V knižním rozhovoru zmínil soudní lékař František Vorel, že je spoluautorem učebnic soudního lékařství. A jak mě téma zaujalo, logicky jsem těmito učebnicemi pokračoval ve studiu.V knižním rozhovoru zmínil soudní lékař František Vorel, že je spoluautorem učebnic soudního lékařství. A jak mě téma zaujalo, logicky jsem těmito učebnicemi pokračoval ve studiu.
U učebnice dost dobře nemá smysl pokoušet se o nějakou analýzu nebo zhodnocení, můžu snad jen konstatovat, že je psána velmi přístupně a srozumitelně. A vypíšu pár zajímavostí, které jsem si označil (a které by mohly zaujmout i někoho dalšího).
První díl obsahuje kapitoly
První vodítko pro určení doby smrti:
Závěr: Vzhledem k různorodosti posmrtných dějů a jejich ovlivnění mnoha činiteli jak ze zevního prostředí, tak z vnitřního prostředí těla se jako dobré vodítko k určení doby od smrti jeví doporučení dle Knighta (Knight, 1991), založené na kombinaci poklesu tělesné teploty a stavu posmrtné ztuhlosti:
- pokud je tělo ještě teplé a není vyvinuta ztuhlost, od smrti uplynuly méně než tři hodiny;
- pokud je tělo ještě teplé, ale je již plně vyvinuta ztuhlost, od smrti uplynulo 3–8 hodin;
- pokud je tělo vychladlé, ale ztuhlost je ještě plně vyvinuta, od smrti uplynulo 8–36 hodin;
- pokud je tělo vychladlé a ztuhlost je již vymizelá, od smrti uplynulo více než 36 hodin. (Str. 45)
Bodné rány pronikající do očního bulbu mohou vést ke ztrátě zraku, která nemusí být pouze jednostranná. Při perforujícím poranění jednoho z očních bulbů je vysoké riziko autoimunizace, vedoucí k rozvoji ophthalmia sympathica (oboustranná autoimunitní granulomatózní uveitida), která je terapeuticky obtížně ovlivnitelná a může vést až k úplné ztrátě zraku. (Str. 111)
Tady pro mě bylo asi nejvíc překvapení. Střelné poranění má mnoho devastujících účinků, o kterých běžně vůbec netušíme. Tak například tlak plynů. U přiložení zbraně k tělu vzniká kouřová dutina:
Při výstřelu dochází k prudkému vymetení střely i zplodin hoření střelného prachu, jako jsou saze a plyny (z nichž CO může tvořit až 50 %). Tyto zplodiny vnikají velkým tlakem pod kůži, kde vytvoří v měkkých tkáních mezi odtrženou kůží a kostí kouřovou dutinu. Známky očazení se mohou nacházet nejenom ve stěnách dutiny, ale dokonce i v tenkém lemu lamina externa lební klenby. Při vytváření kouřové dutiny se podkožní měkké tkáně odtrhnou od spodiny a kůže je vzedmuta proti ústí zbraně tak prudce, že někdy nacházíme na jejím povrchu otisk ústí hlavně a vzácně dokonce i mířidel. Velmi často je tlak plynů v kouřové dutině tak vysoký, že dochází až k cípovitému roztržení kůže v periferii otvoru vstřelu. (Str. 124)
Vstřel projektilu do dutiny vytvoří přetlak, který potrhá cévky až v mozku:
Pokud dojde ke střelnému poranění dutiny, ve které se nachází srdce nebo větší cévy (břicho a především hrudník), prudkým rozepnutím dočasného střelného kanálu se v této dutině vytvoří mohutný přetlak, který utlačí srdce a hlavně cévy. Tekutina je nestlačitelná, a proto se tlaková vlna (shock wave) šíří cévním systémem do periferie, až dojde do míst, kde překoná soudržnost cévní stěny, ta praskne a krev se vylije do perivazálních prostorů. Nejslabší stěnu mají kapiláry, a proto v mozku pravidelně nacházíme drobná krvácení kolem cév, která jsou lokalizována s maximem v bazálních gangliích (Hirt, Krajsa, Vojtíšek, 2005). (Str. 139)
Jaký je mechanismus vzniku horské nemoci:
Poněkud specifická situace nastává při pobytu ve vysokých nadmořských výškách (horská nemoc) nebo při akutní dekompresi kabiny letadla (Štefan, 2012). Nízký parciální tlak kyslíku je kompenzován zvýšeným ventilačním úsilím. Zvýšení ventilace vede k hypokapnii a respirační alkalóze, která dále vede k vazokonstrikci, a tím k poklesu průtoku krve v mozkových cévách, což způsobí hypoxii mozkových buněk. Zvýšení pH v mozku vede k útlumu dechového centra. (Str. 151)
Slyšeli jste o suché formě utonutí?
suchá forma utonutí – utonutí bez aspirace tekutiny do plic – nastane reflexním uzávěrem hrtanu při kontaktu sliznice horních dýchacích cest s tekutinou (15 % případů utonutí; synonymum asfyktická forma utonutí, atypické utonutí, druhý mechanizmus utonutí; dry drowning). (Str. 175)
A o reflexním úmrtí ve vodě? Před skákáním do vody rozehřátí varovaly už Rychlé šípy a má to racionální základ:
Ponoření těla může vyprovokovat kolaps a náhlou srdeční zástavu vyvolanou reflexními mechanizmy (tzv. syndrom z ponoření; immersion syndrom; hydrocution). Postižené osoby obvykle kolabují bez jakýchkoli varovných, resp. doprovodných příznaků. Výsledkem je rychlá srdeční zástava s chudým pitevním nálezem bez známek charakteristických pro utonutí (Hottmar, 1999). K rizikovým faktorům patří labilita autonomního nervového systému, přehřátí organizmu, požití alkoholických nápojů, objemná náplň žaludku, prudké ochlazení těla a další. Svou roli zřejmě hraje i moment překvapení. Patogeneticky se mohou uplatňovat následující reflexy:
- Ebbeckův reflex (trigeminovagální reflex, tzv. diving reflex;) – vazovagální synkopa při kontaktu obličeje se studenou tekutinou;
- Heringův reflex (trigeminovagální reflex) – vazovagální synkopa při termickém nebo chemickém podráždění nosní sliznice (např. prudké ochlazení nosní sliznice při ponoření);
- Aschnerův reflex (trigeminovagální reflex) – vazovagální synkopa vyvolaná tlakem na oční bulby (např. při nárazu vlny na obličej);
- Goltzův reflex (vagový reflex) – vazovagální synkopa při prudkém mechanickém podráždění břišní krajiny (např. skok do vody – „placák“).
Vazovagální synkopa je krátkodobá ztráta vědomí, způsobená náhlým poklesem krevního tlaku a zpomalením srdeční frekvence v důsledku nadměrné aktivace bloudivého nervu.
Nejnižší teplota, která může způsobit popáleninu, je 44 °C, avšak nejdříve za pět hodin soustavného působení, zatímco při teplotě 60 °C stačí tři sekundy. V místě účinku tepla nastává koagulace bílkovin s nekrózou buněk nebo dermis až podkoží a porucha permeability cév s rozvojem zánětlivé reakce. (Str. 213)
Knihu kromě nezbytných částí jako jsou souhrny, rejstříky apod. uzavírá ještě Obrazový atlas, 32 stránek fotografií popisovaných situací a nálezů. A to je tedy docela síla. Jedna věc je číst si popis, druhá vidět to.
Odkazy:
KOLEKTIV, Miroslav Hirt a. Soudní lékařství I. díl. Praha: Grada Publishing, 2015. ISBN 978-80-247-9952-0.
Kategorie článku: knihy
(leden 2025, A4)
Kategorie článku: tvorba
V minulé části byl svět zachráněný a původce toho všeho chycený. Jenže! Ukázalo se, že jeho plán měl záložní variantu – pokud nezbaví svět všech mocných bytostí a nezastaví jeho koloběh, pokud nesvrhne Boha, bude destrukce stejně pokračovat a povede ke zničení… úplně všeho.
„Já ale vím víc, řekl jsi to. Je to provázané v minulosti, připravoval jsi to staletí. Určitě jsi přišel na něco, co by nakonec hrálo do tvých karet. Znám tě, řekla bych dobře, možná víc, než si myslíš. Schoval jsi klíče, viď? Pokud to nepůjde otevřít, tak to uvolní sílu, která bude burácet tak dlouho, dokud nezničí vše. Nevynechá poslední zrnko písku a nastane nic.“ (Str. 31)
Pracoval na tom celé věky, každou z mocných bytostí nějakým způsobem magicky zamkl a její klíč uschoval. Vždycky, když se dělo něco významného, nebo některá z Ceteris udělala chybu, byl u toho…
Nezbývá, než se pustit do pátrání, navíc extrémně obtížného, element Času je uspaný a klíče je nutné hledat v minulosti, v oněch pohnutých dobách. Pouze Smrt vlastní magický artefakt, dárek, který si kdysi od Času vyžádala, a díky němuž může do minulosti nahlédnout…
„(… ) Jakmile klíč najdete, budu vědět, že ho máte. Zmizí z minulosti,“ podupla si. „Bude to, jako kdyby tam nikdy nebyl,“ pokračovala. „Problém je, že nás to bude stát čas, který budete potřebovat vy. Já se budu muset vrátit až do času, kdy budete mít všechny klíče. Další věc je, že budu muset vždy počkat, než ho vyzvednete, v ten okamžik naše časy půjdou plus mínus stejně rychle, jak už jsem zmínila.
Vím, čas se bude malinko hýbat i tak, to je jeho přirozenou tendencí. Nikdo neumí skočit zpět do okamžiku, kdy čas opustil. Nikdo kromě dámy, co nám tu dřímá,“ ukázala na stůl. (Str.60)
A Sam, jako Ten, co kráčí se Smrtí, to všechno musí absolvovat s ní.
Tady už ta zápletka začala být překombinovaná, devět klíčů v historii, stovky let od sebe, všechno pokaždé složitě vytvořené
„Vyrábí je pomocí moci Osudu. Nalézá na světě materiál, který se hodí nejlépe k nám, a ten přetvoří v čistou esenci každé z nás. Osud je nejmocnější, takže mu to díky tomu jde. Jediné, co pak musí, je, aby se každá z nás klíče dotkla. V tu chvilku se stane funkčním. To pro mě bude rozhodně zajímavé pozorovat. Musel to vždy udělat nenápadně, aby si dotyčná nevšimla. Vše pak tvoří na fixní dveře. Ty se posouvají s ním do budoucnosti. Až do chvilky, kdy je připraven je použít. Byly plánem B, ale i tak velice chytře řešeným.“ (Str. 81)
Už si nepamatuju, jak Voldemort dělal a schovával viteály, ale přijde mi to trochu podobné. Každopádně po dvou klíčích jsem si jen povzdechl, že ty spleteniny budu muset číst ještě sedmkrát.
„Klíč Osudu má být posledním klíčem. Budeme ho ale muset vyzvednout jako předposlední. Vyzvednout a nevyzvednout zároveň a budeme potřebovat Osud.“
„Osud ale nemůže cestovat v čase. Říkaly jste, že je ukotvená v přítomnosti.“
„To je pravda, budeme muset přesvědčit její minulé já. Navíc na to bude muset dobrovolně zapomenout,“ podotkla jakoby náhodou.
On ale věděl, co to znamená, a musel se hned nad poslední větou zamračit. (Str. 317)
Líbilo se mi ale jejich propojení s historií a mytologií; Pandořina skříňka, Persefona, Jablko sváru, také Leonardo da Vinci, to bylo pěkné a zvědavost, co bude další událostí, mě vedla dál. A nakonec mě závěr odměnil, jak velmi realistickým popisem bolesti lásky, kterou i sama Smrt začala pociťovat, tak dojemným koncem.
Když se proklel, tak měl před sebou roky. Jeho zapletení se do tohohle všeho ho o ně připravilo. Ona ho o ně okradla. Nenáviděla se za to. Pomalu se nadechla, plíce ji pálily. Co to vůbec kruci je? Proč taková bolest? K čemu?
„Zatracený most,“ ulevila si polohlasně.
O tohle Smrt nestála. Ukázka emocí z repertoáru smrtelnosti. Láska, jako by to byl nějaký požitek, v jejím případě moc radosti neučinila. Přišla s ní jen trápení. Chtěla by plakat, ale na světě nezbyly žádné slzy, nebo alespoň žádné pro ni, pro Smrt.
Ta na to přece nárok nemá. Nebo má a jen se ztrácí ve své vlastní nadutosti? V tom, zachovat si tvář za každou cenu?
Někdy je těžké bojovat sám ze sebou, koneckonců my sami jsme vždy naším nejhorším soupeřem. (Str. 420)
I tento díl je krásně ilustrovaný, tohle je Agni, prostořeká element Oheň:
Delší čas na redakční práci by mu ovšem prospěl také, i když překlepů a chyb je tu méně. Jeden příklad za všechny „vizuálně zpocená detektivka“ – to zjevně není to nejlepší slovo.
Každopádně, byť je to spíš young adult fantasy, čtení jsem si užil a ke knize se určitě někdy vrátím.
Odkazy:
RÝDL, Barb. Ten, co kráčí se Smrtí 3. Brno: Solis, 2025. ISBN 978-80-53064-51-4.
Kategorie článku: knihy
Seriál Wednesday od společnosti Netflix v režii Tima Burtona zaznamenal mimořádný úspěch – a není divu. Hvězdné herecké obsazení, kongeniální Jenna Ortega v hlavní roli, vtipnost, napětí i celé prostředí školy „vyvrhelů“ Nevermore v kontrastu se světem „normálů“, to je zkrátka fascinující.
Nejvíc ovšem Wednesday, která absolutně odmítá konvence, je mimořádně inteligentní, ale společensky poněkud neobratná, neustále zachovává kamennou tvář…
Tento časopis-kniha je neoficiální průvodce vším, co s Wednesday souvisí. Na 132 stránkách prochází:
Osoby a obsazení – vždycky několik stránek o postavě a pak o její představitelce či představiteli. Speciální články má jedenáct postav, další jsou pak ještě zmíněné s malým medailonkem.
Wednesday a její dobrodružství – tedy shrnutí děje první řady, poznámky k tomu, co chystá řada druhá (publikace vyšla v mezidobí před jejím uvedením), pohled do zákulisí.
Historie Addamsovy rodiny – téma specifické rodiny je s námi už pěkných pár let, stvořil je a dal jim své jméno ilustrátor Charles Samuel Addams (tip na další čtení!), v televizi se objevili v kultovním sitcomu v roce 1964, následovalo pár neúspěšných pokusů včetně televizní show, v roce 1991 přišel film – a teď se přizpůsobili vkusu nové generace.
Fanoušci a aktivity – několik článků o setkávání fanoušků, tipy jak uspořádat párty ve stylu Wednesday, pár zajímavostí, zábavný kvíz.
Něco navíc – přiblížení jak probíhalo natáčení druhé řady a článek o Timu Burtonovi, mistrovi gotického žánru.
Všechno je samozřejmě bohatě ilustrované, takže si užijete kvalitních fotek. Jediný problém je podřízení čitelnosti designu, když má stránka tmavé pozadí (a to je často), bolí z malého bílého písma oči. Po obsahové stránce jsem ale zcela uspokojený.
Odkazy:
AUTORŮ, Kolektiv. Wednesday - kompletní průvodce. Brno: Extra Publishing, 2025. ISBN 978-80-7525-784-0.
Kategorie článku: knihy
Nedávno se mi Rohlík změnil v České dráhy a každé tři minuty přidával k době doručení další tři minuty, takže jsem už nevydržel čekat venku a schoval se do vchodu. A jak jsem si prohlížel poštovní schránky, nejdřív jsem s potěšením sledoval kolik lidí má nějakou výzvu k nevhazování letáků (mimochodem před mnoha lety měla pošta dokonce na webu statistiku a já si s ní hrál). Z 84 schránek reklamu nechce 46, to je 55% (!).
Pak jsem si začal všímat i nálepek a jejich podoby. Je to sice obyčejná výzva nebo žádost, ale dá se k ní postavit mnoha způsoby. Po chvíli jsem vysledoval tři charakteristiky, tři rozměry, podle kterých by se dalo autory nálepek klasifikovat.
Tato škála sahá od největších drsňáků, co se s tím vůbec nemažou a na schránku nápis prostě namydlí rukou:
Přes podomácku napsanou samolepku / izolepku:
Doma vytištěný nápis:
Až po nálepku profesionální, koupenou:
Asi by se dalo uvažovat o míře samostatnosti.
Někteří k žádosti rovnou připojují vyjádření postoje. Vysvětlují, že letáky nechtějí, protože je mají online:
Protože tím šetří přírodu:
Nebo to dokonce spojí s politickým prohlášením:
A pak je tu rozměr třetí – množství obsažené agresivity.
Od uctivé prosby
Přes klidný rozkaz
Žádost rozervanou, oscilující mezi prosbou a výkřikem:
Rozkaz prostě vykřiknutý
Rozkaz třikrát pálený
Až k podprahovému vyhrožování žalobou od Sdružení na ochranu spotřebitelů (nejlepší obrana je útok!)
Určitě by bylo zajímavé zkusit zjistit, jestli některé charakteristiky korelují a jak. Třeba jestli ti, co sahají k sofistikovanému domácímu výrobku jsou zároveň neútoční a jestli statisticky významně prezentují svůj názor. Ale to možná někdy příště.
Kategorie článku: sociologie výzkumy deník
Do dalšího Asterixe už se mi po zklamání ze sborníku Asterix XXV-XXVIII, který spískal Uderzo, moc nechtělo. Takže jsem si ani nevšiml, že jsem se v těch X a I přepočítal a celou jednu knihu přeskočil! A dlouho jsem to nepostřehl, protože hned první příběh, Nebe mu padá na hlavu, byl vysloveně špatný a přesně zapadl do mého očekávání.
Asterix s Obelixem zjistí, že všechno živé kolem jaksi ztuhlo, jako by se zastavil čas. Tedy kromě druida, který právě dovařil kouzelný nápoj a ochutnával ho. Zdá se, že lektvar funguje jako protijed – ale proti čemu? To se ukáže hned vzápětí, když se nad vesnici snese obří zlatá koule a z ní se vynoří … mimozemšťan. Má s sebou sluhy supermany, pardon, superklony, a přiletěl upozornit, že galskou superzbraň budou chtít získat nagmové, což je druhá rasa mimozemšťanů, ta zlá. A pak se všemožně perou, až dostanou za vyučenou.
To bylo úplné narušení konzistence celého světa, navíc uhozené.
Otvírákovy poznámky k dílu 33: Nebe mu padá na hlavu
Myslel jsem, že horší než mimozemšťané už to být nemůže, ale mýlil jsem se. U příležitosti padesáti let komiksu nejdřív Uderzo nakreslí čtyři stránky postavené na zestárlých hrdinech a jejich potížích, pak se tam nakreslí sám, a když příběh posadí zase do správného času, rozjede se série zběsilých nápadů – dvě stránky úborů (Obelix v průběhu časů), přicházející blahopřání (Obelix se učí číst), rentgen po galsku, kresba Obelixe od da Vinciho, osm stránek cestovního průvodce, dárkové písně od barda, dámy vybírají ženu pro Asterixe, divadlo, socha Obelix podle Rodina, malba Galů podle Delacroixe, Asterix podle Arcimbolda.
Vlastně cokoliv – jen příběh ne.
Otvírákovy poznámky k dílu 34: Narozeniny Asterixe a Obelixe – Zlatá kniha
Tady ovšem příběh napsal Jean-Yves Ferri a nakreslil Didier Conrad, takže skýtal jistou naději. V zimě Asterix s Obelixem najdou na pobřeží kus ledu se zamrzlým bojovníkem. Když rozmrzne, ukáže se, že nemůže mluvit. Nakonec se ale přece jen nějak dorozumí a doprovázen našimi Galy vyrazí do severní Kaledonie získat zpátky velení, svou vesnici i svoji budoucí ženu. Nejrůznější klany a jejich války, jezerní příšery, a do toho pochopitelně spiknutí s Římany. Ano, tohle je opět tradiční příběh, konečně.
Otvírákovy poznámky k dílu 35: Asterix u Piktů
Caesar sepsal zápisky o válce galské, včetně svitku o neúspěších – to mu ale jeho nakladatel rozmluvil, a tak byly všechny kopie zabaveny. Jeden z otroků, Bigdatha, však unikl i se svitkem, ze solidarity s galským lidem odmítl cenzuru a svitek předal galskému aktivistovi Investigatixovi. Ten se dostal až do naší vesničky a když se vyjasnilo, jak důležitý svitek je, druid jej poslal „zapsat“ do živé paměti, tedy k druidovi Archeopterixovi do Karnutského lesa, který se ho naučí nazpamět. A protože se svitek snaží nakladatel získat, není o zápletky nouze.
Otvírákovy poznámky k dílu 36: Caesarův papyrus
Díky výměně scénáristy i kreslíře se ze zoufalých experimentů staly zase klasické příběhy; druhá polovina knihy je výborná. No a tu první můžete přeskočit, že?
Odkazy:
GOSCINNY, René, UDERZO, Albert. Asterix XXXIII-XXXVI. Praha: Egmont, 2021. ISBN 978-80-252-2913-2.
Kategorie článku: knihy komiksy
Napohled zajímavá kniha, ukazující jak obrovský dopad přinášely válečné a zbraňové vynálezy, jak proměnily bitvy, vyvolaly hledání protiopatření a tak pořád dál a dál. Postavená je chronologicky a popisuje padesát takových zlomů. Úplně první je „Kámen a železo“, pak „Štít“, „Ochranná zbroj“, „Válečné vozy“ atd. až po „Proudová letadla“, „Tanky – od druhé světové války do současnosti“, „Jaderné bomby“, „Balistické střely“ a „Střely s plochou dráhou letu“.
Každá kapitola zahrnuje úvodní ilustraci, u starších období kresbu, u novějších už fotografie, pochopitelně název vynálezu a citát, dokreslující téma. Pak následují tři stránky textu, občas doplněné tabulkou s chronologickými údaji.
Zní to všechno skvěle, ale když jsem se začetl, začaly vyplouvat na povrch problémy.
O samotné zbrani je často jen pár řádek a zbytek je výklad historie, kde v jakých bitvách byla použita, jak bitvy dopadly a tak dále. Pojaté je to encyklopedicky, takže dost nudně.
Nemohl jsem přehlédnout poměrně silnou anglocentričnost, třeba u hradů se o kontinentu ani nezmíní. Nemusím ho ani dohledávat, aby bylo jasné, že to je britský historik.
Některé věci jsem z vysvětlení nepochopil, třeba perkusní zápalku Kapsle se umisťovala nad zapalovací otvor. Odpalovala ji hlavní nálož, jež nahradila křesadlový mechanismus.
(Str. 111) Kolik tam teda bylo náloží?
Jiné jsou zřejmě tak samozřejmé, že je nevysvětluje vůbec, jako zkratku HMS před jmény bitevních a letadlových lodí, nebo to, jak letadla vybavená torpédy ta torpéda vypouští.
Úvodní fotky nejsou popsané, což je občas docela škoda (třeba národnost skupinky vojáků s našikmo naraženými čepicemi kolem telegrafu na straně 148 by mě celkem zajímala).
Ve výsledku je to kniha dost špatná a četla se obtížně.
Odkazy:
BLACK, Jeremy. Zbraně, které změnily svět. Praha: Víkend, 2009. ISBN 978-80-7433-013-1.
Kategorie článku: knihy historie
Před rokem jsem psal o nejhojnější rybě mého focení na Krétě, obladě obecné. Opět jsem si vyzkoušel výměnu disků v diskovém poli (tentokrát v serveru) a také jsem konečně zjistil, na koho odkazovala scéna z knihy Svět je malý. Byl to zároveň test umělých inteligencí.
Z vzdělávacích knih určitě musím zdůraznit monografii Petra Dvořáčka Jan Blažej Santini-Aichel. Fundované texty a úžasné fotografie. To platí i o knize Jiřího Hulcra Kůrovci. Fascinující čtení o velmi zajímavém hmyzu s velmi špatnou pověstí. A do třetice, Osmdesátky! Martina Ježka se snaží velmi zodpovědně zmapovat život v osmdesátých letech 20. století.
Z děl Cala Newporta mám trochu ambivalentní pocity, píše výborně a na aktuální témata, ale prakticky nic tam není nové, jsou to kompiláty. Platí to i o digitálním minimalismu. U Církve a dějin, speciálu časopisu Milujte se!, je zase třeba být opatrný kvůli ideologickým článkům. Hlavní téma je ovšem zpracované výborně, kompletní dějiny církve v přehledných diagramech, s událostmi, proudy, seznamy papežů atd. A publikaci Toma Hodgkinsona Líný rodič o volné výchově dětí nemůžu doporučit vůbec, jsou to sebestředné fejetony o návratu k prostému životu bez jakýchkoliv rozumných podkladů.
Někde mezi návodem, deníkem a kontemplací je kniha Katherine Mayové Zimování o uchýlení se do sebe za nepříznivých okolností. Aramejský Otčenáš v překladu (převodu) Neila Douglase-Klotze je pak čistě duchovní rozjímání.
Komiksy jsem četl čistě humorné; Atomový postřik (Clever a Smart) Francisca Ibáñeze je bláznivá groteska, Já to měl první! 2 Barbory Brůnové ukazuje pokračování rodičovských radostí. A cynickým humorem vítězí Kokoti z reklamky Albrechta Smutena.
Z poezie jsem se podíval na sbírku Lucie Jazz a jejích hostů Rozepnuté vášně a (zatím pořád ještě) nejnovější knihu Miroslava Fišmeistera Gyöngyhajú Lány. Guvernér hlavního města.
Závěrem už jen tvorba – fotosérie od zimní řeky Ledové ozdoby a fotka Snail-art.
Kategorie článku: recyčlánky
Císař Rudolf II. v poslední době zanedbává své vladařské povinnosti a proslýchá se, že se až nezdravě upnul na kouřové zrcadlo, tajemný magický nástroj, který býval v držení Johna Dee a posléze jeho média Edwarda Kellyho. Situace začíná být neúnosná a tak pan Kryštof Želinský ze Sebuzína, místokancléř České královské komory, pověří již osvědčené pomocníky, vystudovaného písaře Matěje Sádla a Jakuba Jelínka, chudého rytíře von Hiršberg, novým úkolem. Kelly, vězněný na hradě Landeswarte, před pár týdny zemřel vlastní rukou při nezdařeném pokusu o útěk, takže možná existuje možnost zrcadla se dopátrat, poskytnout je císaři do jeho Kunstkomory a konečně vrátit běh království do správných kolejí.
Matěj s Jakubem, vybaveni brašnou stříbra, vyrážejí do Mostu navštívit vdovu Johanu Kellyovou. Bohužel ale nejsou sami, kdo se o zrcadlo zajímá, jdou po něm další dvě skupiny a rozhodně nejednají v rukavičkách – velmi rychle tu jde o život.
Detektivkám, ani historickým, příliš prostoru nedávám, ale tady mě zaujalo téma – o magistru Kellym jsem nedávno četl v Meyrinkově Andělu západního okna, kouřové zrcadlo tam hrálo dost významnou roli. Byl jsem zvědavý, jak se to autorovi povedlo všechno sesadit dohromady.
Dílo je příjemně komorní, postavy jsou mladé, i když Jakub má leccos za sebou (tři roky v Uhrách ve válce s Turky) a rozhodně nejsou neomylné, dělají dost chyb – což přispívá uvěřitelnosti. Podobně uvěřitelná je i samotná zápletka.
Kouřové zrcadlo, které prokazatelně patřilo Johnu Dee, je od roku 1966 ve sbírkách Britského muzea, vypadá jako černý vysoce leštěný disk s malou rukojetí (viz Dr Dee's Magical Speculum). Vědecký průzkum z roku 2021, který analyzoval složení a porovnával ho se vzorky obsidiánu z Ameriky, potvrdil exotický původ, nejde o napodobeninu (viz The mirror, the magus and more: reflections on John Dee's obsidian mirror, Published online by Cambridge University Press: 07 October 2021).
Užitečný byl i faktografický dovětek s hlavními postavami a mapa Prahy na předsádce.
Čtení mě bavilo natolik, že budu v sérii pokračovat; ostatně další díl navazuje a pokračuje s Johanou Kellyovou a její dcerou Elizabeth Westonovou. A nejspíš si dočtu i ten první, chybí mi totiž nějaké kontextové informace – kdo jsou hlavní hrdinové, jak se dostali do služeb královské komory apod. Pro příběh podstatné nejsou, ale dodaly by na plastičnosti.
Odkazy:
ŠLECHTA, Vladimír. Kouřové zrcadlo. Praha: Mystery Press, 2025. ISBN 978-80-7588-756-6.
Kategorie článku: knihy
Kniha Nic mě nezlomí (v originále Can't Hurt Me) je příběh muže, který se z neuvěřitelně nepříznivých poměrů vypracoval v náborářskou ikonu americké armády a jednoho z nejlepších vytrvalostních sportovců světa. Absolvoval Badwater 135, ultramaraton vedoucí přes Údolí smrti v extrémních vedrech, nebo třídenní triatlon na Havaji (10 km plavání, 421 km na kole a 84 km běhu).
Během dětství si ale něco takového nedokázal ani představit. Celou rodinu týral despotický otec, večery a noci museli všichni pracovat v jeho podniku, David měl vzdělání zanedbané tak, že ani neuměl pořádně číst. Poté co se matce konečně podařilo utéct, potýkali se s psychickými následky i chudobou. A když konečně vše vypadalo v dobrý obrat a budoucnost s normálním mužem a otčímem, opět zasáhl osud.
Bylo to jako hororová scéna. Seděl jsem tam sám a pořád dokola sledoval stejné záběry. Moje mysl byla jako poškrábaná gramodeska přeskakující do temnoty. Minulost byla pochmurná a náhle byla totálně podělaná i naše zářivá budoucnost. Nečekala nás žádná úleva, jen moje dobře známá posraná realita dusila veškeré světlo. Zatímco jsem sledoval ty záběry, můj strach rostl, až zaplnil celou místnost, a přesto jsem toho nemohl nechat.
Několik dnů po Wilmothově pohřbu, krátce po Novém roku, jsem nastoupil do školního autobusu ve městě Brazil. Pořád jsem truchlil a byl zmatený, protože jsme se s mámou nerozhodli, jestli zůstaneme v Brazil, nebo se odstěhujeme do Indianapolis, jak jsme to měli v plánu.
A tak dál, podvádění, deprese, nadváha, všudypřítomné rasové předsudky… David sice snil, že půjde k letectvu, ale ve skutečnosti se propadal do špatné společnosti, měl obrovské množství absencí a nevalné výsledky, až byl těsně před vyhazovem ze školy. Tehdy se poprvé vzchopil. Cesta ale byla ještě dlouhá, žádný zázrak se nekonal.
Z vysněné armády ho po čtyřech letech zase propustili. Další dno. A další odraz. Nekonečný kolotoč sebezapření, vítězství ale i proher. Vlastně spíše proher, jenže… „nic mě nezlomí“.
Jádrem knihy je popis „ovládnutí mysli“, Goggins tvrdí, že používáme pouze zlomek svého potenciálu, a že ve chvíli, kdy naše tělo i mysl hlásí vyčerpání a chceme se vzdát, použili jsme pouze 40% kapacity. Že máme umělé překážky a musíme svou mysl přeprogramovat. Díky zkušenostem z extrémních závodů i armádních výcviků (dokončil výcvik Navy SEALs včetně tří „pekelných týdnů“ i školu Army Ranger) vysvětluje, jak lze disciplínou a mentální silou překonat cokoliv.
Většina z nás se bohužel vzdá poté, co vynaložila jen asi čtyřicet procent svého maximálního úsilí. I když máme pocit, že jsme dospěli k absolutnímu limitu, máme pořád k dispozici 60 procent! Může za to regulátor! Uvědomíte-li si to, budete moci posílit odolnost vůči bolesti, potlačit svoji identitu a sebeomezující přesvědčení a dostat se na 60, 80 a víc procent, aniž byste se vzdali. Nazývám to Pravidlem 40 procent. Je velmi účinné, protože když se jím řídíte, vaše mysl vás dostává na nové úrovně výkonnosti a znamenitosti v životě a sportu a je to mnohem prospěšnější než materiální úspěch.
Pravidlo 40 procent lze uplatnit ve všem, co děláme. V životě totiž téměř nic nedopadne přesně tak, jak doufáme. Vždycky se objeví nějaké problémy, a ať už jsme v práci, ve škole nebo se cítíme být testováni v nejintimnějších a nejdůležitějších vztazích, býváme v pokušení zapomenout na závazky, cíle a sny a obětovat svoje štěstí. Máme totiž pocit, že jsme prázdní a nemáme už z čeho čerpat, přestože jsme nevyužili ani polovinu rezerv skrytých v hlubinách mysli, srdce a duše.
Na konci každé kapitoly jsou konkrétní výzvy a doporučení, které čtenáři pomůžou v sebezapření a postupu na jeho vlastní cestě. Protože každý je za ni zodpovědný sám, žádná mentalita oběti, ale neustálý boj s vlastními slabostmi.
Co na to říct? Strhující čtení, chvílemi jsem jen lapal po dechu, co dokázal vydržet, jak běžel se zlomenými kostmi, co se dělo při prvním ultramaratonu, jak se zas a znovu rozbíhal.
Je to šílenec, nelidský a nenormální. Ale když pak po desítkách a stovkách stran jeho historie čtete jeho rady o podřízení života cíli, vyškrtnutí časožroutů, prostě mu to věříte:
Je na vás, abyste nalezli způsoby, jak můžete vymýtit jalové činnosti ze svého života. Kolik času trávíte po večeři řečmi o ničem? Kolikrát telefonujete nebo posíláte textové zprávy, aniž byste k tomu měli důvod? Posuďte celý svůj život a sepište svoje povinnosti a úkoly. Uveďte, jak jsou časově náročné. Kolik času potřebujete na nakupování, stravování a úklid? Kolik spánku potřebujete? Jak to máte s dojížděním do práce? Dostanete se tam pěšky nebo na kole? Rozčleňte všechno do časových úseků, a jakmile si naplánujete celý den, uvědomíte si, kolik času vám zbývá na cvičení a jak ho můžete maximalizovat.
Což se úplně nedá říct o celém přístupu. Třeba u popisu jak se pod vodou při uvazování uzlů téměř dusil, a pak to silou vůle překonal, zbavil se strachu a získal nadvládu nad instruktorem Psycho Petem, mi okamžitě vyskočil kousek z učebnice soudního lékařství, kterou shodou okolností zrovna čtu:
Klinický obraz ovlivňuje hlavně nedostatek O2. Úzkost a strach ze smrti jsou před ztrátou vědomí vystřídány uklidněním, příjemnými pocity až euforií. Nadále stoupá systolický i diastolický krevní tlak, jehož zvýšení se promítá až do kapilár – na konci tohoto stadia vznikají tečkovité krevní výrony.
(Str. 148, Miroslav Hirt a kolektiv – Soudní lékařství, I. díl)
Ano, strach zmizí, pak i vědomí a je po všem. Tohle opakovat nechcete.
Jeho příklady jsou extrémní a neudržitelné, běhat se zlomeninami také nepatří mezi něco, co bychom měli přijmout. A tento způsob života nepochybně devastuje i všechny kolem, ani druhá žena Kate s ním nezůstala, je tu jen on a jeho rekordy.
Naopak příběh outsidera je brutálně upřímný a inspirativní. Shrnutí toho, co dokázal, je poselství pro každého – skoro žádné okolnosti nás nemůžou zastavit.
Civěl jsem do propasti a probíral svoji minulost jako listy ve starých složkách. Nalezl jsem nejlepší části a vytvořil z nich neustále se opakující smyčku. V dětství jsem čelil bití a týrání, byl jsem nevzdělaný a snažil se fungovat v systému, který mě odmítal, pak jsem ale převzal zodpovědnost za svůj život a začal se měnit. Byl jsem obézní. Byl jsem ženatý a rozvedený. Prodělal jsem dvě operace srdce, naučil se plavat a běhat s polámanýma nohama. Měl jsem strach z výšek a začal skákat padákem. Voda mě absolutně děsila, a přesto jsem se stal technickým potápěčem a podvodním navigátorem, což je mnohem obtížnější než potápění s dýchacím přístrojem. Absolvoval jsem přes šedesát ultramaratonů, několikrát jsem vyhrál a překonal rekord ve shybech. Přetrpěl jsem první roky na základní škole a stal se nejdůvěryhodnějším mluvčím Navy SEALs. Sloužil jsem svojí zemi na bojišti. Snažil jsem se o to, abych nebyl definován týráním v dětství nebo šikanou v dospívání. Nebyl jsem definován ani nevelkým talentem, obavami nebo slabinami.
A když to vypadá, že nemůžeme, pořád máme ještě rezervu.
Odkazy:
GOGGINS, David. Nic mě nezlomí. Praha: Euromedia Group, 2024. ISBN 978-80-242-9974-7.
Kategorie článku: knihy
(c) 2005-2023 Wu