Milan Vodička: Co s námi bude? (Wuwejův zápisník)

Bez nadsázky jedna z nejpodnětnějších knih vůbec, které jsem četl. Dozvíte se z ní vše důležité ze současného světa, popis trendu a k tomu náhled do budoucnosti.

Slyšeli jste o stárnutí populace? Tady máte všechna fakta a možné důsledky.
Zločinnost důchodců není fikce a bude narůstat. (kap. „Povstání starců, stříbrné cunami a generační války“)
Velkolepá nákupní centra, celá nákupní městečka, vypadají jako na vzestupu, ale opak je pravdou, krátí se jim dech a budoucnost už zřejmě mají spočtenou (kap. „DeadMalls.com čili jak budeme nakupovat“)
Genetické modifikace a dítě na přání zní pořád ještě trochu jako sci-fi, jenže ono už to jde. (kap. „Děti jako skládačka z lega“)
Co se stane, až dojde voda? A víte, proč jde Číně o Tibet? (kap. „Den, kdy došla voda“)

„A tak pod miliony hektarů v severní Číně, která je obilnicí země, klesá každý rok hladina spodní vody o metr, někdy i o víc. Peking zatím nežízní jen proto, že podobně jako Los Angeles pije vodu, kterou odvedl zemědělcům. Jenže ti opouštějí pole a odcházejí do měst, čímž tam ještě zvyšují poptávku po vodě. (...)
Podobné problémy má Indie, proto tam cisterny musí jezdit stále dál od měst a majitelé studní musí vrtat hlouběji. Pákistán, kde každý rok přibydou tři miliony lidí, na tom není líp. Mexiko: totéž. Írán: zavlažovací studny vysychají, úroda pšenice se ztenčila o desetinu, ale každý rok přibyde milion lidí. Den zúčtování se blíží i v Jemenu: podzemní voda dochází a zavlažované pole má být za několik let vzácností. Hlavní město má být do roku 2025 první světovou metropolí bez vody.
Tito všichni žijí z ‚půjčené‘ vody, a tudíž z půjčeném čase. Potíž je v tom, že dohromady s dalšími postiženými představují polovinu lidstva.“ (Str. 103)

A tak dál, jedno téma za druhým – samořídící auta, rozbité rodinné poměry a nové formy soužití, pandemie, blackout, jak by asi bylo bez internetu, světové rektordy, hmyz jako potravina, vymírající zvířata a zvířata geneticky vzkříšená … 39 kapitol a 300 stran fascinujícího čtení.

K čtivosti navíc přispívá forma, jakou autor použil. Poměrně často začíná popisem jakési fiktivní reality, vize, v níž si například ropní šejkové v obavě o budoucnost skupují nebo alespoň pronajímají pozemky v Africe – a pak jen tak mimochodem dodá, že to realita.

„A tak nám uniklo, že saúdský král Abdalláh dostal při malé ceremonii v roce 2009 zvláštní dárek. Pytlík rýže. Vypadá to skoro nepatřičně: trocha rýže pro muže, jenž sedí na miliardách. Toto ale byla pravá saúdskoarabská rýže z Etiopie. První úroda z rýžovišť a polí, která si Saúdská Arábie pronajala za sto milionů dolarů a na desítky let od etiopské vlády. Zhruba v té době si také začala skupovat půdu v Súdánu, Egyptě, Turecku, Vietnamu, Brazílii, Kazachstánu, na Filipínách a Ukrajině.
Saúdové nejsou zdaleka sami. Spojené arabské emiráty si v Súdánu pronajaly tisíc kilometrů čtverečních na devadesát devět let, Čína dva tisíce kilometrů čtverečních v Brazílii, čtyři tisíce v Kolumbii, zatímco v Demokratické republice Kongo to bylo dokonce osmadvacet tisíc kilometrů, k tomu rozsáhlé plochy v Rusku, na Filipínách či v Senegalu a Zambii.
Indie má kromě jiného zajištěny čtyři tisíce čtvrečních kilometrů v Etiopii, dva tisíce v Súdánu, o něco méně na Madagaskaru.
Egypti si koupil osm tisíc kilometrů v Ugandě a čtyři tisíce kilometrů v Súdánu, kde zakoupily půdu i Emiráty, které si další zemědělské plochy zajistily nejen v zemích, jako je Mosambik nebo Indonésie, ale také v Rumunsku. (...)
A to je jen zlomek obchodů uzavřených v této novodobé verzi hry Monopoly. Vlastnictví půdy se přesouvá rychle a nenápadně. Pouze se odhaduje, že bohaté země si takto opatřily nové spižírny o rozloze dvou třetin západní Evropy.“ (Str. 107, kap. „My chtít koupila váš země. Zn. Moc, moc.“)

Tohle si prostě musíte přečíst – a připravte se, že přijdete o pocit jistoty. Pokud ještě nějaký máte.

nakladatelství Práh, Praha 2014, ISBN 978-80-7252-522-5, cena 299 Kč

Milan Vodička: Co s námi bude?

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv