Byla jsem prostě „hodná holka“, která neměla čas projít si pubertou a ani by si ty klasické projevy nemohla dovolit. Mamčina přísnost se projevovala o dost víc vůči mně než bratrům a já jsem se jí neuměla postavit. Mamka měla za to, že jako holka se musím umět postarat o domácnost a naučit se vařit. Nebylo mi ani patnáct roků a už jsem vařila nedělní obědy, prala a žehlila prádlo pro celou rodinu. Zpětně vím, kde byl zakopán pes. Bála se a chtěla mě dobře vychovat.

Že jsem byla špatnou sestrou, jsem si uvědomila teprve po Vláďově smrti v jeho jednadvaceti letech. Velmi dlouho jsem si to vyčítala. Trvalo mi, než jsem plně přijala, že za dospělé role, které mně byly vnuceny, nemohu. Prolila jsem ale mnoho slz a odpustit sobě i mamce dalo roky práce. (Str. 33)

Kruté zjištění ve škole, že otec je vlastně otčím, následná opuštěnost a pochopitelné uzavření se do sebe, snaha chránit a ukrývat sny i přání, možná je dokonce vytěsnit a zakázat.

Byla to vlastně dvojí zrada, protože mamka byla v rozvodovém řízení s otčímem a já jsem ztratila i jeho. Dozvěděla jsem se, že je to vlastně jedno, protože můj pravý otec je jinde, v té době v Kanadě. Otec, který se na nás vykašlal ještě dříve, než mě mamka porodila, otec, kterého si nepamatuji, byť mě párkrát před svou emigrací navštívil, otec, který v budoucnu svou otcovskou roli zpochybní.

Moje kořeny byly potrhány, moje vnitřní integrita narušena. Najednou jsem nevěděla, čí jsem ani kdo jsem. Kdo jsou moje druhá babička a můj druhý dědeček? Jak můj otec vypadá a jsem mu podobná? Jak jsem měla říkat mému – nově – otčímovi? Stále tati, nebo jen Vláďo? A bude si mě ještě chtít na víkendy, prázdniny a Vánoce brát? Bude mě mít ještě rád, nebo už jen mé brášky, protože jsem cizí, nejsem jeho?

Cítila jsem se ztracená, osamocená, bez jakéhokoli porozumění ze strany rodiny. Copak si nikdo nebyl schopen uvědomit, jak mi bylo, když jsem druhý den musela do školy? Když mě rentgenovaly pohledy spolužáků, kteří mě litovali nebo se škodolibě usmívali?

Znovu jsem dospělým přestala důvěřovat, zrada byla velká a bolestná. (Str. 38)

A tak dál. S takovým vybavením pak spadla k zběsile žárlivému a přitom permanentně nevěrnému Vieweghovi.

Na svůj postoj jsem byla náležitě hrdá, protože jsem se cítila být lepší, morálnější. Nedělala jsem scény, byla jsem nad věcí, sama sebe jsem přesvědčovala, že Michalovi naprosto věřím. Chtěla jsem a musela mu věřit, aby se mi nesesypal iluzorní svět o dokonalé rodině a perfektním manželství.

Ta hra ega je tak dokonalá! Přesvědčit mě o tom, že jsem lepší, a zároveň se pasovat do role oběti. Mohu to Michalovi mít za zlé? Mohu mu to vyčítat? Nemohu, i když ve slabých chvilkách se ublíženě cítím. Bohužel jsem dovolila, aby se takto ke mně choval, a moje ustupování, tolerance a občasné slzy byly jen a jen mojí volbou. Bohužel jsem to jinak neuměla.

Takových menších hádek jsme měli ještě pár, vždy na téma nevěra. I přesto, že jsem Michalovi nikdy nedávala důvod k žárlení a pochybnostem, neflirtovala jsem a sama mu poskytovala svobodu, od něj jsem ji necítila. Jeho láska mi připadala omezující a podmíněná. Jeho reakce jsem se snažila vždy omlouvat jeho zkušenostmi, ale mělo mě to varovat. Myslím, že v těchto žárlivých situacích začalo posouvání mých osobních hranic a stahování se do sebe. Pomalu jsem přestávala být sama sebou, jen jsem to neviděla a asi ani vidět nechtěla. (Str. 63)

Měl svých démonů na rozdávání a ona pokračovala v cestě špatným směrem. Hrdost na přizpůsobení se, starání se o vše, počínající obsese, opakované zhroucení… Teprve po dlouhé době začal obrat, i když se spoustou slepých uliček

Zkrátím to. Kultu mateřství jsem propadla totálně a neviděla jsem, jak hluboko. Dělala jsem to nejen pro své děti, ale primárně pro vnitřní holčičku Verunku, které toto v dětství chybělo (maminko, to není výčitka, doba a možnosti byly jiné).

Zároveň jsem sama sebe sytila bezpodmínečnou láskou svých dcer. Ano, bylo to sobecké a na svou obhajobu musím říct, že jsem to tenkrát nevěděla.

Víte, jak těžké je přiznat si, že aktivity s dětmi dělám z velké části kvůli sobě, protože se sytím zážitky a informacemi, potřebuji blízkost dcer a jejich dobrovolné předávání energie? A že raději pořád něco dělám, abych se nemusela pouštět do hlubin své duše a začít měnit staré vzorce?

Ale i uvědomění se počítá.

Bohužel ani Michal to nedokázal nabourat, byť se o to pokoušel. Místo aby mi dal dostatek lásky, jak jsem potřebovala, a byl tím silným partnerem a vychovávajícím otcem, se od nás naopak odtáhl a spíš trucoval. To samé se dělo i mně. Nevěděla jsem, jak muži fungují, doma jsem neměla žádný dobrý vzor. Michalovy denní úniky do psaní i v čase dovolené nebo časté výjezdy i v době, kdy holky byly nemocné, jsem si brala osobně. (Str. 129)

Další a další hledání, rozkrývání, nalezení kořenů strachu z opuštění v nejdávnějším dětství, rozvod, nový partner a nové role, hry a nedorozumění. Život je cesta.

Svět je krásný i drsný zároveň, ale je jen na mně, jak ho budu vnímat, prožívat a zda nechám ostatní – a vlastně i sama sebe –, aby mě odkláněli od mého poslání, od mého tvoření. Ušla jsem už kus cesty a další mám před sebou. (Str. 199)

Zpověď je to moc pěkně sepsaná, v některých ohledech možná až zbytečně moc odpouštějící a opatrná, každopádně poučná a určitě inspirující.

Odkazy: