Krystyna Wanatowiczová: Nezval - básník a jeho syn

V mládí se okázale vysmíval měšťákům a sám se nakonec stal jedním z nich. Nebyl to typický dekadentní umělec, vrhající se bez rozmyslu do sebezničujících sfér. Možná jím chtěl být, ale vlastní pohodlnost a racionalita jeho osobnosti mu v tom zabránily.

Tento věčný hledač požitků a rozkoší po celý život prosazoval jen to, co vyhovovalo jemu. I proto skálopevně trval na svých „konvenčních rituálech“, jako byla nedělní odpoledne s přáteli nebo letní měsíce u rodičů. Copak by prokletý básník sedával spořádaně u stolu s bílým ubrusem, pojídal bublaninu a klábosil s rodiči nebo spřízněnými manželskými páry?

Tato třaskavá směs uvnitř Nezvalova nitra způsobovala, že si s ním řada lidí nevěděla rady, a možná neví dodnes. Dvě protikladné části osobnosti fungovaly jako dvě polokoule, jež se přitahují a odpuzují zároveň. To je podle mého soudu klíč k pochopení umělcova rozporuplného charakteru.

(Str. 605)

Kapitolu samu pro sebe tvoří jeho osobní život. Oddanou celoživotní družkou a později i manželkou byla Františka Řepová, říkalo se jí Fáfinka. Po celou dobu ale měl i milenky a neustále se zamilovával. Lilly Hodáčová, Nina Nikolajevová, Olga Jungová. S poslední jmenovanou měl syna, Roberta, kterého zbožňoval – bohužel se ale nedožil jeho staršího věku, Nezval zemřel v dubnu 1958, Robertovi bylo 3,5 roku. (S Ninou Nikolajevovou měl pravděpodobně dceru, ale k ní se nehlásil).

Tím začíná druhá část knihy, věnovaná Robertovi. Měl to opravdu těžké – Olga i teta Fáfinka ho obdivovaly a vše mu dovolily, slavné jméno s sebou neslo velká očekávání, zděděný majetek mu umožnil nešetřit a velmi brzy sklouzl k bohémskému životu, už v patnácti letech kouřil, pil alkohol, užíval drogy. Dílo svého otce dokonale znal, byl mu také ohromně podobný, nosil jeho oblečení. Zkoušel psát a jeho tvorba podle ukázek nebyla vůbec špatná.

V mým stověžatým městě zas okupanti jsou
mnohejm z nich je do breku chtěj domů za mámou
rozuměj mýmu blues...
$
Na tanku se blejskaj hvězdy sedí tam generál
Je blbej lže a krade a vraždí a tak dál
nemá rád moje blues...
$
Říká, že nás miluje že ochránit chce nás
Tak jsem se ho zeptal před čím prosím vás
Snad před mým smutným blues...
(..., str. 508)

Rovnat otci se ale nemohl – to nemohl nikdo.

Robertovo zázemí bylo jiné. Otec se do něj zamiloval, jako když dítě dostane vysněnou hračku. Umínil si, že z něj vyroste génius. Odešel však ze světa příliš brzy a zanechal na něm rozmazleného potomka dvěma ženám, které se neměly rády. S odkazem, který byl likvidační.

Olga snila o úplné rodině a těžce nesla, že si ji básník nevzal. Jeho pouto k manželce však bylo víc než pevné. Fáfinka se musela smířit s faktem, že zůstala bezdětná, a mladší sokyni nemohla snést. Roberta přesto milovala, ale podobnou láskou, jako cítila k manželovi: nekritickou a zbožňující. Silná láska matky vlastní i nevlastní pak na chlapce působila jako těsné sevření. Také vztah s nevlastním otcem nebyl příkladný a ke stabilitě nepřispívalo ani časté střídání škol. Žil bez autority, kterou by přirozeně respektoval, a v deseti letech se ocitl sám v internátu. (Str. 601)

Problémy se zesilovaly, bydlení na internátě, později konzervatoř v Brně s nevalnými výsledky, nedostatek přátel… až ke smutnému konci.

Kniha je velmi podařená. I přes ohromující rozsah (skoro 750 stránek formátu zhruba B5, z toho nějakých 130 stránek poznámek, rejstříků, literatury a medailonků zmíněných lidí) je čtivá, kapitoly chronologicky mapují Nezvalův život se všemi peripetiemi. Protože básník stál často v centru událostí, promítá se do nich i politická situace a dějiny Československa. Výborné jsou obrazové přílohy, celkem čtyři sekce s několika desítkami fotek dokreslují zmíněné postavy.

Pokud máte o Nezvalovi alespoň mírné povědomí, tenhle životopis určitě zkuste – rozšíří vám obzory.

Odkazy: