Technologický svět systematicky mění vše, destruuje a likviduje dosavadní, staletími prověřené přístupy a postupy. Autor to viděl na vlastní oči - když mu byly čtyři roky, přestěhovali se do města Yonkers asi pět kilometrů od New Yorku. Jejich dům byl uprostřed lesů plných zvěře. Jak roky šly, z jejich polní cesty se stala cesta štěrková, vyrostly další domky, pak celá sídliště, asfaltová cesta a nakonec dálnice. Nákupy se také změnily - od tržiště plného lidí k nákupnímu středisku, kde nakupování už neprobíhá v malém a v přátelské atmosféře, není to zábava ani společenská událost. Televize přišla jako velká voda, nejdřív byla sousedská a společenská záležitost, pak měla každá rodina svůj přístroj a dnes už každý jednotlivec. A tak dál; automobily, lékařská věda, technologické sny.

„Avšak dnes, o šedesát let později, kdy se svět řítí do své největší ekologické krize od počátku lidského života na Zemi, do krize vyvolané neukojitelnou a nikdy nekončící nutností obstarávat pro technické kolosy surovinové zdroje a konzumovat je ve formě zboží, nastal vhodný okamžik, abychom si položili otázku, zda zvolená cesta splnila své sliby, a pokud ne, bude-li toho někdy schopna.“ (str. 37)

Každá nová technologie je propagovaná těmi, kdo z ní něco budou mít a prakticky vždy jsou informace když ne zkreslené, tak alespoň neúplné. A jakmile je již technologie použitá, řítí se dál sama, svým samopohybem, zapojuje se do sítě ostatních technologií a "zpracovává" vše, bez ohledu na původní představy. Přitom způsob prezentace je pořád stejný - jednotlivé složky technooptimistického paradigmatu (str. 42):

• ideální scénáře mají vždy přednost
• všudypřítomnost a nepostihnutelnost technologií - vše kolem je technologie, každý se jí přizpůsobuje, od dělníka u pásu, přes řízení auta až po vybavení bytu. Nacházíme se uvnitř vyráběného zboží.
• omezenost osobního pohledu - nevidíme, jak jsou jednotlivé technologie propojené a co všechno ovlivní, vidíme jen úzký výsek (při sledování televize nepřemýšlíme o dopadu na milióny lidí, sledujících totéž ve stejnou chvíli, jak usměrňují myšlení a kulturu lidí atd.).
• neodolatelná přitažlivost stroje - vynález se objevuje jako přítel, který slibuje vyřešit konkrétní problém, což samo o sobě je přitažlivé.
• předpoklad, že technický pokrok je neutrální - absurdní názor, že záleží jen na tom, jak technologii používáme, že sama o sobě nemá žádné politické dispozice. Není tomu tak, např. jaderná energie je natolik náročná a problematická, že musí být řízena technologickými specialisty (elita) a dozorována (vláda, armáda, průmysl), tedy přímo podporuje centralizovaný autokratický způsob řízení.

Při rozhodování o zavedení některé z technologií bychom měli používat presumpci viny, tedy považovat ji za škodlivou, dokud se neprokáže opak.

„Na přelomu 19. a 20. století bylo auto opěvováno jako předzvěst osobní svobody a demokracie: soukromý dopravní prostředek, který je rychlý, čistý (bez bláta nebo hnoje) a nezávislý. Ale kdyby se byla veřejnost také dozvěděla o záporných vlastnostech automobilu? Že zákonitě povedou ke vzniku moderních betonových měst, že se budou tak zásadním způsobem podílet na znečišťování ovzduší, což povede ke zvýšenému výskytu rakoviny, že jedním z průvodních jevů bude nárůst hluku, že nastanou problémy s odstraňováním pevného odpadu a s rychlým vyčerpáváním světových zdrojů? A co kdyby veřejnost věděla, že národ majitelů soukromých aut bude požadovat výstavbu silnic prakticky po celé zemi na veřejné náklady, takže nakonec automobily bude slyšet dokonce i v přírodních rezervacích? Co kdyby si lidé uvědomili, že soukromá vozidla bude moci vyrábět pouze malý počet nadnárodních automobilek, což jim zaručí nesmírnou hospodářskou a politickou moc? Že tyto podniky vytvoří nový systém masové výroby - výrobní linky - které následně u dělníků vyvolají pocit odcizení, budou jim působit pracovní úrazy, povedou k drogové závislosti a alkoholismu? Nebo že automobil urychlí vznik předměstských čtvrtí a přinese negativní dopad na přírodu? A co kdyby bylo možno předvídat psychologické následky individuálního cestování a nový pocit osamění? Co kdyby byla veřejnost předem varována před nebývalou spotřebou ropy, kterou automobilový provoz vyvolá? Jakou by měla tato technologie historii, kdyby svět věděl, že kvůli automobilům se povedou děsivé války o získání zdrojů ropy?“ (str. 54)

Pokračovalo by se v podpoře? Třeba ano - ale byl by také prostor pro usměrnění výstavby, spotřeby, alternativ... Teilhard de Chardin přemýšlel o noosféře, sféře vědomí kolem celé planety, jako dalším evolučním kroku. Místo ní máme technicko-ekonomickou síť, megatechnologii. V druhé části knihy "Zákonitý směr megatechnologie" probírá Jerry Mander jednotlivé oblasti a ukazuje jejich slabiny (záměrně nerozepisuji, co přesně autor myslí jednotlivými body, jednak protože na to není prostor, jednak aby se každý mohl zamyslet po svém).

Sedm kritických poznámek k počítačům:

• znečištění a zdraví
• zaměstnanost
• kvantifikace a s ní související koncepční změny
• život pod dozorem
• tempo zrychlování se zrychluje
• centralizace
• katastrofický scénář: automatická válka

Televize: audiovizuální výcvik pro moderní svět:

• žijeme uvnitř média
• svoboda projevu pro bohaté
• technologie pasivity
• zrychlení nervového systému
• vjemové zrychlení a zmatek
• politika zmatené reality
• televizní prezident
• válka jako videohra

Jedenáct podstatných pravidel jednání korporací:

• imperativ zisku
• imperativ růstu
• konkurence a agresivita
• amorálnost
• hierarchie
• kvantifikace, jednostrannost a segmentace
• odlidštění
• vykořisťování
• pomíjivost
• nepřátelství vůči přírodě
• spotřební uniformita

„Vidět příčinu jednání korporací v lidech, kteří v nich pracují, je totéž jako věřit, že problémy televize způsobuje pouze obsah programů, jenž by se přece dal změnit. Hlavní problémy korporací, stejně jako televize, jsou jen odrazem jejich struktur. Jsou obsaženy ve zvyklostech a pravidlech, podle kterých jsou tyto celky nuceny pracovat.“ (str. 122)

Další oblasti, kterých si všímá, jsou cesty do vesmíru, vesmírné kolonie, a dosud poslední hájemství přírody - genetické manipulace. Šest záporů genetického výzkumu:

• kmen Andromeda
• povinné genetické vyšetření
• vytvoření nových patentovaných druhů zvířat
• genetická terapie a "projektované děti"
• monokultura v genetické divočině
• válka genů

„Na Zemi dosud žijí miliony lidí, kteří si nikdy nepřáli být součástí tohoto stroje a v mnoha případech jimi nejsou. Hovořím o společenstvích na okraji technologického světa. Zůstávají mimo naši pozornost buď proto, že žijí v odlehlých končinách, nebo že tamní zdroje surovin zatím nejsou pro technologickou společnost zajímavé. Jsou to lidé, kteří si uvědomují základní životní hodnoty, z nichž nejdůležitější je úcta k Zemi.“ (str. 183)

Citát nás uvedl ke třetí a čtvrté části knihy, které se zabývají tím, co původní národy daly a dávají světu a jak se jim tento odvděčuje potlačením původních způsobů života. Jejich bojem o záchranu sebe sama, o falešných "smlouvách", kterými přicházejí o půdu, jak jsou jim často poskytovány finanční náhrady ve formě korporací nebo fondů, což je pro jejich způsob života nepoužitelné a devastující... Čtení to skutečně není veselé a netýká se jen Ameriky, původní národy jsou utlačované po celém světě včetně Evropy.

Epilog - nové světové uspořádání a nový odpor proti němu - mimo jiné ukazuje několik základních předpokladů pro přežití zdravé planety (str. 345):

• „Musíme upustit od všech hodnot, které kladou důraz na shromažďování zboží.“
• „Ekonomika růstu, touha po zisku, tržní hospodářství - vše, co stojí v cestě trvale udržitelné budoucnosti - musíme považovat za krátkodobé experimenty s katastrofálními následky, a proto s nimi musíme skoncovat. Na Zemi už pro ně není místo. (...)“
• „Je potřeba znovu přezkoumat z holistické a systémové perspektivy celou řadu technologií a technických systémů. (...) Musíme upustit od technologií neslučitelných se zachováním planety a její rozmanitosti.“
• „Nakonec se musíme znovu zamyslel nad nad vztahem k přírodě a k původním národům. (...)“

Jakkoliv vypadají neproveditelně, jsou nevyhnutelné, má-li zdravý rozum přežít. A my s ním...

„Na otázku, zda přicházet s takovým názorem není příliš romantické, mohu pouze odpovědět, že podobná formulace staví celý případ vzhůru nohama. Romantická je naopak víra, že se technologický pokrok bude někdy vyvíjet podle propagovaných představ nebo že nás technologie osvobodí od problémů, jež samy způsobily.“ (str. 345)

Recenze Lukáše Rychetského.