„Řekla jsem, že jsem u táty, protože jsem věděla, že mu nebudeš volat.“

„Ale proč? Já to nechápu!“ skoro do telefonu křičela, pak si to uvědomila a ztlumila trochu hlas. „To je kvůli tý naší hádce?“

„Ne, mami. Neber si to osobně, to není kvůli tobě. Nedokážu ti to vysvětlit. Já už prostě jen nemohla, bylo toho všeho na mě moc. Potřebovala jsem si jenom odpočinout.“

„Můžu tě vzít k psychologovi. Kolegyně má dceru v podobným věku, taky na tom byla špatně a prej jí moc pomohl.“

„Ty to ale nechápeš!“ rozkřikla se zničehonic Rosie. „Já nechci žádnýho psychologa. Nechci do svýho už tak nabitýho harmonogramu vměstnávat další povinnost. A už vůbec netoužím po tom, aby mě někdo opravoval. Nejsem rozbitá! Chci jenom, aby mi všichni dali aspoň na chvíli pokoj. Včetně tebe!“

„Ale vždyť já se ti snažím pomoct!“ protestovala Milada.

„Jenže nepomáháš! Všechno jenom zhoršuješ.“

„Rosie, tos přehnala. Tohle si od tebe nezasloužím.“ (Str. 65)

Božidara je – pochopitelně – pravým opakem Milady. Žije v řízeném chaosu, věci přijímá jak přicházejí a spoustu duchovních praktik prostě dělá, protože je cítí jako správné.

„Nevím, takhle zpětně se to těžko vysvětluje. Prostě jsem cítila, že to se mnou vevnitř zahejbalo. Dalo mi to druh síly, kterou jsem do tý doby nepoznala. Cejtila jsem, že je to něco, co mě přesahuje a co mi v životě chybělo. Racionalita je sice hezká věc, ale když na ni svůj život redukuješ, stane se pastí, která tě nepustí dál. Spiritualita nemá šanci projít metodama kritickýho myšlení, skrz který racionální část mozku posuzuje, co je dobrý a co není. Takže od tý doby, co mám Boha, tak přizývám racionalitu tam, kde mi pomáhá, a nechávám ji hrát si stranou, když potřebuju přesah.“ (Str. 141)

Nebo nejjednodušší.

Z boční kapsy batohu vyndala peněženku. Dcera jí sice asi tisíckrát říkala, že tam peníze nemá nosit, že je to všem na očích a co když ji někdo přepadne. Ale Božidaře to bylo jedno. Když si mohla vybrat, jestli být z něčeho dopředu předposraná, nebo věřit, že všechno dobře dopadne, volila to druhé. Vždycky. Za těch skoro šedesát let, co byla na světě, se to ukázalo jako celkem výhodná strategie. Protože když má člověk dostatečnou fantazii, a to Milada měla, může si kdykoli vymyslet cokoli, z čeho je potřeba mít strach. A takhle se může bát až do smrti. (Str. 29)

Má hluboký vhled

„To jsem někde četla, že bychom se neměli snažit plnit očekávání druhejch.“

Božidara se zamyslela. „Tohle moudro máš z nějakýho časopisu?“

Rosie pokrčila rameny.

„Povím ti to takhle. Očekávání druhejch, to je takovej mělkej talíř polívky, ve kterým se málokdo utopí. Dřív nebo pozdějc rozpoznáš, že je to k posrání a nemá cenu se v tom plácat, a tak radši vylezeš ven. Odpoutáš se od rodičů, dáš výpověď v práci, kopneš do zadku chlapa, kterej tě chce mít jinou, než jsi. Co je horší, to jsou podle mýho cizí očekávání, který přijmeš za svý. Vymanit se z vlastních pomejlenejch očekávání, to je tisíckrát těžší záležitost.“ Zvedla se z křesla. „Tak, a já si teď jdu na chvíli pospat. Vstávala jsem v nekřesťanskou hodinu.“ Dveře na terasu za ní bouchly a Božidara bez dalšího vysvětlování zmizela v chalupě. (str. 51)

Přesto i ona má slabá místa.

