O mých služebkách všichni vždycky mluvili s neskrývanou závistí. Viděl jsi celej svět! Zadarmo! S dietama! Jenže já neviděl svět, viděl jsem jen jedno a to samé obří město rozestrkané po kouskách do všech koutů planety. Stejné letištní a nádražní haly, stejně přičmoudlí a užvanění taxikáři, stejné konferenční sály a v nich lidi, které tam naklonovala Zaha Hadid, aby jí to esteticky nekazili. Stejné byty na přespání, jen kdesi daleko za oknem se měnily hrady a kostely. Když mi náhodou zbylo pár hodin na to k nim vyrazit, stejně jsem o nich radši z postele četl na Wikipedii – dozvěděl jsem se tak víc než z prohlídek za dvacet eur a nemusel jsem trpět Američany vyprsklé z toho, že konečně vidí barák starší než svou bábu. (Str. 41)

Když si jeho šéf dopřeje zážitek návštěvy Burning Mana a přehodnotí svůj život, stojí i Filip na prahu změn.

V bufetu u nádraží jsem si poručil talíř nudlí. Tlačil jsem je do sebe pod zapnutou televizí a koukal na něco, co vypadalo jako reportáž z Burning Mana. Na nedozírné pláni se mezi stany hemžili fousatí hipstři v mikinách s kapucemi. Vítr zvedal nad městečko oblaka prachu. Zvuk byl vypnutý, a tak mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že nesleduju záběry z Nevady. Byla to reportáž z uprchlického tábora kdesi na Balkáně. Zmátlo mě, kolik těch týpků vypadalo jako já nebo Šéf. (Str. 50)

V náhlém popudu se do tábora rozjede, stráví tam několik dní pomocí, vidí na vlastní oči podmínky a utrpení… ale jak je trochu sociopat, skoro to s ním nehne. I když perspektivu promění, to zase ano:

Po příjezdu z tábora bylo najednou všechno nesnesitelné ubíjející. Jako bych se ze závodního víkendu ef jedniček vrátil do vesničky na konci světa a měl sousedovi kývat na to, že jeho oktávka opravdu trhá asfalt.

Práce mě odjakživa nudila a ostatní lidi mi vždycky přišli trochu otravní a tupí. Teprve zkušenost z tábora mě ale řádně zkalibrovala na to, aby se mi z kontaktu se všední realitou dělalo špatně. Dřív se mi z banality každodenního života chtělo zívat. Teď řvát.

E-mail jsem otevíral s krajním odporem.

„Pokud přešvihneme deadline, tak…“ — nějakému děcku umrznou prsty?

„Prosím, vytírejte dřez v kuchyňce po použití suchou houbičkou, protože…“ — jsem obsedantně kompulzivní neurotik a nedovedu si představit, jak vypadá opravdový chlív?

„Opakovaně žádáni kolegy, aby se při pojmenovávání commitů a pull requestů drželi zavedených standardů, jinak…“ se poliješ benzínem a zapálíš?

Na Tinderu to nebylo o nic lepší.

„Ráda cestuju, jsem pro každé dobrodružství.“ — Před měsícem jsem přeplula moře na gumovém člunu a na břeh se vyškrábala přes nebožtíky. Počkat, teď jsem to spletla, vlastně jsem v Jeseníkách vyzkoušela zorbing. To byla taková rýže!

„Neexistují překážky. Jen slabá vůle.“ — Jo. A pak ještě existuje žiletkový drát. (Str. 101)

Po čase ovšem dostane nápad…

Na záložce píší, že je to temná groteska – a musím souhlasit.

Ze základní vojenské služby v Counter Striku jsem si do života odnesl základní strategickou poučku: nebojuj s terénem, bojuj s nepřítelem. Chlapi, kteří hejtujou feminismus a feministky, bojují s terénem. Já bojuju s nepřítelem, což jsou ostatní chlapi. A společenský terén mi to usnadňuje. (Str. 13)

Spousta hlášek a ostrých postřehů, z celku ale dost mrazí. Každopádně velmi zajímavá kniha, výborně napsaná, je vidět znalost prostředí, jak IT, tak uprchlického tábora (Michal Kašpárek jeden takový navštívil) a sarkasmem nešetří.

Odkazy: