Táta přitom není bezohledný idiot. Julie si pamatuje, jak důležité pro něj vždycky bylo, aby žila ve svobodném světě, aby měla co nejvíc možností, a nejen ona, ale pokud možno všichni. Přál si novou generaci ušetřit hovadských omezení, na která kdysi narážel sám. Jeho představivost ale nestačí na to, co všechno se řítí na Julii. A jeho rozum odmítá pochopit, že se to žene právě v důsledku jeho pojetí svobody, svobody pálit na cestách za dobrodružstvím tuny benzínu a kerosenu. (Str. 153)

V době začínající pandemie, která zatím vypadá jako další drobná asijská epizoda, se Vladimír teprve začíná dozvídat více podrobností o Julii i otci a jeho sebeobraz dostává první trhliny.

Z recenzí jsem věděl, že tahle útlá kniha je něco zvláštního, někdo ji označil za generační román, jiný za katalog nedorozumění. Realita ale o dost předčila má očekávání, byl to opravdu zážitek. Jednak je to napsané úžasně chytře, plné odkazů i informací, jednak je skvěle vykreslená psychologie postav. Vladimír plný racionality, přes kterou nevidí své předsudky a slepotu. Jeho táta, úplně neschopný pochopit moderní svět a padající do pastí. A dcera, která proti světu bojuje. Zaslepenost na tři způsoby.

Naprosto přímé a jasné postřehy, jak z pracovního prostředí,

Střední management má stejnou úlohu jako deformační zóny v automobilu. Brání bolestivým následkům, které by přinesl čelní střed vedení se zaměstnanci, a platí za to sebedestrukcí. Vladimír musí fungovat ve dvou paralelních realitách. Nahoru posílá reporty o plnění plánu, tabulky a diagramy, ve kterých může být libovolné lidské kolečko nahrazené jiným lidským kolečkem anebo rovnou kódem. Kolečka pod sebou naopak přesvědčuje, že nejsou jenom kolečky, že na jejich osobním přínosu záleží, že firma oceňuje jejich talent a kreativitu a že si jich on sám váží. (Str. 41)

tak z  generačních názorů.

Začíná to už před padesátkou pozvolnou ztrátou orientace, neschopností opustit, co se naučili ve dvaceti, zuřivým zapuzováním skutečnosti, že se jim děje to, kvůli čemu byli nebo pořád jsou tak zoufalí ze svých rodičů. Někdy je to roztomilý, třeba když lesbám říkají lesbičky a normálnímu telefonu chytrý telefon, někdy zoufalý, to když táta odhaluje komunismus ukrytý ve všem, co se vymyká heslu každý sám za sebe a Bůh proti všem.

Tisíce psychologů zkoumají, jak zvládnout batolecí vzdor, ale jak zvládnout otce, který už třicet let žije v devadesátkách, nezkoumá nikdo. (Str. 78)

Co bylo nejhorší – poznávat se v tom. Hrozně nepříjemné, tou trefností.

Opravdu jsou si generace tak podobné? Možná ano, formovala je stejná kultura a politická situace a někde se to projevit musí.

Vladimír ví, jak funguje složený úrok, ví, že rozpínání vesmíru činí vzdálené galaxie nedosažitelnými, ví, které e-mailové přílohy nikdy nestahovat a neotvírat. Chápe toho spoustu, ale jednu věc pochopit neumí, a dokonce si ani neuvědomuje, že nechápe něco, co by chápat mohl a měl. Že se někdo může bouřit proti světu, který on sám považuje za nejlepší z možných. (Str. 150)

Konec, který se přesmykl do budoucnosti o další tři generace později, mě zpočátku trochu zaskočil, jak změnou tempa, tak náhlým opuštěním Julie i Vladimírů. Ale ono to vlastně s předchozími retrospektivními pasážemi ladí a ve výsledku ukazuje, jak nezdolný proud života všechny generace, jakkoliv si nerozumí, tvoří. Formální uzavření stejnou scénou, jakou kniha začala – pozorováním potomka při jídle – jen potvrzuje celkové vyznění.

Narodit se znamená nedobrovolně se ocitnout ve zrychlující se videohře. Děda i táta už přestali stíhat, chápat a orientovat se, padají do nejrůznějších pastí. Chodící fosilie vydané napospas cizímu, nesrozumitelnému a nepřátelskému světu. (Str. 154)

Odkazy: