Minule jsem přemítal, co vlastně kritkům na Vieweghovi vadí - teď už to začínám tušit. Hlavní problém je prvoplánovitost - u spousty scén nebo motivů je nezakrytě poznat, že byly zařazené právě proto, aby na čtenáře zapůsobily, aby zvýšily zajímavost, přitažlivost, vtáhly do děje. Ne že by to byla špatná technika, ale ... buď je jí moc, nebo je moc okatá, zkrátka vyčnívá.

Další co mě vždycky rozčiluje, je oslovování čtenáře autorem (to tady není), nebo vkládání pasáží, komentujících proces psaní, přemýšlení nad motivy apod. (toho je tu požehnaně). Vím, že to z textu dělá víceúrovňové dílo, přesto mám raději když se vyprávění příběhu soustředí na příběh. Proces psaní knihy v knize samotné nečekám.

„A nyní moje ambice:
S žurnalistickou senzacechtivostí parazitovat na tragickém příběhu dvacetileté dívky.
Vědomě kalkulovat se čtenářským efektem kýčovitého sebeprožívání. (Jan Lopatka)
Pokusit se dokázat, že současná literatura nemusí být proboha jenom o tom, jak je těžké psát literaturu. (John Fowles)
Demonstrovat sečtělost.
Ukájet sklony k exhibicionismu.
Ublížit manželce.
Ublížit některým bývalým kolegům.
Skandalizovat.
Zatroubit k dalšímu útoku na ministra školství.
Získat další literární cenu.
vydělat další prachy.
Zaplašit výčitky svědomí.
Napsat dobrý román.
(Nehodící se škrtněte.)“ (Str. 126)

Jeden z autorových motivů bylo demonstrovat sečtělost - to se mu opravdu daří. Kromě jasných citátů se tuhle otře o Jaromíra Slomka („Tím si rozhodně nestěžuji; je to koneckonců pořád lepší, než mít při psaní před sebou nedejbože obličej nějakého Jaromíra Slomka“, str. 40), tamhle odkáže na Vonnegutovo Grotesku („haj hou“), jinde rýpne do Daniely Hodrové („vzpomínám si pouze na její tvrzení, že takhle prý lze možná pochopit úplně, ale úplně všechno, které ve mně vyvolalo iracionální naději, že bych z tohoto místa mohl snad někdy porozumět i románům Daniely Hodrové“, str. 101), pro vášnivého čtenáře je hledání a rozpoznávání odkazů zábava. U zábavy ještě zůstaneme, hlavní hrdina se profiluje jako pedagog humorista a vtípky a průpovídky má opravdu dobré, což opět přispívá ke čtivosti. A stejně jako u citátů, i vtípky jsou buď přmo vyslovené, nebo nenápadné v textu. Utkvěla mi kombinace Beáty a „posledního beatnika Prahy 1“.

Vynikající jsou vložené povídky, Beátina o otci, hlavního hrdiny o ženě intelektuálce a vlastně i proslov žáka Petra Doubka, ale čtivé je úplně všechno. Ač s intelektuálními přesahy, je to takové letní čtení na deku a k vodě.

Anotace na knize mluví o tom, že ji „...lze číst hned několikerým způsobem: jako strhující autentický příběh životní tragédie dvacetileté dívky, dcery jistého zbraslavského milionáře, jako vtipnou grotesku o poměrech panujících v tehdejším českém školství, jako inspirující 'knihu o psaní knih' a konečně i jako ironický osobitý román milostný...“

Při troše snahy to všechno je pravda, jen ten autentický příběh není zas tolik strhující, groteska poměrů školství je příliš groteskní (ale s vynikající znalostí školního prostředí), o psaní knih se zase tolik inspirujícího nedozvíme... já bych zůstal u toho osobitého románu milostného.

Nemůžu říct, že by mě Michal Viewegh naprosto odradil nebo naprosto získal; řemeslo má zvládnuté dokonale, knížky má zábavné a odpočinkové. A rozčilující. Plnou cenu bych za ně nedal, ale až se zase něco objeví v Levných knihách, pořídím si to.

Internet je plný, namátkou stručný obsah, ukázky, akorát recenze, ty se někam schovaly. Nenašel jsem žádnou.