Básně vydal Josef Václav Sládek jako prvotinu v roce 1875, je to výbor z jeho tvorby do zmíněného roku. V té době už měl za sebou svůj dvouletý pobyt v USA, práci jako redaktor Národních listů, začal spoluvydávat časopis Lumír… a všechno se pochopitelně v básních ukazovalo.
Sbírka je věnovaná památce jeho ženy Emilie, úvodních šest veršů spolu s věnováním je epitaf. A vzpomínky na ni tvoří jeden z okruhů témat. Poprvé se s ní setkal na plese před svým odjezdem do Ameriky, to jí bylo 15 let.
Ty’s malé ještě poupátko
a já už velký matky syn,
ty slunce teprv, drobátko,
a já už hledám chladný stín.
Ty úsměv jen máš pro ten svět,
já odnaučil již se smát,
já s rozbitým se vracím zpět,
člun tvůj chce teprv v běh se dát.
(...)
A láska má tě neděsí?
Zemřela rok po svatbě, po porodu mrtvého dítěte…
(...)
Když den se schýlí k večeru
a pot si s čela stírám,
tu zavru dvéře za světem
a svůj si otevírám.
A vedle prázdné židle tvé
si sám usedám k stolu
a za chvilku to ožije
a my jsme zase spolu.
(...)
V upomínku
Další okruh jsou témata americká; jsou to reflexe těžkých zápasů i svobody, ale také motivy odloučení a vzpomínání, jak pohledem poutníka:
(...)
Táhly mraky a já s nimi
přes hory a moře dálné,
letem cestu značily mi
mraky kalné — zraky kalné,
neuměl jsem zapomenout.
Krásno tam za oceanem,
srdce volná, šíje tuhy,
každý svým, jen bůh všech pánem,
krásné jsou ty volné luhy
těm, kdo umí zapomenout.
Stál jsem moře na pokraji,
díval jsem se přes vod pláni.
„A kdy byl bych zde jak v ráji“ —
přece jsem tam neměl stání,
neuměl jsem zapomenout.
(...)
Neuměl bych zapomenout
Tak pohledem jeho blízkých:
(...)
V dubové, hnědé stolici
s skloněnou hlavou žena klečí,
či slyší zpěv ten zvučící,
či kněze zbožné slouchá řeči?
Zavanul anděl perutěmi
a měkké vzal ji do náručí
a zdá se jí, že moře hučí,
a zdá se jí o cizé zemi
a v té — však slyš, co chví se z retů,
slyš, jak ta slza k zemi kane:
„Ochraň mi dítě v cizém světu,
ochraň mi dítě, mocný pane!“
(...)
O štědrý večer
A konečně jsou tu básně vlastenecké. Plus jedna docela ironická, ta mě pobavila:
Mé obecenstvo to je podiva
a poslouchá mi skrytě za mřížkami,
to nejvíc už, kdy v noc se pozdívá,
a jiní myslí, že jsou doma sami.
Mé obecenstvo to mi rozumí,
a nejraděj o vlastním slýchá hoři,
a když to plným valem zašumí,
div aplausem mi prsa nepoboří.
Mé obecenstvo to si vybírá,
a kritisuje také výtečně,
a když mu člověk dlouho skomírá,
dí skepticky: Tak umři konečně!
Mé obecenstvo
Inu čtenářstvo je banda nevděčná.
Co se týče formy, některé básně mají dlouhé, složité verše, takže jsou těžké a patetické, zatímco jiné jsou ve své krátkosti a prostotě krásné.
Mní člověk velkém na moři
až jej i vlna pokryje
a maják v dáli dohoří,
že v světě cos se poboří,
když jeho loď se rozbije.
Jen usni tiše, příteli,
ni pavučinka nehne se
a jedno srdce pukne-li,
když od tvého se oddělí,
to moře klidně zavře se.
Jen usni tiše
Sbírka je působivý přehled, ale pokud se vám líbí jen nějaká část, třeba ty krátké verše, bude asi lepší nějaký jiný, tematický výbor – jako třeba Selské písně a české znělky.
Odkazy:
SLÁDEK, Josef Václav. Básně. Praha: Městská knihovna v Praze, 2011.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.