Hlavní hrdina při svém oblíbeném procházení antikvariátu náhodně vytáhne zvláštní knihu. Je vázaná do fialového sametu a psaná neznámým písmem. Bezmyšlenkovitě ji prolistuje, vrátí na místo, ale nakonec – přitahován – ji koupí. Veškeré pokusy o rozluštění selhávají, jen chvílemi jako by zahlédl ozvěnu obrysů písem někde kolem sebe, a pak také ta světélkující záře o některých nocích… Až když se zeptá v univerzitní knihovně, narazí na první stopu, zážitek někoho dalšího s věcí, která k nám nepatří, je z tajemného ukrytého světa.

„Jel jsem zapíraným meziprostorem mezi byty, poznal jsem, že byty jsou navzájem spojené tajnými stezkami a průsmyky, které vedou za nábytkem, otevřela se složitá spleť silnic, tunelů, kupeckých cest vinoucích se v hloubce domu, v prostoru, který se nám nepodařilo ovládnout a začlenit do našeho světa, a tak jsme raději popřeli jeho existenci – naše tupá arogance vůči těm tichým prostorům se nám zle vymstí, až nás jednou zářící zvířata vyženou z našich bytů a až budeme muset bloudit těmito temnými cestami. Poznal jsem, že byty jsou daleko větší, než se domníváme, že obývaný a známý prostor tvoří jen jejich malou část, že do celku bytu patří vlhké kamenné sály, jejichž zdi jsou pokryté ponurými freskami, rajské dvory zarostlé bujnou vegetací a atria, v jejichž středu vysoko stříká chladná voda fontány. Utajené prostory jsou s obývanou částí bytu spojeny zamaskovanými průchody v koutech a za skříněmi, ale obvykle do nich po celý život nevkročíme – a přece cítíme, že rozhodnutí, v nichž se proměňuje a obnovuje náš život, uzrávají v dechu, který vane z těchto zapřených míst.“ (Str. 60)

Myšlenka paralelního města, sdílejícího prostor, ale posunutého v nějakém zvláštním rozměru, je velmi přitažlivá, a tak jsem s Druhým městem neváhal (ačkoliv jiná Ajvazova kniha, Prázdné ulice, mě místy rozčilovala). Možná jsem ale váhat měl, například ty nepřesvědčivé promluvy – ať už se hlavní hrdina setká s kýmkoliv, všichni brzy spustí svůj příběh a všichni stejným, nepřesvědčivým a květnatým stylem. Jsou vlastně jen záminka k rozvíjení další vrstvy textu. Líbí se mi nápady, ale forma ne, a když jsem se dostal k blouznivé noční přednášce, připustil jsem si, že mě to vlastně nebaví...

„Vojáci dešifrují tapety, navzdory konvencím se vede nelítostná gramatická válka, jedovatá hudba zní skoro bez přestávky: jsou slyšet i ledové violy, jejichž používání humanitární pakty přísně zakazují. Skupině záškodníků se podařilo dopsat do sboru mýtů protivníka novou postavu: démona s jelením parožím na hlavě. Někteří přišli s podivným návrhem, aby se vojákům i štábu oznámilo, kdo je nepřítel a kdo je spojenec, ale tato novota nenašla větší odezvu: jedni tvrdili, že kdo je nepřítel a kdo je spojenec, se nedá poznat, a druzí, že mezi tím neexistuje žádný rozdíl, a není tedy co poznávat. Četa dobrovolníků opatrně prohlíží stránku po stránce silnou knihu, přesto však zahlédnou příliš pozdě pohlednici ze Salzburgu, vloženou mezi stránky 346 a 347; píše se na ní o lhostejném chladu pudinků, jímž končí, nikoliv nešťastně, pokusy o napsání reportáže o zrodu nového božstva v parcích. Padlí mdle bloudí v erebu skříní; když dojde k invazi v předsíních, na nočních plážích, někteří z nich se opět připletou do bojů, znovu zahynou a octnou se v ještě vzdálenějším zásvětí, kde na nekonečných soumračných pláních vlnících se trav stojí bílé lokomotivy z alabastru.“ (Str. 49)

Ještě jsem chvíli pokračoval, ale kolem stránky 80 mě cizí svět přestal zajímat docela.

„Pamatujte: ten, kdo překročí hranici, se zaplete do zohýbaných drátů trčících z věcí, jež pokládáte za rozbité a jež se ve skutečnosti vrátily ke své pravé podobě, tak jak byla vyryta do povrchu skleněné hvězdy, bloudící mezi souhvězdími. Kdo se bude chtít vetřít do našeho města, nikdy se nevrátí, jeho tvář zmizí v proplétajícím se síťoví puklin na starých zdech, jeho gesta se rozplynou v pohybech křoví kývajícího se ve větru.“ (Str. 71)

nakladatelství Petrov, Brno 2005, ISBN 80-7227-231-4, cena 190 Kč