Pak přišla na řadu šatní skříň. Tolik košil, které jsem neměl nikdy na sobě, kalhot, které na sebe nevezmu a vyšisovaných trik, jsem nečekal. Pryč s tím. Možná máte k nějakému kusu oblečení zvláštní vztah. Ačkoliv jej nosit nebudete, je pro vás důležité jinak. Prosím. Založte nostalgickou hromadu. Ovšem pozor, bude-li se rychle plnit a rozrůstat, něco děláte špatně. Oblečení určené k likvidaci také můžete nabídnout někomu ze známých, ale nedoporučuji. Příjemce si může myslet, že vám tím dělá milost. Ani nabídnutí charitě není tak jednoduché - oblečení mívají víc než je třeba. Snad do sběru, určitě ne zpátky do skříně. Ten pocit lehkosti a prostoty při pohledu na vytříděnou skříň...

Co tam máme dál? Botník. Strašlivě sešlapané tenisky („škoda vyhodit“), odřené střevíce („na chatu budou dobré“) a potrhané sandály ("jako pantofle by šly použít"). Všechno jen zabírá místo, pryč s tím. Ten pocit lehkosti... Kam bych tak ještě... aha, univerzální skříně v chodbě. Učiněný ostrov pokladů, tam je věcí. Hračky, s nimiž jsem si jako dítě vyhrál a určitě se budou těm mým líbit. Nebudou. Podívejte se do hračkářství. Pár takových kousků přihoďte na nostalgickou hromadu a zbytek? Ano, pryč s ním.

Je tu ještě jedno riziko, „syndrom chata“, aneb „tam to ještě může sloužit“. Jistě, jenže kolik bot na chatě spotřebujete? Kolik trik, kalhot a svetrů? Dva, tři? A zbytek? Samozřejmě...

Nostalgickou hromadu shrňte do krabice a někam skryjte, je to spolehlivý způsob, jak se dostat do deprese. Nežijeme v minulosti, žijeme tady a teď.

P.S. Před knihovnou jsem se zastavil, je to dobře, nebo špatně?