jeden směr a řez, tady je to jinak:
Systém mikročoček dovoluje zachytit celé světelné pole jediným zmáčknutím, a neomezené množství fotografií lze z tohoto (digitalizovaného) pole „vypočítat“. Jakákoliv „hluboká informace“ – od makro až po molekulární mikro, může být z daného pole cíleně extrahována. (Str. 37)
O tom jsem netušil; více detailů vizte ve Wikipedii v článku plenoptický fotoaparát.
A také se mi moc líbí politická volební alternativa NOTA, „none of the above“.
V současné partajnické demokracii chybí samozřejmá a logická volba: Žádná strana si nezaslouží můj hlas. Přesněji, NOTA (none of the above – žádná z výše uvedených). Ve skutečné demokracii musí mít volič možnost aktivně vyjádřit svůj nesouhlas. Současné volební systémy předpokládají, že nevolič svojí neúčastí dává pasivní souhlas s výsledkem voleb, ale pravý opak je pravdou: nevoliči převážně vyjadřují svoji nevoli s předloženými alternativami. Je popřením demokracie nutit občany k volbě „menšího zla“ a dohánět je k pasivitě (volební absencí) upíráním svobodného vyjádření aktivního nesouhlasu (zatržením kolonky NOTA) svéprávným a inteligentním občanům moderní společnosti. (Horliví voliči „čehokoliv“ jsou pro opravdovou demokracii nedůležití.)
Největší metlou demokracie je volba „menšího zla“. Protože menší zlo se prostým aktem volby nutně stává zlem velkým. (Str. 72)
Nabízí se otázka, jestli to někde po světě vůbec existuje… (Ano. Více opět ve Wikipedii, v článku None of the above.)
Forma je esejistická, autoři občas dělají kategorické závěry bez důkladného podložení, jako celek je ale kniha výborná.
S odstupem více než desetiletí od jejího vzniku lze říct, že sice nemohla předjímat obří události pandemie a ruského útoku na Ukrajinu, ale identifikované trendy a doporučení platí stále. Bohužel – znamená to totiž, že jsme se za ty roky příliš neposunuli. Pořád nám ujíždí vlak, školství je pořád odtržené od praxe, reformy se nedaří a o politickém systému škoda mluvit. Kniha tudíž pořád stojí za přečtení.
Odkazy:
ZELENÝ, Milan, KOŠTURIAK, Ján. To vám byl divný svět.... Praha: NLN, 2012. ISBN 978-80-7422-171-2.
Kategorie článku: knihy politika
Bývala to skalka…
Ale louka taky dobrá, ne? 😇
(21.6.2025)
Tohle slovo z Češtiny 2.0 mě dnes fakt pobavilo: „mototürk“.
https://cestina20.cz/slovnik/mototurk/
(24.4.2025)
Tenhle kultivar zimolezu sice dozrává později (až teď), zato má plody dlouhé tři centimetry.
P. S. je to kultivar Eisbär (aspoň myslím, v této části plánku zahrady mám trochu zmatky a zimolezů mám sedmero druhů).
(13.6.2025)
Sedí lord ve svém pokoji, hledí zamyšleně do plápolajícího krbu, popíjí svoji obvyklou sklenku whisky, venku sněží a on čeká, až přijede jeho manželka s tchyní. Po chvíli vstoupí do pokoje Jean.
„Pane, zaslechl jsem rolničky, přijely saně.“
„Obě, Jean?“
(Jan Schneider: Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob, str. 446)
(16.5.2025)
Kategorie článku: mastodon
Elisabeth Westonová se objevila jako jedna z postav v knihách Vladimíra Šlechty Kouřové zrcadlo a Mrtvá bludička. Už jako mladá dívka tam psala mistrné dopisy a básně mocným osobám včetně císaře Rudolfa, měla mimořádné vzdělání – a podle Šlechtova doslovu taková skutečně byla. Byl jsem na její verše zvědavý; reprezentativní výbor z její poezie v překladu do češtiny (psala latinsky) vyšel v roce 2003. Sehnat se ovšem dá jen v antikvariátech.
Alžběta Johanna Westonia, anglicky Elizabeth Jane Weston, se narodila v Anglii v roce 1582. Její otec záhy zemřel, matka se znovu provdala za Edwarda Talbota a všichni se přestěhovali do Čech, kde Edward působil pod jménem magistr Kelley na dvoře Rudolfa II. Své nevlastní dceři poskytl podporu i kvalitní vzdělání, zároveň na ni ale dopadaly i důsledky jeho života. Když v souboji zabil Jiřího Hunklera, byl uvězněn, později ve vězení zemřel za ne zcela jasných okolností, jeho rodině byl zabaven majetek.
Rodina se ocitla odkázána na pomoc příznivců; Westonia se pak s využitím svého vzdělání a literárního talentu opakovaně obracela na císaře a šlechtice se žádostmi o pomoc, získání postavení a majetku… Majetkově to příliš úspěšné nebylo, zajistit se Westonii podařilo až sňatkem s Janem Leonem z Eisenachu, ale rozhodně se významným způsobem zapojila do evropské humanistické sítě literátů.
Kniha jako výbor z tvorby ukazuje řadu příkladů těchto adresných básní. Ačkoliv mohou působit dost jednotvárně – jsou to vesměs lichotky, popis situace a prosba – , je v nich patrná i promyšlená diplomacie, báseň se vždy obrací ke konkrétnímu adresátovi a pracuje s jeho postavením a charakteristikou.
Ad eundem
Hanc tibi, Barviti, mittit mea carta salutem
virginiaeque offert tristius artis opus.
Quid cupiam, quaeris? Justam ad te defero causam
et patrocinium quaero puella tuum.
Visa tibi sunt, lecta tibi, tibi cognita facta,
exaudita tibi sunt mea vota quidem. (… )Témuž pánovi (Janu Barvitiovi)
Tento dopis ti nese, Barvitie, ode mne pozdrav,
dílko své věnuje ti dívka posmutnělá.
Ptáš se, co chci? Tobě předat spravedlivý případ,
ochranu tvou si chci přát ve své ubohosti.
Viděl jsi, četl a poznal jsi všechno, co se nám stalo,
přání má vyslyšel jsi, slyšels je mnohokrát už. (… )
(Str. 32)
Básně věnované smrti bratra a matky jsou prodchnuty silným citem a zoufalstvím. Výbor doplňují krátké morality a dvě bajky.
První doslov překladatele Eduarda Petrů vysvětluje život a osudy Westonie, druhý od Lucie Storchové pak vysvětluje onu evropskou humanistickou síť, res publica litteraria
. Aby se do ní mohl někdo zapojit, musel především zvládnout formu dopisů, pochopitelně latinu, časomíru… Následně zaujmout, získat přízeň a ocenění, vyměňovat si dary (básně, rukopisy, knihy). Dopisy byly zároveň prezentace, a korespondence vycházely ve sbornících. To pro mě byla úplná novinka. Humanistická sociální síť!
Westonia do ní dokázala proniknout, nejen jako kuriozita (nesmírně mladá, navíc žena), ale jako plnohodnotný člen. Ne náhodou je považovaná za nejvýznamnější básnířku té doby, už v očích současníků.
Ve Wikipedii je kresba její podoby; požádal jsem ChatGPT, ať na základě kresby vygeneruje fotografii:
Proměny osudu rozhodně nejsou jednoduché čtení; časomíru v latině prakticky nerozeznám a i při skvělém překladu zůstávají ty básně dost náročné. Ale díky oběma doslovům a se znalostí Westoniina osudu se ukazuje velmi zajímavý pohled do českého humanismu.
Odkazy:
WESTONIA, Alžběta Johanna. Proměny osudu. Brno: Atlantis, 2003. ISBN 80-7108-241-4.
Kategorie článku: knihy
Martin Patřičný je po celý svůj život propojen se dřevem. Řemeslo se naučil u svého strýce, řezbáře a soustružníka, svou řemeslnou zkušenost postupně proměnil ve výtvarnou a uměleckou práci. I jeho mediální působení se točí kolem téhož – vydal řadu knih o dřevě (vizte například Dřevo krásných stromů), podílel se na scénáři televizního seriálu Kus dřeva ze stromu
a také jím provázel.
