Ačkoliv hodnocení na databázích knih se shodují, že tato kniha (kterou napsal Naylor sám) je z celé čtveřice nejslabší, žádná tragédie to není. Je to svébytné dílo ve světě Trpaslíka a s jeho hrdiny, a jako takové je ho třeba brát.
Život v realitě jdoucí pozpátku nebyl jednoduchý. Dochovali společně dvě kouzelné děti, Mija a Yelxeba, na které často myslívala. Provedli je úskalími pozpátku ubíhající adolescence, což byla doba plná zmatků, kdy jim ze zrcadel stříkal do obličeje hnis, a Lister s Kochanskou dojatě sledovali, jak jim jejich děti zarůstají a jsou čím dál menší. Nakonec se z nich stali útlí kojenci a vrátili se do lůna Kochanské.
Žili tak spolu víc než třicet let, třicet let života pozpátku, a v té době za to byla Kochanská vděčná: konec konců, v realitě byli oba dva mrtví a transport do vesmíru se zpětným chodem byl jediný způsob, jak jim vrátit život. Když ale podle domluvy dorazili na Listerovy čtyřiadvacáté narozeniny na schůzku u Niagarských vodopádů a Kryton s celou tou bandou je odvezli zpátky do jejich vlastní dimenze – nebo tak si to aspoň mysleli , domnívala se, že přinejmenším oni dva by se mohli usadit a vést spolu obyčejný, normální život. (Str. 84)
Poté co naši přátelé v Kosmiku vyzvednou omládlého Listera (spolu s Kochanskou!) z dimenze s opačně běžícím časem a chtějí se vrátit, narazí na planetce na ztroskotaného Kosmika s mrtvolami tří členů posádky. Jen Listerův dvojník chybí. Jasné jsou dvě věci – jsou opět ve špatné dimenzi a druhému Listerovi se stalo něco hrozného. Nemohou to tak nechat a začnou po něm pátrat.
I tady narazíme na známé scény:
Homo sapiens se nevypracoval na vrchol evolučního vývoje svou skromností – ocitl se tam díky tomu, že uměl vraždit jiné životní formy lépe než kdo jiný. Nebo tak to alespoň Krytonovi připadalo. Krytona také překvapilo, že po většinu své existence se Homo sapiens nachází dost překvapivě ve velice špatné náladě. Tento pocit právě začínal zakoušet z první ruky.
Důvodem jeho ubohého rozpoložení bylo do značné míry cosi, čemu se říkalo Smrt.
Lidé nemají rádi smrt. A Kryton byl teď člověkem a taky z ní nebyl dvakrát nadšený.
Epizody jsou ale nápaditě pospojované do úplně jiného celku. Na Zemi před pár miliony let dostali geniální nápad utlumit Slunce a tím řídit počasí, ale trochu se to vymklo z rukou. Nezbývalo než naplánovat terraformovací procesy a exodus.
„Shrňme to. Zničili jsme slunce. Za čtyři sta tisíc let, možná i dřív, vyhasne světlo. Pokud nenajdeme způsob, jak opravit všechny molekuly vodíku, sluneční soustava bude fakticky mrtvá. Co tedy uděláme?” Odmlčel se, aby zvýšil účinek svého projevu. „Já vidím jen jedno jediné řešení, totiž že si lidská rasa zavolá stěhováky a začne balit nádobíčko.”
„Ty vážně navrhuješ, abychom se přestěhovali?”
„Ne naše generace, ani generace po nás, ale rozhodně by se stěhování mělo stát pro lidskou rasu diskutovaným tématem.”
„Do jiné sluneční soustavy?”
„Myslím, že se možná budeme muset přestěhovat do nové galaxie.”
„Do nové galaxie?” (Str. 104)
A právě jedna z takových lodí, spolu s množstvím virů, sehraje důležitou roli v celém příběhu. Celkově je vážnější a epický, s řadou nečekaných zvratů a nápadů.
Lister je ale pořád stejný:
„Není nic, co bys o mně mohl říct dobrýho? Nic chvályhodnýho?”
„Chvályhodného… Tak třeba jste mně za starých dob často pomáhal s prádlem tím, že jste nosil spodky naruby a prodloužil tak čas jejich výměny na tři týdny. Počítá se to?”
Listerův obličej povadl do rezignované grimasy. „Jsem zvíře! Nevkusnej, neotesanej, tupěj, nechutnej, rozjívenej, tuctovej, pologramotnej vesmírnej vandrák bez hudebního sluchu.”
Kryton ho zeširoka objal: „Vítejte zpátky, pane. Všem jste nám tolik chyběl.” (Str. 18)
Odkazy:
NAYLOR, Doug. Poslední člověk. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-534-7.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.