Autor se s čtenářem nemazlí. Jen si na nějakou postavu zvyknete, ba dokonce si ji oblíbíte, klidně vám ji zabije nebo zmrzačí. Napadne-li vás během čtení nějaká opravdu nepříjemná a zlomyslná shoda okolností, buďte si jisti, že se stane. A že vám to oznámí stejným tónem, jakým popisuje třeba přípravu večeře.
„Ale ve světě podle Garpa jsme všichni smrtelné případy.“ (str. 515)
Garpova matka, Jenny Fieldsová, vždycky žila podle sebe, tak jak si myslela, že je to správné. Byla poněkud excentrická a velmi nekonvenční. Už to, jak si přivodila Garpa, je nezvyklé... zato název její knihy, Sexuálně podezřelá, sedí. Vydání mělo obrovský úspěch a Jenny se stala symbolem feminismu. To jedna z nosných linií Irvingovy knihy, feminismus. A zkarikovaná, fanatická varianta feminismu, totiž hnutí stoupenkyň Ellen Jamesové; dívky, která byla znásilněná a aby nemohla promluvit, vyřízl jí násilník jazyk. Stoupenkyně Ellen Jamesové si na vyjádření protestu proti mužskému útlaku, brutálnímu riziku, vyřízly jazyk samy... (recenze soustředěná na feminismus od Lokuta).
Garp jednou napsal, „že román je 'pouze skladovací prostor - všech smysluplných věcí, které romanopisec není s to použít ve svém životě.'“ (str. 488)
Svět podle Garpa je komplikovaně vystavěná kniha, ačkoliv tak na první pohled nevypadá. Obsahuje odkazy na sebe samu i na autora; toho nalézáme jak v Garpovi, tak ve vypravěči. Když se Garp vyrovnává s rodinnou tragédií, napíše knihu Svět podle Bensenhavera. Její hrdina trpí stejným strachem o zabezpečení svých blízkých, jeho svět je stejně jako ten Garpův nejistý a nebezpečný.
To, co uklízečka Jillsy řekla o Světě podle Bensenhavera, platí beze zbytku i o Irvingově knize: „'U většiny knížek člověk ví, že se nestane nic,' řekla Jillsy. 'Panebóže, to by přece moc dobře znáte. U jinejch, ' pokračovala, 'zas člověk přesně ví, co se stane, takže je stejně nemusí číst. Ale tahle knížka,' prohlásila Jillsy, 'ta je tak chorobná, že člověk sice ví, že se něco přihodí, ale nedovede si vůbec představit co. To by člověk musel bejt stejně chorej jako ta knížka, aby si představil, co se v ní stane,' prohlásila.“ (str. 382)
Ano. Tak nějak to cítím. Vlastně Irvinga nečtu úplně s chutí, je nenápadně drsný a nechává stopy - ale na konci jsem vždycky rád, že jsem si ho přečetl. A dočetl. I přes bizarní zápletky je totiž ze života. Kupříkladu na jedné události - doufám že neprozrazuji příliš (pokud ale chcete, podrobný obsah je v Čtenářském-deníku.cz) - se dá krásně ukázat, jak těžko lze najít jasného viníka - kdo za to mohl? Manželka, že měla milence? Že svolila k "rozloučení"? Milenec, že přijel k domu? Garp, že jezdil bez motoru a bez světel? Děti, že seděly vzadu uprostřed? Manželka, že neopravila hlavici řadící páku? Garp, že odešel s dětmi z kina dřív? Všichni nebo nikdo, nakonec se všechny okolnosti jako neovlivnitelný proud spojily.
Kniha by se dala hodně dlouho pitvat - ale proč to dělat. Zkuste, uvidíte sami. Nějaké ukázky jsou v Literárním doupěti.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.