Díla Jane Austenové jsou pevně zakotvená v současné kultuře. Existuje tolik zfilmování, reflexí a odkazů („pan Darcy“, „rozum a cit“), že by byla ostuda nepřečíst si některou z předloh. Zároveň patří do mapy literatury, i když si nejsem jistý, jestli spadá do romantismu, realismu nebo osvícenství a sentimentalismu (zapsal jsem si ji k poslednímu jmenovanému). Je představitelkou tzv. rodinného románu („domestic novel“), který zobrazoval život vyšších vrstev na venkově.
Děj je notoricky známý a asi nic nezkazím, když si tu poznamenám, jak mi ho shrnula ChatGPT:
Ústřední rodinou jsou Bennetovi, kteří mají pět dcer: Jane, Elizabeth, Mary, Kitty a Lydii. Protože rodinný statek Longbourn je vázán mužským dědictvím, stojí dcery před velmi praktickou otázkou: výhodný sňatek je společensky i ekonomicky téměř nutností.
Do sousedství přijíždí bohatý a společensky příjemný Charles Bingley. Paní Bennetová v něm okamžitě vidí možného ženicha pro některou ze svých dcer; Bingley se brzy sblíží s nejstarší Jane.
Bingleyho přítel Fitzwilliam Darcy působí na okolí chladně, pyšně a povýšeně. Elizabeth Bennetová si o něm vytvoří nepříznivý úsudek poté, co ji při prvním setkání společensky poníží.
Elizabeth se seznámí s okouzlujícím důstojníkem Georgem Wickhamem, který jí vylíčí Darcyho jako člověka, jenž ho připravil o slíbené živobytí. Tato historka utvrdí Elizabeth v předsudku vůči Darcymu.
Do Longbournu přijíždí farář Collins, dědic bennetovského statku. Po neúspěšné žádosti o ruku Elizabeth se ožení s její přítelkyní Charlotte Lucasovou, která volí pragmatické zabezpečení před romantickou představou manželství.
Darcy se do Elizabeth postupně zamiluje, ale jeho první žádost o ruku je neobratná a urážlivě poznamenaná vědomím společenského rozdílu. Elizabeth ho odmítne a vyčte mu zásah do vztahu Jane a Bingleyho i údajnou křivdu na Wickhamovi.
Darcy v dopise vysvětlí své jednání: Bingleyho od Jane odradil proto, že pochyboval o jejích citech, a Wickham se ukáže jako vypočítavý muž, který se dříve pokusil získat Darcyho mladou sestru kvůli penězům.
Elizabethin úsudek se začíná proměňovat. Při návštěvě Darcyho panství Pemberley poznává jinou stránku jeho povahy: odpovědnost, kultivovanost a schopnost skutečného citu.
Nejmladší Lydia uteče s Wickhamem, čímž hrozí skandál celé rodině. Darcy diskrétně zařídí jejich sňatek, včetně finančního vyrovnání Wickhamových závazků.
Bingley se vrací k Jane a zasnoubí se s ní. Darcy znovu požádá Elizabeth o ruku, tentokrát už bez povýšenosti; Elizabeth přijímá.
Čtení mě po pár desítkách stránek začalo neobyčejně bavit. Ona je to totiž vedle příběhu o lásce také ironická komedie, plná postav charakterních i směšných. Nejubožejší je asi bratránek Collins, se svou vlezlou rétorikou a samolibostí.
Pan Collins neměl rozumu nazbyt a macešství přírody u něho příliš nevyvážilo ani vzdělání, ani společenská uhlazenost, většinu života strávil se svým otcem, negramotným, lakomým uzurpátorem, a třebaže studoval na universitě, skládal pouze zkoušky a nezískal tam žádné užitečné známosti. Otec ho držel zkrátka a vychoval ho tak původně k velké pokoře, kterou však nyní už značně zastínilo sebevědomí ducha zaostalého a málo používaného a pocity vyplývající z náhlého a nečekaného blahobytu.
Zároveň je kniha velmi realistická v pohledu na peníze, zaopatření, společenské pokrytectví. Láska tu není oddělená od ostatních věcí.
A především vykresluje silnou, sebevědomou hrdinku, v mezích své doby emancipovanou.
Titulní pýcha a předsudek ukazují dvojí proměnu, kterou hlavní postavy prodělají. Darcy se vzdá své aristokratické pýchy a Elizabeth musí překonat své rychlé soudy, ať už odsouzení Darcyho, tak ocenění Wickhama. To, že ani jeden z nich není dokonalý, přispívá k věrohodnosti.
Skvěle zvládnuté jsou dialogy, ty plynou úplně přirozeně, včetně myšlenek, které Elizabeth vyslovuje v duchu. A také kompozice knihy – když se ohlédnete, uvidíte, jak se postupně střídají omyly, dopisy, návštěvy a návraty. Posouvá se nejen děj, ale i vaše hodnocení postav.
Zpočátku jsem se trochu špatně orientoval v postavách, a tak jsem si nechal od ChatGPT nakreslit jejich graf včetně vztahů:
Také jsem nerozuměl oné závěti, kvůli níž přijdou dcery o rodinné sídlo Longbourn. Podle toho, jak o ní paní Bennetová mluví, vypadá to, jako by pan Bennet dcery vydědil. Ale ono to bylo jinak, šlo o mechanismus „fee tail“, česky svěřenské nástupnictví / entail, tedy dědické omezení ve prospěch mužské linie. Cílem bylo udržet majetek celistvý a rodinný. Do závěti ho patrně uvedl otec nebo děd pana Benneta. A protože se jim narodily jen dcery, právo na dědictví by automaticky přešlo na nejbližšího mužského příbuzného z vedlejší větve rodiny, pana Collinse.
Tenhle fakt je velmi podstatný a vysvětluje jednak nářky paní Bennetové, jednak její úpornou snahu dcery provdat. V případě smrti pana Benneta by se totiž musely vystěhovat a zároveň by upadly do chudoby, protože budoucí podíl z věna 1000 liber pro každou dceru by z úroků nevynášelo dostatek.
V tomhle byl pan Bennet velmi nezodpovědný, s vědomím této situace měl rozhodně odkládat něco ze zisků.
Když se pan Bennet oženil, pokládal zprvu za zbytečné šetřit, neboť samozřejmě předpokládal, že budou mít syna. A jakmile tento syn dosáhne plnoletosti, stane se dědicem longbournského panství, čímž by i vdova a mladší děti byly zaopatřeny. Postupně však místo očekávaného dědice spatřilo světlo světa pět dcer, ještě řadu let po Lydiině narození byla paní Bennetová přesvědčena, že i on přijde. Když se nakonec už vzdali naděje, bylo pozdě, aby se začali uskrovňovat. Paní Bennetová nebyla dobrá hospodyně a nezadlužili se jen proto, že si její manžel důsledně přál nebýt na nikom závislý.
Ale jinak mě pan Bennet bavil nejvíc. Ty jeho cynické poznámky a to, jak si trapné situace užíval.
Pan Bennet reagoval na tuto událost mnohem klidněji, a pokud v něm nějaké pocity vyvolala, pak to byly, jak tvrdil, pocity vysoce příjemné: těší ho prý, když vidí, že Charlotte Lucasová, kterou považoval za jakžtakž rozumnou ženskou, je stejně hloupá jako jeho choť a hloupější než jeho dcera!
nebo
„Věřte mi, manželi,“ pravila, „nemohu a nemohu se smířit s pomyšlením, že Charlotte Lucasová bude jednoho dne paní tohoto domu, a já budu nucena ustoupit jí z cesty, že se dožiji toho, aby taková převzala moje místo!“
„Ale, drahá, netrapte se těmito chmurnými myšlenkami. Musíme doufat v nejlepší. Snad nám bude dopřáno, že já přežiji vás.“
Pýcha a předsudek je zároveň komedie, milostný příběh a pronikavá analýza společnosti. Na první pohled jen návštěvy, plesy a dialogy – a ve skutečnosti hra o peníze, prestiž a budoucnost (žen). A hlavně: nebezpečí prvního dojmu, na to nesmím zapomenout.
Odkazy:
AUSTENOVÁ, Jane. Pýcha a předsudek. Praha: Vyšehrad, 1986. ISBN 33-727-86.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.