(...)
Mužstvo už bylo netrpělivé. To lidské duše, střela,
je samý třes a bzučení, když dlouho rezavěla.

A kuchař v podpalubí rozklep vejce. Na zdraví všech štíhlých lodí,
létavých rybek, světa-žloutku, který rodí!

A kolem ponorek, jež vyhřívají si svá břicha děravá jak mrtvé samice,
nad těly utopených admirálů kroužíce,

a kolem chaluh, mlh a medúz, mastných skvrn a nafty v zlatém žlabu
a starých konzerv, plných parazitů, vší a krabů

jsme pluli k jihu. Přímou, ostrou čáru
ryl koráb do vody a do tmy vlajka na stožáru.
(..., Plavba, str. 31)

Ta kombinace naděje a odporu, špína světa a její překonávání.

Nebo realita dlouhého vztahu a života, který se ráno znovu rodí a vzpíná.

(...)
čichej déšť, bije, otevři okno, pozvi ho dál,
někdo je za dveřmi, copak mu řeknem, kdyby se ptal,

kdyby se ptal, kdo tu bydlí a jestli je naživu ještě
a k čemu že vlastně je živ a proč že mu do okna bijí ty deště...

Je ráno, je středa, člověk se z postele zdvíhá,
dýchá, čte noviny, prostor a dálka a drtící tíha

na okně obrys, křídla, prsty, saze se derou z komína,
jsme živi, jsme živi, všechno znovu začíná,
(..., Ranní okno, str. 37)

Neodvratnost konce a jeho prázdnota. Kde jsou jistoty?

(...)
Zazpívej svatý
Mlčí
Chudák má kamenné šaty Kamenné kosti
Taky ho zacementovali do věčnosti
Trčí
A bůh je z loje Bůh je z much
Řídký olej
Bledý svatý
Balón z loje
Řídký vzduch
(..., Hřbitovní ulice, str. 73)

Jedinou jistotu máme.

Za oknem stojí žena, dívá se a stojí,
a každému se zdá, že tuhle by měl znát,
tu ve střevíčcích ze sametu, s vlasy jako vodopád,
tu svou, svou nevěstu a vzácnou přítelkyni svoji.

A možná je to smrt. A kdoví, proč tam stojí.
(..., Muži v restauraci a smrt, str. 101)

Sbírka je to výborná a Jiřího Šotolu jako básníka lze jen doporučit.

Odkazy: