Knížky Richarda Bacha dnes nejsou příliš v kurzu, teď letí spíše Paulo Coelho nebo Ruiz a Toltékové. Ale v knihovně jich pár mám a zase po dlouhé době jsem po jedné sáhl, takže ji můžu hodnotit s odstupem.
Autor, jemuž je už přes padesát a má za sebou několik velmi úspěšných knih, se po jednom ze svých paraglidových letů setkává se zvláštním člověkem. Už dřív se mu stávalo, že mluvil s různými bytostmi (ne pohádkovými, spíš něco jako andělé v lidské podobě), ale také s pomatenci. Když ho zmíněný člověk osloví, samozřejmě se lekne, ale pak se ukáže, že jde o posla z minulosti. Autorovy minulosti; prý si v devíti letech předsevzal, že za padesát let, až bude vědět, jak bezpečně prokličkovat životem, až bude znát pravdu, napíše o tom knihu a tu pošle malému Dickiemu, sám sobě. A onen "člověk" si pro ni přišel.
„Shepherd přikývl. 'V roce 1944, když jsem vám řekl, že pro mne neexistuje časová hranice jako pro vás. Slíbil jste, že až vám bude padesát, napíšete knihu vzpomínek pro chlapce, jakým jste byl, a seznámíte ho se vším, co už víte. Co hledat, jak být šťastný, jak nepromarnit svůjživot, všechno, co byste byl rád věděl, když jste byl tím malým chlapcem.
'Ne, vážně?' Větrné fáborky se třepotaly v teplém vzdučném proudu, který stoupal k vrcholu hory. 'Roztomilý nápad.'
Shepherd si odkašlal. 'Uběhlo padesát let, Richarde.' Poposedl si, cítil senepohodlně. 'Ten kluk tam čeká. Slíbil jste to.'“ (Str. 21)
Kniha samozřejmě neexistuje a tak se Richard v meditaci ponoří sám do sebe, aby se s Dickiem viděl. První setkání není nic krásného, neboť Richard svou minulost a své vzpomínky zcela vytěsnil, po smrti staršího bratra se upnul na budoucnost, na boj se světem, a devítiletý chlapec své starší já nenávidí.
„Když jsem párkrát zašátral po dávné vzpomínce, došel jsem přesně na tohle místo: suché, mrtvé, ztracené, všechno, co bylo, se obrátilo v prach. Po nějaké době jsem pokrčil rameny, šťastné dětství, ale děsivá vzpomínka, a naučil jsem se žít bez svého mládí, bez většiny z něj. Tady leželo.“ (Str. 48)
Postupně se ale sbližují a Richard se mu snaží něco ze svých poznatků předat. Jak už to tak bývá, má se co učit i on sám, protože devítiletý pohled má nečekaný úhel.
„Pohlédl jsem na něj zpod přivřených očí. 'To tě nezajímá, jakými pravidly se řídí svět?'
'To si vymýšlíš,' řekl. 'Chci vědět, co znáš.'“ (Str. 57)
To nejdůležitější, co se malý Dickie dozvídá, je že "život je", bez ohledu na to, co chceme nebo nechceme, co se nám děje či neděje. Že když pro něco udělá maximum, může spoléhat na princip shody náhod. Že každá struktura, každá věc, je vědomí. Že úplně všechno je má osobní zodpovědnost, že jsem si vybral své narození v tomto místě a čase.
„Ke všemu ve světě mého vědomí, jež je jediným světem, který pro mě na zemi existuje, dochází s mým souhlasem. To, na čem mi nezáleží, mohu svobodně změnit. Takže žádné kňourání, žádné stesky, že trpím, protože mě někdo jiný zklamal. Podmínky stanovuji já, ne ti druzí.“ (Str. 157)
Čím jsem starší, tím míň mě ideály new age oslovují, tím míň věřím v nesmrtelnou duši a všmocnost svého já, v synchronicity nebo všepostihující formulky typu „život je“. Synchronicity - ano, existují. Ale že by to byl základní princip? Totální subjektivita, ano, já rozhoduji, jestli mi něco ublíží nebo ne, jestli a jak moc si to připustím. Jenže události veškeré snahy občas prostě přebijí. A tak to mám skoro se vším.
Co z toho plyne - nemůžu říct, že by Bachova kniha byla brak, to určitě ne, ale úplná bomba to také není. Originální nápad, zajímavé dialogy a situace a new age světonázor. Pár zajímavých citátů je rozesetých v článku. Co Internet? Nic moc, recenzi jsem našel jedinou.
„Utíkáme z bezpečí rodin za neznámými dětmi na hřišti. Utíkáme z bezpečí kamarádů v sousedství do kvasícího kotle školy. Od bezpečného naslouchání ve třídě k hrůze z přednesení vlastního příspěvku. Od mírumilovného klidu skokanské věže k závratnému pokusu o dvaapůlkrát přetočený skok střemhlav. Od nenáročné přirozenosti angličtiny k hlubinám přednášek v němčině. Od hřejivé závislosti k ledové samostatnosti. Od kokonu zácviku do větrného víru obchodu. Od útočiště na zemi do úžasných nebezpečí letu. Od jistoty nezávislosti k bouřlivému slibu manželství. Od obnošené pohodlnosti života k zlověstnému dobrodružství umírání. Každý krok v každém hrdém životě znamená útěk z bezpečí do tmy, a jediné, čemu můžeme věřit, je to, co považujeme za pravdivé.“ (Str. 121)
Malý Dickie na konci odchází podobně jako Malý princ, i téma je srovnatelné. Kdo koho vlastně učil už možná tušíte, že?
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.