I když důraz na region a město, které bylo vnímáno sovětským vedením jako nacionalistické (a proto nespolehlivé), byl citelný. Máma mi třeba vyprávěla historku, jak jednou šla na přednášky na univerzitu v novém svetru a ani ji nenapadlo, že by někdo z přednášejících mohl vidět „podvratnou činnost" v tom, že její svetr byl žluto-modrý. Tehdy musela na kobereček k děkanovi, který jí vysvětloval, že takové „projevy nacionalismu“ jsou „navýsost nevhodné“. Právě proto si myslím, že každého se tento obludný systém nějak dotýkal. Falešný svět s falešnými hesly a hodnotami. Lidé, kteří cítí nějakou nostalgii po Sovětském svazu, byli buď součástí nomenklatury (a žilo se jim dobře), nebo se jim stýská po vlastním mládí a nalhávají si, že „bylo líp“. Nebylo líp – byl to absurdní a krutý svět. (Str. 12)

a konstatuje, že žádné bratrství národů nikdy neexistovalo

Nakonec je důležité, že právě tak to vnímají ve své naprosté většině samotní Rusové. Putin se ve svých projevech často vrací k otázce rozpadu SSSR, a nejenom že ho nazývá „největší geopolitickou katastrofou”, ale také „rozpadem historického Ruska“. Proto je vnímání SSSR na Ukrajině a v Rusku zcela opačné. Zatímco Rusové oplakávají dobu, kdy byli mocní a „svět se jich bál“, Ukrajinci ve své naprosté většině vnímají rozpad SSSR právě jako pád „lágru národů“. Rusové se snaží obnovit impérium silou a Ukrajinci se tomu dnes urputně brání. Je to příběh koloniální konfrontace. Historická linie Ruská říše – Sovětský svaz – Ruská federace je nepochybně na místě. A dnes trvá ze své podstaty koloniální válka – Ukrajina nechce zpátky do impéria a nebude tam. Ani bratrství, ani přátelství národů totiž nikdy neexistovalo. Je to fikce ruské a sovětské propagandy, které si jsou Ukrajinci dobře vědomi. A pokud to ještě někdo nechápal, tak mu to snad došlo 24. února 2022 kdy první ruské rakety dopadly na Kyjev. (Str. 15)

Část 1918 až Majdan popisuje opravdu složitou a těžkou historii Ukrajiny, přes kterou se několikrát přehnala fronta, kterou se snažil Stalin hladomorem zdecimovat, a která se pořád kulturně obracela do Evropy. Pokud tedy mohla.

Obrovský vliv na tento vývoj měl také fakt, že ukrajinské území se dlouhou dobu nacházelo v rámci Rzeczypospolité, také v politickém smyslu mnohem kultivovanějším útvaru, než bylo tehdy Moskevské carství a později Ruská říše. Podíváme-li se do 20. století, jakmile sovětský represivní režim umožňoval aspoň částečné uvolnění, ukrajinští intelektuálové se hned hlásili k evropské tradici, buďto podle vzoru Mykoly Chvyljového ve dvacátých letech a jeho teze o „orientaci na duchovní Evropu“, nebo evropským humanismem „šedesátníků“ a pozdějším lidskoprávním disentem. Ukrajina prostě podle svých dějin a kultury skutečně do Evropy vždy patřila, i když impéria a Sověti udělali vše pro to, aby toto přesvědčení vymazali. A aby ani na Západě nebyli přesvědčeni o tom, kam to ta Ukrajina vlastně patří. (Str. 109)

Jsou tu také vysvětlené osvobozenecké armády, banderovci a všechna ta slova, která tak ráda používá ruská propaganda. A také Oranžová revoluce 2003.

Následuje Majdan až únor 2022, tedy téměř současnost. Události na Majdanu, které rozpoutalo odstoupení od asociační smlouvy s EU

A druhý den ráno Kyjev „explodoval“. Jako by potřeboval ten jeden den, aby pochopil a vzpamatoval se. Prvního prosince stovky tisíc demonstrantů jednoduše smetly policejní zátarasy a samotní policajti se rozutekli. My jsme obsadili Majdan a stavěly se první barikády.

V tomto smyslu si myslím, že okolnosti začátku Majdanu se velice podobají začátku Sametové revoluce v Československu. Důvodů bylo mnoho, a ty se postupně hromadily pod rouškou aspoň navenek klidné společnosti. Ale „rozbuškou“ se stalo násilí policejních složek použité proti bezbranným studentům. Tím mi to připomíná československý 17. listopad. Ta obrovská lavina lidí den poté nevyšla do ulic s hesly o asociační smlouvě s EU, ale proto, aby dala jasně najevo: Nesmíte mlátit bezbranné, nedovolíme to. Proto mi přijde, že pojem „Revoluce důstojnosti“ je mnohem výstižnější. Ano, hesla o Evropě a vlajky EU na Majdanu zůstaly až do konce, ale lidem v centru Kyjeva šlo především o hodnoty, o lidskou důstojnost a lidská práva. (Str. 117)

a také to, jak prakticky vzápětí Rusko anektovalo Krym, jak slabá byla reakce ostatních států – ale také že možná ústup tehdejšího prezidenta měl smysl a umožnil přípravu na to, co následovalo o osm let později. Což už je část poslední, Válka. Tady asi není co dodat…

Jak jsem psal v úvodu, pro laiky je kniha myslím ideální. A odnesl jsem si jeden postřeh – události posledních třiceti let ukazují, že ukrajinská veřejnost je aktivnější a semknutější, že se umí postavit a bojovat za ideály – a to nekompromisně.

Odkazy: