Teorie zamrzlé evoluce tedy předpovídá, že populace elastického druhu postupně zmenšuje svou odpověď na usměrněnou selekci a v určitý okamžik, konkrétně tehdy, když se vyrovná síla umělé selekce se sílou přirozené selekce vyplývající z negativního vlivu pozměněných vlastností organismu na jeho životaschopnost a především plodnost, se tato evoluční odpověď zcela zastaví. Zpomalení a následné zastavení evoluční odpovědi na selekční tlak bylo pozorováno ve většině dlouhodobých selekčních pokusů (Kawecki et al., 2012). (Str. 206)

Představa jednoho genu pro jednu vlastnost je také spíše pohádka, řada genů je svým působením „spojená“ a výběrem pro konkrétní vlastnost ty nechtěné nemohou jen tak snadno vymizet (což zase hraje pro elasticitu).

V důsledku toho, že téměř každý gen ovlivňuje velký počet znaků a téměř každý znak je ovlivněn mnoha geny, jsou frekvence bezmála všech alel závislé na frekvencích oněch možná relativně vzácných alel udržovaných v populaci v polymorfním stavu frekvenčně závislou selekcí. V jednotlivých genech tedy nemůže ani pod silným selekčním tlakem zcela převládnout jedna alela a genofond populace, a tedy i průměrné vlastnosti jejích členů odpovídají na selekční tlak elasticky. (Str. 284)

Jak ale vůbec mohou druhy vznikat? Za vzácných okolností, při obsazení nových území nebo při změně podmínek, kdy drasticky klesne velikost populace, ale pořád přežívá.

Ve velmi malé populaci ovšem prakticky nefunguje žádný typ přirozeného výběru, tedy ani frekvenčně závislý výběr. O osudu alely zde nerozhoduje její výhodnost či nevýhodnost z hlediska biologické zdatnosti jedince, ale téměř výhradně náhoda. V důsledku náhody, kterou v tomto případě genetici označují termínem genetický drift, z populace postupně mizí veškerý polymorfismus – zastoupení jednotlivých alel kolísá náhodně nahoru a dolů. Jakmile však jednou klesnou na nulu, z genofondu příslušné populace alela vymizí a již nemá možnost se do něj vrátit. Jestliže tedy nová populace přetrvává v málo početném stavu dostatečně dlouho, zbude jí od každého genu pouze jedna varianta – jedna alela. Vymizí tedy i alely, které byly původně udržovány v genofondu frekvenčně závislou selekcí. (Str. 31)

Tohle vyřadí elasticitu, a když populace přežije dost dlouho, dostanou se ke slovu mutace a a jejich vliv na biologickou zdatnost. Tady, na relativně krátkou dobu, zafunguje klasický výběr a druh se může vyvíjet. Je evolučně plastický.

A tak dále. Jak jsem psal na začátku, lehké čtení to není, naštěstí ale ani tady autor nevynechal svůj smysl pro humor a text prokládá poznámkami a narážkami, které pobaví:

Když si uvědomíme, jak složité interakce mohou ovlivňovat výsledný vzhled organismu, může nám připadat až divné, že staří genetici byli schopni popsat geny pro jednotlivé vlastnosti. Pomáhali si tím, že studovali jen geny, pro které našli alelu, jež ovlivňovala určitý znak zcela zásadním způsobem. Obvykle se jednalo o alelu, jejíž produkt byl zcela nefunkční. Například Mendel věnoval několik sezón hledání vlastností, které se chovaly při křížení způsobně, tj. které se předávaly v jeho pokusech z generace na generaci v nezměněné podobě. Teprve s těmito vlastnostmi následně provedl své slavné experimenty, jejichž výsledek téměř jistě tušil ještě dříve, než se do nich pustil. Na tom není nic překvapivého. Opatům řešení biologického problému předem prozrazuje Bůh a jim už pak pouze zbývá vymyslet pokus, kterým by správnost božího vnuknutí dokázali ostatním. My neznabozi musíme v podobné situaci spoléhat zcela prozaicky na intuici. Kdo z vědců neumí zapojit do luštění příslušných úloh Boha nebo podvědomí, měl by možná uvažovat o změně povolání. (Str. 61)

Takže pro zájemce o vědu můžu jen doporučit.

Odkazy: