Následuje další útěk a nový život, Soňa získává prestiž a pozice; vždycky to bere s plným nasazením, vždy se pro úkol svého muže zcela obětuje.

Jak mi to báječně jde… jako bych pro to byla zrozená. Však je to teď má práce tady a mé povolání… (Str. 98)

A tak dál, až k překvapivému rozuzlení – které je opět tak absurdní, že ke všemu ostatnímu dokonale zapadá.

Postavy jsou tak vyhraněné, že je na první pohled vidět, o jakou jde parafrázi a parodii brakové červené knihovny. Volrábovi jsou prototyp hamižných hoteliérů, kteří pro svůj zisk udělají cokoliv (a krátké průhledy do jejich minulosti za války to jen potvrzují), Ruda Mach jako absolutní macho (jaká náhoda s tím jménem!) bez zodpovědnosti, samotná Soňa jako krása, nevinnost a odhodlání (i přes její údajné čtyři osobnosti se chová pořád stejně konzistentně – oddaně).

To i to i to i to. Já jsem totiž čtyři: kromě té obyčejné Soni jsem ještě Soňa-Marie (mírná, něžná, bezbranná a radostně sloužící), dále Soňa-Marikka (vyzývavá, smělá, hazardní, divoká) a pak Antisoňa (ta říká vždycky tu nepříjemnou část pravdy). A tyhle čtyři holky se ve mně hádají a perou a vždycky ta, která je momentálně navrch, mě někam dostrká, obyčejně tam, kde být ani moc nechci… (Str. 79)

Ale protože je to Páral, román rozhodně nezůstává u základní roviny, ta je jen pro prvoplánového čtenáře. Čtenář zkušenější má bohaté možnosti, čeho si všímat. Může studovat jména – macho Mach; alter ega Vladimíra Párala Lanimír Sápal spisující svůj budoucí román (o dobrodružstvích Fantomu krásy, krásné Sonie) a Kazimír Drápal vládnoucí knihovně Kotexu. Může sledovat zákonitosti brakové literatury s vyhrocenými zlomy. Může si všímat, že ono převrácení literatury v realitu, stvoření živé románové postavy, souvisí jak s Paní Bovaryovou (tu také „stvořily“ brakové romány), tak – nepokrytě – s Pygmalionem.

Sonin souhlas s únosem dotvrdil platnost mé hypotézy a v jejím duchu jsem upravil své chování k Soně po dobu našeho společného libereckého pobytu v komponovaném stylu Dumas – Remarque – dívčí románky. Vtomto počátečním stadiu jsem přirozeně musel pracovat se vzory, které rezonují s čtenářským podvědomím naivního děvčete. (Str. 293)

A stejně jako v něm, přestože podmínky byly falešné, růst byl opravdový a Soňa je teď opravdová „profesionální žena“.

všecky je už znám, vím, co chtějí a co potřebují, co si o sobě myslí a jaký dojem chtějí vzbudit a jak s nimi zacházet, povzbuzovat je i tlumit, poslouchat je i nepozorovaně ovládat, a snad i to, jak je učinit šťastné (Str. 221)

I dnes je tahle kniha zajímavá a čtivá a svým způsobem vzdává brakové literatuře hold.

Odkazy: