Jenže ten čas už nejde vrátit zpět. Dnes v jejich domě už několikátý rok bydlí Hedvičina dula (která mimochodem celou knihu vypráví), kromě dětí, domu, zahrady je Hedvika také laktační poradkyně, zařídila mateřské centrum, angažuje se v bioklubu, provozuje domácí vyučování, adoptuje děti na dálku... a kde je Mojmír?

„Mojmír nechápe, že splnil svou jepičí roli a stal se zbytečným. Nechápe, že byl pouhým katalyzátorem, který uspíšil Hedvičin emancipační proces. Nechápe, že jí sice pomohl nalézt cestu k sobě samé, ale že právě tím si pod sebou podřízl větev.
Hedvika už totiž není nešťastná. Už ji není nutno zachraňovat. Už Mojmíra ke svému životu nepotřebuje. Už se mu tolik neobdivuje. Už mu tak pozorně nenaslouchá. Dnes je to Mojmír, kdo potřebuje zachránit.“ (Str. 13)

A tak Mojmír pokračuje v - marném - napadání a zlehčování všeho, s čím dula nebo Hedvika přichází, a tím si paradoxně sám ještě více podkopává svou křehkou pozici. Dokonce i jeho závěrečný tah je stejně bezzubý a marný, jako všechny předchozí pokusy o změnu.

„Příběhy jsou lékem. Vyprávím příběh, který vám dodá sílu objevit nespoutané ženské já. Vyprávím příběh o statečné ženě, která našla cestu k řece proudící pod řekou. Cestu k Río Abajo Río. O ženě, která vzkvétá vlastní integritou a vlastní přirozeností.
'A o jejím manželovi, který se z toho málem zbláznil,' dodal by nejspíš Mojmír.“ (Str. 59)

Kniha je jedním slovem vynikající, a to od začátku do konce (včetně fotky na přebalu). Dokonale jsem se bavil jak přehnaným alternativnem:

„'Víte co jste? Tlusté zhmotnění mých nejhorších představ o plíživě militantním feminismu!'
Slovo tlusté mě zasáhne naplno. Tohle je nejhorší druh agresivního mužského hulvátství. Ano, mám rozložité tělo - stejně jako moji předci. Modrovousova věta představuje dalekosáhlý útok nejen na mne, ale i na ty mé bližní, kteří již zemřeli, stejně jako na ty, kteří přijdou po mně. Hedvika naštěstí okamžitě vycítí rozsah mého vnitřního zranění. Opatrně se posadí a obejmě mě. Zpíváme tichou, plačtivou píseň za mé tělo, kterému není dovoleno se radovat, a společně se kolébáme.“ (Str. 73)

Tak Mojmírovým jedovatým, sarkastickým humorem, kterým alternativní svět glosuje (zde například knihu Ženy, které běhaly s vlky):

„'Ženský neběhaj, protože jsou vlčice, ale proto, aby zhubly - což by vám mimochodem prospělo. Uši nenastražujou, v uších maj em pé trojky! Ujišťuju vás ostatně, že žádnýho vlka tady nikdy nikdo neviděl! Jedinýho vlka mám mezi půlkama!'“ (Str. 100)