Napsala mi fialka návrh na článek, že bych mohl poradit svým čtenářům, jaký postup je osvědčený pro psaní o knihách.

Ihned jsem ho zavrhl, protože skutečně nejsem žádná autorita přes recenzování, i své články raději považuji za upoutávky. Nemám literární vzdělání, nemám načtená důležitá díla všech epoch (i když sem tam něco doháním, protože bez toho se špatně rozeznávají odkazy nebo parafráze) a psaní o knihách je pro mě především zábava a radost. Když jsem o tom ale chvíli přemýšlel, uvědomil jsem si, že i přesto by mohlo být zajímavé ukázat, jak k tomu přistupuji a kde si uvědomuji prostor ke zlepšení.

Knihy čtu poměrně dlouho a spoustu paralelně. Určitě je to proto, že jsem příliš zvědavý a natěšený na informace nebo příběhy v nich ukryté, a mám na čtení příliš málo času. A tak si jich vezmu štos a z každé si pět deset minut čtu…

Možná že to ale přispívá k lepšímu zapamatování o čem kniha je, při dalším otevření si musím připomenout co jsem se dozvěděl minule a pěkně se mi to zafixuje.

Poznámky udržuji v elektronické podobě, pomocí NoteCase. Nástroj umí texty organizovat hierarchicky, což se mi hodí (v jednom souboru na flashce mám vše kolem blogu, články, náměty i recenze), a je multiplatformní, což potřebuji (střídám windows a linux). Pro každou rozečtenou knihu mám v sekci „Rozepsané recenze“ jednu stránku a průběžně připisuji.

Během čtení mám jako záložku kus papíru, dost velký na to, abych z něj mohl utrhávat proužky a zakládat si s nimi zajímavá místa k citování. Na ta už jsem si myslím vypěstoval odhad – výstižné shrnutí, pronikavá formulace, zajímavý fakt – to všechno zakládám. Postřehy, které mě ke knize napadají, se snažím zapamatovat, abych o ně, než se dostanu k počítači a rychle je tam nabouchám, nepřišel. Jsou útržkovité, pouhé myšlenky, např.:

„počáteční básně nemotorné
rýmy málo vzletné

do monolitu tesaná víra, dogmatická

Velký posun
postupně citová a mystická“

Zkoušel jsem zakládat si knihy velkým kusem papíru a poznamenávat si postřehy na něj, ale jen málokdy se mi dařilo vzít si do křesla i tužku, takže to stejně končí děravou pamětí.

Na okraj: pokud bych chtěl knihu skutečně nastudovat, dělal bych si podrobné výpisky do myšlenkové mapy. Hlavní strukturu by tvořily kapitoly, do další větve bych zanesl informace o vydání a vzhledu knihy, další by byly dohledané recenze, ještě jednu bych věnoval autorovi. Opět elektronicky, s použitím nástroje FreeMind. Zatím jsem to použil jednou; je to hodně časově náročné, knihu jsem četl dvakrát tak dlouho, ale výhody jsou obrovské – přečtením a následným zapisováním si fakta zafixujete, zařazováním do struktury si vryjete celou koncepci publikace a máte k dispozici kompletní výtah, do kterého stačí pro oživení nahlédnout. Doporučuji alespoň někdy zkusit.

Po dočtení knihu odložím na scanner, to abych si nenásilně připomínal, že je třeba ji nejen zpracovat jako článek, ale také naskenovat obálku. Samotné psaní mi jde nejlépe ve vlaku, jezdím poměrně často a tak si s sebou některou z dočtených beru. Začínám opsáním citací, je to sice pracné, ale opět si připomenu o čem kniha je a jakým citovaným útržkem jsem to chtěl demonstrovat. V té chvíli už mi koncepce článku klíčí v hlavě.

(Čert by mě vzal, když někde čtu sofistikovanou recenzi sbírky básní – bez jediné ukázky...)

• Často text nějak uvozuji – jak jsem se o knize dozvěděl, s čím souvisí.
• Další část je popis obsahu, u beletrie se snažím navodit atmosféru, uvést do příběhu, představit postavu nebo úvodní zápletku – a pak už nepokračovat, abych neprozrazoval děj.
• U monografií si dovolím být konkrétnější, opřu se o obsah, přehled kapitol, snažím se uvést dvě tři zajímavosti, aby si každý z článku něco odnesl.
• Dále se podívám na to, jak je kniha napsaná, na formu – sloh, opakování, jazyk, logika rozdělení do kapitol, citace.
• Nejdůležitější, alespoň pro mě, jej pohled na celkové vyznění, na poselství, na užitečnost obsahu, také jestli odkazuje na jiné dílo (pokud to jsem se svou omezenou znalostí schopen rozpoznat).
• Většinou text uzavírám nějakým krátkým zhodnocením.

Pořadí zmíněných částí nemám pevné, klidně začnu „závěrečným“ krátkým zhodnocením, zkrátka jak mi text vyrůstá pod rukama a jak se k němu hodí citace. Věci, kterými si nejsem jistý (jména, odkazy, reference) si označím v textu poznámkou „ověřit“.

Po hrubém napsání článku jej přesunu do sekce „Dokončit“ a nechám odležet. Dokončování pak dělám obvykle doma, večer, s pohodlným přístupem k internetu. Projdu všechny věci k ověření, naskenuji obálku a také se podívám, zda a jak byla kniha recenzovaná. To si přečtu s chutí; sleduji, co jsem přehlédl a v čem jsem se shodoval, velmi často si uvědomím, jak málo jsem šel do hloubky, ale svůj text už kvůli tomu nepřepisuji, jen ho o odkaz na recenzi rozšířím. Během dokončení si článek celý přečtu a opravuji překlepy, slovosled, opakující se slova nahrazuji synonymy a podobně. Občas si všimnu nějakých nekorektností – zbrklé odsouzení, chybějící podklady pro své tvrzení -, ty pak přepíšu nebo smažu úplně.

A když si jich nevšimnu, udělají to čtenáři v diskuzi a článek pak opravím.

Následně článek putuje do sekce „Ediční plán“, tam jsou setříděné podle pořadí, jak je plánuji zveřejnit. Jak jste si určitě všimli, střídám vždycky upoutávku na knihu a článek na jiné téma. V tomto zásobníku mám připraveno pět až deset textů – až na výjimky tedy to, co zrovna publikuji, není nejnovější, napsal jsem to před několika týdny. Pořadí je převážně chronologicky, jak jsem knihy dočítal.

Samotná publikace už je rychlá záležitost, text napíšu do souboru pro svůj generátor, pomocí maker v jEditu z něj udělám HTML, vygeneruji. Výsledek si otevřu lokálně v prohlížeči, abych viděl jak se zalámal, a naposledy si ho celý přečtu. Opravím, přegeneruji a přes sFTP (v programu FileZilla) nahraji na server.

Co se týče recenzí, líbí se mi ty od Michala Kašpárka – přečtěte si, jak je píše on.

Fialka se ještě ptala na dvě věci.

„co dělat, když se mi nelíbí co jsem napsala, nevystihuje to to, co by mělo, nemá to tu úroveň, kterou od sebe čekám, je to moc dlouhé, málo vtipné atd. Je lepší to přece jen dát na blog, nebo počkat?“

Záleží na tom, jestli to očekávání je opravdu mé vlastní, nebo je-li mi nějak vnucené (pocit, že se to ode mě očekává).

Pokud je to mé očekávání, pak to přepisuji, zahodím dva tři odstavce a začnu znovu, dokud se mi to nelíbí. Stává se to ale zřídka, jak mi článek roste pod rukama díky citacím a postupným postřehům, mívá vše (pro mě) důležité rovnou. A styl se zlepšuje praxí.

Pokud je to očekávání vnucené, ignoruji je. Proto jsou tu opravdu kratičké recenze nebo zmínky u knih, kde nemám chuť nebo sílu snažit se jít do hloubky, a vedle nich texty až zbytečně dlouhé tam, kde jsem byl knihou fascinován. Nepřemýšlím o tom, jaké by měly být recenze podle pravidel nebo na úrovni. Psaní je pro mě zábava a odpočinek a nechci, aby se změnilo v povinnost Také proto jsem odmítl spolupráci s nakladatelstvím nebo s několika knižními weby – musel bych pak psát podle očekávání (i kdyby to očekávání byla jen má iluze).

Čekám ale vždycky, články nechávám odležet (sekce „Dokončit“ a následně leží ještě i v „Edičním plánu“, už se mi stalo, i když výjimečně, že jsem text přepisoval v den zveřejnění).

„co s odkazy, které se v budoucnu můžou hodit do článku“

Takové odkazy shromažďuji v sekci „Témata“ ve stejném souboru Notecase. Ovšem mám je spoustředěné ke konkrétním věcem, k již zamýšlenému článku. Fialka ale měla na mysli jakousi osobní informační databázi toho, co by se někdy mohlo hodit a pak, v budoucnu, bylo dohledatelné. Takto k tomu nepřistupuji a nemůžu tedy poradit z vlastní zkušenosti, hledal bych ale nějaký referenční/citační manažer.