Bohumil se s počítačem nikdy pořádně nenaučil. Chlapi se mu smáli, že je tvrdohlavý jako dinosaurus, který odmítá nastoupit do rakety a zachránit se před nevyhnutelnou záhubou. Nebyla to tak úplně pravda. Na internetu si dokázal najít všechno, co potřeboval. Založil si dokonce e-mailovou schránku, kterou sice vybíral podstatně méně často než tu poštovní, ale zprávu napsat uměl. Nakonec i s tím otravným AutoCADem se nějaké ty základy naučil, ale vždycky ho považoval spíš za škůdce než za pomocníka.

„Bohumile,“ pobízel ho pan Krpálek, muž sice starší, leč s dobou držel krok mnohem svižněji než leckterý jeho podřízený, „tak to aspoň zkuste. Ulehčí vám to práci.“

Další hlavní postavy jsou Marie, uštvaná matka pracující v reklamce, a její dva synové – starší introvertní Jeník z prvního manželství a mladší hyperaktivní Vašík. Její současný vztah nějak neklape, všechno leží na ní, a její rodina – škoda mluvit. Otec, Dobroslav Jánský, politik a primátor, nesmlouvavý bojovník světla. Matka ochotná pohlídat maximálně jedno dítě, a oba se svorně navážejí do dcery při jakékoliv příležitosti. Ať už je to Vašíkovo mluvení a její neschopnost ho to naučit:

„Měl by se už konečně naučit to R,“ pronesl otec směrem k Vaškovi s takovou vážností, jako kdyby na tom závisel osud celé země.

„Vždyť jo, chodíme na logopedii,“ namítla na jeho obranu Marie.

„Možná chodíte ke špatné logopedce. Můžu ti doporučit jednu známou tady na Praze 7.“

„Tati, nebudu přece jezdit přes celou Prahu na logopedii. Navíc mu jsou teprve čtyři, má ještě čas.“

„Tys už ale v jeho věku R uměla krásně,“ přisadila si matka.

Jo. A díky tomu má můj nynější život úplně jiný kvality, než kdybych ráčkovala, prolétlo Marii hlavou. „Nebojte, on se to naučí.“

„Víš co, ono to není jen párkrát za měsíc zajít ke specialistce,“ pokračovala matka. „Je potřeba to procvičovat hlavně doma.“

„Tak jo, slibuju, budeme to doma trénovat.“

„Pojď, Vašíčku, pojď k babičce.“ Vašík přiběhl a sedl poslušně babičce na klín. „Dal by sis chlebíček?“ Vašík nadšeně přikývl. „Dobře, ale nejdřív zkus říct hezky tRaktoR.“

„Tlaktol.“

„Ne ne, podívej, kam dává babička jazýček. Musíš ho hezky zpevnit, opřít do patra, a potom zadrnčet. TRRRaktoRRR.“

„Já chci ten chlebíček,“ zažadonil.

„Vašíčku, ty se ale vůbec nesnažíš!“

„Ježíš, mami, nech ho. Mluvíš s ním jak se psem,“ zastala se syna Marie.

Kariéra, škola, jídlo… všechno vědí nejlíp.

Tak co novýho, nic, no jo, ty abys vlastním rodičům taky něco neprozradila. V práci dobrý? A kdy tě povýší? Nebo ti aspoň přidají? Nevíš, aha, no doufám, že tam neplánuješ shnít navěky, ty máš totiž na víc, Maruško. A co kluci, jak jim to jde ve školce? (matka)

Jane, v jídle se nerýpeme! Slušní lidé tohle nedělají! Už jsi pro něj vybrala školu? Pomalu bys měla, je nejvyšší čas. Kdyby chtěl chodit tady u nás, vím o jedné výběrové soukromé, mohl bych ho tam protlačit, ředitel je můj kamarád, no dobře, nechceš, nechceš, donekonečna ti to nabízet nebudu. (otec)

Když se osudy Bohumila a Marie protnou, začne pomalu klíčit něco nečekaného.

Nicméně pravdou bylo, že ji do domku táhla jakási magická síla. Síla naprosto mimo její kontrolu, síla mocnější než ona. Pobývání v Bohumilově přítomnosti jako by zaplňovalo obrovskou díru, kterou v sobě nosila tak dlouho, že její existenci začala časem ignorovat. Teď, když se prohlubeň začala pomalinku zalívat čímsi novým, nepoznaným, si hořce uvědomovala, kolik energie ji stálo předstírat, že jí nic nechybí.

Zatímco Božidara byl ženský svět, tady se setkáváme s vyzrálou mužskou silou – i se všemi slabostmi, které může mít. Moudrost stáří a přístup k životu je ale dokáží překonávat.

Postavy jsou skvěle vykreslené, jako bych je před sebou viděl. Mimochodem, Bohumil je ze tří bratrů, z nichž jeden je Mojmír z Božidary. A druhý je majitel televize, ve které si moderuje všechny pořady. Tady mi zpočátku trochu vadil příliš okatý Jaromír Soukup (tedy ještě před krachem), ale přece jen je to jiná postava – a prodělal v celé knize největší vývoj, což mě s ním smířilo.

Hezké bylo, jak si kluci dědu adoptovali. Rozumím tomu, taky jsme to kdysi se sestrou udělali.

Co jsem nečekal byl závěr, prudce měnící žánr. Je to hezké, ale kniha opouští dlouze vybudovanou realističnost (a Božidara se bez zázraku obešla) a je z ní pohádka. Jinak je to realistické všude, včetně toho, jak dopadla volba primátora…

A už jsem přišel na to, co mi na autorčině stylu lehce vadí. Není to primárně vkládání vlastních názorů (i když to tu samozřejmě je), je to příliš vševědoucí vypravěč. Nedává totiž prostor cokoliv domyslet, všechno nám řekne, co si postavy myslí, proč si to myslí. Když ustoupí do pozadí, v dialozích, je to mnohem lepší.

Každopádně i tahle kniha se mi líbila.

„Pane,“ zadíval se mu Bohumil do očí, ačkoli mladík byl o dobrou hlavu vyšší než on, „já prošel lecčím. Nemyslím teď velký dějiny, co se valí někde na pozadí. Mluvím o skutečnejch osobních tragédiích, který člověka proměněj. Ale sedím tady snad a brečím?“

Potom se podíval za mladíkovo rameno, směrem ke hřbitovu. „Až budete na konci života tak jako já, třeba dojdete k něčemu podobnýmu. Život není to, co se vám děje, ale to, jak se k tomu postavíte. Tak se mějte hezky, na shledanou.“ A pak se za ním dveře zabouchly a na pár vteřin se rozhostilo ticho.

Lidem chvíli trvalo, než se vzpamatovali. Poté začal dav tiše šumět, to šumění postupně sílilo, až přešlo v hučení a nadšené výkřiky.

Odkazy: