Centrála funguje. Dominik Stolbenko je jeden z nich, jeden ze speciálů. Mohl by být skvělý, nebýt toho, kolik má problémů sám se sebou. Závislosti, bolesti, noční můry a další důsledky úděsného zážitku z dětství, kdy byl v šesti letech svědkem, jak mu víla zabila matku.

A do toho se všechno začne strašně komplikovat, přijde o svou parťačku, snaží se to utajit – a přitom nachází jak podezřelé okolnosti svých případů (od kdy dokáže člověk pokousat a zabít nesrovnatelně silnější vílu?), tak případů okolních. Nechce se tím moc zabývat, koneckonců jde o víly, ne o lidi, ale čím víc se do rozporů noří, tím horší to je.

Zase jedna kniha, která mě dostala, a to po mnoha stránkách.

Nejprve musím zmínit napětí. Kdy naposledy jste si četli i za chůze, protože jste se nemohli odtrhnout? Je to thriller, temná detektivka, plná zvratů. Všechno je jinak, a pak ještě znovu, a od poloviny už jen hltáte stránku za stránkou.

Rozporuplný hlavní hrdina. Jak ten mi lezl na nervy! Ano, měl problémy a měl na to právo, ale byl tak dlouho tak zabedněný. Stovky stránek nepochopení, neschopnosti a ubližování sobě i Léto, i když už bylo nadevše jasné, že mu pomáhá. Ale čím víc se noří do problémů, tím víc se posouvá, a ke konci, když už mu začalo být všechno jedno, rostl stránku od stránky.

Velmi zajímavě pojaté víly. Žádné éterické bytosti, ale jiný vývojový druh, i když s člověkem jaksi kompatibilní.

Už ani nevím, proč jsem se jí pokusil hrát na city dcerami, které podle záznamu měla. Jenže to u víl znamená málo – možná proto, že k rozmnožování potřebují muže, nemají k dětem vztah, dcery brzo opouštějí a syny, kteří se rodí zásadně jako lidi, pohodí, nebo dokonce sežerou – a tak jsem ji tím nijak nedojal.

Možná nejlepší přirovnání by bylo k divokým šelmám, také je možné je podmanit, ale skutečně ochočené nikdy nebudou, jejich podstata je jiná – a není to jejich vina.

Víly vodní – rusalky, vzdušné – meluzíny, horské víly. Jejich jména jsou skvěle zvolená, všechna voní po rostlinách, měsících nebo ročních obdobích: Tolokněnka, Léto, Lipiec, Vratička, Šácholán, Halézie… Jsou magicky spjaté s místem, odkud pocházejí.

„Myslela jsem, že když najdu svoje spojení, pomůže mi pochopit, co se životem. Ale místo aby vedlo dál, vedlo zpátky. A upínat se na minulost… vracet se tam, kde už jsme byli… ničemu nepomáhá.“

Nemluvila jen o sobě, mluvila i o mně a oba jsme to věděli.

Výborně vykreslený a vystavěný svět je velmi uvěřitelný. Má historii, skrytá místa, politiku, špinavý boj za dobrou věc a naopak.

Nezvalova smrt má následky a ty nejsou dobré nejenom pro víly, ale pro celou zem. Když Marie umřela… bez ohledu na to, co jsme si mysleli nebo jak jsme se cítili… všichni jsme se museli snažit, abychom zabránili pogromu. Tehdy jsme zavírali víly ne proto, že by něco udělaly, ale aby lidi něco neudělali jim. Dostávaly omezené licence k proměně, aby mohly vůbec vyjít na ulici. Vinohrady jsme hlídali ve dne v noci a dokážeš si asi představit, že z toho nebyly nadšené ani víly, ani naši lidi.

Charaktery nejsou nijak černobílé, periferii opravdu cítíte, stejně jako snahy o zachování důstojnosti.

Na Vinohradech jsem neměl rád nic. V nájemních domech pro chudé tu žily víly a pár těch, co uvízli někde mezi námi a jimi a mezi normální lidi se nehodili. Opilci, ztroskotanci, teplouši, podivíni, kteří se považovali za umělce a nepřestávali doufat, že když budou žít v ghettu a čmárat po zdech, budou je za umělce považovat i ostatní. Sezónní dělníci z Východu, co si nemohli nic lepšího dovolit, úchyláci, co jezdili do Prahy demonstrovat za smíšená manželství a krví platili za to, aby je víla držela za ruku a říkala, že je má ráda. Stála tu spousta řeznictví, zastavárny, hospody, ve kterých víly nepracovaly, ale kde se bavily a pily jako my. Městská jatka se stájemi, chladírnami a sklady, s dalšími sklady, z nichž mi naskakovala husí kůže. Ponuré, zanedbané budovy obklopené parky, o které se staraly žínky, takže působily neskutečným, dechberoucím dojmem, protože přesně tak víly uvažovaly – domy byly součástí nenáviděné lidské společnosti, všechno podstatné se tu odehrávalo venku, na vzduchu, ve kterém byl cítit puch uhynulých zvířat a zkaženého masa, kdykoliv se stočil vítr.

Čeho si možná nevšimnete, a uvědomíte si až zpětně, je skvělý styl. Dialogy běží samy, obrazy vyvstávají před očima a nejen obrazy. Čtete všemi smysly – cítíte vůně, slyšíte zvuky (Křup. Křup.).

Tohle by samo o sobě stačilo na skvělý zážitek, ale stejně mnou příběh otřásl o něco víc, než by měl. Takže ještě trocha osobního přemýšlení nad působivostí. Co se mnou tak rezonovalo?

Jednak asi víly samotné; je to závan z bájí a přitom příroda sama; mizející, porobená, zničená a zabíjená.

My už jen… přežíváme na okraji společnosti, vaší společnosti. Ve všem tom hluku a prachu a nenávisti naše pouta s opravdovým světem slábnou. A tak jako se ztrácejí, ztrácíme se i my. Někdy se zastavím a poslouchám a slyším jen motory aut a hlasy lidí – a ticho, skutečné ticho, už nenacházím ani v sobě. Zem je otrávená, řeky špinavé a pamatuješ, kolik bývalo kdysi ptáků? Neumíš si představit, jaké je nemuset nakupovat na Masné burze, a o to míň by sis dokázal představit, jak bolí pocit, že si všechno, co by mělo patřit tobě, a kam bys měl patřit ty, berou… zrovna lidi. Jak to ničí.

V další úrovni je děsný ten popis segregace. Navádí myšlenky na indiány, Inuity, Afričany a jakékoliv další původní obyvatelstvo, všude po světě. Je tam všechno – převýchova, život na okraji, podřadná zaměstnání, policejní dohled, nemožnost se z toho všeho vymanit. Smutek a vykořenění.

Nakonec to, co bylo pro mě nejsilnější – fotka s človíčkem. Tak dojemný dotek minulosti, snahy o nepravděpodobné štěstí za hranicí normálního světa. A pouto; spojení, které trvá dodnes.

Chvíli si prohlížela vlastní prsty, pak je zatnula a zvedla ke mně hlavu. „Myslíš, že z toho mám radost? Nemám, Dominiku. Když spojení zesílilo dost na to, abych ho dokázala sledovat, dovedlo mě k vám a byls tam ty s tou hnusnou kravatou a já to zkoušela znovu a znovu, ale pořád mě vedlo k tobě a tebe ke mně. Ostatní nacházejí svoje stromy, jezera, matky… a moje spojení… to jediné, co mělo patřit jenom mně… je špinavé.“

Je to tak dobré, že se k tomu dlouho nevrátím a volné pokračování vynechám úplně, protože nepotřebuju být zase tři dny rozrušený.

Bohatě mi stačí nořit se do světa s vílami v myšlenkách.

Ale vy si to dejte!

Odkazy: