Zase jsem se ujistil, že pozdní básně Karla Šiktance mi nic neříkají a nemá smysl je číst. Vůbec nedrží pohromadě, je to tříšť myšlenek a obrazů, které ale nejsou spojené. Nevyzní, jen tak nasucho dřou a skřípou.
Pole k nepřejití.
Les Němcův dýchá po způsobu zvířat.
Kde v konci zahrady na konci hadice zvedla
se, kývá křehká hlava vody…
Svislosti!
Příkrá bázni! jestli si se mnou ještě chceš
začít,
tak pojď:
vanutí bourá letmou rovnováhu hmot,
zle mladé břicho napjatého léta cpe se mi
do úst, do očí,
z primitivní nádhery hornin, rovnou z kvádru,
páčí se na svět bledé torzo bytí, (...)
(Báseň 2)
Navíc verše nejsou vázané, takže neosloví rýmem – a vlastně ani rytmem.
Odkazy:
ŠIKTANC, Karel. Řeč vestoje. Praha: Městská knihovna v Praze, 2021. ISBN 978-80-274-1641-7.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.