Předloha známého filmu je velmi zajímavé čtení (film je prý inspirován jen velmi volně). V Eastwicku, malém městečku na Rhode Islandu, žijí tři ženy ve středním věku. Nejmladší, živelná Sukie Rougemontová je novinářka, Jane Smartová profesionálně hraje na violoncello a také dává hodiny a Alexandra Spoffordová si přivydělává tvorbou malých sošek.
Alexandra si představila její příliš husté (vzhledem k obličeji) hnědé obočí, jak se zvedlo do půlkruhu nad tmavě hnědýma jedovatýma očima, které byly vždycky o odstín světlejší, než jak si je člověk pamatoval. Zatímco Alexandra patřila mezi rozložité, odevzdané čarodějnice, které se kdykoliv otevřou jakémukoliv dojmu, splynou s krajinou a hluboko v srdci jsou stále naprosto líné a vyrovnaně chladné, Jane byla horlivá, malá, soustředěná jak hrot tužky. Sukie Rougemontová, zaměstnaná v centru města, kde celý den sbírala informace a s úsměvem všechny zdravila, měla povahu proměnlivou. Když Alexandra zavěšovala sluchátko, uvažovala o tom, že se všechno skládá z trojic.
Jak příroda hledá vhodné tvary, věci kolem nás kouzelně krystalizují a skládají se do úhlů šedesáti stupňů, neboť rovnostranný trojúhelník je matkou veškeré struktury.
Dvě jsou rozvedené, třetí je vdova… a všechny tři jsou čarodějnice. Schopnosti ovládat tajemné síly k nim přišly právě po jejich ztrátách manželů – možná tím, jak znovu získaly svobodu a sílu?
Rozhodla se, že pro sebe a pro Uhla pláž vyklidí přivoláním bouřky. Nálada v duši je vždycky v nějakém vztahu k počasí kolem, takže stačí jen obrátit závislost, což není tak složité, jakmile se podaří dát dost síly primárnímu pólu, sobě jako ženě. Hodně Alexandřiných pozoruhodných schopností pocházelo čistě jenom z využití schopnosti dodat energii sama sobě, schopnosti, kterou objevila až ve zralém věku. Do té doby vážně pochybovala, že má právo na existenci, teď věřila, že ji příroda stvořila ne jako dodatečný nápad a aby dělala společnost – odejmuté žebro, jak to stálo v té odporné knize Malleus Maleficarum – ale jako opěrný pilíř neustávajícího Stvoření, jako dceru dcery a jako ženu, jejíž dcery přinesou světu dcery. Alexandra zavřela oči a Uhel se otřásl a zakňučel hrůzou, když začala soustřeďovat vůli v rozlehlém prostoru, který měla v sobě (… )
Každopádně svobodné a volnomyšlenkářské jsou – i když svázané materiálním nedostatkem, dětmi a neustálou péčí o ně. A samozřejmě vůbec nezapadají do puritánské morálky maloměsta; jejich vztahy, ženatí milenci, ale i zvyky a chování (o čarování nemluvě), jsou všechno, jen ne korektní.
Konejšení bylo součástí jejich povah, a i kdyby je svět obvinil, že vstupují mezi manžele a manželky, že vytvářejí rozkladná pouta, že tkají přediva, která impotencí či citovým chladem zadrhávají vnitřnosti manželství zjevně si hovějících v bezpečí pod útulnými střechami temných domů, kdyby je svět nejen prostě obvinil, ale upálil v plamenech svých rozhořčených názorů zaživa, tak by to byla cena, kterou musí zaplatit. Chtít hojit bylo základní a instinktivní, bylo to ženské – přiložit obklad povolného masa na ránu mužovy touhy, dát mu důvěrný pocit povznesení při pohledu na čarodějku, která vyklouzne ze šatů a prochází se nahá mezi laciným zařízením motelového pokoje.
Do této situace jednou vpadne Darryl van Horne; neohrabaný Newyorčan, netaktní, velikášský, podle všeho bohatý, neboť si koupil obrovské sídlo Lenoxových a dělá tam velkolepé úpravy, staví tenisový kurt. Má laboratoř a dělá výzkumy fotovoltaických nátěrů, i když z nich trochu páchne síra, dům má plný uměleckých děl a výzdoby…
„Jenže já nemiluju jeho. Takhle temný povahy nenávidím.
A nesnáším newyorkskou voprsklost. A obličej se mu nehodí k očím nebo k hlasu nebo tak něco.“
„Mně to připadá docela přitažlivý,“ řekla Sukie. „s tou jeho neohrabaností.“
„Co udělal neohrabanýho, vylil ti rum do klína?“
„A pak ho vysál, ne? Myslím způsob, jakým se kolíbal od jedný věci ke druhý, ukazoval mi ty svoje střelený obrazy - tam musí viset na zdech celý jmění - a pak laboratoř, a jak zahrál na piáno „Mood Indigo“, aspoň myslím, že to bylo ono, hrál to jako walzt, aby byla legrace. Pak začal pobíhat kolem domu, až ho jedny dveře málem srazily do výkopu, a chtěl vědět, jestli se nechci podívat, jaká je vyhlídka z kopule.“
Není divu, že během pár týdnů se trojice čarodějek stane jeho pravidelnými návštěvnicemi. Vířivka, masáže, dobré jídlo, pití – a navazující orgie. Darryl je všechny fascinuje, a také všechny nutí překročit své hranice, po Alexandře chce aby udělala velké sochy, po Sukie napsat román. A každá z nich má pocit, že je jeho favoritkou.
V této omlazující náladě jí dělalo potíže sdílet s Jane její pobouření; jen pomalu jí docházela bolest vyplývající z toho, že se Gabrielovi nastěhovali do domu, který byl tak trochu její. Vždycky si s jistou domýšlivostí představovala, že vzhledem k Sukiině nadřazené kráse a energii a Janině většímu a hlubšímu zanícení pro čarování je ona, Alexandra, Darrylovou favoritkou – rozměry i jistou duševní spřízněností, která mu odpovídá,, a to ji předurčuje jaksi vládnout s ním. Byla to dost hloupá představa.
Když pak po nějaké době Darryl oznámí, že se oženil s někým úplně jiným, nemůže to dopadnout úplně dobře…
Updike má plný a bohatý styl, s jazykem umí čarovat a vykreslit výrazné obrazy.
Mezitím napadl sníh, člověk pokaždé zapomene, jaká je to každoroční krása, jak je všechno rozlehlé, ta provzdušněná blízkost, nejdřív příčné čáry padajících vloček překrývající všechno jako štráfování na leptu, a další ráno obrácená obří rádiovka v zahradě v koupadle pro ptáky, sytější hnědá uschlých dubových listů, které zůstaly viset na stromech, tsugy s ohnutými temně zelenými větvemi a jasně modrá obloha jako mísa, kterou někdo rozhodně vyprázdnil, vzrušení, které rezonuje ve zdech domu,náhle přetížený život tapet, tajemně naléhavé soukromí, které si amarylky v květináčích na okně užívají se svými bledými, falickými stíny.
Zejména obraz maloměsta, které vypadá nevinně, ale pod povrchem je spousta přetvářky, předstírání a falešné morálky. Nevěry, obsese, útěky – čarování je jen drobnost, vedle toho všeho, stejně jako Darryl jako vzdálený obraz ďábla.
V závěru, kdy mizí Darryl a posléze i všechny tři čarodějnice, se horečné události pomalu stávají vzpomínkou a legendou – nebýt toho, že v městečku je pár čarodějnic nových.
Existence čarodějnictví zcela nepochybně visela ve vědomí Eastwicku; jak hrouda, temná a hutná, vytvořená tisíci průsvitnými vrstvami, jakési nebeské těleso, o kterém se zřídka byť jen šeptalo, ale jenž, ač hrozné, nabízelo útěchu v úplnosti, v tom, že dokreslovalo celkový obraz, jako plynové vedení pod Dubovou ulicí a televizní antény chytající z oblohy Kojaka a reklamy na Pepsi-colu. Mělo to nejasné obrysy jako něco, na co se díváme přes dveře sprchy, ulpívalo to a pomalu vyprchávalo: celé roky potom, co jsme se váhavě a neochotně dopátrávali těch událostí, řeči o čarodějnictví se tohoto cípu Rhoe Islandu držely, takže se osten rozpaků a nepříjemný pocit objevil pokaždé, když se vynořila i ta nejnevinnější zmínka o Eastwicku.
Výborně uzavřený kruh – a výborná kniha.
Odkazy:
P. S. Žádný Eastwick na Rhode Islandu není, ale podle Places of Fancy byl předlohou Wickford.
UPDIKE, John. Čarodějky z Eastwicku. Praha: Svoboda, 1993. 80-205-0316-1.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.