Básně Josefa Václava Sládka jsou krásně prosté, jednoduché, až dětsky nezkažené. Což svádí k představě, že jsou pro děti a hodí se do čítanek (vzpomeňte na křišťálovou studánku). Ale to by bylo přílišné zjednodušení.
(...)
Neb ač vás, žel, — učíme životu,
my od vás žít bychom se učit měli:
těch vašich prostých srdcí tlukotu
a všemu, co jsme z dětství zapomněli!
Neb vy jste čisty, — my jsme rmut a prach
a naše srdce pokryta jsou ledem,
my předstíráme práci a na sta snah,
však žít a lidmi býti nedovedem.
(..., Dětem, str. 68)
V jeho básních je touha po klidu; verše jsou procítěné, v lyrice nesmírně citlivé.
Nic nechci víc než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.
Když slunce hřeje z vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje z hluboka
a mír jde celým světem.
A pochybností neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
— jen cítit, jak je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!
(Nic nechci víc, str. 48)
Uvědomují si koloběh života a smrti:
(...)
Vše vznikat musí, žít a hynout
a každá bytost má svůj čas,
však zhyne-li, to jenom v roli
své zrní sype zralý klas.
(V proudu času, str. 70)
Věnují se lásce, citům – a také venkovu a rolnictví.
Vrátit se k Sládkovým sbírkám rozhodně stojí za pokus.
Odkazy:
SLÁDEK, Josef Václav. Sluncem a stínem. Praha: Městská knihovna v Praze, 2011.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.