Dá se říct, že bez textů bychom neuměli myslet a poznávat tak, jak to děláme. Dostatek čtení vytváří masu vědomostí i dovedností, které pomáhají poznat pravdu a usnadňují další čtení. Jenže digitální svět tomu nepomáhá:

K tomu, abychom si pěstovali „klidnou, upřenou mysl“ nebo vzpomínky na „její plody“, nám chybí čas i správná motivace. Doma i v zaměstnání před svými monitory slepujeme krátké segmenty našich dní tak, abychom mohli přepínat svoji pozornost z jednoho úkolu nebo z jednoho zdroje podnětů na druhý. Není možné, aby nás to nezměnilo.

A skutečně mění — pomalu i začínáme cítit jak. Za posledních deset let jsme změnili, kolik toho přečteme, jak, co i proč čteme „digitálním řetězcem“, který všechny tyto hodnoty propojuje, a zaznamenali jsme, že si i začal vybírat daň. (Str. 84)

Zásadní otázka a zároveň hrozba přichází s příliš brzkým vstupem dětí do digitálního světa a – v lepším případě – čtení v něm. Digitální pomůcky jsou rozptylující, nepřetržitě stimulující a neustále dostupné a tak se proces učení čtením mění. A to může být riziko, pro čtení (a vše co se jím v mozku buduje) žádné geny nemáme, je to naučená schopnost.

Zformování čtecí dráhy v mozku představuje v intelektuální historii lidského druhu jedinečný epigenetický úspěch. Hluboké čtení prostřednictvím této dráhy významným způsobem mění, co vnímáme, cítíme a známe, a současne se tím mění, obohacuje o informace a dále propracovává i dráha samotná. (Str. 78)

A protože je naučená, můžeme o ni i přijít. Nebo také vznikne něco nového, ale to bude ještě nutné prozkoumat.

Jinými slovy, je možné, že aniž to kdokoli zamýšlel, rostoucí míra využívání digitálních serverů mladými lidmi je nakonec tou největší hrozbou pro schopnost jejich mozků vytvářet si vlastní základy znalostí a pro malé děti zabijákem touhy přemýšlet a využívat vlastní představivost? Nebo nám nové technologie poslouží jako ten nejlepší a nejucelenější most k ještě sofistikovanějším formám kognice a představivosti, díky kterým se našim dětem otevřou zcela nové světy nekonečných znalostí, v tuto chvíli pro nás zcela nepochopitelné? Vyvinou se u nich zcela nové typy mozkových drah? A jestli ano, jaký to bude mít dopad na naši společnost? Jsme si jisti, že bude taková rozmanitost ku prospěchu všech? Může si každý čtenář vědomě rozvíjet různé čtecí dráhy, podobně jako tomu je u dvojjazyčných jedinců, kteří čtou různé texty? (Str. 20)

Kniha je postavená jako devět dopisů čtenáři. První nastíní téma a popíše strukturu knihy, druhý přináší přehled poznatků o čtecí dráze a plasticitě mozku, třetí podrobněji popisuje probíhající procesy. Čtvrtý probírá důležitost čtecího poznání a riziko zakrnění. V pátém dopise autorka říká, co vše ji na současném dětství znepokojuje, v dalších dvou navrhuje, jak ději rozvíjet a riziku předcházet. A konečně devátý dopis je o budoucnosti a potenciálu umět oba druhy příjmu informací střídat podle potřeby.

Nerad to říkám, ale tahle publikace je ukázka toho, jak se vědecká popularizace dělat nemá. Odstrašující příklad. A přitom téma je tak zajímavé… Jenže závěje, ba přímo laviny jen vzdáleně souvisejících věcí naprosto zastírají podstatu, čtenář musí být zlatokopem, aby ty důležité informace o dráze hlubokého čtení a všechny procesy, které se paralelně provádějí, vůbec našel.

Díky Wendellu Berrymu, který definoval větu jako „hmatatelnou myšlenku“, se teď můžeme snadno přenést k nejvíce hmatatelným, smyslově evokativním procesům hlubokého čtení: k naší schopnosti vytvářet při čtení v hlavě obrazy. Jak to děláme? Jak zdůraznil umělec a spisovatel Peter Mendelsund, to, co „vidíme“, když čteme, nám pomáhá spoluvytvářet obrazy s autorem textu, nebo někdy, jako při čtení některých beletristických děl, prostřednictvím jeho postav. Podobné je to s hlasem vypravěče, který slyšíme při čtení beletrie i literatury faktu. Jak to popsala jedna spisovatelka: „Otevřete knihu a promluví k vám hlas. Objeví se svět, více či méně přátelský, (… ) “ (Str. 52)

Jeden odstavec a tři jména, a tak je to pořád. Nedivím se, že autorka volá čtenáři, vrať se – i já jsem málem utekl, a po prvních padesáti stránkách jsem ze soustředěného čtení přešel na skenování. Špatně jsou ale i další věci, metafora mozkové činnosti jako cirkusu nezjednodušuje (artisti, reflektory, míče… proboha, kdyby raději jasně popsala co se spouští za procesy a doprovodila to nějakým schématem), kapitoly jako dopisy čtenáři jakbysmet.

Myslím, že autorka svou spisovatelskou ambici měla realizovat románem, a o vědě psát normálně a srozumitelně. Takhle to propisuje do formy, která možná někomu pomáhá, pro mě je ale kontraproduktivní a vše jen zatemňuje.

(Vlastně si ani nemůžu vybavit odpověď na otázku, jestli to nakonec hrozba je, nebo jestli je tam potenciál růstu.)

Ještě nevytvořená čtecí dráha u dětí je tedy výzvou a také předkládá několik složitých otázek: Za prvé, změní digitální média časně se rozvíjející kognitivní komponenty čtecí dráhy předtím, než se začnou děti učit číst, během učení i po něm? Co se konkrétně změní na vývoji jejich pozornosti, paměti nebo co se stane s jejich základními znalostmi? To vše jsou totiž procesy, o kterých je známo, že je u dospělých ovlivňuje multitasking, rychlost a množství rušivých podnětů. Za druhé, dojde-li skutečně ke změnám, změní se tím podoba výsledné čtecí dráhy a nebo motivace dosáhnout a udržet schopnosti hlubokého čtení? (Str. 117)

Odkazy: