Pište si, jak chcete...

Pište si, jak chcete,
ty své noviny:
sedlák je své půdy
přítel jediný.

Kažte si, co chcete,
všechno je to lež,
každý od sedláka
něco chce, - vy též!

Vy jste cizí jemu,
on je cizí vám,
všecko, co dnes jeho,
on si dobyl sám!

Sedlák vaši volnost
chápat neumí,
on si se svou hroudou
nejlíp rozumí.

Jeho volnost práce,
zdraví je, a klid,
nechce nic než z vlastní
půdy volně žít.

Byli spolu věky
věrný druha druh,
a nepřál jim nikdy
nikdo, nežli Bůh.

A přestáli spolu
každou pohromu -
věří sobě, Bohu
a víc nikomu!

Má to něco do sebe, večer po celodenní práci - skutečné práci - vyjít ven na zápraží a vychutnat si klid. A ne psát články na blog :).

Je tichá noc...

Je tichá noc a ještě ven
si vyjdu na zápraží,
ať sebe víc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!

Nad polousvětlým dvorem mým
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká, já zahledím
se do jejího bezdna.

Z mé jizby na dvůr padá zář
jak pruha pozlacená,
hle, opřena tam o polštář
spí s děckem moje žena.

Vše mlčí; v sadu šeptají
jen listy hrušně zticha,
a dobytek můj ve stáji
tak spokojeně dýchá.

Plynutí času a neochvějná důvěra v naši odolnost zaznívá v básni Věky jdou a mizí...:

Věky jdou a mizí...

Věky jdou a mizí,
nepřehledný tém, -
mrav a řády cizí
proměňují zem.

Věky jdou a míjí,
změnily i nás,
ale našich šíjí
nedotknul se čas.

Tvrdy jsou a vzdorny;
spíš’ ve skále hloh,
povrch země korný
povolit by moh’.

Tak stojíme tiše
svoji, každý kloub,
šíji stále výše
a kořeny hloub’.