Jak název knihy naznačuje, autor má silný vztah k poezii, je to parafráze k názvu Seifertovy knihy Všecky krásy světa. V knize řadu básní odcitoval, ať už klasických, nebo skrytých v odstavcích textů, tedy básní v próze.
První kapitola, "Všecky krásy dřeva", ukazuje, jak se ve dřevě otiskuje zápas stromu s okolím a jeho život. Jsou tu boule na kmeni, očkovitost, vlnkování, hniloby a plísně, cizí tělesa – a všechno to má potenciál přinášet nečekanou krásu. Kapitolu ještě doplňují metody zpracování dřeva – řezání, povrchové úpravy, barvy.
Druhá kapitola, "Jak se to dělá", přináší několik pracovních postupů a ukázek – soustružená mísa, lopatka, jak se řeže lžíce, lampa apod.
A konečně kapitola třetí, "Dobré věci ze dřeva", je jakýsi lexikon slov a věcí. Rozdělený je do dvou částí:
Vyprávění mají být humorná a věci v nich ožívat.
Po mimořádně zajímavých, praktických i krásných prvních dvou kapitolách byla pro mě ta třetí zklamání. Jednak je to kaleidoskopická tříšť obrázků, komentářů a citací, kterých je moc, jednak v ní prosvítají autorovy až příliš starosvětské názory. Básnivost a nostalgie se překlápí k odmítání současnosti. Když takto šmahem odsuzuje hudbu, dá se nad tím mávnout rukou, je holt zarezlý a zadřený:
Jak je dobrý zvuk dřeva! Kytary, houslí… Jak dřevo rozechvívá střívko z domácích zvířat, strunu. Dnes se dělají struny kovové.
(… )Dunění a řev pro ty, co spolu nemusí mluvit.
A ten spektákl kolem! Těch prudkých světel! (Kde jsou ty fujtajblový šantánový lucerničky Grosmanna a Šimka? Kdepak jsou?)
Nelidské efekty a haly a basy, ne obyčejné, mega! Super! Dokonce laser! Ohluchlí zvukaři všude všichni všechno ozvučují jako pro hluché, I v kinech! Války nejsou, tak potřebujeme dunění na bedny. A ohňostroje! (Str. 133)
U hudby se to ještě dá brát jako generační brblání. Když ovšem vzývá „krásný zvyk“ pomlázky…
Krásný nástroj, proutky z vrby, a ten erotický velikonoční zvyk! Červený pruh na zadečku jako setkání nejen s vrbou, jako ženské a mužské setkání… napsal jsem.
A Bedřich oponoval a celý se rozohnil:
To je krásný zvyk?! To je příšerný, pohanský, nekultivovaný, pravěký a trapný pazvyk. Dodnes se ten den raději ukrývám v domě a nevycházím. Jak já se jako kluk styděl, když jsem musel s tátou jít v Šumperku domácnost od domácnosti a asistovat u tohoto příšerného tradičního zvyku, kterému jsem vůbec nerozuměl. Styděl jsem se za otce, za sebe, za ty ženy, co byly bity, za všechny ty, co o pomlázce s obdivem mluvili, za celý ten buranský svět dávných prazvyků, které jsou tak trapně a nesmyslně přenášeny do naší doby.Ano, ano, je to trapné, přenášet ty staré zvyky k nám do dnešní doby. My už jsme přece jiní, a pomlázka nebo líbání, o souložení ani nemluvím, ty pazvyky se k nám přece nehodí!
Závěrečný odstavec citované pasáže je taková ukázka demagogie a pseudoargumentace, až se tají dech.
Ale to, co Patřičný tvoří ze dřeva a co dokáže ve dřevě vidět, je nádherné. Tedy nezbývá než tvorbu obdivovat – a názory přehlížet.
Odkazy:
PATŘIČNÝ, Martin. Všecky krásy dřeva. Praha: Grada Publishing, 2014. ISBN 978-80-247-5115-3.
Kategorie článku: knihy
Ještě jednu zajímavou rybu jsem mezi obladami potkával. Batolila se až u dna, ale díky žluté barvě s černým pruhem byla docela nepřehlédnutelná:
A černá skvrna na ocasu z dálky připomíná oko; je dost možné, že jde o maskovací barvy a útok případného predátora odkloní na méně kritickou část těla (ale žádné potvrzení této hypotézy jsem nenašel). Každopádně při pohledu shora to skutečně vypadá, jako by měla hlavu na druhé straně:
České jméno Forsskalova
je poctou švédskému přírodovědci Petru Forsskålovi, který žil v letech 1732–1763, zatímco jméno anglické Red Sea goatfish
upomíná jednak na jméno původu (Rudé moře), jednak na „kozí“ vousky, které má na bradě. To je citlivý nástroj k prohledávání sedimentu – parmice se živí bezobratlými živočichy.
K tomu původu – ano, i parmice Forsskalova je migrant, který se ze západní části Indického oceánu a Rudého moře dostal Suezským průplavem do moře Středozemního. Poprvé byla zaznamenaná u tureckého pobřeží v roce 2000, já ji vyfotil u jižního pobřeží Kréty.
(foceno začátkem července 2024 na Krétě, v okolí Ierapetra)
Odkazy a zdroje:
Kategorie článku: příroda
Základní vlastnosti zůstávají u pátého (a posledního) deníku stejné – i tentokrát je mimořádně krásně nakreslený, stále kombinuje deníkové a komiksové pasáže. Dějově je ale odlišný – opouští klasickou detektivní zápletku, neřeší se záhada, místo toho Jasmína pracuje se svou mamkou na vzájemném vztahu a také se propracovávají do vzpomínek. Konečně se dozvíme, proč je rodina neúplná, co a proč bylo nutné léčit, proč nemá mamka ráda paní Krasomilu Jarolímovou. Je to pátrání ve vlastní minulosti.
Na konci se dokonce ukáže nový vztah a budoucí rodina vyplouvá vstříc novému životu. Z tohoto pohledu je kniha opravdu pěkné završení celé série, všechny linky jsou uzavřené.
Zároveň se ale významně posunulo těžiště žánru a obsahově je to rozhodně pro dospělejší čtenáře. Důraz je na emoce, vzpomínky, katarzi.
Významnou roli hraje i výtvarná složka, kresba Aurélie Neyretové je velmi sugestivní a napomáhá působivosti, umí vykreslit silné emoce:
i pozitivní a radostné okamžiky:
Asi bude dobré pořídit celou sérii najednou a číst ji zkrátka jako jeden dlouhý, rozvětvený příběh. Pak to nemá chybu.
Odkazy:
CHAMBLAIN, Joris, NEYRETOVÁ, Aurélie. Deník 5 Zasněžené vzpomínky. Praha: Fragment, 2025. ISBN 978-80-253-7531-0.
Kategorie článku: knihy komiksy výběr z knih
Jiří Marvan byl významný český jazykovědec, pedagog a diplomat. Po odchodu do zahraničí působil na univerzitách ve Skandinávii, Spojených státech a Austrálii; po návratu se stal českým velvyslancem v Řecku a později učil také na Karlově univerzitě a UJEP.
Kniha je soubor „rozmluv“, tedy autorových úvah a myšlenek, které v posledním čtvrtstoletí jeho zahraničního působení vycházely v nejrůznějších tiskovinách (a jazycích) ve více než deseti zemích Evropy.
Uspořádaná je do deseti částí:
Co obsahují nastiňuje autor v úvodu:
Stavební součástky našeho souboru co obydlí — po léta obráběné trámy a příčky, ale i surové vepřovice, čekající na své vypálení, i nová okna (rr. 10, 17), ale též jeho obyvatelé, zahrnující psy různých ras (rr. 5-6), dítka (r: 7), novináře (r. 8), cestující malíře jazyků i duší (r. 9), jazykové i jiné tuláky (rr. 11-18, 20-29 — viz též Rejstřík jmen) — byly přerůzné; proto veškeré úsilí bylo napřeno k tomu, aby byly všechny rozmluvy po světě posbírány — což samo se jeví jako malý zázrak — posléze pak konvenčně roztříděny, očíslovány a příležitostně vybaveny odkazy na jiné rozmluvy spolu s příslušnými úpravami, aktualizacemi a přídavky.
Eseje jsou bohatě protkané osobní zkušeností, zkoumané jevy pojímá velmi široce, pohledem přes více slovanských jazyků, přes evropské vztahy a globální souvislosti.
V létě roku 1980 — čímž je míněn australský prosinec — se na mne obrátil krajanský list Hlasy (vycházející v Melbourne pod uměleckou taktovkou lyrika P. Rady) s tematikou v záhlaví, tedy s žádostí o besedu na téma zdánlivě nepolitické. Ukázalo se však, že ve světě rozděleném železnou oponou jako by každý musel patřit na jednu stranu: bylo téměř nemožné přesvědčit západní manažéry čs. hnutí odporu, že i železná opona je věc pomíjející (a tedy z pohledu nadčasového neexistující) a že nejdůležitějším odporem proti komunismu je masarykovský nadhled („sub specie aeternitatis“) do času, kdy už komunismus existovat nebude — takže nejlepším odpůrcem komunismu je ten, kdo není komunistou v podobě pro-, ale ani v podobě anti-, … neboť neřádstvo a špína nehodníků nemůže neulpět, často na celý život, i na těch sebenejnevinnějších. (Str. 33)
Knihu jsem si koupil na základě jakési nadšené recenze o světovosti češtiny a zhruba dvacet let ji sušil v zásobníku. Teď jsem ji konečně vzal do ruky – a zjistil, že autorův styl je natolik květnatý a rozprostřený, že mu prostě nerozumím. Vzdal jsem to po šedesáti stránkách.
Ještě jeden, trochu delší, příklad, ať si můžete udělat představu:
Takhle nějak před prvními prázdninami v zámořské Evropě přišla ke mně studentka libých tváří i tvarů s neobvyklými jazykovými plány — nepotřebovala řeč, kterou by se domluvila v co nejvíce evropských zemích (její mateřštinou byla angličtina), nýbrž naopak jedno slovo v co nejvíce jazycích. „Jak tak na vás koukám, tak byste se mohla naučit třicetkrát NE,“ odtušil jsem — „jinak se můžete snadno dostat do maléru.“
Její zářivý úsměv mi na fleku potvrdil, že to byla rada tak prvotřídní, že — být to rada lékařská či právnická, nikoliv jazyková — mohl jsem si naúčtovat $ 1000. K úsměvu přidala otázku, zda moje celoevropské slovo je ANO. Já na to:
1. zavrtěl hlavou,
2. hluboce, nostalgicky vdechl a
3. odpověděl ne,
což arciť znamenalo třikrát ano, a to 1. bulharsky, 2. švédsky, 3. novořecky. Potom jsme se bavili o profesionálních zvláštnostech (skutečná dáma nikdy neřekne ano, skutečný diplomat – ne) i národních mentalitách — v jedněch jazycích je kratší ne, v druhých ano (a obyčejně je to kratší slovo dvojhláskové).Potají jsem si vzpomněl na jednoho francouzského lingvistu, který mi v Honolulu tvrdil, že v Chicagu jsou lepší černošky než Slovanky — takové chicagské Polky, Češky, Ukrajinky i Slovinky odpovědí a-a a podle modulace druhé slabiky se má určit, zda je to ano, či ne — a kdo se má v tom za takové situace vyznat. (Str. 49)
Chyba je jistě u mě, na databázích knih se hodnocení pohybuje kolem 90 %, asi nejsem kompatibilní. Kniha je rozhodně nesmírně vzdělaná, plná učených rozmluv s širokým rozhledem, a pokud vám styl sedne, jistě vás obohatí.
Odkazy:
MARVAN, Jiří. Brána jazykem otvíraná. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-0932-9.
Kategorie článku: knihy čeština
(1997, A4)
Kresba už tu byla jako součást pohledu do archivu kreseb Tužka 1997, část 1. Název je nový; čtenářské návrhy na pojmenování můžete vidět tamtéž.
Obrázek v elektronické podobě v lepší kvalitě nemám, a tak jsem ho trochu remasteroval pomocí AI (Gemini) a GIMPu. Původní variantu můžete vidět v odkazovaném archivu nebo přímo tady.
Kategorie článku: tvorba
(c) 2005-2023 Wu
