Dělám to jen velmi výjimečně, abych sáhl do čtenářského deníku po svém starším textu, na blogu jsou aktuálně přečtené knihy (s drobným zpožděním, než na ně přijde řada). Tentokrát ale musím. V Teorii literatury do dlaně, v kapitole o vývoji české literární kritiky jsem se totiž dočetl o Daniele Hodrové a něco se mi vybavilo.

Teď tedy zmíněný text, napsal jsem ho 14.9.2003:

Na záložce se praví, že „... Zatím poslední román Daniely Hodrové je současně zprávou o stavu světa na konci druhého tisíciletí i alchymií, která uvnitř moderní doby odhaluje prastará magická tajemství. Napínavý děj knihy tvoří zdánlivě obyčejné a přehledné příběhy čtyř mladých žen, bývalých spolužaček, se symbolickými jmény - Marková, Matoušková, Lukášová, Janů. Jejich životy se v určitém okamžiku začnou vzájemně ovlivňovat a prostupovat, jako by dívky náhle vstoupily do zvláštních, osudových souvislostí. Účinkující postavy splývají, v životních příbězích ztrácejí význam obvyklé časové a kauzální spojitosti a do popředí naopak vystupují vztahy nové, mystické. Podivný vůdce sekty, kazatel nové Zvěsti; Nic, Každý - pouliční žakéři hrající na Václavském náměstí středověkou frašku, Ďábel, Kejklíř... Skutečností prolíná tajuplná symbolika arkánů karetní hry, starých legend a mýtů i moderní víry v Lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí...
V příběhu tak jako v mýtu erotika a smrt úzce souvisejí. Kouzlo i hloubku prózy Daniely Hodrové navíc umocňuje přítomnost tajemství smyslu bytí a možnosti vykoupení.“