Michal Viewegh: Lekce tvůrčího psaní (Wuwejův zápisník)

Michal Viewegh: Lekce tvůrčího psaní V krátké době už druhá kniha, která nechává nahlédnout do spisovatelovy kuchyně (po téhle). Není v tom nějaká symbolika? Ne, nechystám se začít psát romány ani povídky, letmý pohled na tento web napovídá, že tíhnu spíše k opačnému táboru, k lidem, kteří „sice neumí připravit palačinky, ale zato nejlépe ze všech ví, jak mají chutnat.“ (str. 88), tedy ke kritikům. Akorát mě teď začalo trochu zajímat, co je za psaním ukryto (může za to Eco).

Stručný děj: vidíme spisovatele Oskara, který vede seminář tvůrčího psaní, sledujeme jednotlivé účastníky kurzu a jejich životní peripetie; celé je to trošku zvláštní, ale uvěřitelný spletenec. Několikrát se objeví i literární kritik, jeho citový život a pozitivní role bulvárního zpravodajství (jaký paradox - kritikovi nakonec pomůže žánr nejpokleslejší).

Líbí se mi zanořenost knihy do sebe samé, Oskar studentům říká, ať si představí, že celý jejich kurz je děj knihy, a ať navrhují, jak vypadají čtenáři, kdo jsou, co dělají a kde knihu čtou. Když sestavili portrét Karla, ředitele továrny na koberce, a nakonec se ukázalo, že jde o otce dvou studentů - sourozenců, skoro jsem se lekl, že se za chvíli v ději objevím také. To se ale naštěstí stává jen v pohádkových příbězích.

„Po chvíli jde Alena plavat a Karel si knihu přitáhne k sobě. Podezíravě, řekl bych. Podívá se na jméno autora, přečte si údaje na obálce a s výrazem Tak se ukaž, pisálku! začíná číst. Kdyby byl autorovi představen osobně, patrně by se choval jinak, ale takto, na pláži, má jednoznačně navrch. Je to jeho, Karlova kniha, platil ji on, může si s ní dělat co chce: roztrhat ji, nebo zahodit do moře. Pročte první věty, jako když kdysi kontroloval dcerám domácí úkoly. Autor s tím musí počítat. Měl by Karla dostat. Jak?“ (str. 26)

Čteme knihu o kurzu psaní knih, v němž se mluví o knize, kterou čteme. Celkově je to pěkné a propracované dílko, výhrady mám jen dvě:

Když se knižní autor Oskar zamýšlí nad tím, co když autor skutečně JE citově založený, že to nehraje a že nevyužívá kýčovitost (za což je kritizován), špatně se mu to věří - protože je vykreslený především jako trochu cynický, protřelý a životem znavený. Rozumí sice pohnutkám osob, umí je popsat, ale jestli se tak moc liší od kritika Lumíra, to si jistý nejsem.
Trochu samoúčelné jsou "erotické" náměty; když si Anička na záchodě pozoruje anatomické změny v souvislosti s těhotenstvím, nebo když si Simona strčí Oskarovu ruku do kalhot, je to sice zajímavé, vzrušení je vzrušující skoro vždy, ale sem se to moc nehodí.

Čili, tohle je ten kritizovaný Viewegh? Ale páni kritici, vždyť je fakt dobrý. Samozřejmě je tu pořád možnost, že Lekce tvůrčího psaní vybočuje z jeho tvorby a já si jako první vybral zrovna jedinou výjimku. To se ale snadno dá ověřit, ještě mám k dispozici Román pro ženy.

Recenze:

„Nejsem proti, ale nejdřív musíme náš příběh ukončit. Kniha může mít sto nebo sedm set stránek, ale nemůže jich mít sedm tisíc. Události se staly a leží kolem nás v souvislé, beztvaré hmotě, bez počátku a konce, píše Věra Linhartová. Začít můžeme kdekoliv - ale skončit dříve či později musíme. Konce knih jsou proto umělé; ve skutečnosti každý lidský příběh končí teprve smrtí.“ (str. 131)

Mimochodem Irvingův Svět podle Garpa skončil tak, že dovyprávěl příběhy všech postav až do smrti, ale i to je vlastně umělý konec.

„Nenápadně ho zparodovat. Musíme ten konec jakoby podminovat - nesmí sice explodovat, aby sentimentální čtenář nebyl zklamán, ale odborník musí vidět dráty vedoucí k rozbuškám. Komerční vlk se nažere a koza intelektuálka zůstane celá.“ (str. 131)

P.S. Palačinky umím ;).

Michal Viewegh: Lekce tvůrčího psaní

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv