Je rok 2300 a lidstvu se podařilo v řízení společnosti postoupit hodně daleko. Téměř vše je syntetické a volně k dispozici, práce se přiděluje podle schopností a potřeb; pro seberealizaci mají lidé nesčetně možností, stošedesátipatrový Palác kultury, Areál zdraví, Lidovou hvězdárnu, školy všeho druhu, Liga volného času pořádá neustále nové a nové slavnosti a karnevaly, v Paláci her se každý může vyřádit do sytosti, má tu mimo jiné motohračkárnu, Slaďák (sladká pohádka plná pochutin), Slaňák, Pavilón čtyř vod (Waikiki, český rybník, horská řeka, eskymácká zátoka) a stovky dalších míst.

Osobní štěstí všech obyvatel má na starosti felicistika, nový vědní obor. Lidem, kteří touží po ostrovní idyle v jižních mořích, uspořádá zájezd, jiné zájemce doprovodí do himálajských vrcholů terfelové, terénní felicisté; manželský stres je možné odreagovat v ústavní mučírně na robotickém klonu partnera, zapomenout na své problémy v šokovém baru - třeba při pádu s utrženým výtahem. Ale felicistika řeší i komplikovanější problémy, třeba nevhodnou zamilovanost dospívající dívky. To pak nastoupí dvoustupňový zahrávač, osoba podobná původnímu milenci, která v první fázi získá dívčinu lásku (pozitivní zahrávač), načež ji ve fázi druhé začne ubližovat (negativní zahrávač), čímž jí celý svůj typ nadobro znechutí. Zkrátka psychika pod kontrolou...

Dál už děj rozebírat nebudu, někomu možná bude připadat jako lepší červená knihovna, ale co na tom. Mně se kniha líbí a navíc celkem poutavě představuje jednu - nikoliv poutavou - z možností vývoje společnosti. Zajímalo by mě, co by na to říkal Jiří Stehlík ;-).

Např. výchovný tábor pro těžká provinění. Místo v poušti, obehnané ostnatým drátem, s boudou z vlnitého plechu. „Po celou dobu pobytu v táboře Gibson máš úplnou svobodu a volnost, abys měla dost času o sobě přemýšlet. Můžeš dělat, co chceš, nebo nedělat nic. Budeš-li ovšem chtít jíst, musíš vykoupat kousek příkopu. Za jeden metr příkopu dostaneš jeden balíček proteinových sucharů s přísadou vitamínů. Když budeš mít žízeň, stačí vykopat další metr a dsotaneš dvoulitrový džbán vody. No a když vykopeš ještě jeden metr, půjčím ti na noc přikrývku.“ (str. 138). „Práce - jídlo - spánek, už nic víc, ale tyto základní kategorie ve zcela oproštěné podobě: práce bez nerváků, spěchu, pochybností a každý den bezpečně hotova; jídlo právě jen na zahnání hladu prospívá zažívání i figuře (já nikdy nevěděla, kdy mám dost, a začínala už tloustnout) a blahodárný spánek z tělesné únavy, dlouhý, hluboký a očistný bez umělých chemických omámení nebo dokonce hypnopedické tyranie...“ (str. 143). „Den za dnem pravidelných a již zvládaných pohybů vytváří nový rytmus, v němž se už dá žít - ale bolestně snadno z neho znovu sklouznout do černé díry zoufalství. Nesmíš se tomu poddat. Je ti zle? Pracuj. Máš vztek? Pracuj. byls připraven o výsledek své práce? Pracuj dál a vytvoř nový a vytvářej nové. Začíná se ti dařit? Tím víc pracuj. Chceš žít? Překonej se a vytrvej.“ (str. 171)

Páralův styl je nezaměnitelný, text ozvláštňuje třeba vynechávání slovesa "být": „Ze stěny vyjely dva sněhobílé roboty a za ruce odvedly Milana a Manku do vyšetřovny, kde snoubenci svlečeni, položeni na lehátka oddělená přepážkou a v několika vteřinách uspáni pomerančově vonícím psychoplynem.“ (str. 9)

Opět si s textem pohrává, kupříkladu když v jedné kapitole popisuje pocit štěstí, který se vzápětí zlomí ve svůj opak:
„Když jsme zdraví, jako bychom ani necítili, že máme nějaké tělo, jsme-li však šťastni, cítíme to v každém nervu, svalu, kloubu (jež jako by chtěly tančit) a pohybu (jimiž nádherně plýtváme), všech pět smyslů nám nonstop vysílá barevné zpravodajství ze svých hostin a ten šestý (nebo co to máme uvnitř) do nás hustí nadnášivé hélium.“ (str. 82).
„Při nemoci nás bolí hlava, v krku, nebo břicho, v neštěstí však celé tělo, každý pohyb nebo i jen nadechnutí, pocit raněného při doznívání operační narkózy a všech pět smyslů, obzvlášť pak ten šestý (nebo co to máme uvnitř) svorně lžou, že to zčernal celý svět.“ (str. 85)

Zkuste, nudit se nebudete. Pro doplnění - recenze na Liborově blogu.