Společné prázdniny jsou ale jen začátek velkého dobrodružství, velké cesty – po zemi i po duši. Rosie dospěje, Božidara se dokáže o svůj život podělit, otevřít dlouho potlačovaná zákoutí a dokonce i Miladě začne docházet, co musí změnit.

Je to vlastně příběh generačního konfliktu tří žen, se spoustou psychologie, alternativna, duchovna i pragmatického rozumu. A protože je tak nabitý, dá se číst také jako iniciační román. Jsou v něm vzorové postavy, které prodělají vývoj, je tam prezentovaný životní styl i přístup…

Je až legrační, jak silně na mě kniha působila. Ve čtečce jsem si pozakládal tři stránky odkazů na citace, o spoustě věcí přemýšlel a každou kapitolu si užíval. Rozložení na kapitoly je mimochodem podařené, jsou všechny přiměřeně malé, střídají děj nebo pohledy, a umožňují čtenáři zvolit tempo a fázování. (Což mně vyhovuje, protože čtu hromady knih najednou a ukrajuju postupně.)

Protože autorku sleduju dlouhodobě, ať na blogu, nebo v newsletterech, nemohl jsem přehlédnout, jak moc je v knize obsažená. Vepsané všechny názory (někdy až vecpané), je to plynulý proud postojů. Rosii ezopoučky lezly krkem,

Jediné, co obě poutnice znervózňovalo, byl pohled na stav nádrže, jejíž obsah ubýval rychleji, než by si přály. Všichni koučové do zblbnutí opakují, že člověk má žít v přítomnosti a nedlít v minulosti, ani se nezabývat budoucností. Rosii tahle hesla lezla krkem. Jednak proto, že ráda vzpomínala na hezké chvíle, a stejně tak ráda snila o tom, co ji čeká. Krom toho byla přesvědčená, že ti, kteří se nejčastěji zaříkávají tím svým „tady a teď“ a cpou ho všude a všem, mají největší problém se v přítomnosti udržet. Malé děti to přece dokážou i bez čtení podobných motivačních citátů a nemají sebemenší potřebu o tom někoho přesvědčovat. (Str. 197)

myslela že na vsi umře nudou, ale ponořila se do světa,

Co tady budu proboha týden dělat? pomyslela si. Kam až její oko dohlédlo, všude se rozprostírala jen bezbřehá nuda. Když byla malá, představovala pro ni zahrada i les za ní zdroj nekonečného dobrodružství. Ale teď? Nemá tu žádné kamarády. Signál tu skoro není a o wifině si může tak leda nechat zdát. Co tady vlastně lidi dělaj? Rosie kdysi četla nějaký článek, kde psali, že „česká vesnice vymírá“. Není divu, napadlo ji, protože je dost pravděpodobné, že většina jejích obyvatel pochcípala nudou.

V Praze byl její týden napěchovaný od pondělí do pátku, a to i ve dny, kdy by nejraději zůstala doma. Neodpočala si ale ani o víkendech. Máma se jim snažila o sobotách a nedělích vymýšlet po­kaž­dé nějaký zajímavý program. (Str. 49)

online svět smrskla jen na potřebné,

Zprvu jí to život znepříjemňovalo. Přece jen byla zvyklá, že je online vždycky a všude. Nicméně po takřka měsíci musela uznat, že nebýt dostupná čtyřiadvacet hodin denně má něco do sebe. Dřív brala telefon do ruky několikrát za hodinu, aby zkontrolovala všechny nové zprávy a notifikace ze sítí. Nyní už tenhle tik ztratila. Nebylo co kontrolovat. A jí se ulevilo.

Přistihla se, že místo do mobilu se mnohem častěji dívá na nebe. Do zahrady, do korun stromů. Pozorovala brouky, včely, ptáky. Daleko líp se jí najednou četlo. Četla sice vždycky ráda, ale poslední dobou mívala problémy soustředit se na tištěný text. (Str. 98)

a tak dál. Protože ale s většinou věcí souhlasím, vlastně mi nevadilo, že tam jsou.

(Nebo je to tak u každého autora, ale jenom tady o tom vím?)

Božidara – ta je skvělá, žije si po svém,

To by do nich ale musela koupit baterie. A tak už více než dva roky ukazovaly půl druhé a deset minut. Božidara nevěděla, jestli se zastavily v noci nebo odpoledne. Ale bylo jí to už jedno. Zvykla si, že čas plyne celkem spolehlivě i bez hodin. Díky hlášení rozhlasu věděla aspoň ve všední dny, kdy je čtvrt hodiny po dvanácté. A víc nepotřebovala. Vstávala, jak se jí chtělo. Na kutě chodila, když byla unavená. V zimě potřebovala spát déle, někdy si dokonce přes den dávala bez výčitek malé šlofíčky. Jaro jí vlilo energii do žil, jako by s probouzející se krajinou ožila i ona. Ráno si sice ráda přispala, ale večer byla schopná ponocovat klidně do půlnoci, jako třeba včera.

Život bez hodin jí připadal takový čistý, bezelstný. Jako život novorozence, který také dělá zrovna to, na co má náladu, a nestresuje se tím, co po něm chce jakýsi neživý stroj a očekávání, která si okolo něj lidé vystavěli. Čím déle žila ve světě řízeném svými potřebami, tím jí bylo lépe. Občas to sice znamenalo, že přišla do samoobsluhy na návsi po zavíračce. Ale nijak ji to netrápilo. Aspoň jsem se prošla, říkávala si, když šlapala s prázdnou krosnou zpátky domů. (Str. 14)

ale její porušování konvencí je často za hranicí pravidel a zákona, takže jako vzor je diskutabilní. A opět, jako bych viděl ozvěny autorčiných úvah o svobodě.

Ještě pár postřehů:

• Prezentace správného přístupu – jenže komunitní život někde na farmě a nomádské cestování by třeba mě zabilo, digitální detox je jen pro ty, co na onlinu ujíždějí, a tak dál. Veronice Hurdové to ale funguje a Božidaře s Rosie také.
• Žádná z postav není jednoznačně cíl či ideál, každá má své chyby – a učí se od sebe navzájem.
• Technika průhledů do budoucnosti (věty jako V tuto chvíli netušila, že tu stejnou píseň bude za patnáct let hrát jako sólistka s Českou filharmonií za zády na koncertě před vyprodaným Rudolfinem. (Str. 104) nebo „Ale i tak to stačilo k tomu, aby se Rosie zapřisáhla, že nikdy běhat nebude. To samozřejmě ještě nevěděla, že v šestadvaceti se poprvé postaví na start pražského půlmaratonu a její čas bude jen o čtrnáct minut horší než ten Skolilův.“ (Str. 218)) je jednou nebo dvakrát zajímavá, podesáté už je to otravné.

Kromě dobrého stylu a zajímavého tématu pro mě měla kniha díky výše zmíněným věcem ještě určité napětí a spoustu impulsů. Takže je skvělá a určitě ji zkuste.

Procházela mezi nízkými prázdninovými domky. Teplý podzimní vítr jí ovíval tvář, palmy šustily ve větru. Přišlo jí neuvěřitelné, že je tady, a ne v podmračené Praze, kde by už teď byla plně zajetá v nekonečném kolotoči školy, učení, zkoušek a kroužků. Tady neměla žádný program, a přece její dny byly naplněné až po okraj. Tohle je život, pomyslela si. Možná toho zatím o životě tolik nevěděla, ale něco uvnitř jí našeptávalo, že tenhle hluboký pocit, že je naživu, je víc než cokoli, co kdy vyčte v chytrých knížkách. (Str. 252)

Odkazy: