John Irving: Imaginární přítelkyně (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Imaginární přítelkyně Číst Irvinga je pro mě utrpení (i když na konci nikdy nelituju), a tak jsem si u Pravidel moštárny řekl, že si dám už jen jeho paměti… Ty by snad mohly být méně náročné.

Jaké tedy je nakouknutí do Irvingova života? Poměrně překvapivé, netušil jsem totiž, jak velké téma je pro něj zápasení, minimálně stejně důležité jako psaní.

Učil jsem tvůrčí psaní na různých univerzitách celkem jedenáct let; jako trenér zápasu jsem však působil ještě dlouho potom, co mě vydání románu Svět podle Garpa zbavilo finanční závislosti na jiném zaměstnání. Byl jsem trenérem až do roku 1989, kdy mi bylo sedmačtyřicet, nejen proto, že mě trénování bavilo víc než učení, ale z mnoha dalších důvodů; snad nejdůležitější pro mě byly úspěchy, kterých v tomto sportu dosáhli moji dva starší synové – oba byli lepšími zápasníky (s lepší fyzickou kondicí), než jsem kdy byl já, a jejich trénování pro mne znamenalo mnohem víc než moje vlastní průměrné výkony v soutěžích. (Str. 85)

Se zápasením začal na střední škole, stejně jako s psaním; studijní výsledky mu ovšem komplikovala dyslexie a musel na škole zůstat o rok déle. Univerzitu vybíral podle zápasnického oddílu, později strávil rok v Evropě, brzy se oženil a narodil se mu první syn… významné byly roky studií ve Spisovatelské dílně v Iowě. Chodil třeba ke Kurtu Vonnegutovi:

Teď se možná zeptáte, jestli mne Kurt Vonnegut „naučil“ psát. Samozřejmě ne; ale rozhodně mi ušetřil spoustu času a také mne povzbuzoval. Upozornil mě na některé zlozvyky, kterých jsem se ve sých prvních literárních pokusech dopouštěl (právě jsem měl rozepsaný svůj první román), a také mi ukázal ty pasáže, ve kterých se moje vyprávění a charakterizace postav vyvíjely dostatečně zdařile. Nepochybuji, že bych na to přišel sám, ale trvalo by to déle — možná mnohem déle. A čas je pro spisovatele, mladé i staré, k nezaplacení. (Str. 66)

Rady zkušených spisovatelů jsou nesmírně potřebné:

Mám na mysli upozornění na technické nedostatky, zbytečně únavné a nudné opakování, problémy s perspektivou, specifické vlastnosti vyprávění v první a třetí osobě, nešťastné užití expozice v dialogu, tragickou omezenost přítomného času, rušivé momenty v kompozici příběhu vinou dětinského a samoúčelného experimentování — a tak dále, a tak dále. Stačí prostě říci: „Tohle umíš dobře.“ Nebo: „Tohle ti moc nejde“. (Str. 67)

Protože k zápasení žádný vztah nemám, sledoval jsem spíše druhou linii vzpomínek, právě ty spisovatelské. Co začal psát, kdy se začal chovat jako spisovatel a vypravěč příběhů (i o sobě samém):

Moje bývalá přítelkyně byla ze státu Connecticut a odjela na rok do Švýcarska. Jediné „tvůrčí psaní“, kterému jsem se v Pittsburghu stačil věnovat, byl můj deník; představoval jsem si, jak ho své bývalé přítelkyni ukážu — a ona se ke mně vrátí. Všechno v mém „deníku“ bylo vymyšlené; neprožíval jsem zrovna rok, o kterém bych chtěl psát. Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval, ale začínal jsem se chovat jako spisovatel — tím chci říci, že jsem si začal vymýšlet, jaký vlastně jsem. Než jsem si mohl začít vymýšlet všechno ostatní, potřeboval jsem trénovat. (Str. 46)

jaké byly jeho spisovatelské vzory:

Graham Greene mě naučil, už když jsem ho poprvé četl na střední škole, že dokonale propracované postavy a dojemný příběh jsou povinným základem každého románu, který stojí za zapamatování; později mě také naučil opovrhovat literární kritikou — když jsem viděl, jak ho kritikové zničili, naučil jsem se je nenávidět. Až do své smrti v roce 1991 byl Graham Greene nejlepším žijícím spisovatelem píšícím anglicky; zároveň byl ovšem tím nejpreciznějším spisovatelem vůbec.

Jak Greene vždycky zdůrazňoval: náhoda je všudypřítomná. (Str. 27)

a také to, jak zrádné jsou vzpomínky. Srovnání paměti a reality se v Imaginární přítelkyni objevuje opakovaně.

Odkazy:

IRVING, John. Imaginární přítelkyně. Praha: Odeon, 2001. ISBN 80-207-1102-3.

John Irving: Imaginární přítelkyně

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv