Jiřího Šotolu jsem tu už měl dvakrát; impulsem bylo hledání básně, která mě zaujala ve Větším slovníku poetiky. Takže když jsem zjistil, že vychází nový výbor z jeho básnického díla, neváhal jsem.
Michal Jareš v závěru píše, že Šotola je známý jako prozaik a jeho verše jsou pro leckoho překvapením, přestože byl básník přímo programový. Já to mám naopak a znám ho právě jen jako básníka. V jeho díle se zrcadlí dějinné události, od protektorátu do normalizace, a sám vzdoruje nějakému jednoznačnému zařazení mezi básníky režimní nebo protirežimní. Vývoj prochází od existencialismu v poválečné době, přes pojmenování každodennosti včetně všech i negativních aspektů a skepse, rozpory mezi sny a skutečností až po návrat k vědomí hranic existence (informace z doslovu).
Výbor z díla se tedy snaží témata podchytit a ukázat, přičemž nepostupuje chronologicky a vybrané básně sdružuje tematicky a stylově.
První je zařazená Škola dialogu, soubor sedmi promluv, kdy dva vnitřní hlasy vedou rozhovor. To mě, přiznám se, zklamalo. Občas se sice rýmují, ale většinově je to spíš jako hádanice, krátké otázky a výkřiky nejsou dialog, spíš přestřelka.
- Kam?
- Já nevím.
Kyselou trávou. Hodně při zemi.
- Až ke zdi?
- Jestli je tam zeď...
- Až tam,
kde se to všecko hraje?
- Co se hraje?
- Theatrum mundi.
- Co to je?
- To je
spíš komedie. Pozoruhodná
tím, že se nikdo nesmí dívat. (Str. 15, Škola dialogu, Středa)
Pak už to ovšem začalo být hodně zajímavé.
(...)
Mužstvo už bylo netrpělivé. To lidské duše, střela,
je samý třes a bzučení, když dlouho rezavěla.
A kuchař v podpalubí rozklep vejce. Na zdraví všech štíhlých lodí,
létavých rybek, světa-žloutku, který rodí!
A kolem ponorek, jež vyhřívají si svá břicha děravá jak mrtvé samice,
nad těly utopených admirálů kroužíce,
a kolem chaluh, mlh a medúz, mastných skvrn a nafty v zlatém žlabu
a starých konzerv, plných parazitů, vší a krabů
jsme pluli k jihu. Přímou, ostrou čáru
ryl koráb do vody a do tmy vlajka na stožáru.
(..., Plavba, str. 31)
Ta kombinace naděje a odporu, špína světa a její překonávání.
Nebo realita dlouhého vztahu a života, který se ráno znovu rodí a vzpíná.
(...)
čichej déšť, bije, otevři okno, pozvi ho dál,
někdo je za dveřmi, copak mu řeknem, kdyby se ptal,
kdyby se ptal, kdo tu bydlí a jestli je naživu ještě
a k čemu že vlastně je živ a proč že mu do okna bijí ty deště...
Je ráno, je středa, člověk se z postele zdvíhá,
dýchá, čte noviny, prostor a dálka a drtící tíha
na okně obrys, křídla, prsty, saze se derou z komína,
jsme živi, jsme živi, všechno znovu začíná,
(..., Ranní okno, str. 37)
Neodvratnost konce a jeho prázdnota. Kde jsou jistoty?
(...)
Zazpívej svatý
Mlčí
Chudák má kamenné šaty Kamenné kosti
Taky ho zacementovali do věčnosti
Trčí
A bůh je z loje Bůh je z much
Řídký olej
Bledý svatý
Balón z loje
Řídký vzduch
(..., Hřbitovní ulice, str. 73)
Jedinou jistotu máme.
Za oknem stojí žena, dívá se a stojí,
a každému se zdá, že tuhle by měl znát,
tu ve střevíčcích ze sametu, s vlasy jako vodopád,
tu svou, svou nevěstu a vzácnou přítelkyni svoji.
A možná je to smrt. A kdoví, proč tam stojí.
(..., Muži v restauraci a smrt, str. 101)
Sbírka je to výborná a Jiřího Šotolu jako básníka lze jen doporučit.
Odkazy:
ŠOTOLA, Jiří. Mizerná procenta naděje. Praha: Dybbuk, 2022. ISBN 978-80-7690-008-0.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.