Otakárek fenyklový patří s rozpětím křídel 7-9 cm k našim největším a nejkrásnějším denním motýlům.
Je stále evidovaný jako zvláště chráněný druh, pokles jeho početnosti dost odpovídá vrcholu socialistického zemědělství v 70. a 80. letech 20. století, dnes je ale rozšířený všude a ohrožený není. Útlum zemědělství, pestrost krajiny a návrat kvetoucích oblastí mu prospívá.
Název by naznačoval úzkou potravní specializaci na fenykl, ale není tomu tak. Housenka si vystačí s miříkovitými rostlinami – mrkví, fenyklem, bedrníkem, koprem, kmínem a petrželí. Přesto není tak rozšířená, jak by se dalo čekat: motýl obecně preferuje raně sukcesní stadia například na polních kulturách (kmínu, fenyklu apod.), opuštěných polích nebo výsypkách
(zdroj)
Zdroje informací:
(foceno 2. 7. 2025 v podhůří Železných hor)
Kategorie článku: příroda
Druhý díl, další dávka nejdrsnějších vtípků. Jinak platí doslova totéž, co u prvního – pokaždé nové kresby (s vyhraněným noirovým stylem) a humor založený na záměně významů slov. Například tady bod jako číselné hodnocení versus bod jako bodnutí:
Pokud jste zvládli jedničku, dvojku už určitě máte, že.
Odkazy:
SMUTEN, Albrecht. Terapie masem II. Praha: Epocha, 2022. ISBN 978-80-278-0065-0.
Kategorie článku: knihy komiksy
Darina Křivánková je známá novinářka; mnoho let působila v oblasti filmu, vystudovala filmovou vědu na FF UK, později se přesunula k jídlu, v časopisech Gurmet a F.O.O.D. byla šéfredaktorkou, zároveň ve svém domě provozovala bytovou restauraci. Následně z médií odešla a otevřela vlastní restauraci Topinka v Českém Krumlově.
Já ji ovšem neznal ani podle jména, filmy nebo gastro nejsou témata, které bych sledoval. Mě zaujala anotace knihy, zmiňující právě ten odchod z Prahy a otevření si restaurace, spolu s pochvalou stylu v nějaké recenzi. Protože na útěky z města slyším v jakékoliv podobě, knihu jsem si pořídil. A byla to dobrá volba, Darina Křivánková opravdu skvěle píše, léta zkušeností se sloupky a články se nezapřou, šťávu tomu dává i sebeironie a nadhled.
Kniha je svého druhu životopis a zároveň reflexe životních rozhodnutí, změn, přemetů a způsobů, jak se s tím vyrovnat.
První kapitola je ze současnosti, tedy o tom jak to v Topince probíhá, pak se ale vrátíme na začátek, do dob končící normalizace. Vzpomínky na základní školu, přechod na střední (chemickou průmyslovku) a štěstí na moderní a akční učitelku češtiny
Ale mnohem víc mě bavilo, když Blanka přišla s tím, že na škole budeme vydávat literární časopis a uspořádáme divadelní a hudební festival. Za tím účelem byl založen dramatický kroužek, což byla skvělá záminka k tomu scházet se s lidmi napříč ročníky, kteří se na svět dívali podobně jako já, povídat si o knížkách, pouštět si muziku, chodit do divadla a střídat se ve frontě na lístky do kina Ponrepo.
Tak do mého života vstoupila Kate Bush, David Bowie, Ingmar Bergman, Michelangelo Antonioni, Federico Fellini, Arthur Rimbaud, Samuel Beckett, Jan Skácel… Jeden iniciační zážitek za druhým. Mezi všemi těmi chemickými rovnicemi to byla exploze emocí a neskutečných zážitků. Nic z toho tehdejší učební osnovy neobsahovaly, leccos bylo dokonce nežádoucí, ale režim už ve druhé polovině osmdesátých let pomalu tál a na průmyslovce se zas tak moc nestřežily knihy, které jsme si četli pod lavicí.
Pokračujeme sametovou revolucí, těhotenstvím a rodičovstvím v devadesátkách, dodatečným studiem na vysoké škole,
To, že jsem si tehdy, v poměrně pokročilejším věku, dovolila jít na „plný úvazek“ studovat, považuju za první velkou vědomou a cílenou změnu ve svém životě. Do té doby se mi věci prostě děly a já je ovlivňovala jen nepatrně. Tuhle změnu jsem měla plně ve své moci a jsem na sebe upřímně hrdá, že jsem ji uskutečnila. A svému synovi a taky tehdejšímu muži jsem vděčná za to, že mi ji umožnili a podrželi mě.
peripetie působení v časopisech o filmech, také o vyhazovech, změnách v osobním životě, koupení staré fary a posunu ke gastronomii. Jenže v době, kdy print umíral a neustále se škrtaly náklady, se to všechno řešilo všelijak, zejména obrovským nasazením (s nevyhnutelnými důsledky):
Většinou ukecáš kámoše a známé – autory, fotografy, stylisty, aby pro tebe pracovali za méně peněz, nebo aby alespoň stihli udělat práci rychleji, a tudíž za méně peněz. Ušetřit se dá i za ateliér, třeba tak, že fotíš u sebe doma, u kamarádů na zahradě, u babičky na chalupě… Možnosti tu rozhodně jsou. Vymýšlíš spolupráce s firmami, které ti focení zaplatí. A samozřejmě můžeš spoustu věcí udělat sama, kromě toho, že vymyslíš a napíšeš, tak i nakoupíš, uvaříš, uděláš foodstyling, přitáhneš bedny s vypůjčeným nádobím… Blbý je, že když se přijde na to, jak jsi šikovná, tak si těžko obhájíš další spolupracovníky, protože to přece zvládneš. A po nocích smolíš prezentace speciálních projektů pro inzertní klienty, případně vymýšlíš marketingové eventy, přestože je na to v baráku celé oddělení. A nejvíc v pytli je, že tě to strašně baví. Je to vlastně jako uvařit skvělé jídlo z takřka prázdné lednice. Je to výzva, kterou chceš pokořit, protože jsi sakra dobrá. A pak ti dojde, že jsi prostě jen tažná kráva. Po necelých dvou letech v Gurmetu jsem celkem ukázkově vyhořela.
Moje práce mě tak bavila a věnovala jsem jí tolik času a energie, až mě to docela semlelo. A tak jsem odešla. Opět jsem neměla žádný plán B, jen jsem věděla, že takhle už dál nemůžu a nechci. Opustila jsem časopis, který jsem si vymyslela a vypiplala.
A tak dál, osobní život, rozvod, hledání partnera v podivném světě online seznamek, terapie, nový vztah a na závěr bistro Topinka.
Ještě ke stylu – každá kapitola je uzavřena několikařádkovým shrnutím jejího děje, autorčina postoje nebo změnou, kterou pochopila. V některých recenzích jí to čtenáři vyčítali, mně se to naopak velmi líbilo. Je to takový katarzní okamžik, ohlédnutí a zhodnocení. Příjemná tečka.
Přestože k filmům ani gastru žádný vztah nemám, kniha mě bavila – je tedy docela dobrá šance, že by mohla bavit i vás.
P. S. Krátce po vydání knihy následoval další životní zvrat – autorka své bistro Topinka uzavřela a předala novým majitelům. Je vidět, že schopnost svůj život měnit neztrácí.
Odkazy:
KŘIVÁNKOVÁ, Darina. Jak si nabít hubu. Praha: Motto, 2024. ISBN 978-80-267-2743-9.
Kategorie článku: knihy
Doporučená četba – Alexandrijský kvartet.
(únor 2024, A4, Pentel Brush Sign Pen - kaligrafické štětcové pero)
Kategorie článku: tvorba
V jedné z prvních kapitol Richard Bach píše, že uvěřit mu v existenci strážných andělů trvalo něco málo přes sedmdesát let. Do té doby každou záchranu přičítal štěstěně – a že jich bylo! Od mladistvých experimentů s výbušninami přes vynalézání náporového motoru až k pilotování letadel.
Teprve když jednou adresoval svou otázku „Je nebe pravdu takové, jak se o něm tvrdí?“ jakýmkoliv duchům, kteří se kolem něj vyskytují, a zakrátko dostal odpověď od své strážné andělky, započaly jeho rozhovory. V nich se dotkne již zmíněného nebe (resp. nespočtu nebes), pravidel a výjimek při záchraně smrtelníka, existence času a principu lásky. Ostatně láska je i to, co spojuje anděla s jeho člověkem:
„Já že je vůbe… “ zarazil jsem se. „Tak proto mi to maminka vtloukala do hlavy? Že vulgarismy používají leda lidi, co nejsou dost chytří, aby svůj nápad vyjádřili nějak originálně?“
Minutku mlčela, poslouchala ticho. Potom pokývala hlavou a řekla: „Ano. Možná ti to vtlouklala do hlavy právě proto, byť neměla tak docela pravdu. A proto… Ty to vážně nevíš? Všechno má svůj důvod, každý tvůj pád s letadle měl důležitý důvod. Miluji tě! A právě pro tu lásku jsem se stala tvým strážným andělem, do prdele už!“
Hleděla na mě a její slzy nakonec ustoupily provinilému úsměvu, vyčítala si, jak se to vyjadřuje. (Str. 58)
K andělům mám jistý vztah, a co se týče strážných andělů, na jednom esoterickém festivalu mi vědma identifikovala dokonce dva. Takže jsem se na tuhle knihu docela těšil, navíc když příběhy Richarda Bacha docela znám. Nadšený ale nejsem, vlastně to bylo docela mělké a moc mi toho neutkvělo. Diskutovali nebe, autor se do některého chtěl podívat, andělka mu řekla že to není dobrý nápad, a dál? Dialogy se trochu točí dokola… Hlavní sdělení je, že se mu povedlo anděla kontaktovat, a že my můžeme také.
Odkazy:
BACH, Richard. Život s mým strážným andělem. Praha: Malvern, 2024. ISBN 978-80-7530-512-1.
Kategorie článku: knihy
Jestliže už jsem tu měl Psychologii architektury, pak Suskeho přemítání je jednoznačně filozofie. Kniha se sice jmenuje „Ekologická“, což by mohlo naznačovat, že se bude týkat staveb alternativních, ale není tomu tak – ekologii autor chápe přirozeně a logicky, široce:
Určitá pokora je základním rysem ekologické architektury. Spíše než skromnost by tato architektura měla vykazovat ohled na souseda, komunitu, strom i celou planetu – při zachování individuálnosti požadavků na životní prostor.
Z tohoto výčtu vypývá, že současný pojem „ekologická architektura“ je velmi široký a nepřesný, protože chybí definice „ekologičnosti“ architektury.
Je to škoda. Popis typicky ekologického domu by měl vypadat jinak. Optimalizace vztahů s přírodou by měla být naplněna koncepcí spíše „přirozenou“ než „přírodní“. Běžným omylem je domněnka, že ekologická architektura reprodukuje formy převzaté z přírody. Ekologickou architekturu je nutné chápat v nejširších souvislostech. Stejně jako život, kterému má maximálně vyhovět. (Str. 119)
(Citát zmiňuje jen pár rysů; charakteristice ekologické architektury, ať dle svého pohledu, nebo z obvyklých hledisek, se autor věnuje na polovině knihy.)
Jedná se tedy o filozofii pro jakoukoliv architekturu. A je to filozofie skvělá. Působí jako pramen živé vody, když takhle píše zkušený architekt (a ne někdo z alternativců).
Ukotvení v prostředí:
Všimněte si třeba položení staveb: Horské vesnice rozvíjející skalnaté panorama svými kamennými štíty a stěnami. Těžké nízké hliněné domy říčních niv spojené s horizontálním reliéfem. Zní to jednoduše, ale je to dobrý princip. Porovnejte ho se smělou architekturou věžového hotelu v Peci pod Sněžkou – postavenou v údolí a jaksi zarovnávající rozdíl mezi údolím a horou. Je fakt, že byl postaven v době, kdy jsme zarovnávali i jiné rozdíly. (Str. 81)
Racionalita:
Le Corbusier připravoval svá převratná kritéria nové architektury na Jihu. Trávil mnoho času v Alžírsku. Tam jsou rovné střechy a lidé na nich žijí, protože během chladné noci sálají příjemně naakumulovaný polední žár. Moderna ale přepisuje tuto formu i do severské architektury, kde její funkčnost není tak evidentní. Jako modernistu by mě měla zajímat racionalita a ne módnost. Střešní terasu ano – pokud ji budu využívat k pobytu. Jinak může být iracionální. Jestliže si spočítám například náklady na stavbu, údržbu (odstraňování závad) a demolici rovné zateplené střechy s únosností na sníh a srovnám je s klasickou nezateplenou střechou s prázdným půdním prostorem, zjistím, že klasika je levnější, snadněji udržovatelná a konstrukčně čistší. (Str. 78)
Nezapomíná ale ani na krásu:
Vitruvius definuje dobrou architekturu známým „venustas, firmitas, utilitas“, tedy krásou, konstrukcí a funkčností, respektive účelností. Podmínkou je samozřejmě součinnost všech těchto faktorů. Tento princip fungoval a byl respektován po tisíciletí. Teprve moderna ho zpochybnila tvrdíc, že krása je automatickým důsledkem účelnosti. Po téměř stu letech praktikování této nové teze je ale zřejmé, že pouhá účelovost ke kráse vést nemusí. Dokáže být dokonce ohavná. (Str. 59)
Velmi působivý je už začátek, kdy na jednotlivých přikladech autor ukazuje, že co se jeví ekologicky takové vůbec být nemusí (vyčerpává zdroje, nehodí se lokality) a naopak, že jiné stavby jsou svým začleněním, plněním účelu mnohem vhodnější. Vše je samozřejmě bohatě ilustrováno komentovanými fotografiemi:
Zkrátka, z knihy jsem nadšený a řadím ji k základním, „povinným“ textům o architektuře, ke kterým se budu vracet.
Současná „klientská“ architektura je většinově opravdu hrozná. Myslím si ale, že klient nechce tu hrůzu, co mu laskavý architekt nakonec postaví. On většinou hledá určitou formu zakotvení ve svém prostředí, vazbu na minulost, vazbu na hodnoty, které uznává nebo je uznává někdo, koho si váží, ale třeba i na příjemné vzpomínky z cest. Fungovalo to tak odjakživa. (Str. 71)
Aktualizace 3. 8. 2025: Velmi příjemný návrat ke knize přinesl osvěžení principů skutečné architektury. Ta řeší
Ale hlavně soulad toho všeho.
Odkazy:
nakladatelství ERA group, Brno 2008, ISBN 978-80-7366-112-0, cena 390 Kč
Kategorie článku: knihy architektura výběr z knih
Před rokem jsem vyfotil křivku obecnou, viděl jsem ji poprvé v životě. Také jsem se podělil o svou anabázi výběru software na e-knihy pro linux (skončil jsem tam, kde jsem začal). U software ještě zůstaneme, přečetl jsem si obrovskou encyklopedii 50 let videoher a moc jsem si to nostalgické vzpomínání užil (ale také okolnosti vzniku her a rozhovory s jejich autory).
Z beletrie je to jasné, nadšeně a hned dvakrát za sebou jsem si přečetl Letnice, takže mě pozdější výhra Magnesie Litery vůbec nepřekvapila. Soukromý nebe Veroniky Valíkové je podobné stylu Češtinářek. Také jsem si doplnil vzdělání a přečetl Satanské verše – docela náročné postmoderní dílo. Se systematizací postřehů a informací mi pak pomohla diplomka Aleny Fialové.
Komiks Svět bez konce je vzdělávací, ale zároveň dost strhující čtení o ekologii, energii a pokroku. No a Božské hamižnice, další díl ze světa Morgavsy a Morgany, je i nadále skvělá zábava.
Na závěr fotobáseň Prázdné oči, kterou přetiskuji i sem.
Prázdné oči
Mrtvě hledí nahoru
Tichá scéna
Z filmového hororu
(11. 11. 2023)
(úvodní obrázek Midjourney)
Kategorie článku: recyčlánky
Druhý díl F. L. Věka už není dějově uzavřený vývojový román, mnohem spíše odpovídá podtitulu „obraz z dějin našeho národního probuzení“. Obsahuje více linií – sledujeme osudy starých kneží ze zrušených klášterů; další je příběh mladé venkovanky, která je ve skutečnosti šlechtična a kterou v dobré víře přivezou jejímu strýci Maternovi; nitky vlasteneckých kruhů, českého divadla a hlavně tisku, jehož centrem je Krameriovo vydavatelství i jeho noviny, a pochopitelně i další epizody Františka Věka.
Jako celek je to už podstatně méně vyvážené a místy trochu nudné, obzvláště obrovská kapitola s popisem venkovského posvícení byla k nepřečtení. Naopak všechny s kapitoly s Věkem byly čtivé a zajímavé, koneckonců pořád je to hlavní hrdina.
Při návštěvě Prahy si Věk začíná uvědomovat, jaký panuje ve městech úpadek české řeči a jaké je to riziko:
Dokud býval v Praze, v klášteře, i pak, když byl na filosofii, valně o váze a poměrech mateřského jazyka neuvažoval. Bylť příliš sám sebou zabrán; hudbou a pak svou láskou. Od té doby se však mnoho změnilo. Národní jeho vědomí se za ta dvě léta utužilo. Dříve byl jen vlasteneckého citu plný, nadšený, nyní uvažoval. Vedly jej k tomu nejen věk, samota, nýbrž i zčásti jeho praktické povolání. Proto, když teď do Prahy přijel z krajiny ryze české, padlo mu ponížení mateřského jazyka tím více do očí. Co od včerejška přehlédl a přeslechl, to jej jen sráželo v jeho radosti a těšení, s jakým se na cestu vydával.
Ale zůstává naděje ve zdravý kořen na venkově – a také potřeba mu pomáhat (což postupně Věk také začne dělat, distribuovat české knihy, prodávat noviny).
Postupně klíčí láska mezi Věkem a vnučkou sousedky Snížkové Márinkou. Ta na něj skrytě hledí už dlouho, v něm se plamen rozhoří až při návštěvě pražské korunovace Leopolda II. Na konci knihy se slaví svatba.
Apropos, Leopold II. Sledoval jsem všeobecné naděje, jaké do něj vkládali vlastenci, jak se těšili na podporu jazyka, a přemýšlel, proč si o něm nic nepamatuji. To mi vysvětlil Jirásek hned na začátku třetího dílu, on totiž Leopold krátce poté zemřel a moc toho nestihl. Bohužel; zdá se že byl velmi rozumný, stablizoval poměry, kontroverzní reformy rušil a svoje zaváděl tak, aby nevznikaly konflikty. (viz Wikipedii)
A ještě je tu obratně vykreslené zklamání z žen a dívek ve městě (Maternovou město zkazí, z Pauly se vyklubala intrikářka a s Thámem se hádají, Betyna „jako had“ zaútočila na Márinku) ve srovnání s čistotou a nevinností venkovské Márinky, s jejím upřímným zájmem o české knihy a řeč.
Odkazy:
JIRÁSEK, Alois. F. L. Věk, díl 2. Praha: Městská knihovna v Praze, 2022. ISBN 978-80-274-2037-7.
Kategorie článku: knihy
Milada Horáková byla mimořádná žena; celý život se zasazovala za lidská práva, práva menšin i demokracii. Působila na sociálním odboru i v Ženské národní komisi, za druhé světové války v odboji, nacisté ji věznili, v soudním procesu s odbojáři se obhajovala sama (a k překvapení všech vybojovala rozsudek 8 let vězení namísto trestu smrti).
Po válce vstoupila do velké politiky, za Československou stranu národně socialistickou byla v parlamentu, zároveň vedla Radu československých žen, byla členka výkonného výboru Mezinárodní demokratické federace žen… Po komunistickém převratu pokračovala v politické činnosti, založila neformální skupinu pro podporu lidí usilujících o emigraci a s kontakty na exilové politiky. A ačkoliv jejich činnost nebyla nijak protizákonná, brzy se komunistům hodila do jejich inscenovaných politických procesů po vzoru sovětských čistek. Proces byl otřesný, s vynucenými scénáři, požadavky veřejnosti, i se závěrečnými rozsudky – čtyři tresty smrti včetně Horákové, čtyři doživotí, …
Kniha je oproti dalším od Zdeňka Ležáka kompletně komiksová, neobsahuje úvodní text. Vykresluje celý život Milady Horákové, od dětství, přes studia až po pozdější události. Kresba Štěpánky Jislové je výborná, obzvlášť obličeje a jejich výrazy jsou podařené:
Po samotném životopisném komiksu následuje ještě několik krátkých faktografických epizod:
Knihu uzavírá devatenáct stránek s medailonky postav:
(Během čtení jsem několikrát narazil na to, že některé postavy nepoznávám. Nevěděl jsem, že bych je mohl hledat na konci v medailoncích, ale i tak by se asi hodilo mít u nich popisek se jménem, když se objeví poprvé.)
Bylo to velmi intenzivní čtení, Milada Horáková byla jedna z největších osobností a hrdinů jaké jsme měli. A kniha je skvělá, měl by si ji přečíst každý.
Odkazy:
LEŽÁK, Zdeněk, JISLOVÁ, Štěpánka. Milada Horáková. Praha: Argo, 2020. ISBN 978-80-257-3220-5.
Kategorie článku: knihy výběr z knih komiksy
Chodím si takhle po zahradě, poklízím, a najednou mě u malé švestky zaujme nepatřičná barva mezi listy.
Přijdu blíž a nevěřím svým očím. Čmelák, nabodnutý na kůl.
A jak už jsem blízko, o kousek vedle vidím dalšího:
A ještě jednoho:
Strom je jimi obsypaný. Ptačí spižírna!
Matně si vybavuji, že už jsem to někde zahlédl, že někteří ptáci to dělají, ale bez jakýchkoliv podrobností. Naštěstí na internetu je prakticky všechno a tak už teď vím, že to byl ťuhýk:
Nejpočetnějším je rod Lanius, jehož odborný název je odvozen z latinského výrazu pro řezníka, který odkazuje na jejich typické chování – napichování ulovené potravy v podobě hmyzu, malých ptáků či savců na trny keřů, kde si je skladují na pozdější období a pravidelně se k nim vrací. (zdroj Wikipedie)
foceno 13. 7. 2014, přírodní park Doubrava
Aktualizace 20. 2. 2016: O rok později jsem na jiné švestce vedle polní cesty narazil na ještě větší zásobárnu.
Tedy spíše na větší úlovek.
Zdá se, že ťuhýk poněkud povyrostl a zesílil...
foceno 6. 12. 2015, přírodní park Doubrava
Aktualizace 24. 8. 2021: letos se mi dokonce podařilo ťuhýka na jeho pozorovatelně vyfotit.
foceno 11. 6. 2021, přírodní park Doubrava
Aktualizace 29. 7. 2025: Další fotka, z července 2023. Ta lupičská páska přes oči je nezaměnitelná.
Kategorie článku: příroda
(c) 2005-2023 Wu