Město naruby se soustředí na zvláštní části měst – prostory, které nějakým způsobem vypadly z plánu. Místa mezi místy, okraje ponechané napospas, plochy ztracené v čase mezi původním a novým využitím. Na začátku byla „pouhá“ fascinace:

Byl jsem tím nečekaným světem hned za humny, ale i prostupujícím celým městem, fascinován. A je to třeba přiznat hned na počátku, většina z nás – autorů této knihy — byla fascinována. Většinu z nás uchvátila ona estetika periferie plná nečekaných obrazů, setkání, zvratů, tajemství a imaginace. Ale věděli jsme, že by bylo škoda — že by bylo dokonce nebezpečné! — zůstat (jen) u této romantické (orientalistické) fascinace. Že je — jako ostatně každá fascinace — dobrou bránou k poznávání jinakého a exotického, vzdáleného (byť jen za blízkým) horizontem, ale člověk v ní nesmí setrvat. Proto jsme se po této etapě prvotní fascinace chtěli začít zabývat tímto městem ve městě jaksi víc systematicky a reflektované. (Str. 20)

ale čím systematičtěji se autorský kolektiv vágním terénem zabýval, tím více se ukazovalo, jak složité a problematické téma to je. Dá se sledovat nejrůznější optikou a pokaždé ukazuje neprobádaný prostor. Podle pohledů je také kniha uspořádaná.

V první části Co je vágní terén: … a jak jsme se s ním setkávali definuje předmět svého zájmu, pojmy periferie, místa mezi místy a proces zvágnění v prostoru i v čase, místa bez funkce, místa fukce zbavená. Všímá si jejich vlastností, jejich nepředvídatelnosti, přechodového charakteru nebo dokonce ošemetnosti.

Náš projekt tedy, aniž bychom to na počátku zamýšleli, ústí do jakéhosi zamyšlení a výzvy současné praxi. K něčemu, co bychom s trochou fantazie mohli nazvat inverzním urbanismem. Urbanismem chápajícím centrum a periferii jako dialektické partnery. K optice pohledu na město, která vidí i to, co není součástí oficiálního projektu, dominující estetiky, co nebylo plánováno, a je dokonce mnohdy i skryto. Protože, jak se k tomu vrátíme v závěrečné kapitole, být poctivým architektem současného města znamená nejen pracovat s městskými stavbami, obsahy a funkcemi, ale i se zdánlivou „prázdnotou“ pečlivě upravených, polospontánních i zcela divokých míst mezi místy, jež se otevírají v prostoru (ale i v čase) mezi nimi. Protože být vnímavým urbanistou města v sobě zahrnuje také cit pro spontánní a neplánované (či plánované rozvržením základních struktur a obrysů jen tak napůl). Pro dočasné a efemérní, otevírající se našim zrakům či potřebám jen na pár let či „jen na sezonu“. Pro iniciativu aktérů i občanských skupin, s nimiž nikdo nepočítal, které mnohdy nikdo oficiálně nezplnomocnil a někdy dost možná ani nezná. (Str. 24)

Slovo dostane i expert na města za městy Michal Ajvaz a celý kolektiv společně mluví o tom, jak do vágního terénu postupně pronikal, že je to zároveň vědecká metoda i hra.

Dočasnost je další znak města naruby; podoba vágních terénů se proměňuje, následuje všechny změny města, ekonomické, politické, sociální. A co je ještě zajímavější, zdá se, že je to nutná součást města. Něco jako stín nebo slepá skvrna. Podrobně se tomu věnuje druhá část Stručná historie městské vágnosti: Vágní terén jako nezamýšlený důsledek masterplanu a slepá skvrna urbanismu. V šesti kapitolách projde středověké město a odhad jeho vágních prostorů (pomocí botanických pozůstatků), moderní město, neplánovanou divočinu v socialistických sídlištích, proměnu v postkomunistickém a postindustriálním světě a pochopitelně i současnost. A pokaždé vágnost nachází.

Vraťme se však k jistému paradoxu, který se ovšem, jak ještě uvidíme, zdá být pro vágní terén obecně typický. Čím více se moderní urbanismus snaží eliminovat rysy spontaneity či obecněji jinakosti, a tím i neodlučnou část povahy vágního prostoru, tím více vágní tento prostor je. A nezáleží přitom příliš na tom, jaká je povaha tohoto eliminování, zda aktivní či pasivní (vědomé potlačování či nevědomé vytěsňování), zda fyzická či myšlenková (ničení či zneuznávání). Vágní terén existuje, ne přestože je eliminován, ale právě proto, že je eliminován.

Tento paradox dobře ilustruje příklad současných tzv. ochranných pásem v našich městech neboli „území se zvláštním zřetelem“. Ta jsou jedněmi z nejčastějších lokalit vágních prostor, přitom ale zároveň představují přímé prodloužení základní zásady moderního urbanismu — funkčního zónování —, jak byla formulována ve slavné Athénské chartě. (Str. 128)

Je zkrátká nezbytná, je to druhá strana mince. Ovšem mince, která se zrovna razí, různě velké, různého materiálu…

A ukázali jsme si i naši původní představu, že pokud každý pokus věci uspořádat produkuje coby nezamýšlený efekt neuspořádanost, že by tedy vlastně mělo být vágního terénu v relaci k městu pořád stejně. Znělo to logicky a jaksi přirozeně. Po čase se však ukázalo, že i poněkud naivně.

Zaprvé: vágní terén zdaleka není žádnou konstantou, ale naopak historicky velmi specificky reaguje na v dějinách se proměňující masterplany uspořádání městského prostoru i jejich striktní či benevolentní dodržování. (Že třeba vágní terény do hradeb stále ještě víceméně vepsaného města např. poloviny 19. století lze jen stěží porovnávat s rozsáhlými a početnými terény třeba okolo dnešních měst atd.) A zadruhé: že vágní terén navíc úzce reaguje nejen na hospodářské vzestupy měst, ale i na jejich turbulence a kolísání. Na jejich, prázdnotě brownfieldů dveře otevírající, ekonomické a politické propady, či dokonce historické katastrofy, otiskující svá traumata nejen do lidských myslí, ale i do městské krajiny. (Str. 182)

Vágní terén neexistuje sám pro sebe, automaticky začíná plnit určité funkce. To rozebírá třetí část Ošemetné útočiště: Druhé město a jeho nikým nedelegované funkce. Zabydlování rostlinami i živočichy, útočiště bezdomovců a také psychologický pohled na „nevědomí města“.

Objevují je ale i umělci, následující kapitola Výpravy za blízký horizont: … umělci objevují a konstruují nový svět přináší svědectví tří umělců – výpravy Epose 257, útěky do přírody Petry Lacinové a koncept křovinářství Jana Alberta Šturmy.

A konečně pátá kapitola Místo sporu, změny i nadějí mapuje přístupy a zacházení s takovými terény. Ukazuje, jak intenzivní spory se můžou vést nad nějakým místem, které pro jedny začalo plnit funkci, kterou druzí nechtějí nebo neumí chápat.

Příčinou zásadně rozdílných interpretací těchto vágních terénů není prolhanost jedněch nebo druhých, ale jejich rozdílné perspektivy zapříčiněné rozdílným vztahem k určitému místu, a především rozdílnými cíli, které v tomto sémiotickém boji sledují. Obě strany sporu užívají při obhajobě svého pojetí místa primárně takové argumenty, které podle jejich přesvědčení dokážou zapůsobit na spoluobčany, orgány územního rozvoje a ochrany životního prostředí či na média, a tím jim pomoci ke kýženému vítězství v tomto sporu. Argumentace jedněch je založena na zdůrazňování silného vztahu k místu a potřeby ochrany tamní „přírody“, druzí argumentují potřebou obnovit zde „pořádek“ a území ekonomicky zhodnotit. (Str. 315)

Přináší příklady dobře zvládnutého zacházení s prostory, které ztratily původní funkci (třeba Berlín).

Jednotlivé příklady, které jsme zde uvedli, nebudou ojedinělé. Jistě lze najít po světě celou řadu dalších podobných projektů. Najdeme však málo měst jako Berlín, která by byla doposud tak konzistentní ve využívání opuštěných ploch, aniž by přitom rušila živoucí směs náhody, příběhů a imaginace, jež tato místa během času získala, měst která by se důsledným „převrácením naruby“ obrodila ze své vlastní periferie. A nevím, jestli existují ještě nějaká jiná místa, o kterých bychom mohli říct, že jejich současná identita a s ní související politický étos vědomě staví na volném prostoru, jenž byl ještě nedávno odvrácenou stranou města, výsledkem destrukce, totalitní politické perzekuce či vedlejším produktem technických parametrů inženýrských staveb. (Str. 337)

A mluví o tom, co je důležité. Prostředí dostatečně komplexní i překvapivé. Dostatek diverzity a rovnováhy, záchovnost a obnova. Když odbočím do psychologie, že stín je nedílná součást, útočiště traumat i vytěsňovaného. A také co s tím:

Nechme vágnímu terénu některé funkce, které si sám (levně a bez nároku na údržbu) osvojil a jinak a jinde je stejně realizovat neumíme:

Když ve vágním terénu za sídlištěm zpívají ptáci, běhají běžci, venčí pejskaři, randí milenci a v létě plápolá táborák, nebojme se to akceptovat, jak to samo začalo fungovat. Vysekejme ve vegetaci pár pěšin a palouků (např. okolo veřejného ohniště), ukliďme odpadky, rozvěsme koše a nechme místo, (skoro!) tak jak je, a říkejme mu třeba „park“, když toto prostředí slouží.

Nechme část vágního terénu být historickou pamětí města, tam kde muzea stejně lépe s kolektivním traumatem pracovat neumějí, i zrcadlem dramatu proměn naší doby, tam kde je média lépe reflektovat neumějí nebo nechtějí. Nechme jej být městskou (jakkoli ošemetnou) přírodou, když „pravá“ příroda je tak daleko za městem a často navíc tvořená jen lány řepky a lesy monokultur. Nechme jej být místem her dětí, tam kde je to bezpečné, i dobrodružných výprav mládeže a výrostků z Trnkovy Zahrady, když jinde si stejně hrát už ve svém věku nechtějí. Nechme vágní prostor umělcům se sprejem v ruce, když dnes už víme, že cesta z křoví do galerie je kratší, než by se zdálo, a vágnost dovede být inkubátorem nových estetik i světů. A nakonec, nechme také, tu a tam, místo v koutě parku či města jeho stínu, když město je přeci také svého druhu osoba a osobnost se svou identitou. Se svým já, svou personou… a nakonec také svým nevědomím. (Str. 370)

Všechno je bohatě ilustrované fotografiemi nejrůznějších míst, takže vždycky přesně vidíte, o čem autoři mluví:

---

Jak je asi patrné z předchozích odstavců, je Město naruby kniha mimořádná a nečekaná. Přináší mezioborový pohled na něco, co jsme dosud neviděli nebo vidět nechtěli. Od jejího přečtení se ve městě rozhlížím jinýma očima.

Nevím, jestli ji všichni ocení, ale rozhodně doporučuji to zkusit.

Odkazy:

• Město naruby v ČBDB
• Město naruby v Databázi knih
• recenze Elizaveta Getta, iLiteratura
• rozhovor s Radanem Haluzíkem, Forum

HALUZÍK, Radan a kolektiv. Město naruby. Praha: Academia, 2020. ISBN 978-80-200-3041-2.