Brzy se stalo, že se tento negativní obsah přesunul z paralelního světa do mého osobního. Sociální média, která jsem využíval, zaplavily nenávistné komentáře. Lidé ohlašovali, že spálili moje knihy. Volali mým obchodním partnerům a pomlouvali nejen mě, ale dokonce i celou mou rodinu. Téměř denně jsem dostával výhrůžky smrtí.

Pokud jste někdy zažili nějakou formu nenávisti – online nebo offline – nebo jste museli čelit překrucování vašich výroků, asi tušíte, jak jsem se cítil: někdy bezmocně, jindy rozzuřeně, občas zastrašeně, ale vždycky negativně. Ale zároveň mě to celé fascinovalo. Proč se to přihodilo právě mně? Jak je možné, že právě já jsem se stal terčem takové nenávisti?

Teprve když se – těžce otřesený – dokázal se situací vyrovnat, pokusil se využít svoji odbornost a přijít na to, jaké mechanismy stojí za takovou proměnou, kolik jich je a jestli se dají nějak zvrátit. Zkoumal dezinformace a jejich tvorbu, hledal mezi jejich původci:

Je třeba si uvědomit, že na poli dezinformací existuje široká škála hráčů – od zákeřných až po naivní. Na zákeřné, extrémně hanebné straně stojí mocnosti používající dezinformace jako strategický nástroj proti svým protivníkům. (… )

A pak jsou zde ti, kdo dezinformace využívají pro prosazení svých politických agend. (… )

Poněkud méně hanebně se chovají lidé, kteří z šíření dezinformací finančně profitují. (… )

A tím nejběžnějším hráčem je naivní člověk, za jehož překroucenou informací nestojí žádný zájem nebo skrytá agenda. Tito lidé nemají v úmyslu vyvolat vlnu nenávisti nebo zmatků, neusilují o žádný politický vliv a nejde jim o peníze. Prostě jen chtějí porozumět světu, který je obklopuje. V tomto ohledu jsou tito lidé stejní jako my, až na to, že jejich hledání pravdy je z nějakého důvodu zavedlo do trychtýře mylných přesvědčení, a tím se zásadně změnil jejich pohled na svět. A jakmile se tak stalo, cítí puzení sdílet se světem svoje nové poznatky a vlastní chápání reality. Co je k tomu vede nebo co chtějí svým zapojením do světa dezinformací získat, nebývá na první pohled jasné.

S některými vstřícnějšími bludaři navázal kontakt, dokonce se s nimi pokoušel dělat dotazníkové šetření. Pochopitelně téměř marně, neboť i nejvstřícnější bludař pojme nad dotazníkem podezření. Výsledkem zkoumání je popis něčeho, co Ariely nazývá trychtýř víry v mylná přesvědčení. Je to mechanismus, do kterého když se dostanete, začne vás pomalu zpracovávat, neustále se zužuje, zrychluje, až vás vyplivne docela proměněné.

Trychtýř víry v mylná přesvědčení je úžasným a komplexním fenoménem. Lidé začnou s určitým souborem názorů a domněnek, vstoupí do trychtýře a vyjdou z něj s úplně odlišným souborem názorů a přesvědčení. Rodina a přátelé často na takového člověka hledí s rozpaky a nejsou schopni pochopit, jak se někdo, o kom si mysleli, že ho dobře znají, mohl tak zásadně změnit.

Mechanismů, které tu působí, je hodně. Sdružení nepředvídatelných stresů, pocit nespravedlnosti vyvolává nedůvěru, touha po odpovědích a snaha mít události pod kontrolou vede ke vstupu do alternativních světů, kognitivní disonance brání přiznat si, že se mýlili, sociální kontext, technické prostředky sociálních sítí, virálnost obsahu.

Autor je rozděluje do čtyř skupin (které zároveň odpovídají částem knihy). Shrnutí taktéž z citace:

Emocionální prvky: Lidé jsou stvoření plná emocí, a jak výzkumy v oblasti sociálních věd opakovaně ukazují, emoce zpravidla předcházejí přesvědčení. Emoce jsou také často hlavní hnací silou našich skutků. Jak přesvědčivě říká Jonathan Haidt: „Nejdřív přichází intuice a až potom racionální zdůvodnění.“ Jinak řečeno, nejprve u nás proběhne intenzivní emocionální zážitek, a teprve pak přichází na řadu jeho kognitivní vysvětlení. V případě trychtýře vedoucího k víře v mylná přesvědčení se tyto emoce soustřeďují kolem stresu a potřeby mít ho pod kontrolou, což vytváří podmínky pro to, aby pak do hry mohly vstoupit i další prvky.

Kognitivní prvky: Lidská mysl dokáže skvěle zdůvodňovat, ale neznamená to, že tato zdůvodnění jsou vždy racionální. Když jsme motivováni vydat se tím či oním směrem, začíná se u nás projevovat sklon k potřebě utvrzovat se ve svých názorech, a to nás vede k vyhledávání informací, které tuto potřebu naplňují, bez ohledu na jejich přesnost. A pak se příběh stává složitějším: abychom se dostali k závěrům, ke kterým chceme dojít, začínáme konstruovat příběhy. A nejsou to jen způsoby, jakými přemýšlíme, které nás zavádějí hlouběji do trychtýře; ve hře jsou totiž i způsoby, jakými přemýšlíme o vlastním myšlení, které nás dostávají do problémů ve chvíli, když se rozcházíme s realitou.

Osobnostní prvky: všichni lidé nemají stejnou predispozici k tomu, aby upadli do bludařství. Osobnostní rozdíly hrají klíčovou roli v procesu, na jehož základě někteří lidé spadnou do trychtýře víry v mylná přesvědčení a jiní do něj zase nesestoupí. Ukazuje se, že někteří lidé jsou snáze ovlivnitelnější než druzí. Osobnosti vykazující určité osobnostní rysy mají větší sklon přijmout falešné narativy týkající se našeho světa, a ačkoli žádný z těchto osobnostních rysů sám o sobě nezaručuje, že někdo začne věřit bludům, každý z nich zvyšuje pravděpodobnost, že to tak dopadne.

Sociální prvky: víra v mylná přesvědčení nevzniká ve vakuu. Mocné společenské síly nutí lidi měnit názory, vedou je určitými cestami, udržují je mezi lidmi, kteří věří stejným nepravdám, a dokonce umocňují extrémnost jejich přesvědčení.

Kniha je to opravdu výborná; jednak se díky popisům osobní roviny a zkušenosti dobře čte, jednak opravdu vysvětluje, jak se taková věc může přihodit. Ve srovnání s ostatními Arielyho knihami a výzkumy je o trochu méně podložená exaktními výzkumy, což je pochopitelné, sám popisuje, jaké měl potíže sehnat respondenty.

Důležité jsou také odstavce „Doufejme, že by tohle mohlo pomoci“, kde navrhuje na co se soustředit při komunikaci, co dělat a čemu se naopak vyhýbat. Účinnost takových opatření ale závisí na tom, jak daleko v trychtýři se dotyčný nachází.

Bohužel se zdá, že trychtýř víry v mylná přesvědčení je častěji spíš jednosměrnou cestou. Ano, slyšel jsem příběhy o lidech, kteří se z něj vrátili, připustili svůj omyl a obnovili svoje vztahy s rodinou a přáteli. Mnohé jejich příběhy připomínaly dramatická vyprávění o přežití. Ale bohužel existuje mnohem víc příběhů lidí, kteří se jednoduše své rodině, přátelům a celé většinové společnosti nadobro odcizili a nikdy se už nevrátili. Stalo se tak, jak už jsme si řekli dříve v této knize, z mnoha důvodů a opět tu hlavní roli hrají sociální prvky.

Odkazy: