„Lidé ať jsou lidmi, on ať je jejich postrach, jejich varovný prst. Protože pokud jím nebude, stanou se postrachem oni a jejich prsty už nebudou varovat - budou jen trhat a brát, urvi co urvi.“ (Str. 155)

Střih.

Po více než dvou stech letech se baron vrací.

„Přišel jsem znovu, osudem nanovo nasazen do svého kraje. Nechtěl jsem to, a přece to musí být, navzdory námitkám. Dívám se. Nemůžu nevidět.“ (Str. 236)

Vše co měl rád a co uznával, je zničené a pošlapané. Nejen hmotně, věci jsou okradené i po podstatu a tajemno.

„Mraky, ty úžasné útvary se stříbrným lemováním, k nimž jsem staletí spolu s lidmi vzhlížel v bázni a úctě, byly poníženy na úroveň špíny pod nohama. Dnes bohorovně shlížíme na mračna shora, světelné roky vzdáleni od Země a jejích strázní. A hyneme v těch opojných výšinách žízní. Tady nahoře nikdy neprší.“ (Str 245.)

Staré cesty jsou zanedbané, rybníky zalité přehradou.

„O zatopení mého kraje se rozhodlo po válce, tamní kopce se začaly odtěžovat krátce nato. Vysoké bylo poníženo, nízké povýšeno. Nebylo psáno, že to tak bude? Možná si to někdo špatně vysvětlil. Krajina ztratila své dominanty i své propasti, zploštila se - stejně jako duše lidí, kteří v ní - a z ní - žijí.“ (Str. 267)

Ale to nejhorší se stalo s jeho horou, s Vlhoští, na níž se těží čedič. Hora kamene, odjakživa zde stojící a vyživující svými prameny celý kraj, je po pár desetiletích lidské hamižnosti rozpáraná a zmrzačená. Prameny vyschlé; viklan, odvěký symbol a místo pohanských obyčejů, vyvrácen a shozen dolů.

Hastrman začíná marný boj, veden historickými zkušenostmi hledá viníka, ředitele firmy, předsedkyni správní rady, ředitele regionálního úřadu, ředitele v Praze - a každý říká, že on za to nemůže. Rozprostřená zodpovědnost. A společný zájem - ten uplácí toho, ten drží akcie přes milenku, ten je příbuzný s předsedkyní, všichni táhnou za jeden provaz.

„Jak to, že ne? To říkáte všichni. Laudon se odvolal na Otrlu, Otrla na Brianovovou, Brianovová na vás. A všichni v tom máte prsty. Všichni jste lidské bytosti, z vody se skládáte a bez vody se neobejdete ani den, a přece děláte všechno pro to, abyste o ni navždy přišli.“ (Str. 265)

Kniha je opravdu podařená; působí kompaktně, minulost v kontrastu se současností, hastrman jako lidumil i jako mstitel, celý kruh od spočinutí v přírodě přes její drancování až po návrat k osvědčenému. To celé podbarveno tajemnem (i hastrmanovi hrozí záhadné nebezpečí) a ekologickým aktivismem.

„Současný ministr životního prostředí škodí své zemi. Má to být velekněz nedotčené přírody, fanatický dogmatik s právem vetovat všechno, nač si vzpomene průmyslová, těžařská a energetická lobby, odmítnou všechno, co navrhne vláda a schválí parlament. Ministr životního prostředí musí být skutečným vládcem země. Musí hrát roli zeleného krále. Pokud ji hrát neumí nebo odmítá, pokud je podplacený, nedovtipný, neschopný nebo loajální jinému ideálu, musí být svržen ze svého trůnu a zkrácen o hlavu. Nahradí ho král nový.“ (Str. 304)

Pohané, ekologičtí aktivisté nebo vyznavači alternativ, vám je kniha obzvlášť doporučená - ale ani běžný čtenář určitě litovat nebude. Jednoznačně doporučuji.

„Jsi člověk. Kdo jiný má rozpoznat zlo, když se mu staví před oči? Neupozornit na ně znamená tichý souhlas. Tichý souhlas znamená spoluvinu.“ (Str. 360)