Sestra Edna dr. Larche škádlila ohledně Homera Wellse. „Máte nový stín, Wilbure.“

„Doktore Larchi,“ prohlásila sestra Angela, „pořídil jste si ozvěnu. Papouška, který za vámi chodí všude, kam se hnete.“

„Bůh — či cokoliv jiného — mi odpusť,“ napsal dr. Larch. „Stvořil jsem následovníka. Mám třináctiletého následovníka.“ (Str. 81)

Doktor Larch, svobodný, bezdětný a žijící asketicky, se k němu chová jako k synovi a postupně ho učí lékařským postupům, vychovává si nástupce. Až na to, že Homer jeho postoj nesdílí, považuje embrya za živé tvory s duší a je rozhodnut potraty nikdy neprovádět.

Je také jasné, že dříve nebo později bude muset Larch Homera pustit pryč, ať už do škol, nebo kamkoliv, poznat svět za branami sirotčince. Ten okamžik přijde, když za doktorem přijede nádherný mladý pár požádat o potrat. Wally je budoucí dědic farmy Ocean View, kde se pěstují jablka, Candy je krásná dcera místního lovce humrů a zároveň nejšikovnějšího mechanika široko daleko. Homer je jako očarovaný a když nervózní Wally navrhne, že by se kopec za sirotčincem mohl osázet stromky a že vezmou Homera s sebou na pobřeží, aby pak stromky přivezl, začíná nová kapitola jejich životů. Homer postupně začíná na farmě žít… a bezmocně milovat Candy.

„Musíš prostě počkat a uvidí se,“ tvrdila Candy. „Se vším… musíš počkat a uvidíš.“

„Jasně.“

„Já taky nevím, co mám dělat,“ přiznala bezmocně Candy.

„Musíme udělat, co je správné,“ prohlásil Homer Wells.

Wally si přeje jednat správně a dr. Larch také dělá jen to, co považuje za správné. Když je člověk dostatečně trpělivý a počká, aby se vidělo, to správné se mu musí samo nabídnout — nebo ne? A co jiného může dělat sirotek, než jenom čekat, až se uvidí?

„Umím být trpělivý,“ řekl Homer Wells. (Str. 377)

Už při první knize, kterou jsem od Irvinga četl, jsem pochopil, že to není čtení pro mě. Jeho styl a příběhy mě drásají a rozrušují. A o této to platí nejvíc, i přestože je na Irvingovy poměry laskavá; autor nikoho předčasně nezabije a má pro všechny pochopení. Ale to zoufalství patnáctiletého společného života, obětování se Candy s ochrnutým Wallym, nenaplněná touha po rodině… to všechno bolí.

Kniha je ohromně komplexní, je tu tolik linek a motivů:

Pravidla a jejich porušování- doktor Larch a porušování zákona, Homer a milostný trojúhelník, pravidla moštárny pro sezónní dělníky, pravidla předáka dělníků pana Rose pro ostatní a konečně jeho vlastní nejhorší porušení pravidel.

Pan Rose je umělec — dovedl by utnout třeba jenom špičku nosu nebo knoflík či bradavku. Opravdová pravidla moštárny určuje pan Rose.

A jaká pravidla platí v St. Clouďs? Jakými pravidly se řídí dr. Larch? Jaká pravidla Larch respektuje a která porušuje či nahrazuje vlastními zásadami — a jak moc jim věří? Candy se očividně také řídila nějakými pravidly, ale kdo je určil? Ví snad o těch pravidlech Wally? A co Melony — respektuje vůbec nějaká pravidla Melony? uvažoval Homer Wells. (Str. 401)

Tajemství. Larch tají co dělá, Homer s Candy tají patnáct let před všemi svého syna, a když se nakonec Homer vrátí tam, kam patří, bude ve skrytém životě pokračovat…

Právo na potraty, jejich provádění, zoufalé ženy a jejich důvody…

Celoživotní téma pomsty u Melony a její nečekané vyústění.

Doktorovo psaní kroniky St. Cloud's je vlastně jeho tvoření příběhů, které později dokáže mistrně využít při stvoření Fuzzyho Stonea.

„U nás v St. Clouďs,“ napsal dr. Larch, „jsem dostal na vybranou buď se stát bohem, anebo ponechat všechno pouhé náhodě, Podle zkušenosti bývá ponechávano náhodě prakticky všechno a téměř pořád. Každý, kdo věří v existenci dobra a zla a přeje si, aby dobro zvítězilo, by si měl vyčíhat ty okamžiky, kdy je možné na čas zastoupit boha. Těch okamžiků je třeba využít. Nebývá jich mnoho.

U nás v St. Clouďs se takových vhodných momentů naskytne možná víc než v celém zbytku světa, avšak je tomu tak jen proto, že většina toho, co nás zde potkává, už byla ponechána na náhodě.“ (Str. 106)