Další háček, kazící představy o vzniku nových druhů je, že ať druh vystavíte jakémukoliv selekčnímu tlaku, jeho reakce – pokud je jí schopen a nevyhyne rovnou – bude největší ze začátku a pak bude slábnout… až vymizí. A když selekční tlak pomine, druh se rychle vrátí do normálu. To vůbec nezní jako evoluční potenciál, spíš jako posun rovnováhy mezi nositeli různých genů, které jsou v populaci trvale zastoupené.

Situaci trochu vylepšil neodarwinismus v podobě sobeckého genu, kde se neoperuje se zdatností jedince, ale s tím, zda dokáže reprodukovat větší množství genů. Tam jsou ale háčky zase jiné, například to, že jen málokterá vlastnost je tvořená jediným genem, spíše jde o souhrn působení mnoha blízkých genů. A tím se to zase komplikuje, protože stejná mutace může někdy reprodukci zlepšovat, jindy zhoršovat.

V důsledku toho, že se alela bude v každé generaci ocitat pokaždé ve společnosti jiných alel, v jinak namixovaném genotypu, bude i její vliv na fenotyp jedince v každé generaci jiný a jiný bude i její příspěvek k biologické zdatnosti jedince. To ovšem znamená, že u pohlavně se množících organismů nemůže probíhat ani klasický individuální výběr, na kterém je založena neodarwinistická evoluční teorie, ale ani mezialelický výběr, na kterém je založena teorie sobeckého genu. (Str. 170)

Dědičnost je „měkká“ a nové mutací spíš mizí, než že by se fixovaly.

Většina mutací s velkým fenotypovým účinkem snižuje biologickou zdatnost svého nositele. Je to pochopitelné – fenotyp organismu má za sebou dlouhé období postupného vylepšování a jeho náhodná změna tak bude nejspíše představovat změnu k horšímu. V důsledku toho jsou v populaci, ve které se vyskytuje ve větším počtu určitá výrazně se projevující mutace, selekčně zvýhodněny ty alely, které svými účinky modifikují (někdy i zcela neutralizují) vliv přítomné mutace na fenotyp jejího nositele. Takovéto alely od různých genů se postupně hromadí v populaci a nakonec jejich přítomnost u všech členů populace vede a ž k úplnému vymizení projevů mutované alely. (Str. 176)

Jak z toho ven? Na to Jaroslav Flegr odpovídá svou teorií zamrzlé evoluce – ale to už si musíte přečíst smi. Čtení je to přímo detektivní a napínavé. Kromě toho autor se svým vtipem často zabrousí i do zákulisí vědecké práce, takže přes svou náročnost je kniha i velmi svižná a zábavná.

Jak je možné, že i v nejmodernějších učebnicích evoluční biologie se s otázkami evolučně stabilních strategií setkáme nejspíš v pouze v kapitolách věnovaných evoluci chování či evoluci altruismu? Těžko říci. Učebnice se zpravidla množí klonováním – více či méně tvůrčím přepracováním učebnic starších. Vědečtí pracovníci dnes zpravidla nemají čas příliš hloubat nad teoretickými základy svého oboru. Musíme totiž psát grantové návrhy a grantové zprávy, a jestliže se někdy zamyslíme nad paradigmaty, z nichž při své práci vycházíme, potom tak činíme hlavně proto, abychom do jejich rámce dokázali vtěsnat své výsledky.

Komu se to totiž z nějakých důvodů nepodaří, s tím ostražití strážci chrámu vědy (recenzenti a editoři odborných časopisů) naloží podle staletími prověřených pravidel zacházení s kacíři. (Str. 142)

Zkrátka – neváhejte.

Odkazy: