Knížky Richarda Bacha dnes nejsou příliš v kurzu, teď letí spíše Paulo Coelho nebo Ruiz a Toltékové. Ale v knihovně jich pár mám a zase po dlouhé době jsem po jedné sáhl, takže ji můžu hodnotit s odstupem.

Autor, jemuž je už přes padesát a má za sebou několik velmi úspěšných knih, se po jednom ze svých paraglidových letů setkává se zvláštním člověkem. Už dřív se mu stávalo, že mluvil s různými bytostmi (ne pohádkovými, spíš něco jako andělé v lidské podobě), ale také s pomatenci. Když ho zmíněný člověk osloví, samozřejmě se lekne, ale pak se ukáže, že jde o posla z minulosti. Autorovy minulosti; prý si v devíti letech předsevzal, že za padesát let, až bude vědět, jak bezpečně prokličkovat životem, až bude znát pravdu, napíše o tom knihu a tu pošle malému Dickiemu, sám sobě. A onen "člověk" si pro ni přišel.

„Shepherd přikývl. 'V roce 1944, když jsem vám řekl, že pro mne neexistuje časová hranice jako pro vás. Slíbil jste, že až vám bude padesát, napíšete knihu vzpomínek pro chlapce, jakým jste byl, a seznámíte ho se vším, co už víte. Co hledat, jak být šťastný, jak nepromarnit svůjživot, všechno, co byste byl rád věděl, když jste byl tím malým chlapcem.
'Ne, vážně?' Větrné fáborky se třepotaly v teplém vzdučném proudu, který stoupal k vrcholu hory. 'Roztomilý nápad.'
Shepherd si odkašlal. 'Uběhlo padesát let, Richarde.' Poposedl si, cítil senepohodlně. 'Ten kluk tam čeká. Slíbil jste to.'“ (Str. 21)

Co z toho plyne - nemůžu říct, že by Bachova kniha byla brak, to určitě ne, ale úplná bomba to také není. Originální nápad, zajímavé dialogy a situace a new age světonázor. Pár zajímavých citátů je rozesetých v článku. Co Internet? Nic moc, recenzi jsem našel jedinou.

„Utíkáme z bezpečí rodin za neznámými dětmi na hřišti. Utíkáme z bezpečí kamarádů v sousedství do kvasícího kotle školy. Od bezpečného naslouchání ve třídě k hrůze z přednesení vlastního příspěvku. Od mírumilovného klidu skokanské věže k závratnému pokusu o dvaapůlkrát přetočený skok střemhlav. Od nenáročné přirozenosti angličtiny k hlubinám přednášek v němčině. Od hřejivé závislosti k ledové samostatnosti. Od kokonu zácviku do větrného víru obchodu. Od útočiště na zemi do úžasných nebezpečí letu. Od jistoty nezávislosti k bouřlivému slibu manželství. Od obnošené pohodlnosti života k zlověstnému dobrodružství umírání. Každý krok v každém hrdém životě znamená útěk z bezpečí do tmy, a jediné, čemu můžeme věřit, je to, co považujeme za pravdivé.“ (Str. 121)

Malý Dickie na konci odchází podobně jako Malý princ, i téma je srovnatelné. Kdo koho vlastně učil už možná tušíte, že?