Richard Bach se proslavil krátkou novelou Racek Jonathan Livingston, kde metaforicky, na příkladu racka, který chce létat co nejvýš, dává návod pro duchovní růst. U takového autora jsou samozřejmě všichni zvědaví, s čím přijde dál, jaká bude jeho další kniha, jestli bude myšlenky prohlubovat nebo začne spíše vykrádat sám sebe, jestli se bude držet tématu, nebo zkusí něco radikálně jiného.

Bachova druhá kniha je „Iluze“ a myslím, že se mu povedla. Hlavní hrdina je pilot, který s malým dvouplošníkem Fleet létá po americkém středozápadu a vydělává si prodejjem vyhlídkových letů. Tedy autor sám, samozřejmě. Jednoho dne vedle něj přistane nádherně čisté letadlo, bez broučků a much nalepených na skle, bez jediné olejové skvrnky nebo škrábance, a vystoupí z něj Donald Shimoda. Je celkově divný, má divné řeči o tom, že můžeme dělat cokoliv, do letadla zapomíná dolévat benzín a přesto létá... Inu Mesiáš. Mesiáš, který zhrzen davy obdivovatelů, zvědavých jen na zázraky místo aby jej poslouchali, všeho nechá a odejde.

„Tak jsem přestal být Mesiáš a jestli to zní trochu obranně, tak možná proto, že se opravdu stále trochu bráním. Pořád lepší, než v té práci pokračovat a nenávidět ji. Dobrej mesiáš se ničemu nebrání a může se rozhodnout pro kteroukoliv cestu. To ale platí přirozeně pro každýho. Všichni jsme synové Boha nebo děti Toho a nebo myšlenky Vědomí, říkej tomu jak chceš.“ (Str. 45)

Že už mě dávno nefascinují tvrzení, že můžeme dokázat cokoliv nebo že můžeme měnit realitu pouhou myšlenkou, protože realita je pouhá iluze, jsem zmínil u jiné Bachovy knihy - Útěky z bezpečí / Dobrodružství duše. I tak je to ale milé a příjemné čtení.

Ukázky v Literárním doupěti.

nakladatelství Synergie, Praha 1996, ISBN 80-901797-5-4, cena 172 Kč (tehdy)