Vypravěč a zároveň hlavní postava, je navenek naprostý zkrachovalec, vedle celoživotního traumata ze svého jména a fascinace historií má už jen řadu neúspěchů - vysokou školu nedostudoval, u žen úspěchy nemá, jako policista selhal, následně byl od policie vyhozen... Jediná jeho zvláštnost jsou stavy tranzu, kdy se mu při kontaktu s kameny a stavbami daří prožívat události s místem spojené, ale i to mu přináší jen potíže a stres, zesílený touhou po zmizelém zlatém věku:

„Nová tíseň, nová úzkost. Náhle jsem věděl, že kromě reprodukované hudby, kuchyňských robotů, automobilových motorů a převodů stavebního stroje neuslyším nic. A nic ani neuvidím. Neuvidím tisíce věžiček nad strmými červenými střechami měšťanských domů, neuvidím černá zákoutí, úzké vchody a malá okénka, kamenné a dřevěné opěráky zdí ani klenuté krytky bílých komínů roztodivných tvarů. Mé město už tu není - jediné město, kde bych se cítil doopravdy doma a které bych bránil s nasazením života, aniž by mě napadlo vzpomenout na vrozenou zbabělost. To město, na němž bych byl závislý a ono by bylo závislé na mně, město, kde bych mohl pracovat v cechu pivovarníků, jirchářů nebo dřevařů na řece a jediným mým přáním bylo by uchovat stav věcí, aby město a mé obydlí v něm nevzala velká voda, aby vše nelehlo popelem, aby je nevydrancovali cizinci; aby je příslušníci mého vlastního národa nesrovnali se zemí.“ (Str. 163)

Vše se začíná měnit příchodem podivného rytíře Matyáše Gmünda a jeho společníka, Raymonda Prunslíka. Jeden je majestátní obr, druhý pomatený trpaslík, bizarnější dvojici si sotva lze představit, mají ale vznešený ideál - chtějí investovat nemalé prostředky do obnovy kostelů v pražském Novém městě. Bůhví proč si za průvodce vybrali právě našeho zoufalce. A do toho ty bizarní vraždy! Někdo začíná likvidovat architekty a stavebníky velmi teatrálním způsobem, jednou se najdou jen nohy, naražené na vrcholech stožárů, například.

Dějově je kniha poměrně přímočará, žádné velké složitosti, jen pár odboček do vzpomínek, zato jej ale přeplněná obrazy, symboly a odkazy. Šéf policie Olejář, jemuž se čas od času z uší vyvalí černé svinstvo; scéna s pásem cudnosti, cinkajícím o umyvadlo; pitva jednorožce a další vám zůstanou před očima ještě dlouho po přečtení. Vedle symbolů je tu i nepřeberná hromada faktů, procházek pražskými uličkami, popisů kostelů, historie jejich staveb a přestaveb, regotizace... Jednou nás autor zavede na místo, jehož existence mě ani nenapadla, natož abych si je uměl představit:

„Zůstal jsem skrčený ve dvířkách a v podřepu balancoval na úzkém kamenném prahu. Přede mnou zela propast, trychtýř zužující se temnoty, jenž pohlcoval téměř všechnu sirnatou záři pronikající sem lucernou v kopuli vysoko nad hlavou a také maličkými světlíky proraženými v kladí nad obvodem osmihranu. Vedle se černala druhá jáma, za ní další, a stejně tak po druhé straně. Čistotu osmihranného obvodu narušoval jediný nesourodý útvar: já sám. Celkem osm trychtýřů mrtvého, páchnoucího vzduchu, oddělených od sebe zaoblenými hřebeny, tak jako hory oddělují jedno údolí od druhého. Tyto strašidelné okvětní plátky pak ohraničovaly dokonale kulatý, mistrně vyzděný, žebrovím jako žilami prokvetlý střed kamenného květenství, který se mírně zvedal uprostřed tohoto skrytého světa a slabě světélkoval. Den, jenž venku řval, si tady vystačil s šepotem. Čas, co se venku hnal, tu nesměle přešlapoval na místě. Odvrácená strana kostelní klenby, modlitebna z perspektivy adresáta všech modliteb. Nad hlavou se mi zvedala okrouhlá kopule - baldachýn chránící vzácný květ.“ (Str. 287)