V krátké době už druhá kniha, která nechává nahlédnout do spisovatelovy kuchyně (po téhle). Není v tom nějaká symbolika? Ne, nechystám se začít psát romány ani povídky, letmý pohled na tento web napovídá, že tíhnu spíše k opačnému táboru, k lidem, kteří sice neumí připravit palačinky, ale zato nejlépe ze všech ví, jak mají chutnat. (str. 88), tedy ke kritikům. Akorát mě teď začalo trochu zajímat, co je za psaním ukryto (může za to Eco).

Stručný děj: vidíme spisovatele Oskara, který vede seminář tvůrčího psaní, sledujeme jednotlivé účastníky kurzu a jejich životní peripetie; celé je to trošku zvláštní, ale uvěřitelný spletenec. Několikrát se objeví i literární kritik, jeho citový život a pozitivní role bulvárního zpravodajství (jaký paradox - kritikovi nakonec pomůže žánr nejpokleslejší).

Líbí se mi zanořenost knihy do sebe samé, Oskar studentům říká, ať si představí, že celý jejich kurz je děj knihy, a ať navrhují, jak vypadají čtenáři, kdo jsou, co dělají a kde knihu čtou. Když sestavili portrét Karla, ředitele továrny na koberce, a nakonec se ukázalo, že jde o otce dvou studentů - sourozenců, skoro jsem se lekl, že se za chvíli v ději objevím také. To se ale naštěstí stává jen v pohádkových příbězích.

Po chvíli jde Alena plavat a Karel si knihu přitáhne k sobě. Podezíravě, řekl bych. Podívá se na jméno autora, přečte si údaje na obálce a s výrazem Tak se ukaž, pisálku! začíná číst. Kdyby byl autorovi představen osobně, patrně by se choval jinak, ale takto, na pláži, má jednoznačně navrch. Je to jeho, Karlova kniha, platil ji on, může si s ní dělat co chce: roztrhat ji, nebo zahodit do moře. Pročte první věty, jako když kdysi kontroloval dcerám domácí úkoly. Autor s tím musí počítat. Měl by Karla dostat. Jak? (str. 26)

Čteme knihu o kurzu psaní knih, v němž se mluví o knize, kterou čteme. Celkově je to pěkné a propracované dílko, výhrady mám jen dvě:

• Když se knižní autor Oskar zamýšlí nad tím, co když autor skutečně JE citově založený, že to nehraje a že nevyužívá kýčovitost (za což je kritizován), špatně se mu to věří - protože je vykreslený především jako trochu cynický, protřelý a životem znavený. Rozumí sice pohnutkám osob, umí je popsat, ale jestli se tak moc liší od kritika Lumíra, to si jistý nejsem.
• Trochu samoúčelné jsou „erotické“ náměty; když si Anička na záchodě pozoruje anatomické změny v souvislosti s těhotenstvím, nebo když si Simona strčí Oskarovu ruku do kalhot, je to sice zajímavé, vzrušení je vzrušující skoro vždy, ale sem se to moc nehodí.

Čili, tohle je ten kritizovaný Viewegh? Ale páni kritici, vždyť je fakt dobrý. Samozřejmě je tu pořád možnost, že Lekce tvůrčího psaní vybočuje z jeho tvorby a já si jako první vybral zrovna jedinou výjimku. To se ale snadno dá ověřit, ještě mám k dispozici Román pro ženy.

Nejsem proti, ale nejdřív musíme náš příběh ukončit. Kniha může mít sto nebo sedm set stránek, ale nemůže jich mít sedm tisíc. Události se staly a leží kolem nás v souvislé, beztvaré hmotě, bez počátku a konce, píše Věra Linhartová. Začít můžeme kdekoliv – ale skončit dříve či později musíme. Konce knih jsou proto umělé; ve skutečnosti každý lidský příběh končí teprve smrtí. (str. 131)

Mimochodem Irvingův Svět podle Garpa skončil tak, že dovyprávěl příběhy všech postav až do smrti, ale i to je vlastně umělý konec.

Nenápadně ho zparodovat. Musíme ten konec jakoby podminovat – nesmí sice explodovat, aby sentimentální čtenář nebyl zklamán, ale odborník musí vidět dráty vedoucí k rozbuškám. Komerční vlk se nažere a koza intelektuálka zůstane celá. (str. 131)

P.S. Palačinky umím.

---

Aktualizace 16. 6. 2023: Koupil jsem si knihu Být sama sebou od Veroniky Vieweghové, abych viděl Biomanželku z druhé strany, a zároveň jsem v knihovně náhodou narazil na Lekce tvůrčího psaní a chtě nechtě se do nich začetl. Protože napsané jsou vážně dobře. Jak se píše v citované ukázce, umí čtenáře dostat.

„Proč by měl ředitele továrny na koberce zajímat nějaký příběh z kurzu tvůrčího psaní? Co když se o tyhle věci ani zbla nezajímá?“

Simona na bratra upírá zpytavý pohled.

„To je dokonce pravděpodobné,“ souhlasí Oskar. „Právě z toho důvodu to autor musí napsat dobře. Vytvořit z té výchozí situace, která je pro Karla nezajímavá, něco zajímavějšího — a navíc to udělat jakoby přímo před jeho očima.“ (Str. 27)

A ani po patnácti letech nemám co bych řekl jiného. Autor si čtenáře vodí s jistotou a hned to komentuje z pozice hlavní postavy – lektora, a naopak, jako lektor chce aby studenti popsali svého čtenáře. Samozřejmě jako u všech mistrů tvůrčího psaní je tu podtón manipulace, že je to cílené se nedá přehlédnout, a tak se tomu brání ironií a zlehčováním, takovým tím pomrkáváním „vím že ty víš“. Ale bavilo mě to.

„Já se teď po pravdě řečeno taky trochu stydím. Ještě nikdy jsem nemluvila s živým spisovatelem.“

„S mrtvým jo?“

Lucie se pousměje.

„Hloupý vtip,“ přizná Oskar. „Do knížky bych ho nedal. Proto bývá setkání se spisovatelem pro čtenáře obvykle zklamáním. Není ani zdaleka tak duchaplný jako ve svých románech.“

Tuhle trivialitu opakuje snad popadesáté. Je sám sobě protivný. (Str. 48)

K výše uvedeným dvěma výhradám bych přidal ještě třetí, totiž že spisovatel Oskar je vykreslený příliš pozitivně; skvělý lektor, spisovatel, moudrý rádce, manželce věrný… vzpomínky Veroniky k tomu tvoří hodně výmluvný kontrast.

Vyčítané rýpání do kritiků mi nevadí, koneckonců nejspíš opravdu vnímají díla a možná i svět jinak. V pozitivním smyslu, nebo i v tom negativním, tak jako Vieweghův Lumír:

„No jo, no jo. Tu restauraci jsi vybíral ty, že jo?“

Lumír drží vzpínajícího se psa a pobaveně se rozhlíží po interiéru: obvyklí dráčci, střapce, červené lampiónky. Svítící trojrozměrný obraz krajiny s vodopádem; voda vzbuzuje dojem, že skutečně teče. Oskar si uvědomí ten rozdíl: Lucie, studenti i on si výzdoby samozřejmě také všimli, ale nikdo se nad ní takto teatrálně nepozastavoval. Jednoduše ji vzali na vědomí jako nepodstatný fakt, zatímco Lumír se vůči červeným lampiónkům okamžitě musí kriticky vymezit. Jeho estetický aristokratismus je čím dál křečovitější. Ujíždí mu vlak — a on stojí osamoceně na peróně a pokřikuje za posledním vagónem sofistikované jízlivosti.

„I kdybychom kýčem sebevíc opovrhovali, patří k lidskému údělu,“ šklebí se Lumír. (Str. 89)

Odkazy:

• Lekce tvůrčího psaní v ČBDB
• Lekce tvůrčího psaní v Databázi knih
• recenze Petr Vaněk
• recenze Jan Čulík

VIEWEGH, Michal. Lekce tvůrčího psaní. Brno: Petrov, 2005. ISBN 80-7227-223-3.