Dodnes cukrové vatě neodolám. Posledně na pouti, při čekání ve frontě, jsem si vzpomněl na to, jak mi jako dítěti vrtal v hlavě způsob její výroby. Ve velkém kotli to prská a praská, prodavač tam kvedlá špejlí a na ní se nabaluje vata. Ale jak tam vata vlastně vzniká?

Ještě že máme Internet. Uprostřed kotle je tryska, která se otáčí a zároveň ohřívá na 150°C. Krystalový cukr se roztaví, po průchodu tenkým otvorem a za spolupráce odstředivé síly se z něj stane amorfní vlákno, které se na špejli nachytává a namotává. Protože vata z čistého cukru je bílá, dobarvuje se potravinářskými barvivy (a také dochucuje ovocnými příchutěmi).

Zdroj informací www.cukrar.cz.

Lepivost je známka menší kvality - ale nezjistil jsem, jaký faktor kvalitu výroby ovlivňuje; možná nějaká přísada? Nebo způsob zchlazování, ten by mohl mít vliv na povrchové vlastnosti cukrového vlákna. Wikipedie přidává další zajímavosti - typická porce váží asi 30 gramů a obsahuje zhruba 115 kalorií. Nijak moc, vezmeme-li v úvahu, jak příšerně sladká pochoutka to je.

Cukr je hygroskopický, pohlcuje vodu, a protože vata má obrovský povrch, stačí vystavení atmosféře a pomalu začne hrubnout a tvrdnout. A když na ni trochu kápnete, budete žasnout, jak bleskově se změní v loužičku cukrové vody:

Pokaždé, když si cukrovou vatu koupím, nedokážu se od ní odtrhnout a sním celou porci najednou, udělá se mi po dojedení tak nějak mdlo až nevolno (ne, cukrovku nemám). Přemýšlel jsem, čím to je, jestli třeba umělými barvivy - ale těch tam není tolik, aby to mělo takový účinek. Hlavní příčina bude nejspíš příval cukru v krvi, protože z vaty se bude vstřebávat opravdu rychle.