Převážně vychvalovaná kniha, ze které je kdekdo nadšený, je … opravdu skvělá a zaujme od první kapitoly.
Vidíme starého, vzteklého a paličatého dědka Oveho, který jako samozvaný strážce pořádku každý den ráno dělá kontrolní obchůzku, dohlíží na dodržování pravidel (zákaz ježdění autem v obytné čtvrti, povinnost parkovat kolo na vyhrazeném místě a tak dále) a s kdekým se hádá.
Kráčel ulicí mezi domy nahoru k parkovišti jako každé ráno. Zastavil se u cedule s nápisem oznamujícím, že osobní doprava je uvnitř obytné čtvrti zakázaná. Se zaujetím kopl do tyče, na níž byla cedule připevněná. Nebyla sice nakřivo, ale kontrolou člověk nic nezkazí. Ove totiž patří k chlapům, kteří kontrolují stabilitu věcí tím, že do nich kopnou.
Přišel na parkoviště a cestou tam i zpátky ověřoval, že se do žádné z garáží nikdo přes noc nevloupal ani že je nějaký vandal nezapálil. Ne že by se to v téhle čtvrti už někdy stalo, ale na druhou stranu ani Ove nikdy nevynechal jediné ze svých inspekčních koleček. Zkusmo vzal za kliku od vlastní garáže, kde parkoval saab. Třikrát ji vyzkoušel. Jako každé ráno. (… )
Dnes ráno na parkovišti pro hosty žádná neoprávněná vozidla neparkovala, a tak se mohl Ove místo zaplňování notesu pustit na obhlídku přístěnku s popelnicemi. Popelnice nebyly zrovna jeho koníčkem a taky se od začátku hlasitě ozýval proti nesmyslnému nápadu s tříděním odpadu, který na schůzi prosadili přivandrovalci, co se tu projíždějí v džípech. Jenže když už se jednou rozhodlo, že se bude třídit, musí přece někdo dohlížet, jestli se skutečně třídí. Nikdo tím sice Oveho nepověřil, ale pokud by to do rukou nevzal chlap jako on, skončilo by to anarchií. To Ove věděl. Všude by se válely odpadky. (Str. 13)
Jenže s každou další stránkou zjišťujeme, že se jedná jen o část jeho osobnosti; vnější aspekt setrvalé přímosti, oddanosti. Muže, který se nevzdává. Nevzdal se, když mu shořel první dům, když se město rozhodlo vykácet les za jejich domy, když jeho žena skončila na vozíčku a nakonec se nevzdal ani když jeho život ztratil smysl, i když, pravda, v tom sehrála roli řada náhod.
Zůstal na železnici pět let, než přišlo to ráno, kdy nastoupil do vlaku a poprvé ji spatřil. Bylo to prvně od tátovy smrti, co se smál. Od toho dne už nebyl život stejný jako dřív.
Proto lidé říkali, že Ove vidí svět černobíle. Zato ona hrála barvami. Všemi jeho barvami. (Str. 40)
Začneme rozumět, proč je takový.
Nikdy tak docela nepochopil, co myslí dnešní mladí tím, když prohlašujou, že se musej najít. Každou chvíli se o tom bavili třicátníci od něj z práce. Pořád si stěžovali, že by chtěli víc volna, jako by jediným důvodem, proč chodit do práce, bylo dospět do bodu, kdy je možný z ní zase odejít. Sonja si z Oveho dělala legraci, že musí být tím nejmíň flexibilním mužem na světě. Ove to ale nebral jako žert. Byl přesvědčený, že by měl panovat klid a pořádek, toť vše. Že rutina není špatná a že by na věci měl být spoleh. Nechápal, proč to někdo považuje za špatnou vlastnost. (Str. 187)
A možná ho trochu uvidíme Sonjinýma očima:
Ona v něm ale dávno neviděla pichlavého zatvrzelého mrzouta. Pro ni byl pomačkanou kyticí růží na první schůzce. Hnědým a na skleslých ramenou možná až moc napnutým sakem po tátovi. A nezlomnou vírou ve spravedlnost, morálku a tvrdou práci. Ve svět, kde pravda ještě zůstává pravdou. Za to se neudílejí medaile ani diplomy a nepoplácává se po zádech, takhle by to prostě mělo být. A Sonja si uvědomila, že takových mužů už moc není. Takže si toho svého chtěla udržet. Nepsal jí sice básničky, nepěl pro ni serenády, nezahrnoval ji drahými dary, ale žádný jiný chlap by neprojezdil takových hodin vlakem ve špatném směru jenom proto, aby mohl sedět vedle ní a poslouchat. (Str. 111)
Kouzlo knihy spočívá v několika faktorech. Jednak je vtipná; nad paličatostí Oveho, rázností Parvaneh i dalšími postavami a postavičkami se budete převáže usmívat. Zároveň je dojemná, vždycky když Ove někomu s bručením, reptáním pomůže nebo se k něčemu odhodlá, zahřeje to u srdce. O konci knihy nemluvě. No a hlavně je to pocta nadčasovým tradičním ctnostem tvrdých chlapů – kteří přestože jsou zkostnatělí dinosauři, dokáží svým rovným přístupem vyřešit i současné problémy.
Autorovi se do knihy povedlo celkem nenásilně dostat řadu současných témat – homosexualitu a coming out, migraci a cizince žijící v okolí, chybějící manuální zručnost, zvůli úřadů… Za zmínku také stojí koncepce knihy, kdy se střídá současný děj a kapitoly z minulosti a tak se postupně obrázek dokresluje a vybarvuje.
Zkrátka, pokud ještě neznáte, rozhodně neváhejte.
Odkazy:
BACKMAN, Fredrik. Muž jménem Ove. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7491-321-1.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.