V Brně je několik míst s tajemnou magickou energií. Jsou možná přírodní a jsou tu odedávna – stejně jako jsou tu jejich Strážci. Lidé, kteří magickou energii umí vnímat, mají ten dar, a mají také vědomosti. Například to, že když se zřídla pravidelně neodčerpávají, mohou vybuchnout… A tak jejich tajná organizace hledá a zasvěcuje nováčky, čerpá energii podle rozpisu a pak ji likviduje při konání dobrých skutků. Drobná pomoc s odstraněním vandalismu, oprava rozbitých věcí. Je ale jenom otázka času, než někoho napadne, že by takový dar mohli a měli využít k něčemu většímu. Potírání zločinu.

Účel posvětil všechny prostředky. I když energii Zřídel používali opatrně – brali si víc, než podle rozpisu směli, ale dávali pozor, aby si nikdo nevšiml – po čase se o nich začalo mluvit. Jen v náznacích a nikdo přesně nevěděl, co jsou zač, ale byli tu. Měli je za lidi z kriminálky, za členy konkurenčního gangu, za bizarní brněnskou domobranu. Za pěšáky organizace se skvělým informačním backgroundem, jejímiž cíli si zatím nebyl nikdo jistý. Nejdřív vzbuzovali nervozitu, potom už strach. Zločinů ubylo.

Líbilo se jim to.

Na maličkosti bylo najednou málo času. Začali nacházet spojení, chytili první velké ryby. Dělali přesně ty věci, které dělat chtěli, a dělali je dobře. Měli moc a věděli to. (Str. 75)

Teď se ale děje něco divného, zřídla jako by vyhasínala a to, co skrývají, není vůbec pěkné. Ostatně stejně jako minulost Strážců a jejich řídící skupiny, Kruhu.

Zpočátku to znělo jako Noční klub, jak s nadpřirozenými schopnostmi, tak s pomáháním. Stejně jako u Kulhánka, i tady se brzy děj odklonil k čím dál akčnějšímu a také drastičtějšímu pátrání ve Zřídlech i v minulosti. Záhadné paměťové bloky, výhružky od mafiánů, všechno je složitější, než se zdá. Ani ta energie ze Zřídel ve skutečnosti není zadarmo a cena je vysoká…

„Martin mě učil stejně,“ zastal se mě Tomáš. „A nezabilo mě to. Ale poblil jsem se pořádně, to zase jo.“

„Vidíš? Škola hrou.“ Opřel jsem se o recepční pult a naklonil se k Renatě blíž. „Tahle legrace má spoustu odvrácených stránek. Jestli chceš, abych ji učil, nebudu jí je tajit.“

Renata zavrtěla hlavou. „Vyčítáš nám, že je balamutíme, když ukazujeme to dobré, co je čeká, ale sám přitom vidíš jen… “ (Str. 216)

Z postav se mi nejvíc líbil Richter, cynický sympaťák s lakonickým humorem a hláškami (jak je vidět v citaci).

Celkově je to dost drsné čtení, a nedá se říct, že by nějak extra dobře dopadlo. I když konec jsem úplně nepochopil, nějak se ta energie musela vrátit – vznikla nová zřídla? Fungování zřídel i Kruhu by mě zajímalo víc.

Oříšek k pochopení byla i formální stavba knihy. Střídají se kapitoly z minulosti a současnosti, a přestože jsou velmi jasně nadepsané „Tehdy“ a „Teď“, zpočátku jsem to přehlédl a pak pátral, kdo je kdo a kdy se to vlastně odehrává. A co je navíc nezvyklé je střídání vypravěče a první osoby – jenže pro různé osoby! Jednou o sobě mluví Barbara, jednou Lukáš. Sice už u prvního slovesa je to jasné, ale fakt jsem si nebyl jistý, jestli nepřijde nějaká další osoba.

Zřídla jsem si přečetl jako zkoušku, jestli drsnost a působivost Krve pro rusalku nebyla jejím tématem, jestli Zřídla nebudou jiná… A nejsou. Kristýna Sněgoňová je pěkně drsná dáma!

Odkazy:

• Zřídla v ČBDB
• Zřídla v Databázi knih

SNĚGOŇOVÁ, Kristýna. Zřídla. Praha: Epocha, 2019. ISBN 978-80-7557-216-5.