Po dvou nadšených článcích o probíhající reformě (první, druhý) přišel čas podívat se na odvrácenou stranu Měsíce a přiznat si, že není všechno zlato, co se třpytí.
Volnost je na jednu stranu až příliš velká, předměty se dají integrovat takřka libovolně, možství hodin na vzdělávací oblast se dá přeskupovat, hodinová dotace se dá zvyšovat pomocí disponibilních hodin a nikdo neví, čeho se chytit.
Pak ale začnou vylézat na povrch povinné minimální a maximální počty vyučovacích hodin v ročníku, povinné nabídnutí druhého cizího jazyka v povinném počtu hodin, povinné nabídnutí předmětů jako alternativ pro ty, kteří si cizí jazyk nezvolili, povinný počet volitelných předmětů pro ty, kteří si cizí jazyk zvolili, to vše dotováno z disponibilních hodin, takže zase tak moc disponibilní nejsou, zkrátka, část té volnosti je jen iluzorní.
Průřezová témata, která by měla podporovat mezipředmětové vztahy a komplexní vzdělání, a která musí být všechna integrována, jsou opět vynikající myšlenka, jen kdyby jich polovina tak jako tak už do nějaké vzdělávací oblasti nespadala.
Ale budiž, to jsou podružnosti, zásadní problém je v učitelském sboru. V praxi naráží na naprosté nepochopení a neochotu ke změně; v průměrné škole reformu podporují obvykle ředitel školy (protože musí), zástupce (protože mu na škole záleží), koordinátor tvorby ŠVP (protože je koordinátor) a zhruba jeden až dva pedagogové. Ostatní?
I kdyby se objevila škola s ideální skupinou motivovaných učitelů a rozhodla se maximálně předměty integrovat, ztroskotá na aprobovanosti, neboli jak se správně říká na kvalifikovanosti.
Také by mě zajímalo, na které vysoké pedagogické škole se už vyučuje celá vzdělávací oblast, aby byl pedagog schopen integraci zajistit a být přitom kvalifikovaný...
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.