Joris-Karl Huysmans: Naruby

Jednou dokonce svůj dům opustí, to když pod vlivem knih pocítí touhu navštívit Anglii. Skutečně vyrazí, v Paříži se ještě zastaví v anglické hospodě, aby tam načerpal první dojmy a zároveň strávil čas do odjezdu vlaku. V hospodě ovšem svým přecitlivělým způsobem vnímá vše anglické, jídlo, noviny, chování Britů tak dlouho, až si vlak nechá ujet a nakonec uspokojen vrací se zpátky do svého exilu.

Zbýval mu už právě tak jen čas doběhnout na nádraží, a zmocňoval se ho najednou nesmírný odpor k cestování, naléhavá potřeba zůstat v klidu, prosazující se čím dál tím důrazněji, čím dál tím houževnatěji. Zamyšleně nechal minuty uplývat, aby už nemohl couvnout, a říkal si přitom: Teď bych se musel hnát k pokladně, mačkat se u příjmu zavazadel, jaká by to byla otrava, jaká dřina! — Pak si ještě jednou opakoval: Celkem vzato, to, co jsem chtěl zažít a vidět, jsem zažil a viděl. Užil jsem anglického života do sytosti už při odjezdu, musel bych být blázen, kdybych se nějakým nešikovným stěhováním z jednoho místa na druhé připravil o nepomíjivé dojmy. Koneckonců, co mě to vlastně posedlo, že jsem se pokusil odříci se takhle svých dávných názorů, že jsem zavrhl poddajné fantasmagorie svého mozku a že jsem úplně jako nějaký zelený holobrádek uvěřil v nutnost, zajímavost a prospěšnost nějaké vyjížďky? (Str. 167)

Největší množství stránek zabírají kapitoly estetické a smyslové, des Esseintes se noří do obrazů Gustava Moreaua, z alkoholických nápojů si skládá celé skladby a symfonie chutí, podobně se věnuje i vůním a parfémům.

Každý likér odpovídal ostatně podle jeho mínění co do chutí zvuku určitého nástroje. Neslazené curacao odpovídalo například klarinetu, jehož tóny jsou lehce nakyslé a sametově hebké, kmínka hoboji, jehož zvučný témbr má nosový přídech, mátový a anýzový likér flétně, jež je zároveň sladká i peprná, pípavě pronikavá i něžná, na doplnění orchestru je tu třešňovka s prudkým zvukem trubky, gin a whisky berou patro útokem se svým pronikavým zahřměním trub a pozounů, matolinová pálenka bouří ohlušujícím hřmotem tub a do toho rachotí hromové údery cimbálu a bubnu, vší silou vytloukané na kůži úst chijskými rakijemi a mastikami!

Soudil také, že toto připodobnění může sahat ještě dál, že pod klenbou patra mohou koncertovat i kvarteta strunných nástrojů, s houslemi, zastupovanými starou pálenkou, opojnou a jemnou, ostrou a útlou, s violou, kterou napodobuje robustnější, patetičtější, temnější rum, s vespetrem, jež je srdceryvné a táhlé, melancholické a hladivé jako violoncello, a s kontrabasem, jadrným, důkladným a tmavým, jako čistá a stará hořká. Bylo dokonce možno, jestliže si člověk přál utvořit kvinteto, připojit ještě pátý nástroj, harfu, kterou imitovala s dostatečnou věrohodností chvějivá chuť, stříbřitý, zřetelně oddělený a křehký tón ostré kmínky. (Str. 73)

Celkově dělá dost nezvyklé věci, kupříkladu chová želvu, a aby lahodila jeho oku, nechá jí krunýř vyložit drahými kameny. Želva však uhyne – to je vlastně také silná symbolika (udušení tíhou bohatství?). Nebo zklamán krásou rostlin i snahou je napodobit umělými materiály se naopak rozhodne sbírat květiny, které jako umělé vypadají.

Tak jako tak se jeho nemoc opět rozvíjí, nemůže nic pozřít, ztrácí sílu i chuť žít – a lékař trvá na tom, že musí své prostředí opustit a vrátit se do Paříže. Historie jeho úniku tak končí selháním.

Celé dílo je manifest dekadentních názorů a zálib, temného estetismu či – pohledem většiny – pokřivených potřeb. Názory na literaturu či hudbu jsou velmi vyhraněné. Popisy výmluvné; barvy, látky, vjemy, tohle všechno cítíte nebo vidíte. Naopak děj je dost potlačený, kdo byl zvyklý na realistické romány, byl zklamán – spíš než příběh je to soubor esejí. Tohle všechno vedlo po vydání k šoku u většiny čtenářů (a nadšenému přijetí u menšiny).

Kniha po převrácení (Naruby!) obsahuje ještě Kánon dekadence od Otta M. Urbana. Je to 47 stránková studie o Huysmansovi, jeho knize i dekadentech včetně Oskara Wildea. Kromě zdařilého souhrnu obsahuje také spoustu ilustrací a fotografií, výborně doplňuje kontext.