Atd., atd. Kniha tak může sloužit jako zásobník nápadů pro začínající spisovatele a zároveň ukázka toho, co nedělat. Protože málo platné, čtivé jsou stejně jen ty kapitoly klasické, v nichž pomalým tempem a bohatým stylem vypráví příběh své lásky. A některé z nich mají opravdu skvělou atmosféru – jejich společná jízda Itálií, třeba. Nebo to, když telefonuje z Bratislavy s Ninou, ta se ho zeptá jak se má, jemu hlavou proběhnou asi tři stránky věcí (které by jí měl říct) a místo toho odpoví Já ani nevím, jak se mám. (Str. 395). Nebo třeba hrabalovský styl kapitoly EC 379 Carl Maria von Weber.

Čeho si člověk ihned všimne – a co zaujme – je plnost a bohatost vyjadřování. Není to explozivní jako u Toma Robbinse, zato ale neustálé probublávání náznaků, postřehů a detailů, které si prohlížíte jeden za druhým, tak jak vás míjejí.

Člověk v těch týmech vídal stále tytéž typy: Anorektická studentka psychologie, která má na batohu odznáčky ještě ze střední školy, takže lze rekonstruovat její krátký intelektuální vývoj. Solidně působící student mezinárodních vztahů s kufříkem a sakem odloženým přes opěradlo židle, student, jenž dříve než ostatní pochopil, že svět koneckonců patří těm, kterým to není trapné. Sociologové, kteří nejspíš četli klasickou stať Georga Simmela o módě, takže na sebe svým ustrojením nechtěli nic prozrazovat, anebo se prostě podvědomě oblékali nevýrazně, protože je trápily výčitky svědomí vůči čtrnáctiletým dělnicím v bangladéšských textilních továrnách. Studenti humanitní environmentalistiky s dřevěnými náramky a v tlustých svetrech, které plete nějaká babička na moravsko-slovenském pomezí, a s notebooky polepenými logy Greenpeace nebo Amnesty International. A hluční žurnalisté, kteří měli nápisy i na tričkách, protože škoda každého místa bez názoru a bez postoje.

Byly to jen stereotypy, ale člověk se podle něčeho orientovat musí. Jenže ani s pomocí stereotypů mi nebylo příliš jasné, co jsou tihle dvacátníci vlastně zač. Neměli žádnou společnou určující zkušenost. Všichni samozřejmě používali ta stejná zařízení, měli účty na sociálních sítích a jejich životní styl se až na malé odchylky nelišil, ale to vytvářelo jen vzájemnou podobnost. O to víc mezi nimi řádil narcismus malých rozdílů, jak to někde označuje Freud. (Str. 23)

Vidíte ty hromady odkazů? Radost se tím probírat. Vyprávěním se prolínají spisovatelské úvahy, přemýšlení nad těžkostmi psaní:

Co je tu vlastně ještě neznámého? Sedím na lavičce, na které jsem na tebe vždy čekal, a snažím se zatím najít něco, o čem bych mohl hovořit jen já. Je mi příjemné, jak mi na tvář dopadá slunce, ale počasí to není, počasí odpovídá předpovědi a meteorologickým modelům, takže není nutné ho popisovat. Lidé křižují náměstí všemi směry, to náměstí, které bych mohl zachytit, ale ono už zachycené je, v katastrálních mapách, na snímcích, na kamerách, a dokonce v proměnách času. Mohl bych popsat fasády okolních domů, ale existují k nim vizualizace, architektonické plány a spousta technických výkresů s inženýrskými sítěmi. Přímo přede mnou je kašna s verši Jana Skácela, dalo by se citovat, ba recitovat, ale ty verše už jsou v jiných knihách. Za mými zády štěká pes, kterého tam někdo na chvíli uvázal, kus přírody, řeklo by se, jen za poslední rok na světě vzniklo asi šest set disertací o psech a bylo publikováno zhruba pět tisíc odborných článků. O dítěti u kašny radši ani nemluvit — jeho roztomilá tvářička je ve skutečnosti bojištěm expertů, pediatrů, vývojových psychologů, pedagogů, dietologů, právníků a edukačních poradců, kteří své vědění do těla dítěte propisují přes průklepáky rodičů. (Str. 30)

Postavy se s realitou prolínají a autor mezi tím proplouvá:

Jsi moje postava, a tak se o tebe starám. Jsi moje figurína, moje loutka, můj maňásek, moje nafukovací panna, která toho sama se sebou má společného tolik — neříkám, zda tak málo, nebo tak moc —, kolik má milostný román, když se to tak vezme, společného s láskou.

Bloudím po řádcích této knihy jako subjekt i objekt zároveň, a sotva dokáži jednu svou tvář odlišit od druhé, ale ty jsi tu jen jako to a ono. Mohu tě příležitostně oslovovat, tak jako to dělám teď, ale to nic neznamená, je to jen gramatické ty, které nic neváží, druhá osoba, až příliš druhá. Nina, Nina, Nina, píšu, ale je to jako báseň bez trhliny, modlitba bez horoucnosti, zaříkávání bez kouzla, Nino, Nino, Nino, které tvému jménu dodávala jen tvá skutečná přítomnost. Mám na obličeji masku šamana a předvádím rituál psaní milostného románu ohořelým klackem do ohniště plného popela, ale chybí tu to základní, co tvoří milostný vztah: přítomnost druhého vědomí, ten spalující oheň rozdělaný na zrcadle, který ho taví do podoby orákula. (Str. 55)

Zato hlavní hrdina – to je póza sama, intelektuálně odcizený, i směrem k Nině. A autor, jenž hlavním hrdinou je i není, je zase povýšený k čtenáři. Je to psaním, těmi hrátkami, které působí nadutě a vlastně jako pohrdání: „on to čtenář nějak skousne“, autorovi na něm vlastně moc nesejde.

Ano, dal průchod své vášni pro rejstříky, ještě si to okomentoval (V této kapitole se projevila zejména autorova záliba v katalogizaci, jež vytváří nečekané souvislosti., str. 251) – a co jako? Čeká že rejstřík oceníme, nebo že ho snad budeme číst? Ne, jen uplatnil svou moc nad textem.

To, že nejlepší pasáže jsou ty klasické, není paradox – je to logické.

(Ale v té povýšenosti je konzistence – vypravěč k Nině, autor ke čtenáři – je snadné uvěřit, že vypravěč je sám autor.)

Žádný převrat se nekoná, všechny ty experimenty jsou jen navěšená cingrlátka nad klasickým příběhem krachu vztahu. Je to dějově vlastně banální – ale hlavně je to smutné. Největší síla knihy je v krátkých odstavcích, postřezích, náladách.

Dnes, na Nový rok, mi Nina po mnoha měsících sama od sebe zatelefonovala. Bylo ještě dopoledne, prý se vzbudila jako první a šla se projít, prý stojí na nějakém kopci za Kutnou Horou a rozhlíží se po okolí a prý k ní zrovna běží velký pes, jejda, doufám, že si chceš jenom hrát, ale už se objevili i jeho majitelé, a jak se vlastně mám. Píšu, řekl jsem, protože jsem celé Vánoce propsal, a teď jsem byl trochu nesvůj, že mluvím se svou postavou. Neřekla mi, s kým strávila silvestr a kdo ještě spí, a já se na to nechtěl ptát. Na oplátku jsem jí neřekl, co píšu a že to, co píšu, píšu proto, aby se to všechno úplně neztratilo, jako se nakonec ztrácí všechno, že to píšu, abych se vyprázdnil z toho, co mě předchozí roky naplňovalo, že to píšu, abych to všechno odevzdal prožité, jako když se včela po svědomitém obletování louky vrací do úlu, a zároveň abych jí, která mi telefonuje, ještě jednou dal to, co je ve mně možná nejlepší, i když se jí to asi stejně nebude líbit. Ne, nic z toho jsem neřekl. Když si telefonujeme, už spolu nemluvíme. Jako poslední dva příslušníci kmene, který jako kmen vyhynul, opatrně obcházíme místo, kde kdysi stával totem a dnes je tam jenom díra v zemi plná popela a v něm hromádka odpadků. (Str. 117)

V popisu vypravěčovy intelektuální krize, třeba.

Jenže mně většina těch teorií připadala spíš jako terorie a hypotézy, s nimiž ty teorie pracovaly, jsem si přejmenoval na hyprotézy, protože mi připadaly jako mechanické náhražky nějakého jiného, daleko ohebnějšího a múzičtějšího způsobu myšlení.

Jako by ze mě v té době vyhřezávala potlačovaná subjektivita. Zdálo se mi, že jedinou skutečnou existenciální, a tím pádem také intelektuální výzvou je pochopit, co se děje Tady a Teď. A subjektivita mi přes všechny obvyklé výhrady těch, kteří k sobě nikdy nenašli odvahu, připadala jako nejlépe vybavená laboratoř, která je pro takový úkol k dispozici. Subjektivita je slepá skvrna, ale tato slepá skvrna představuje současně jednu z pečetí, kterou je třeba rozlomit. Tušil jsem přitom, že ono Tady a Teď se otevírá do všech stran a nelze z něho už nic vynechávat, protože to, co člověk z toho či onoho dobrého důvodu pomine, je nakonec přesně to, co mu jednou bude scházet k úplnosti. (Str. 127)

V charakteristice svých životních strategií:

Zatímco Nina hledala do šířky, já hledal dovnitř. Zatímco mně připadalo, že nakonec jsme jen příklady něčeho, co nám uniká, Nina za každou cenu chtěla být sama sebou. Zatímco Nina byla syrová, já si připadal jako přešlechtěná odrůda. Zatímco Nina věřila tomu, že sázky jsou skutečné a stojí za to usilovat o výhru, mě zajímalo, proč jsou pravidla hry taková, jaká jsou, a sázky mi připadaly jako iluze. Zatímco Nina v esemeskách za každou druhou větou sázela vykřičníky, neboť jejím poznávacím znamením byla intenzita, já jsem se až příliš často rozpouštěl do tří teček, jako by nebylo možné doříct vůbec nic. Zatímco Nina nevěřila, že člověk se může změnit, nebo to alespoň tvrdila, já jsem nevěřil, že v člověku je něco neměnného kromě toho, co je v něm nestvořeného, nebo jsem to alespoň tvrdil. Zatímco Nina byla ta, která nebojácně přeskakuje vysoký oheň a v pěstích drží jiskry, já jsem měl obavy, aby jí u toho nechytlo krajkové lemování sukně. Zatímco Nina by tento příběh nikdy nemohla napsat, neboť by neviděla žádný smysl v tom, zabývat se rok a půl minulostí, mně minulost vždy připadala jen jako jiné skupenství přítomnosti, nebo jako jeden z jejích dvou přítoků. — To všechno jsme určitým záhadným způsobem měli společné. (Str. 355)

Nebo kapitola Květina v prázdném bytě, kdy se pokusí svou přítomnost potlačit a spatřit, co dělá Nina, když je sama. To je vybroušená minipovídka!

Je evidentní, že autor psát umí skvěle. Škoda, že z toho udělal takový dort pro pejska a kočičku… To, jak mě kniha štvala, bohužel svědčí o tom, že je – svým způsobem – výborná. Doporučovat ji ale nejspíš nebudu… Zkusil jsem to na základě recenze, ocenil styl, a uzavřel s tím, že další podobné podrobné spisy (jako Karla Oveho Knausgårda) číst nepotřebuji.

Odkazy: