„Nevadí vám, doufám, že vám vykládám tyto podrobnosti. Pochopte, že nechci, aby cokoli bylo ponecháno čtenářově fantazii. Můj život, a má fyziognomie, to jsou přece holá fakta, jež nemají s fantazií nic společného. Nebudu vám tu psát romány. Dnes, v éře nové literatury faktu, je už stejně nikdo nečte, a vy, pokud vím, jdete s dobou.“ (str. 31)

Samozřejmě Poslední tečka není literatura faktu, ale román, představení hlavního hrdiny sem patří.

„Kladivo na nás, zrádce románu, kteří jsme přestali číst příběhy, vynahrazujíce si epickou potřebu čučením do novin, na televizi a do populárně naučných knížek. Celý litfak i nolitfak by nám nejradši hodila na hlavu, anebo, což prý je ještě lepší, by v masce akademického pišišvora, literárního šmoka, napsala román a podstrčila nám ho zabalený jako literaturu faktu, čímž by nám to, faktožroutům, dala sežrat i s navijákem.“ (str. 149)

Dějové kapitoly jsou psané tak, jak jsme u Urbana zvyklí, ale některé pasáže... Například vize jiné ženy ve ztemnělé hospodě je zkratkovitá, sekané, krátké věty jako by upozorňovaly, že jde o parafrázi (ale nevím čeho). Studie na téma osobnost a milenci Boženy Němcové by s klidem mohla být otištěná v literárně historickém časopise, vzhledem k tomu, že ji píše hlavní hrdina, chápu i odlišný styl. Jenže hned další kapitola je pro změnu fiktivní dopis Josefa Němce svojí ženě, kde sice jiný styl chápu také, ale už je toho moc. Knížka tak má blízko tematicky propojené sbírce povídek, je to taková koláž textů. No a jak už jsem někde zmínil, sbírky povídek mi dělají potíže.

Pak se zase objeví oslovování čtenáře, uf („Musím vás opustit. Vím, že jste čtenáři laskaví a ochotně byste mi odpustili, dovolili mi, abych zůstal. Profesionální čest autora nové literatury faktu mi však velí přijmout trest a hanebný poklesek odpykat; velí mi zmizet.“ str 202). Ještě že mě na konci autor odměnil šrapnelem, jinak bych byl poněkud rozčarován. Informační hodnota sama o sobě je vysoká, tolik jsem se o Rukopisech ani o Boženě Nemcové nedozvěděl nikde jinde.

Kniha je moc pěkně udělaná, graficky do posledního detailu, papír silný, na pohmat příjemný, předsádky potištěné obrázkem nějakého rukopisu, závěrečná kapitola jakožto xeroxová kopie úvodu habilitační práce má i tužkou vepsané poznámky a kroužky od hrnku na první stránce, radost pohledět.

Myslím, že dílo určitě ocení zájemci o složitě zkomponovanou postmoderní knihu o spisovatelích, knihách a z knih; také literární historici a obrozenci. Ostatním bych doporučil spíš některé z pozdějších Urbanových děl (můj favorit je Hastrman).