Text vyšel krátce po ruské invazi na Ukrajinu na autorově blogu, s nějakým zpožděním jsem se k němu přes twitter dostal také a už tehdy to bylo možná nejlepší dostupné čtení o kontextu celého útoku – jak se Rusko do takové situace dostalo, jaká byla devadesátá léta, jak se dostal Putin k moci, co udělal dřív (a jaké masakry umožnil) a co sleduje.
Režim viditelně přitvrzoval. Jelikož to Putinovu obavu z odstavení od moci úplně neeliminovalo, rozhodl se pro další osvědčenou taktiku diktátorů: odvrátit pozornost veřejnosti od rostoucích domácích problémů směrem k vnějšímu nepříteli. Jelikož Rusko v tu chvíli žádné opravdové vnější nepřátele nemělo (maximálně tak kritiky Putinova postupu), bylo potřeba je uměle vyrobit. Problém s vykonstruovaným vnějším nepřítelem je v tom, že když nepřítel dlouho nečiní žádné nepřátelské kroky (což vykonstruovaní nepřátelé dělají), musíte napětí v pravidelných intervalech eskalovat vy sami, jinak lidem dojde, že se vlastně nic neděje, a znovu se zamyslí nad vlastní neutěšenou situací.
Což je přesně to, co Putin poměrně úspěšně dělá už od ekonomické krize v roce 2008 a od pádu cen ropy v roce 2014 se to postupně zhoršuje. V roce 2008 napadly ruské jednotky poprvé od konce studené války jiný nezávislý stát – Gruzii. Během krátké války tu zajistily faktické odtržení dvou separatistických republik (Abcházie a Jižní Osetie) od Gruzie a jejich okupaci ruskou armádou.
Tady se Putin pustil do svého druhého vojenského dobrodružství a zase mu to vyšlo. (Str. 27)
Ale až teď jsem se na web podíval znovu a zjistil, že text byl 6. 4. rozšířen na skoro dvojnásobek a vyšel knižně. Tudíž jsem si ho koupil a přečetl znovu; jednak proto, že tyto informace si je třeba dobře zapamatovat, jednak protože byl opravdu značně rozšířený. Přibyly mimo jiné kapitoly o pohledu na svět USA, Číny a Evropské unie, a osvětlují hodně. Nevěděl jsem například, jak silné byly izolacionistické tendence USA po válce a co je změnilo:
Dlouho to vypadalo, že izolacionisté v Kongresu zvítězí a Amerika nechá Evropu na pospas Stalinovi. Většina amerických politiků měla války plné zuby a nechtěla dávat Evropanům záruky, že za ně půjdou USA znovu bojovat. Zoufalý americký velvyslanec v Moskvě posílal do Washingtonu „dlouhé telegramy“ s tím, že odejít teď ze světa domů, do Greenbow, do Alabamy, by byla opravdu strašně krátkozraká hovadina, která by se mohla Americe v delší perspektivě šeredně vymstít. Ale nikdo ho moc neposlouchal.
Pak se ale stalo něco, co by nám mělo být povědomé. Na Staroměstské náměstí se postavil jistý pan Gottwald a oznámil, že se právě vrátil z Hradu. A tohle jeho prohlášení změnilo svět. Bylo to v našem vyprávění už podruhé, co naše malá země změnila globální dějiny. Ano, u nás se to málo ví, ale právě díky Vítěznému únoru v Československu definitivně získali v Kongresu převahu komančobijci nad izolacionisty.
(… )
Američanům se do takového slibu (pod vlivem izolacionistů) první tři roky po válce vůbec nechtělo. Vymlouvali se, lavírovali a říkali tak jakože možná, jestli nám to vyjde a nebude zrovna Superbowl, tak vám na pomoc třeba přijdeme. Ale po pádu Československa pochopili, že k zastavení Sovětů je potřeba účinnějšího odstrašení, a podepsali smlouvu o Severoatlantické alianci, kde se, v článku 5, celkem natvrdo zavázali k tomu, že budou útok na Evropu chápat stejně jako útok na vlastní území. Cílem tohoto závazku bylo Rusy odstrašit. Jestli se hnete ještě o metr dál na západ, vyvoláte další světovou válku! Rusové to pochopili a od té chvíle už se nehnuli. Jak říkám, Rusové rozumí síle. (Str. 59)
Výsledkem je opravdu mimořádně srozumitelná, svižná a vysvětlující kniha, kterou by si měl přečíst každý.
Ještě pár výpisků, které jsem si založil (ale rozhodně nepředstavují těžiště, jsou to jen útržky).
Jak komplexní říše Rusko je:
A tihle Čečenci se jednoho dne rozhodli, že už s Rusy ve společném státě dál žít nechtějí. A díky tomuhle rozhodnutí dnes máme v Kremlu pana Putina. Díky, hoši! Aby to bylo jasnější – i po rozpadu SSSR zůstalo Rusko nadále mnohonárodnostní říší, ve kterém žily stovky různých etnik, mluvících desítkami jazyků a vyznávajících všechna myslitelná náboženství (od šamanismu až po islám). Přičemž některá neruská etnika v Rusku jsou opravdu početná (např. Tataři). A naopak mimo Rusko se po rozpadu SSSR ocitly miliony etnických Rusů. Obojí je trochu problém a obojí nás dostalo tam, kde jsme teď. (Str. 11)
Jaký je celkový étos (a odpovídající propaganda):
Rozpad SSSR byl erozí ruské velikosti, a tedy ranou a křivdou, kterou bylo potřeba odčinit. Putin se proto začal stavět do role obnovitele této velikosti a ochránce Rusů v zemích, o které Rusko prohrou ve studené válce přišlo. Začal předstírat, že studená válka dál trvá a že dál existují sféry vlivu několika supervelmocí. Ruská státní propaganda vyvolávala dojem, že Západ se stále rozpíná, Rusko obkličuje a zasahuje do tradiční sféry jeho vlivu. Země je proto v obležení a v ohrožení. Putin tímto způsobem udržuje Rusy ve strachu už dobrou dekádu. A tento strach musí neustále přiživovat.
Problém je v tom, že studená válka skončila. A každá nezávislá země si může sama zvolit, ke komu se přikloní. Něco takového ale Rusko naprosto neakceptuje. Když je někde v jeho okolí nahrazen otevřeně proruský režim něčím méně proruským, vnímá to Rusko jako přímý útok na sebe sama. A tak to také prodává domácímu publiku. (Str. 30)
V čem spočívá nepochopení se Západem:
Pro liberály je ekonomika důležitější než moc. Respektive se pro ně moc odvíjí od ekonomiky. Navíc chápou mezinárodní vztahy jako hru s nenulovým součtem. Zisk jednoho nemusí vždycky znamenat ztrátu druhého. V liberálně-ekonomických vztazích mohou na transakci vydělat oba zároveň. Pokud má někdo spoustu ropy a já mám spoustu počítačů, tak si s ním začnu vyměňovat ropu za počítače. Každý dostane to, co chce, nikdo na tom neprodělá, všichni vydělají.
Západ si nějakou dobu myslel, že to Rusko vidí v podstatě stejně. Bohužel, tohle je pohled na svět, který je Rusku bytostně cizí. Vůbec mu nerozumí. Pro Rusy jsou mezinárodní vztahy vždycky hra s nulovým součtem. Když se rozšíří NATO, je to zisk pro Američany a ztráta pro Rusy. Svět je souboj o území a je důležité, kolik ukořistíte. (Str. 41)
Kam směřuje informační mlha (vizte také Dezinformace, manipulace a sociální sítě) a koho Rusko podporuje či podporovalo:
Moskva začala skrytě či otevřeně, finančně i mediálně (zejména skrze své internetové trolly na spřízněných webech a v diskusích) podporovat každého, kdo v Evropě a v USA:
a) brojil proti EU a NATO;
b) sliboval zajistit co největší kontroverzi, chaos a společenský rozkol.
A to ať už to byl doslova kdokoliv. Kreml v tomto směru nebyl nijak zvlášť vybíravý. V časech studené války měl SSSR jasné ideologické směřování a podporoval zejména ty síly, které ve světě podporovaly komunistickou myšlenku, anebo Východní blok jako takový. Putinovi je naopak v zásadě jedno, co lidé a skupiny, které v Evropě a v USA podporuje, hlásají a proč. Vlastně mu vždy bylo i jedno, jestli mají rády Rusko. Bohatě stačilo, když splňovaly alespoň jeden z výše uvedených bodů. (Str. 34)
Odkazy:
HOLÝ, Petr. Válka na Ukrajině. Praha: Gnóm! – Jakub Němeček, 2022. ISBN 978-80-88299-22-6.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.