Princezna Leigh-Cheri, dědička trůnu v nejmenované evropské zemi, žije se svými starými rodiči v exilu v Americe, v zapadlém a ostružinami obrostlém domě někde u Seattle. Ona sama je moderní, emancipovaná a zejména sní o dokonalém světě. Chce ho napravit, zajímá se ekologii, alternativy, obdivuje Ralpha Nadera (právní zástupce a politický aktivista, bojovník za práva spotřebitelů, ochranu životního prostředí, vizte Wikipedii) – a když se dočte o obrovském několikadenním „geoterapeutickém festivalu“, prostě se tam musí vydat (to mě fascinovalo, alternativy se za pětačtyřicet let, které uplynuly od vydání knihy, skoro nezměnily).
Shodou okolností na stejné místo míří i Bernard Wrangle, řečený Datel (to kvůli svým zářivě zrzavým vlasům – což ostatně platí i o princezně). Je to anarchistický terorista, hlásá svéráznou filozofii psanců a vyhazuje do povětří vše, co považuje za zkorumpované.
Ve světě vždycky bude stejný množství šťastnejch a nešťastnejch lidí, Když má někdo kliku, někdo jinej bude mít místo něj pech. A podobný je to i s dobrem a zlem. Zlo nemůžeme vykořenit, můžeme ho jen vypudit jinam, přinutit ho, aby se přesunulo na druhej konec města. A když se stěhuje zlo, stěhuje se s ním i nějaký to dobro. Ale poměr mezi dobrem a zlem nikdy nezměníme. Můžeme ale věci trochu rozvířit, aby se ani dobro, ani zlo nestačily sjednotit. Vždycky, když se to stane, přestává všechna sranda. Život je jako guláš. Musíš ho často míchat, nebo veškerej šlem vyplave na povrch. (Str. 94)
Tady má zálusk právě na ony ekologické aktivisty. S princeznou se setká už v letadle a navzdory všem rozdílnostem i tomu, jak naruší princeznin vysněný festival, zamilují se do sebe, a to tak intenzivně, až je to mýtické. Když pak Datla opět zavřou, princezna se své lásce a čekání plně oddá. Hodně prostoru dostane mimochodem meditace na motivy z krabičky cigaret Camel. Nepřišlo vám někdy divné, že pro směs virginského a tureckého tabáku někdo zvolil velblouda, palmy a pyramidy? A protože v každé Robbinsově knize je zapracovaná nějaká ezoterická myšlenka, platí to i zde.
Atributy pouště, oáz, bohatého prince i psance který získá princeznu, odpovídají pohádce, které je ale ryze aktuální, navíc proložená úvahami o svobodě, smyslu života a samozřejmě (a především) o lásce, hledání cesty „jak žít šťastně až do smrti“.
„V takové době, jako je dnes, si nejsem jistá, jestli vůbec nějaký milenecký pár má šanci.“
„Nenech se klamat dobou, ve který žiješ. To není doba, kdo tí dává za uši, jako spíš společnost. Když to začneš dávat za vinu společnosti, tak od ní přestaneš očekávat řešení, Jako ty ubohý neurotici na Geoterapeutickým festivalu. Dneska ve světě převažujou tendence zbavit jednotlivce morální zodpovědnosti a chovat se k ním jako k obětem společenskejch okolností. Když na to přistoupíš, zaplatíš za to svou vlastní duší. Muži neomezujou ženy, heterosexuálové neomezujou homosexuály, bílý neomezujou černý. Všechny tyhle lidi omezuje nedostatek vlastní osobitosti. Nemaj prostě nervy nebo dostatek představivosti na to, aby se stali hvězdou ve svým vlastním filmu, natož aby ho režírovali, sakryš.“ (Str. 109)
Místy to pohádkové motivy spíše paroduje, ale to hlavní – dobrý konec – zůstává.
Jakkoliv mám pro Toma Robbinse slabost, tohle mě moc nebavilo. Princezna je skvělá (už jsem někde psal, jak fascinující má Robbins ženské postavy?), Datel je živelný, ale kniha je po většinu času dost statická. Dějový je začátek a konec, prostředek je zdlouhavý. Asi to má evokovat dlouhou práci na lásce během čekání a oddanosti, ale unavuje to. A mezihry, v nichž se spisovatel vykecává o své remingtonce (psacím stroji) byly vysloveně otravné.
Odkazy:
ROBBINS, Tom. Zátiší s Datlem. Praha: Argo, 2016. ISBN 978-80-257-1609-0.




Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.